ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.532.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 532/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2007 o dovolání, které podal obviněný V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 12 To 356/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 16 T 73/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 16 T 73/2006, byl obviněný V. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (pod body 1–9), trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (pod body 1, 5, 6, 9), trestným činem porušování domovní svobody dílem podle §238 odst. 1 tr. zák. (pod body 2, 7), dílem podle §238 odst. 1, odst 2 tr. zák. (pod body 1, 9), trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (pod bodem 10) a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. (pod bodem 11).
Za to byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 1 T 6/2006, a z trestního příkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 2 T 44/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným v rozsudku uvedeným zde stanovené finanční částky. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli někteří z těchto poškozených odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky v rozsudku uvedené.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 12 To 356/2006, částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §238 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 1 T 6/2006 a z trestního příkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 2 T 44/2006, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze („ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 16 T 73/2006“) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že soud prvního stupně u hlavního líčení dne 24. 5. 2006 přečetl podle §207 odst. 2 tr. ř. jeho výpověď z přípravného řízení, avšak výslech provedený v přípravném řízení dne 23. 1. 2006 (při němž učinil výše zmíněnou výpověď) trpí relativní neplatností ve smyslu §95 odst. 3 tr. ř. a tímto výslechem současně došlo k hrubému porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu Listiny základních práv a svobod a §33 a násl. tr. ř. Z výpovědí svědků D. a P. i znalců MUDr. M. B. a MUDr. P. K. podle jeho slov plyne, že v inkriminované době byl pod vlivem omamných a psychotropních látek, jejichž požití sám potvrdil, přičemž zadržení a následný výslech byly provedeny v pozdních večerních hodinách (přibližně od 9.00 hod. do 24 hod.), a tudíž nebyl schopen výslechu a současně nebyl schopen se sám řádně hájit. Po dobu předmětného výslechu bezúspěšně žádal orgány činné v trestním řízení o přidělení obhájce. V daných souvislostech zmínil ustanovení §36 odst. 2 tr. ř. s tím, že mu přesto nebyl obhájce ustanoven a bylo pokračováno v jeho výslechu. Závěrem k uvedenému dovolacímu důvodu obviněný konstatoval, že s ohledem na uvedené skutečnosti měl mít obhájce již od samého počátku trestního řízení. Jeho výslech ze dne 23. 1. 2005 je tudíž neplatný, neboť nebyl proveden zákonným způsobem. Z těchto důvodů nemohl být proveden u hlavního líčení formou přečtení a soud nemohl přihlížet ke skutkovým zjištěním plynoucím z tohoto výslechu.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný připomněl, že jej soud prvního stupně uznal vinným [v bodě 11) výroku svého rozsudku] z přechovávání psychotropní látky pervitinu v celkovém množství 0,8524 g s průměrnou koncentrací 71,6 % metamfetaminu. V souvislosti s tím namítl, že „nalezená omamná látka nebyla v množství větším než malém, neboť dle ustálené judikatury soudů ČR je za množství větší než malé nutno považovat 0,6 g metamfetaminu, base, a proto omamná látka přechovávána odsouzeným není v množství větším než malém a nelze toto jednání považovat za trestné“.
Na základě rozvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 12 To 356/2006, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 12 To 356/2006, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 16 T 73/2006, a podle §265k tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co připomněla rozhodnutí soudů obou stupňů a uplatněné dovolací námitky, nejprve vyložila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a ustanovení §36 tr. ř. a §36a tr. ř. o nutné obhajobě. V návaznosti na to zejména zdůraznila, že v rámci výslechu dne 23. 1. 2006 byl obviněný řádně poučen o svých právech, včetně práva na obhajobu, přičemž mimo jiné uvedl, že poučení v plném rozsahu porozuměl, že si obhájce nevolí a k věci vypovídat bude. Ke své osobě uvedl, že si v den výslechu žádnou drogu neaplikoval a výslechu je schopen. Výslech obviněného podle protokolace proběhl bez toho, že by policejní orgán učinil jakoukoliv empirickou zkušenost o tom, že by chování obviněného naznačovalo nějaké pochybnosti o jeho schopnosti náležitě se hájit pro indispozici vzniklou intoxikaci. V průběhu výslechu se neobjevily žádné výrazné změny v chování obviněného, které by nasvědčovaly tomu, že by se nebyl schopen sám hájit. Ani lékařka, která byla ke konci výslechu na žádost obviněného přivolána, nekonstatovala, že by jeho zdravotní stav vykazoval patologické změny, a dovodila, že není třeba jej převzít do péče či okamžitého ošetření. V přípravném řízení tedy nedošlo k situaci, kdy by bylo třeba obviněnému ustanovit podle §36 odst. 2 tr. ř. obhájce a soudy obou stupňů nepochybily, pokud námitky obviněného ve shora naznačeném směru shledaly neopodstatněnými.
