ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.548.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 548/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2007 dovolání, které podal obviněný V. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 3 To 470/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 108/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 4 T 108/2003, byl obviněný V. K. uznán vinným, že
dne 9. 5. 2001 na přesně nezjištěném místě v B. jako prodávající a jednatel společnosti P. C., spol. s r. o., uzavřel se společností R. – L., s. r. o., jako kupujícím kupní smlouvu, na základě které měl odprodat kupujícímu gastronomické vybavení hotelu P. C. za celkovou kupní cenu ve výši 3.527.020,- Kč, přičemž předmětem této smlouvy bylo gastronomické zařízení uvedené v příloze č. 1 této smlouvy, kdy vlastnictví této smlouvy doložil fakturou ze dne 22. 2. 2001 od dodavatele G. N., avšak tato faktura neodpovídala skutečnosti a údajným dodavatelem nebyla nikdy vydána a společnost P. C., spol. s r. o., tak nikdy takové zařízení nevlastnila a bezprostředně po uzavření kupní smlouvy jako nájemce se společností R. – L., s. r. o., jako pronajímatelem uzavřel smlouvu o finančním pronájmu s následnou koupí věci, jejíž nedílnou součástí byla i Technická specifikace předmětu leasingu, jejímž předmětem byl tzv. zpětný leasing tohoto gastronomického zařízení v hodnotě 3.527.020,- Kč, popsaného v Technické specifikaci předmětu leasingu, následně mu na základě této leasingové smlouvy bylo pronajímatelem vyplaceno celkem 2.882.363,50 Kč s tím, že se zavázal předmět leasingu splatit ve 36 pravidelných měsíčních splátkách po 75.874,- Kč bez DPH, avšak následně uhradil v červnu 2001 pouze část splátky ve výši 96.100,50 Kč, další splátky již neuhradil a společnosti R. – L., s. r. o., tak způsobil škodu ve výši 2.726.263,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, přičemž současně nad obviněným vyslovil dohled. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená R. – L., s. r. o., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 3 To 470/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný V. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění podání obviněný v podrobnostech připomněl, jak ve věci rozhodl Městský soud v Brně, jaké vady rozsudku tohoto soudu vytýkal v odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Brně, přičemž poukázal na některé doslovné citace z odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Namítl, že právní úvahy a závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně jeho subjektivní stránka. V řízení před soudy obou stupňů bylo výpověďmi svědků prokázáno, že se z pozice jednatele společnosti P. C., spol. s r. o., nezabýval detaily předmětné leasingové smlouvy včetně toho, co má tvořit předmět samotného leasingu. Bylo též prokázáno, že leasingovou smlouvu nevypracovával, ani ji detailním způsobem nekontroloval. Rovněž v souvislosti s jejím uzavíráním nedával žádné pokyny. Toliko smlouvu z pozice jednatele společnosti podepsal.
Podle názoru obviněného odvolací soud vytvořil právní konstrukci, že statutární orgán nebo osoba, která je oprávněna za společnost jednat, trestně odpovídá z funkce jednatele společnosti za obsah uzavírané smlouvy, a to i za situace, kdy je prokázáno, že se na přípravě této smlouvy žádným způsobem nepodílel a lze tak předpokládat, že mu není znám její konkrétní obsah. Vytkl, že trestní odpovědnost je vyvozována ze zjištění, že si smlouvu řádně nezkontroloval. I kdyby tomu tak bylo, pak by nutně mohlo jít, a to v nejhorším případě, o nedbalost; jeho jednání rozhodně nelze označit za úmyslné. Dále obviněný připomněl, jak je úmyslné zavinění vymezeno v trestním zákoně. V návaznosti na to zdůraznil, že úmyslné zavinění nebylo v daném případě u jeho osoby prokázáno a v podstatě není ani tvrzeno. Spíše lze hovořit o tom, že provedenými důkazy bylo vyvráceno podezření, že by měl uzavírat předmětnou smlouvu s vědomím, že ve smyslu definice tzv. nepřímého úmyslu páchá trestný čin podvodu. Podle mínění obviněného soudy svým výkladem „srozumění“ nerespektovaly z hlediska hodnocení zavinění pachatele poměrně tenkou hranici, která je mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí, při které je pachatel trestného činu odpovědný za to, že zanedbal určitou povinnou opatrnost a způsobil nezamýšlený následek. Zdůraznil, že rozhodně nebyl srozuměn s tím, že podpisem leasingové smlouvy může způsobit následek, který nastal, ale pravděpodobně věděl, že tím, že nezkontroloval náležitým způsobem text smlouvy, může něco nepředpokládaného nastat, ale spoléhal na to, že tomu tak nebude. Z hlediska zavinění proto mělo být jeho jednání správně považováno jako nedbalé.
