ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.906.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 906/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2007 dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 67 To 52/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 41/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 43 T 41/2005, byl obviněný J. P. uznán vinným, že
jako jediný jednatel společnosti A. spol. s r. o., koupil jménem této společnosti na základě smlouvy o postoupení pohledávek sjednané dne 10. 10. 2001 s JUDr. M. P., správcem konkursní podstaty úpadce společnosti Ch. S. s. r. o., pohledávku za společností M. a. s., za částku 603.111,- Kč, následně tuto pohledávku dne 11. 10. 2001 prodal jménem spol. A. spol. s r. o. na základě smlouvy o postoupení pohledávek společnosti S. R., za částku 10.856.000,- Kč, která byla uhrazena tak, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti částku ve výši 1.500.000,- Kč, druhá splátka ve výši 7.000.000,- Kč byla složena dne 19. 10. 2001 na jeho osobní účet vedený u G. C. B. a. s., třetí splátku ve výši 2.356.000,- Kč převzal v hotovosti dne 22. 10. 2001, příjem uvedených částek do účetnictví společnosti A. spol. s r. o. nezaúčtoval a ani jej neuvedl v přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2001 podaném u Finančního úřadu pro Prahu 9, dne 2. 4. 2002 a tím snížil základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob za rok 2001 nejméně o částku 10.252.889,- Kč a tímto jednáním českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro Prahu 9 způsobil škodu ve výši nejméně 3.180.600,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Podle §49 odst. l tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti na dobu pěti let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému stanovena povinnost ve zkušební době uhradit škodu způsobenou trestným činem.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný J. P. odvolání.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 67 To 52/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku, kterým byla podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému stanovena povinnost ve zkušební době uhradit škodu způsobenou trestným činem.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný J. P. prostřednictvím obhájce dovoláním, které zaměřil do výroku o vině a opřel je o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení subjektivní stránky trestného činu, konkrétně jeho úmyslu spáchat trestný čin a v nesprávném posouzení škody, jako znaku skutkové podstaty trestného činu“.
Obviněný vyjádřil nesouhlas s konstatováním soudu v napadeném rozhodnutí, že nezaúčtoval příjmy, ač tak měl učinit a tímto svým jednáním znemožnil při kontrole řádné vyměření daně. Připomněl svoji obhajobu, že účetní knihy vedl řádně a zapisoval do nich všechny údaje. Zdůraznil, že jako plátce DPH podával správci daně pravidelné výkazy a při kontrole (po předložení účetnictví) nebyly shledány žádné nedostatky. Pokud by jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin, mělo by se jednat o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a majetku podle §125 odst. 1, 3 tr. zák., neboť doznal, že v účetních knihách zápis o příjmu částky 10.252.889,- Kč neučinil, když se domníval, že pokud se nejedná o zisk, tak zápis nemusí učinit. Do účetní knihy zaevidoval pouze svoji odměnu (zisk), kterou řádně zdanil. Nezaúčtování částky 10.252.889,- Kč do účetních knih bylo právně kvalifikováno jako trestný čin podle §148 tr. zák., a to i přesto, že se finanční úřad necítil jeho jednáním poškozen a nepřipojil se k trestnímu řízení.
Dále obviněný konstatoval, že správce daně provedl dvě kontroly. Při první kontrole měl k dispozici kompletní účetnictví a dovodil, že částku 10.252.889,-Kč nemusel J. P. účtovat, neboť nepředstavovala zisk ani zdanitelnou zálohu podle zákona o DPH a jako zdanitelnou uznal pouze částku později vykázanou jako odměnu ve výši 250.000,- Kč. Následně však správce daně změnil na základě šetření policie svůj právní názor. Pod nátlakem policie zahájil vytýkací řízení a bez možnosti ověření si skutečností v účetnictví, které obviněný předal novému jednateli, jenž před policejním orgánem prohlásil, že je zničil, dospěl k závěru, že i depozitum je nutno považovat za zisk a odvést z něj zálohu na DPH. Po celou dobu správce daně jednal s obviněným, který ale již nebyl jednatelem společnosti ani účastníkem řízení. V současné době byla proti rozhodnutí podána žaloba pro porušení zákona.
Podle obviněného bylo možno jeho zavinění dovodit pouze ve vztahu k trestnému činu podle §125 tr. zák., když sám doznal, že uvedenou částku nezaúčtoval. Je otázkou, zda jednal ve formě úmyslné nebo nedbalostní za situace, kdy jeho postup byl schválen i správcem daně. Konstatoval, že pokud v daném okamžiku byl jeho právní názor totožný s právním názorem správce daně, tak při změně tohoto názoru nemohlo být jeho jednání považováno za trestný čin. Protože sám správce daně jednání obviněného nepovažoval za trestný čin, nevyčíslil škodu, ani se s touto nepřipojil k trestnímu řízení. V žádném případě nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu přímém či nepřímém zkrátit daň. Uvedené skutečnosti měly význam při hmotně právním posouzení skutku a jeho právní kvalifikaci, především zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §125 tr. zák. nebo podle §148 tr. zák., a to především z pohledu zavinění. Obviněný zopakoval, že jeho jednání soudy nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin podle §148 tr. zák. a neposoudily je jako trestný čin podle §125 tr. zák., přestože jeho podstatou (uvedenou ve výrokové části rozsudku) bylo nezaúčtování a neuvedení příslušné finanční částky v přiznání k předmětné dani. Jednání popsané ve výrokové části rozsudku naplňovalo znaky trestného činu podle §125 tr. zák., neboť až na základě zde popsaného jednání došlo k opožděnému vyměření daně. Obviněný konstatoval, že částku ve výši 10.252.889,- Kč nemusel pro účely daně účtovat ve smyslu zákona o účetnictví, daně z přidané hodnoty ani daně z příjmu právnických osob pro daňovou potřebu, neboť tuto částku měl svěřenu pro potřeby předání třetí osobě – Dr. P., jehož existenci mu však soudy neumožnily důkazy prokázat. Skutečnost, že tyto prostředky uložil na svůj účet, není v rozporu se zákonem, což potvrdila i ve věci slyšená znalkyně. Soudy se rovněž nevypořádaly s motivem jeho jednání, který měl ke spáchání trestné činnosti. Obviněný v podrobnostech vyslovil též nesouhlas ohledně odmítnutí jeho návrhů na provedení dalších důkazů, zejména těch, které směřovaly k prokázání, že jednal s mužem, kterého označil jako Dr. P. Soud měl rovněž připustit výslech policistů, kteří vyslýchali svědka K. na úřední záznam a jeho výpověď pravdivě zaznamenali. V okolnosti, že se soudy namísto jednoznačného dokazování opřely o rozhodnutí finančního úřadu, kterým byla dodatečně vyměřena příslušná daň toliko za použití pomůcek, dovolatel shledal porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
Obviněný vznesl výhrady i ke zjištěné výši škody. Dospěl-li soud k závěru, že nezaúčtováním finanční částky, jak je uvedena ve výrokové části rozsudku, byl porušen zákon a zkrácena daň, měl se podle příslušného ustanovení zákona o dani z příjmu zabývat i otázkou nákladů vynaložených na získání tohoto zisku. Tyto náklady musely být zohledněny v odečitatelných položkách, které se od příjmu odečtou a vzniká zdanitelný základ. Soud však vzal za základ daně příjem, nikoliv zisk a z tohoto příjmu vypočetl daň a tím i způsobenou škodu, ačkoliv přesné vyčíslení její výše bylo nezbytné pro posouzení skutkové podstaty obou shora zmíněných trestných činů. Hmotně právní posouzení skutku a jeho právní kvalifikace je důležitá i pro úvahu soudu o výši trestu, neboť u jednotlivých trestných činů je stanovena odlišná výměra trestu. Podle obviněného soud na základě nedostatečných skutkových zjištění učinil nesprávnou právní kvalifikaci skutku, především ohledně posouzení předmětu chráněného trestním zákonem a otázky zavinění, tj. jeho úmysl spáchat trestný čin. Pro potřeby trestního řízení byla chybně posouzena i výše způsobené škody.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 67 To 52/2007, i vadnou část předcházejícího řízení včetně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 43 T 41/2005, a podle §265l tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně. Konstatoval, že značná část dovolacích námitek, které byly obviněným uplatněny, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jejich těžiště spočívá v tvrzení, že transakce s pohledávkou popsaná ve skutkové větě nebyla obchodem společnosti A. spol. s r. o., ale že tento obchod obviněný pouze zprostředkoval pro svého klienta Dr. P. za odměnu 250.000,- Kč. Z tzv. skutkové věty ovšem vyplývá, že předmětná pohledávka byla koupena i prodána jménem společnosti A. spol. s r. o. Rovněž v odůvodnění rozhodnutí (str. 23) prvostupňový soud konstatoval, že obhajoba obviněného o uzavření zprostředkovatelské či komisionářské smlouvy s Dr. P. byla vyvrácena; v této souvislosti soud zpochybnil, zda osoba Dr. P. vůbec existuje. Jestliže obviněný v dovolání opět prosazuje svou zmíněnou verzi a v této spojitosti polemizuje s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování, jde o námitku směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, která deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Pokud zpochybňuje existenci subjektivní stránky trestného činu podle §148 tr. zák., odvíjí se tato námitka od výše uvedené primárně skutkové námitky spočívající v tvrzení, že částka 10.856.000,- Kč vůbec nebyla příjmem společnosti A. spol. s r. o.
Podle státního zástupce směřují do skutkové oblasti též výhrady týkající se okolností převodu obchodního podílu obviněného ve společnosti A. spol. s r. o. na svědka K. a údajného zničení účetních dokladů jmenovaným. Jednání ohledně převodu obchodního podílu nebylo součástí jednání směřujícího ke zkrácení daně, nebylo v příčinné souvislosti s daňovým únikem a správně ani nebylo zahrnuto do okolností vylíčených v tzv. skutkové větě. Skutkový charakter mají i námitky, kterými obviněný zpochybňuje použitelnost výsledků daňové kontroly pro účely trestního řízení a poukazuje na údajné ovlivnění výsledku kontroly orgány Policie ČR.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle mínění státního zástupce podřadit námitku, která spočívá v tvrzení, že skutek, jak je vymezen v tzv. skutkové větě, vykazoval toliko znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Tato výtka však nemůže obstát. Uvedení nepravdivých údajů v účetnictví společnosti A. spol. s r. o. by sice v obecné rovině mohlo být trestným činem podle §125 odst. l alinea druhá tr. zák.; jestliže však pachatel jednal způsobem uvedeným v §125 odst. 1 tr. zák. v úmyslu zkrátit daň a ke zkrácení daně skutečně došlo, je nutno toto jednání posoudit jako trestný čin podle §148 tr. zák. Navíc obviněný pomíjí, že součástí tzv. skutkové věty jsou i údaje o tom, že přijetí předmětných částek neuvedl v daňovém přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2001. Státní zástupce zdůraznil, že zatajení části příjmů v daňovém přiznání nelze v žádném případě označit za pouhé uvádění nepravdivých údajů v účetnictví, ale šlo o jednání evidentně směřující k tomu, aby pachatel uvedl v omyl správce daně a dosáhl toho, aby daň z příjmu nebyla vyměřena v plné výši.
Dále státní zástupce konstatoval, že skutkového charakteru jsou též námitky obviněného týkající se výše způsobené škody. Částka 603.111,- Kč vynaložená na nákup předmětné pohledávky byla při stanovení výše daňového základu a následně i výše daňového úniku zohledněna. Žádné jiné konkrétní náklady, které měly být v souvislosti s předmětným „obchodním případem“ vynaloženy, obviněný nezmiňuje.
Závěrem vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. V návaznosti na to navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní předně námitky obviněného J. P., pokud v dovolání vytýká, že v soudním řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Dále že transakce popsaná ve skutkové větě nebyla obchodem společnosti A. spol. s r. o., ale obchod pouze zprostředkoval pro svého klienta Dr. P. za odměnu 250.000,- Kč. Rovněž není možné akceptovat tvrzení obviněného jednak související s převodem jeho obchodního podílu ve společnosti A. spol. s r. o. na L. K., jednak zpochybňující využití výsledků daňové kontroly pro účely trestního řízení a její údajné ovlivnění policejními orgány. Nutno zdůraznit, že tyto výhrady, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše uvedeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž zřejmé, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. Tyto závěry dále podrobněji rozvedl Městský soud v Praze na str. 6 až 11 napadeného usnesení, přičemž poukázal i na to, proč v soudním řízení nebylo vyhověno návrhům obhajoby na provedení dalších důkazů.