V další části vyjádření zaměřila státní zástupkyně pozornost na námitky vážící se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na skutková zjištění popsaná v rozsudku soudu prvního stupně v rámci výkladu skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. zejména zdůraznila, že judikatura akceptuje orientační hodnoty množství drog vymezené v příloze Pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce dříve č. 6/2000, nyní č. 2/2006. U metamfetaminu (pervitinu) se zde považuje za množství větší než malé 500 mg této látky, tedy asi deset dávek po 50 mg. Nebyl proto důvod, pro který by soudy měly v posuzované věci činit jiné závěry, než ty, které jsou uplatňovány v obdobných trestních věcech. Pokud obviněný namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů bylo založeno na nesprávném výkladu zákonného pojmu množství větší než malé a v důsledku toho mělo dojít i k vadnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., je i tato námitka zjevně neopodstatněná.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný V. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětných zákonných ustanoveních.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případě, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Namítl-li dovolatel, že měl mít z důvodů uvedených v §36 odst. 2 tr. ř. po celou dobu trestního řízení obhájce, neboť nebyl schopen výslechu (vzhledem ke svému stavu), a pokud tomu tak nebylo, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, lze takové námitky označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že uvedenými námitkami se zabývaly již soudy nižších instancí, přičemž dospěly k závěru, že jde o námitky nepodložené a neakceptovatelné, což vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyjádřil přesvědčení, že: „obžalovaný při své výpovědi před policii dne 23. 1. 2006 byl schopen výslechu, což vyplývá jak z výpovědi svědkyně P. tak z výpovědi svědka J. D., ale i ze závěru znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. P. K. a jeho výpovědi při hlavním líčení, kde odkazoval i na zprávu o výjezdu rychlé záchranné služby z 23. 1. 2006, kde bylo uvedeno, že se jednalo o účelové jednání ze strany obžalovaného. Rozhodně v daném případě nebyl dán důvod pro ustanovení obhájce z důvodu uvedeného §36 odst. 2 tr. ř.“ Obdobně soud druhého stupně zdůraznil: „V posuzovaném případě důvod nutné obhajoby nenastal, přičemž v protokolu, s jehož obsahem obžalovaný vyslovil souhlas a jako správný jej podepsal, není žádný záznam o tom, že by v průběhu výslechu požadoval poskytnutí lhůty ke zvolení si obhájce, přičemž tuto skutečnost potvrdila ve své výpovědi i svědkyně O. P. Svědek J. D. pak (shodně jako jmenovaná svědkyně) popsal průběh výslechu obžalovaného s tím, že ten vypovídal spontánně, dobrovolně, k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, se doznal (snad s výjimkou jednoho útoku). Až poté, kdy svědek začal obsah výpovědi obžalovaného přepisovat na počítači, chtěl obžalovaný odejít domů, stěžoval si na to, že špatně snáší uzavřený prostor a domáhal se lékařského ošetření. Svědek jednoznačně vyloučil, že by na obžalovaného činil jakýkoliv nátlak. Jak je zřejmé ze záznamu o výjezdu záchranné služby, dne 23. 1. 2006 byl v 18:55 uskutečněn výjezd sanity s lékařkou, která se k obžalovanému dostavila v 19:05 hodin. Jeho zdravotní stav byl shledán jako kompenzovaný s tím, že ze strany obžalovaného jde o účelové jednání. Za této situace skutečně jen ztěží lze akceptovat námitku obžalovaného, že jeho výpověď ze dne 23. 1. 2006 nelze z hlediska důkazního použít, neboť bylo porušeno jeho právo na obhajobu, projevovaly se u něho abstinenční příznaky a nebyl proto zcela koncentrován.“
Na tyto úvahy a závěry lze plně odkázat. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné znovu zdůraznit následující skutečnosti. Dovolatel byl po zahájení trestního stíhání v pozici obviněného vyslýchán dne 23. 1. 2006 od 18.15 hod. do 19.00 hod. Před zahájením výslechu po řádném poučení ze strany Policie České republiky o jeho právech, včetně práva zvolit si obhájce, výslovně uvedl, že poučení v plném rozsahu porozuměl, nežádá žádného vysvětlení, obhájce si nevolí a k věci bude vypovídat. Ke své osobě dále zmínil, že drogy užívá jen občas, v den předmětného výslechu si žádnou drogu neaplikoval a je schopen výslechu.
Skutečnost, že předmětný výslech proběhl bez potíží a jakýchkoliv nároků obviněného na přítomnost obhájce, potvrdili i svědci O. P. a J. D. Tito průběh výslechu podrobným způsobem popsali (č. l. 408 a 432) s tím, že obviněný mj. vypovídal spontánně, dobrovolně a ke svým činům se až na výjimku jednoho útoku doznal. Je pravdou, že inkriminovaný den byla v 18.55 hod., na žádost obviněného přivolaná záchranná služba, která se na místo určení dostavila v 19.05 hod. Ošetřující lékařkou byl však jeho zdravotní stav shledán jako kompenzovaný s tím, že se z jeho strany jednalo o účelové jednání (č. l. 19). Bez významu není připomenout, že na tuto lékařskou zprávu odkázal i znalec z oboru zdravotnictví odvětví soudní psychiatrie MUDr. P. K., který také ve svém znaleckém posudku ze dne 11. 2. 2006 dospěl mj. k závěru, že obviněný je schopen plnohodnotné účasti v trestním řízení (č. l. 27 a násl.).