Obviněný rovněž označil za nepatřičné úvahy odvolacího soudu, že je těžko akceptovatelná jeho obhajoba spočívající v tom, že nemůže být trestně odpovědný ze smluv, které jako jednatel podepsal, s odkazem, že smlouvy předkládal a připravoval někdo jiný a on si smlouvy nezkontroloval. V této souvislosti odvolací soud dovozuje, že takový podpis by postrádal jakýkoli význam. Podle obviněného nelze s tímto názorem souhlasit. Podpis jednatele má význam zejména z hledisek předpisů např. práva obchodního, občanského, správního a pracovního, které upravují určité povinnosti jednatele jako osoby, jednající za společnost, jako osoby, která společnost zavazuje, jako osoby, jež rozhoduje o právech a povinnostech zaměstnanců, i koneckonců, která je v určitých situacích odpovědna subjektu, za který jedná atd. Pokud je naplněna skutková podstata některého z trestných činů, má samozřejmě podpis jednatele význam i z hlediska trestní odpovědnosti. Nelze však zaměňovat odpovědnost soukromoprávní povahy s odpovědností trestní.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení odvolacího soudu, současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc prvostupňovému soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby dovolací soud po zrušení obou napadených rozhodnutí podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl a jeho osobu v plném rozsahu zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že podstatou výhrad, které obviněný v dovolání uplatnil, byla námitka, že soudy mechanicky vycházely z jeho postavení jednatele společnosti a oprávnění jednat za společnost jejím jménem a odhlédly od faktického stavu, kdy smlouvy podepsal bez znalosti jejich obsahu. Tato námitka však nemůže obstát a je zjevně neopodstatněná. Státní zástupkyně uvedla, že obdobné argumenty byly namítány již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal. Obviněný nebyl odsouzen na základě svého jednatelského postavení ve společnosti P. C., spol. s r. o., ale na podkladě skutečností, jimiž mu bylo prokázáno, že jednal úmyslně podvodně ve snaze zajistit si cestou získání zpětného leasingu určitý překlenovací úvěr v době ekonomické neúspěšnosti jmenované společnosti. V daném případě není rozhodující, zda očekával zlepšení ekonomického postavení společnosti P. C., spol. s r. o., a splácení leasingových splátek, neboť těžiště jeho podvodného jednání spočívá v prodeji neexistující věci. Na úmysl obviněného je možno usuzovat z jeho výsadního postavení ve společnosti, když byl jejím jediným společníkem a jednatelem, přičemž jako takový odpovídal i za její hospodářské vedení. Toto postavení v podstatě vylučuje, aby si nebyl vědom tak zásadního kroku obchodní společnosti, která se nacházela v ekonomicky méně utěšené situaci, při nakládání s majetkem v hodnotě přesahujícím 3,5 mil. Kč.
Státní zástupkyně připomněla, že obviněný nejprve odprodal jako jednatel společnosti P. C., spol. s r. o., leasingové společnosti R. – L., s. r. o., údajně gastronomické vybavení hotelu P. C. za celkovou kupní cenu ve výši 3.527.020,- Kč, když vlastnictví tohoto vybavení doložil fakturou o nákupu z téhož roku, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy od dodavatele G. N. Tato faktura ale nebyla jmenovanou společností nikdy vydána a předmětný nákup gastronomického zařízení u ní nebyl nikdy uskutečněn. Této skutečnosti si musel být obviněný vědom, neboť toto zařízení bylo pořízeno fakticky mnohem dříve, nedosahovalo zdaleka deklarované hodnoty a nemohlo se přitom jednat ani o druhově zaměnitelné zařízení. Obviněný okamžitě po uzavření této kupní smlouvy uzavřel s jmenovanou leasingovou společností smlouvu o finančním pronájmu s následnou koupí zmíněného gastronomického vybavení hotelu P. C., přičemž nedílnou součástí této smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí věci byla i technická specifikace předmětu leasingu. Poté bylo leasingovou společností obviněnému vyplaceno 2.882.363,50 Kč. Šlo o podvodně získanou částku, kterou obviněný hodlal ve firmě použít jako překlenovací úvěr do doby, než mu bude poskytnut mnohamilionový úvěr od U. b., a. s., popřípadě na první splátky. Postup obviněného, je-li posuzován z hlediska povahy jednotlivých úkonů a zejména i z pohledu ekonomické neúspěšnosti firmy v uvedené době, jasně svědčí o jeho záměru dosáhnout toho, aby se obchodní společnost P. C., spol. s r. o., dostala k finančním prostředkům v hodnotě 2.882.363,50 Kč. Je zcela evidentní, že leasingová společnost R. – L., s. r. o., by smlouvu o nákupu, ani smlouvu o následném zpětném leasingu neuzavřela, pokud by věděla, že předmět smlouvy neexistuje a k jejímu uzavření došlo v důsledku podvodného jednání obviněného. V daném případě vystupuje do popředí zřetelně záměr obviněného obohatit obchodní společnost P. C., spol. s r. o., ke škodě leasingové společnosti R. – L., s. r. o., když se tohoto podvodného jednání dopustil ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. tím, že uvedl někoho v omyl.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného V. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný tvrdí, že se nedopustil trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť v jeho jednání nebyla naplněna subjektivní stránka – úmyslné zavinění a v podrobnostech vznáší výhrady v tom směru, že za nesprávné údaje ve smlouvě nenese trestní odpovědnost, neboť ji pouze podepsal a spoléhal na osoby, které smlouvu a podklady k ní připravovaly. Tato námitka obsahově uplatněný dovolací důvod naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000 Kč. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 18/1991). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Uvážíme-li tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud v jednání obviněného V. K. shledaly trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně a s nimiž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Brně, vyplývají skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení. Z nich je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku (R. – L., s. r. o.) jiného obohatil (P. C., spol. s r. o.) tím, že někoho uvedl v omyl (jmenovanou leasingovou společnost – jejího zástupce o skutečnosti, která byla předmětem uzavíraných smluv) a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu (označené společnosti konkrétně ve výši 2.882.363,50 Kč, neboť tato částka mu byla vyplacena). V tomto směru ani dovolání napadeným rozhodnutím nic nevytýká. Z rozhodnutí soudu prvního stupně však vyplývá i zjištění, jež prokazuje naplnění subjektivní stránky – úmyslného zavinění – v činu obviněného V. K. V odůvodnění napadeného rozsudku prvostupňový soud ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: „Soud neuvěřil obhajobě obžalovaného, že neviděl fakturu, že nevěděl o její existenci s tím, že samotné zprostředkování zajištění zpětného leasingu ponechal na dalších osobách, konkrétně svědkovi Ing. H. a M. M.“ Současně zdůraznil: „Samozřejmě není nic neobvyklého, respektive nedůvěryhodného na tom, že obžalovaný jako jednatel společnosti pověřil obstaráním tohoto úkolu jiné osoby, ovšem nelze již uvěřit tomu, že “pravomoce“ těchto osob byly natolik neomezené, že by je opravňovaly k vyrobení či získání falešné faktury bez toho, aniž by o tom obžalovaný minimálně věděl“ (vše na str. 7 rozsudku). Nutno připomenout, že zmíněná faktura ze dne 22. 2. 2001, od dodavatele společnosti G. N., neodpovídala skutečnosti, údajným dodavatelem nebyla nikdy vydána a společnost P. C., spol. s r. o., gastronomické zařízení v ní uvedené nikdy nevlastnila. Přitom touto fakturou bylo, a to v rámci kupní smlouvy ze dne 9. 5. 2001, uzavřené mezi společnostmi P. C., spol. s r. o., jako prodávajícím a R. – L., s. r. o., jako kupujícím, prodávajícím doloženo vlastnictví prodávaného gastronomického zařízení. Pokud Městský soud v Brně shledal v jednání obviněného, který byl jediným společníkem a jednatelem společnosti P. C., spol. s r. o., tedy osobou oprávněnou za danou společnost jednat, úmyslné zavinění ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. (viz str. 8 rozsudku), je tento závěr podložen konstatovaným skutkovým zjištěním, prokazujícím, že z jeho strany šlo o záměrný prodej neexistující věci, jež se bezprostředně poté stala i předmětem smlouvy o finančním pronájmu s její následnou koupí. Je tudíž zjevné, že na subjektivní stránku v jeho činu nebylo usuzováno jen z okolností, které ve svém rozhodnutí zmínil odvolací soud.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného V. K. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. včetně naplnění ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž netrpí vadou, se kterou dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného V. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k