Pokud by byly v dovolání uplatněny jen výtky konstatované na str. 5 tohoto usnesení, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný J. P. vznáší v mimořádném opravném prostředku též námitky, které by mohly deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Tvrdí, že skutkový stav, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, nevykazuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ale toliko znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. (v dovolání je tento trestný čin v důsledku písařské chyby nepřesně pojmenován). Rovněž zpochybňuje zjištěnou výši škody. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda v soudním řízení učiněnému skutkovému zjištění koresponduje trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že při zkrácení daně, cla, poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová, poplatková, celní a další povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jednáním aktivním (konáním), tak i opomenutím takového konání. Pro posouzení, zda došlo ke zkrácení uvedených povinných plateb, záleží na tom, o jakou platbu se jedná, co je předmětem zdanění či jiné povinnosti, zda a jakým způsobem se platba přiznává, vyměřuje a platí. Výše zkrácení představuje rozdíl mezi daní, poplatkem, clem, pojistným či jinou povinnou platbou, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit a nižší daní, poplatkem, clem, pojistným či jinou povinnou platbou, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena resp., kterou zaplatil. Pokud nebyla daň vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, tak se výše zkrácení rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu podle §148 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž úmysl se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka byla zkracována.
Uvážíme-li tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 9 (následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného J. P., jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku a podrobně rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný „příjem uvedených finančních částek do účetnictví společnosti A. spol. s r. o. nezaúčtoval a ani jej neuvedl v přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2001 podaném u Finančního úřadu pro Prahu 9, dne 2. 4. 2002 a tím snížil základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob za rok 2001 nejméně o částku 10.252.889,- Kč a tímto jednáním českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro Prahu 9 způsobil škodu ve výši nejméně 3.180.600,- Kč“ (viz výrok o vině na str. 1 a 2 napadeného rozsudku). V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně podrobně rozvedl důkazy, na jejichž podkladě rozhodl o podané obžalobě, přičemž mimo jiné uvedl: „…je též vyvrácena obhajoba obžalovaného, že by uzavíral nějakou zprostředkovatelskou či komisionářskou smlouvu mezi určitou osobou, kterou on označil jako osobu jménem P.…“. V této spojitosti konstatoval, že i s odstupem času by si měl obviněný pamatovat osobu, s níž transakci prováděl, a to jednoznačným způsobem, a ne způsobem, jaký uváděl. Ten byl navíc v rozporu s popisem dané osoby podaným manželkou Dr. P. Jmenovaná rovněž uvedla, že o předmětné transakci a finanční částce 10 milionů nic nevěděla, přestože s manželem společně podnikala a finanční částka nebyla běžná. Prvostupňový soud poukázal na výpovědi dalších svědků, z nichž vyplýval nestandardní postup při prodeji pohledávky obviněným společnosti S. R. za cenu několikrát vyšší, kdy tato pohledávka nebyla jmenovanou společností nikdy přihlášena a kdy se obviněný znal a spolupracoval s Ing. B., který v té době měl jisté finanční dluhy, které byly krátce po prodeji pohledávky v celé výši uhrazeny. V návaznosti na provedené důkazy soud zdůraznil: „…tyto skutečnosti svědčí v neprospěch obžalovaného, který měl motiv získat vysokou finanční částku, ať již pro sebe či Ing. B. nezkrácenou o příslušnou daň“ (vše na str. 23 a 24 napadeného rozsudku).
Podle názoru Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění zjevné, že z hlediska naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu obviněný J. P. ve větším rozsahu zkrátil daň a způsobil takovým činem značnou škodu. Zatajení části příjmů v daňovém přiznání se záměrem zkrátit daň, rozhodně nelze považovat za pouhé uvádění nepravdivých údajů v účetnictví ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. zák. Při stanovení výše škody byly plně zohledněny peněžní náklady vynaložené na nákup předmětné pohledávky. Ostatně jiné vynaložené finanční náklady ani obviněný v mimořádném opravném prostředku nezmiňuje. Jelikož prokázaným cílem jednání obviněného bylo, aby nebyla zaplacena předmětná daň, šlo z hlediska subjektivní stránky v jeho činu o přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem v §148 tr. zák. Pro úplnost lze poznamenat, že z hlediska subjektivní stránky postačuje ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák., tj. ohledně způsobení značné škody i zavinění z nedbalosti.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění, jak byla učiněna v soudním řízení ve věci, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného J. P. jako trestného činu, jímž byl uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž netrpí vadami, se kterými obviněný relevantně spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. P. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k