Od věci pak není ještě poznamenat, že jak z protokolu o výslechu ze dne 25. 1. 2006 sepsaného Okresním soudem Praha – východ, sp. zn. Nt 502/2006 (č. l. 45) tak ze záznamu o prostudování spisu ze dne 11. 4. 2006 (č. l. 353) nevyplývá, že by dovolatel při těchto úkonech jakýkoli problém v dovolání uplatňovaném argumentačním rozsahu namítl. Přitom v rámci zmíněného výslechu před Okresním soudem Praha-východ již namítal, že první výpověď (doznání) učinil pod nátlakem (jmenovitě svědka J. D.).
Z těchto skutečností vyplývá, že důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. nebyly u obviněného v době jeho prvního výslechu dány. Dodat lze, že důvody nutné obhajoby, a to ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., u obviněného vznikly teprve jeho vzetím do vazby usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. Nt 502/2006, ovšem vzápětí po tomto rozhodnutí byl obviněnému (poté, co nevyužil práva obhájce si zvolit) obhájce jmenovaným soudem ustanoven. Námitkám, které obviněný uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže dovolatel ve svém dovolání ke skutku uvedeném pod bodem 11) rozsudku soudu prvního stupně namítl, že u něj nalezená omamná látka nebyla v množství větším než malém, neboť dle ustálené judikatury soudů „je za množství větší než malé nutno považovat 0,6 g metamfetaminu, base, a proto omamná látka přechovávána odsouzeným není v množství větším než malém a nelze toto jednání považovat za trestné“, lze takovou argumentaci označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Dovolací soud však i v tomto případě shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podle §187a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém.
Zmíněné zákonné ustanovení stanoví trestnost osoby, která bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém. Do trestního zákona bylo zařazeno novelou provedenou zákonem č. 112/1998 Sb. na základě mezinárodního závazku, vyplývajícího z Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.) a Úmluvy o psychotropních látkách /srov. vyhlášku č. 62/1989 Sb.). Má jít o trestní postih držení těchto látek v množství větším než malém pro vlastní potřebu (srov. a contrario ustanovení §187 odst. 1 tr. zák.).
Omamné a psychotropní látky jsou takové látky, u kterých vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného dohledu používá, a jsou uvedeny v seznamech těchto látek (§2 písm. a) zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, a dále viz přílohy č. 1 až 7 k tomuto zákonu). V příloze č. 5 je také uvedena látka metamfetamin.
Zákonný znak množství větší než malé není v zákoně blíže vymezen a ponechává stanovení konkrétního množství na judikatuře. Ta za množství větší než malé ve smyslu ustanovení §187a odst. 1 tr. zák. považuje takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, která podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých dávek pětinásobně až desetinásobně (v případě metamfetaminu – base desetinásobně, tj. 0,5 gramů) převyšuje běžnou jednorázovou dávku průměrného konzumenta. Soudy v tomto směru přihlíží k tabulce v příloze č. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 27. 4. 2000, v níž bylo vycházeno z mezinárodních zkušeností i medicínských hledisek (srov. např. rozh. č. 46/2000 Sb. tr., č. 60/2001 Sb. tr., 4 Tz 142/2000, 3 Tz 56/2001).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel „dne 21. 9. 2005 v 02.00 hod. při silniční kontrole hlídkou MO PČR bez povolení u sebe přechovával psychotropní látku – pervitin v celkovém množství 0,8524 gramů s průměrnou koncentrací 71,6% metamfetaminu base, což vzhledem k celkově zajištěné hmotnosti materiálu činí 0,60 g metamfetaminu base, tedy látky uvedenou v příloze č. 5 k zákonu 167/1998 Sb. jako psychotropní látka“.
S ohledem na výše uvedená teoretická východiska je tudíž nutno dovodit, že pokud bylo u dovolatele nalezeno množství metamfetaminu base v celkovém množství 0,6 gramů, pak byla judikaturou vymezená spodní hranice zákonného znaku množství větší než malé ve vztahu k dané látce překročena cca o 20% a nevzniká zde žádný prostor pro případné pochybnosti. Soud druhého stupně tak na základě skutkových zjištění dospěl v odůvodnění svého rozhodnutí k logicky správnému závěru, když konstatoval, že dovolatel „bez povolení (pro sebe) přechovával psychotropní látku v množství větším než malém, neboť podle ustálené judikatury a praxe za množství větší než malé je nutno považovat nejméně 0,5 gramů metamfetaminu base, t. j. asi deset dávek po 50 mg“.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem považoval Nejvyšší soud formálně právně relevantní argumentaci dovolatele za zjevně neopodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. H. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý