ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.453.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 453/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný V. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 2 To 96/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 34/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 1 T 34/2006, byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. [bod 1.)]. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 18. 7. 2005 kolem 19.00 hodin ve S., okres K., nejprve na K. ulici a poté v objektu benzínové čerpací stanice P. O., s výzvou na vydání finanční částky 6.500,- Kč, opakovaně fyzicky napadl poškozeného M. H., přičemž úderem židlí kovové konstrukce mu způsobil zlomeninu dolního konce obou kostí levého bérce s posunem kostních úlomků, oděrkou a drobnou tržnou ránou kůže na přední straně levého bérce v místě zlomeniny s následnou pracovní neschopností do 31. 10. 2005 a s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 3 měsíce, a ležícímu těžce zraněnému poškozenému M. H. prohledal kapsy, v nichž nalezl a odcizil finanční hotovost ve výši 1.200,- Kč“.
Dále [v bodě 2.)] byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 16. 6. 2005 kolem 24.00 hodin v P., E. ulici, v restauraci M., po předchozí dohodě a přípravě s odděleně trestně stíhaným A. A., roz. J. V., maskovaným kuklou a ozbrojeným střelnou zbraní, pod pohrůžkou použití střelné zbraně, oblečený ve stejnokroji příslušníka Policie České republiky, přinutil zaměstnance provozovny Z. I., k vydání tržby ve výši 5.246,- Kč, kterou ke škodě M. ČR, spol. s r.o., P. také odcizil“.
Za tyto trestné činy, za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. 3 T 115/2005, za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 5 T 53/2005 a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 6 T 100/2005, byl obviněný V. J. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. 3 T 115/2005, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 5 T 53/2005, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 6 T 100/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný V. J. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 2 To 96/2006, k odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému V. J. uložil podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. 3 T 115/2005, a výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 6 T 100/2005. Naproti tomu odvolání obviněného V. J. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutek uvedený v bodě 2.) rozsudku soudu prvního stupně, „nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1) tr. zák., jak ho právně posoudily soudy obou stupňů, neboť popis skutkových okolností ve výroku o vině v bodě 2 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně odpovídá tomu, že byl spáchán trestný čin loupeže dle ust. §234 odst. 1 trestního zákona, přestože odsouzený se tohoto skutku nedopustil“. Skutkový stav tedy podle jeho slov nebyl správně právně posouzen a nebyl právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V další části dovolání zdůraznil, že se předmětného skutku nedopustil a že toto jeho tvrzení je potvrzeno i výpovědí dvou klíčových svědků Z. I. a M. M. V návaznosti na to zmíněné výpovědi reprodukoval, přičemž zejména poukázal na to, že podle nich je vyšší postavy než skutečný pachatel, a tudíž v případě pachatele muselo jít o jinou osobu než je on (dovolatel). Dále namítl, že závěry odsuzujícího rozsudku, pokud jde o skutkový stav, se opírají o výpověď svědka A. A., ačkoli tato výpověď byla ovlivněna strachem, aby nebyla vzata do vazby jeho přítelkyně P. Z., což tento svědek výslovně uvedl.
Podle dovolatele existuje i řada dalších důkazů, které svědčí o tom, že skutkový stav nebyl soudy správně právně posouzen. V této souvislosti zmínil, že policejní odposlechy na místě činu lokalizují pouze A. A., nikoli jeho (dovolatele). Dále zpochybnil provedené rekognice, a to z hlediska velké časové prodlevy mezi jejich provedením a také (pokud jde o rekognici týkající se jeho osoby) z hlediska vzhledu zúčastněných osob. K tomu doplnil, že poznávající osoby neměly možnost porovnat výšku osob poznávaných s výškou, kterou měli pachatelé. Dovolatel se také kriticky vyjádřil k výpovědi svědkyně P. Z. stran tašky, ve které měly být věci určené ke spáchání předmětného skutku. Dodal ještě, že nedošlo ani k prověření, zda se tato taška nacházela na ubytovně, kde byl ubytován.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl podle dovolatele naplněn tím, že soud druhého stupně zamítl jeho důvodně podané odvolání, v němž upozorňoval na nesprávnost právního posouzení skutku uvedeného pod bodem 2.) rozsudku soudu prvního stupně, a uvedenou vadu neodstranil.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jeho dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 2 To 96/2006, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a dále vady procesního charakteru, které žádnému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají. V návaznosti na to připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění ani namítané vady procesního charakteru důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., poté co jej v obecné rovině rozvedl, státní zástupce konstatoval, že námitky dovolatele ve vztahu k předchozímu řízení žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. neodpovídají a tento závěr lze vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný V. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká neúplné a vadné dokazování a jmenovitě soudům pak i nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci - namítá, že skutku popsaného v bodě 2.) výroku rozsudku soudu prvního stupně se nedopustil. Pouze v takto namítaných vadách spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující skutečnosti:
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Trestný čin loupeže má dva objekty, jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1374 - 1376 s.).
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (viz přiměřeně rozh. č. 18/1994 rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě v bodě 2.) výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel po předchozí dohodě a přípravě s A. A. použil proti jinému (svědku (poškozenému) Z. I.) pohrůžku bezprostředního násilí (použití střelné zbraně) v úmyslu zmocnit se cizí věci (tento úmysl také uskutečnil).
Se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům lze právní závěr soudů obou stupňů, že tímto skutkem dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., označit za správný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý