ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.545.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 545/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. května 2007 o dovolání obviněného R. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2006, č. j. 6 To 483/2006-201, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 37 T 49/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 8. 2006, č. j. 37 T 49/2006-175, byl obviněný R. T. uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozsudek obsahuje výroky o náhradě škody. Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání.
K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 10. 2006, č. j. 6 To 483/2006-201, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když pro výkon tohoto trestu obviněného podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. odvolací soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Podkladem pro závěr o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se podle rozsudku odvolacího soudu stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „v P. dne 14. 1. 2006 kolem 16.15 hodin v R. ul. před domem č. na chodníku fyzicky napadl poškozeného J. K., tak, že jej přesně nezjištěným počtem úderů, nejméně čtyřikrát, udeřil rukou sevřenou v pěst do obličejové části hlavy, a poté co poškozený po těchto úderech upadl do pokleku, chytil jej obžalovaný za vlasy a snažil se jej hlavou udeřit o plechovou bočnici zde přistaveného kontejneru, čemuž se poškozený snažil bránit tím, že vsunul ruku mezi svou hlavu a kontejner, kdy během celého jednání obžalovaný poškozenému vyhrožoval, že ho zabije, umlátí, že má na něj připravenou železnou tyč a až půjde po chodbě, že jej zabije, kdy uvedeným fyzickým násilím obžalovaný způsobil poškozenému otřes mozku, pohmoždění pravé očnice včetně oka v podobě krevních výronů v očních víčkách pod spojivkou a otřesu sítnice, přičemž v důsledku těchto zranění byl poškozený hospitalizován od 14. ledna 2006 do 18. ledna 2006, v pracovní neschopnosti byl do 10. února 2006 a po celou dobu pracovní neschopnosti byl omezen v konání obvyklých životních úkonů, zejména bolestmi hlavy, problémy se soustředěním a viděním a dále v důsledku napadení vznikla poškozenému škoda poničením zimní bundy Membratex ve výši 1.250,- Kč a ztrátou hodinek Casio ve výši 760,- Kč“.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které spatřuje v porušení §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů vycházel pouze z výpovědi poškozeného, která však byla v přímém rozporu s ostatními důkazy, a to nejen s výpovědí obviněného, ale zejména jeho rodičů a znalce MUDr. M. Tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud. Obviněný dále uvedl, že skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Z výroku rozsudku vyplývá, že obviněný měl během celého jednání poškozenému vyhrožovat, že ho zabije, umlátí, že má na něj připravenou železnou tyč a až půjde po chodbě, že jej zabije. Poškozený však vypověděl, že obviněný na něho zaútočil bez jakéhokoliv předchozího slovního projevu. Obviněný má za to, že pokud by soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy přesvědčivě, logicky a úplně, nemohl dovodit, že by se dopustil uvedeného trestného činu. V daném případě by jakékoliv slovní projevy byly včleněny do skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 483/2006, a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Konstatovala, že z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný polemizuje se zjištěními, ke kterým soud po provedeném dokazování dospěl. Podle státní zástupkyně jiné námitky než skutkové, v jejichž rámci obviněný vytkl, že soud nesprávně hodnotil důkazy a že z nich vyvodil nesprávná skutková zjištění, k podpoře deklarovaného dovolacího důvodu neuplatnil. Proto tuto argumentaci nelze uznat za věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatně z konkrétních skutkových zjištění, které soud ve svých rozhodnutích vyložil a odůvodnil a o které následně opřel právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., nelze podle názoru státní zástupkyně dovodit, že by mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením existoval extrémní nesoulad. Se zřetelem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný brojí proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů. Nemůže se ztotožnit s tím, že soudy pro závěr o vině vycházely z verze poškozeného. Obviněný je přesvědčen, že tím byla porušena zásada vyjádřená v §2 odst. 5 tr. ř. a v §2 odst. 6 tr. ř., neboť soud se náležitě nevypořádal s jeho výpovědí, výpověďmi jeho rodičů a znalce MUDr. M. K uvedenému je však třeba uvést, že takovéto námitky jsou ryze skutkového charakteru a nelze je tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že soud prvního stupně vzal v úvahu obě verze skutkového děje: verzi poškozeného na straně jedné, verzi obviněného na straně druhé. Je třeba dodat, že k verzi poškozeného se soud přiklonil právě s ohledem na obsah lékařských zpráv a na závěr znaleckého posudku MUDr. M., kteréžto byly navíc podpořeny výpovědí svědka R. S. a svědka M. H. Ve světle těchto důkazů zůstala obhajoba obviněného zcela osamocena. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu na str. 5 – 6 rozsudku a na str. 3 – 5 rozsudku soudu prvního stupně (kde soudy rozvádějí své úvahy v souladu s již zmíněným zněním §125 odst. 1 tr. ř.). Nesouhlasí-li obviněný s právní kvalifikací skutku jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., je zjevné, že toto své tvrzení opírá o odlišné skutkové zjištění, než ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování. Obviněný je přesvědčen, že pokud podle výpovědi poškozeného měl na poškozeného zaútočit bez jakéhokoliv předchozího slovního projevu, nemohl se trestného činu podle §197a tr. zák. dopustit. V tomto případě by totiž jakékoliv slovní projevy byly včleněny do skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. S ohledem na skutkové zjištění, podle něhož „během celého jednání obviněný poškozenému vyhrožoval, že ho zabije, umlátí, že má na něj připravenou železnou tyč a až půjde po chodbě, že jej zabije“ lze však bezesporu konstatovat, že v dané věci předchozí slovní projevy nemají vliv na právní závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., neboť soud hodnotil projevy obviněného učiněné v průběhu incidentu, a nikoliv projevy, které mu předcházely. Lze tedy spolehlivě vyloučit, že by v konkrétním případě ohrožovací delikt – trestný čin podle §197a tr. zák. mohl být konzumován závažnějším poruchovým deliktem, tj. trestným činem podle §221 tr. zák. Pokud obviněný tyto své projevy pronesl současně s fyzickým napadením poškozeného, byla nepochybně obava poškozeného z uskutečnění výhrůžky obviněného usmrcením umocněna, když nelze přehlédnout ani tu část skutkového zjištění, kde obviněný vyhrožuje poškozenému do budoucna „že má na něj připravenou železnou tyč a až půjde po chodbě, že jej zabije“. S přihlédnutím k těmto skutečnostem se jeví právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. jako zcela správná.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. T. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann