ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.410.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 410/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. dubna 2007 o dovolání obviněného I. V., a obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006, č. j. 7 To 44/2006-411, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 191/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006, č. j. 7 To 44/2006-411, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněných I. V. a J. P. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2005, č. j. 15 T 191/2004-321, kterým byli uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a každý z obviněných byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu každému z obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006, č. j. 7 To 44/2006-411, podali obvinění prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřují v tom, že ačkoli se snažili orgánům činným v trestním řízení vysvětlit okolnosti a průběh projednávané věci a svá tvrzení se snažili doložit důkazy, ve snaze, aby celá věc byla řádně a objektivně vyšetřena, nebyla orgány činnými v trestním řízení akceptována jejich verze průběhu konfliktu, pro který byli následně odsouzeni, kdy podle jejich názoru jejich jednání směřovalo pouze k tomu, aby v souladu se zákonem zabránili brutálnímu fyzickému násilí ze strany poškozeného M. H. vůči svědkyni. V této souvislosti poukazují v podaném dovolání dále na to, že přestože se snažili prosadit svými návrhy zahájení trestního stíhání poškozeného M. H., orgány činné v trestním řízení odmítly tyto návrhy projednat a nakonec rozhodly tak, že se M. H. trestných činů (výtržnictví podle §202 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 tr. zák.) nedopustil. V dovolání dále poukazují na nepřátelský postup orgánů činných v trestním řízení vůči nim, se zjevným cílem svalit veškerou vinu za průběh celého incidentu na ně a hlavního aktéra celé události M. H. z vyšetřování s eventuální trestní odpovědností vynechat. Dále uvádějí, že pokud by bylo vůči M. H. zahájeno trestní stíhání, bylo by tímto krokem prokázáno, že původcem a hlavním aktérem celého incidentu byl právě M. H. a že jejich jednání (míněno obviněných) vedlo v souladu s §13 a §14 tr. zák. k ochraně zdraví a života G. T., což potvrdila celá řada svědků. Obvinění jsou přesvědčeni, že vzhledem k tomu, že vůči M. H. nebylo zahájeno trestní stíhání a nebyly objektivně v této souvislosti prověřeny všechny okolnosti, vedl uvedený nedostatek k pochybení, které spočívá v tom, že oni (myšleno obvinění) byli uznáni vinnými trestným činem výtržnictví a pokusem trestného činu ublížení na zdraví za situace, kdy jejich jednání mělo být posuzováno podle §13 a §14 tr. zák. V samém závěru podaného dovolání konstatují, že přístup soudu k hodnocení důkazů byl zaměřen jednoznačně proti obviněným, a proto navrhli, aby Nejvyšší soud sám napadené rozhodnutí zrušil a ve věci sám rozhodl tak, „že se obvinění trestné činnosti nedopustili, neboť jednali ve smyslu §13 a 14 tr. zák.“, případně věc zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněných vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky obviněnými uplatněné v dovoláních jsou ryze formální, výlučně směřující proti hodnocení provedených důkazů, čímž je napadán soudem zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.) a následným postupem odvolacího soudu podle §134 odst. 2 tr. ř., zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí, nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že podle skutkového zjištění byli obvinění uznáni vinnými, že „dne 7. 2. 2004 v době kolem 23.00 až 23.30 hodin v O., na ul. T., v H. I., v I. patře, u hotelového výtahu, za vzájemné součinnosti, oba obžalovaní křičíce, že M. H. dají do držky, běželi za ním, a poté, co obžalovaný J. P. strhl na zem R. G., který chtěl napadení poškozeného M. H. obžalovaným I. V. zabránit, fyzicky napadl obžalovaný I. V. poškozeného M. H. tak, že jej uchopil nečekaně zezadu kolem krku do tzv. kravaty až upadl na zem, kde jej začal kopat nohou obutou do špičatých kožených kotníkových bot, nejméně střední intenzitou síly, do horní části těla, a obžalovaný J. P. poškozeného M. H. kopl nejméně jednou do oblasti boku, čemuž se snažil R. G. znovu zabránit, byl však znovu stržen J. P. s tím, ať je nechá, že si to vyřídí sami, když se poškozený M. H. bránil jeho útoku, podařilo se mu obžalovaného I. V. odkopnout nohama, v důsledku čehož obžalovaný I. V. upadl na květinový stolek u zrcadla a pak na zem, a když poškozený M. H. se začal zvedat ze země, tak jej obžalovaný J. P. uchopil zezadu za ramena a opět strhl k zemi, kde jej chvíli držel, a poté ho obžalovaný I. V. znovu kopal do hlavy a obličeje, přičemž ho zasáhl do oblasti úst a kopal ho až do doby, než poškozenému M. H., který se útoku bránil rukama, začala z obličeje téci krev a v dalším napadání poškozeného M. H. jim zabránili R. Ž. a R. G., přičemž oba obžalovaní svým jednáním způsobili poškozenému M. H. mnohočetná poranění, a to podvrtnutí a natažení vazu krční a hrudní páteře a vlevo v úponové části horních žeber, otřes míchy a vycházejících nervů pro obě horní končetiny, zhmoždění měkkých tkání s krevními podlitinami obou ramen, paží, předloktí, stěny břišní, levé spánkové krajiny a krku, hlubší oděrky až povrchní rány s podlitinami horního a dolního rtu, s dobou léčení až do 17.3.2004, přičemž s ohledem na typ a charakter obuvi obžalovaného I. V. a s ohledem na to, že kopání směřovalo do obličeje a trupu poškozeného, mohla vzniknout závažnější poranění, než ke kterým, v důsledku vykrývání ran poškozeným, skutečně došlo, zejména ke zlomeninám obličejových kostí, zlomeninám žeber s poraněním plíce, krvácení do mozku a další, jež by poškozeného mohla ohrožovat i na životě“.
Podstata námitek obviněných spočívá v tom, že obvinění se „v průběhu trestního řízení snažili orgánům činným v trestním řízení pravdivě a podrobně vysvětlit okolnosti a průběh projednávané věci a snažili se svá tvrzení doložit nezávislými svědeckými výpověďmi, ve snaze vyšetřit celou věc objektivně, tedy mj. i tak, aby orgány činné vyšetřily i jednání a chování poškozeného M. H., protože oba obvinění se neustále domnívají, že jejich jednání směřovalo pouze k tomu, aby v souladu se zákonem zabránili brutálnímu útoku ze strany M. H. vůči svědkyni G. T., tudíž jejich jednání směřovalo v rámci a v souladu s ustanovením §13 a §14 tr. zák. k ochraně zdraví a života G. T.“.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obvinění odchylně od skutkového zjištění soudů se snaží pod argumentací dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. položit za základ skutkového zjištění vlastní verzi skutkového stavu, která by stručně řečeno spočívala v tom, že „obvinění jednali ve smyslu §13 a §14 tr. zák., když přispěchali na pomoc G. T., kterou M. H. na místě veřejnosti přístupném brutálně mlátil před desítkami lidí, kdy slovní a fyzický útok M. H. trval nepřetržitě od prvního napadení G. T. u hotelového baru a pokračoval i na schodech, na schodišťové podestě, pak u výtahu, ve výtahu a nakonec i v hotelovém pokoji“. V souvislosti s touto vlastní verzí skutkového děje je nezbytné připomenout, že soud prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací) vybudoval svá skutková zjištění na základě provedených důkazů, které hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Své úvahy následně rozvedl v souladu s hledisky vymezenými v §125 odst. 1 tr. ř. (odvolací soud pak v souladu s hledisky vymezenými v §134 odst. 2 tr. zák.). Soud prvního stupně velmi podrobně v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku rozvedl jednotlivé důkazy a rovněž tak rozvedl, proč některým důkazům (výpovědím svědků) neuvěřil při hodnocení důkazů. Zejména na str. 18 až 27 odůvodnění rozsudku jsou rozvedeny úvahy, kterými se soud řídil při hodnocení provedených důkazů a to i z hlediska, pokud si vzájemně odporovaly. Soud prvního stupně rovněž reagoval na argumentaci obviněných spočívající v tvrzení, že šlo o jednání v nutné obraně event. krajní nouzi. Okresní soud na str. 27 odůvodnění svého rozsudku v souladu se skutkovým zjištěním tak musel konstatovat, že „incident, který se odehrál v baru, a jehož předmětem bylo napadení jedním úderem svědkyně T. M. H., byl ukončen a další nebezpečí G. T. již nehrozilo tak, aby oba obvinění museli zakročovat“. V uvedené části rovněž soud poukazuje na zákonné ustanovení a okolnosti z něho plynoucí, kdy lze jednání označit za jednání v nutné obraně či krajní nouzi. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, kdy podle zjištění již žádné nebezpečí nehrozilo, soud uzavřel, že se nemohlo jednat o použití ustanovení §14 tr. zák., event. §13 tr. zák. Ve vztahu k vlastní představě skutkového děje, který je v dovolání obviněnými prezentován (viz shora), považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Nejvyšší soud rovněž považuje za vhodné zmínit, že námitky uplatněné obviněnými v řízení o dovolání jsou do značné míry obsahově shodné s námitkami, které byly obviněnými uplatněny již v řízení o odvolání, a s těmito se vypořádal již Krajský soud v Ostravě v usnesení, které je napadeno předmětným mimořádným opravným prostředkem. Na str. 5 až 10 usnesení krajský soud reaguje na výtky, které byly obviněnými předneseny v rámci řízení o odvolání a soud nad rámec úvah soudu prvního stupně tyto rozvádí v návaznosti na námitky obviněnými uplatněné. Zde lze shrnout, že soud druhého stupně postupoval v souladu s hledisky vymezenými v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V návaznosti na způsob odmítnutí odkazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Z důvodu shora uvedeného nemusel Nejvyšší soud věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 18. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann