ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1016.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1016/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. října 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. T. , které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 To 375/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 43/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 1 T 43/2004, byl P. T. uznán vinným trestnými činy podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (body 19 – 22, 27 a 30 výroku o vině), zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (body 2 16, 23 – 26 výroku o vině) a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. (body 17 a 19 výroku o vině). Za to byl P. T. odsouzen podle §158 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jeho výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti (zákaz výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce v ozbrojených sborech nebo obcích) na dobu 9 let. Tímž rozsudkem byli odsouzeni i spoluobvinění S. J. a E. M. a všichni tři spoluobvinění byli podle §226 písm. a), resp. písm. c), tr. ř. zčásti zproštění obžaloby. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. p. a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal P. T. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 To 375/2005, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. T. řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), a l) tr. ř.
Nesprávná právní posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci v předcházejícím řízení zakládá i důvod dovolání podle písm. l) §265b odst. 1 tr. ř., obviněný spatřuje v tom, že jeho jednání pod body 2 – 16 a 23 – 26, bylo soudem I. stupně nesprávně subsumováno pod skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a pod body 17 a 19 podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. Je toho názoru, že vzhledem k výslovnému znění §250a odst. 1 tr. zák., kde se jedná jen o uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, nelze postihnout zákonné pojištění, jímž v té době bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla podle vyhl. č. 162/1991 Sb. Toto pojištění se stalo smluvním až dne 30. 7. 1999, po účinnosti zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Všechny skutky, které jsou mu kladeny za vinu, se přitom staly od roku 1996 do roku 1998, je tak daná překážka postihu podle §250a tr. zák. a měly by být kvalifikovány podle obecného ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 614/2002 (správně 2006).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (tj. že obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl) obviněný shledává v tom, že mu nebylo umožněno zvolit si obhájce a ani mu k tomu nebyla stanovena lhůta. U jeho prvního výslechu dne 9. 12. 1998 v 22:45 hod., kde mu byl ustanoven obhájce soudem, se tento obhájce dostavil až 2 hodiny po začátku výslechu, který už byl prakticky u konce. Tento obhájce byl ustanoven i obviněné M. , která byla vyslýchána téhož dne od 23:06 hod. Proto z důvodu souběhu těchto výslechů nemohl být obhájce současně na dvou místech a on tak nemohl od samého počátku trestního řízení uplatňovat svá práva na obhajobu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že obviněný od počátku trestního stíhání obhájce měl a případné nedodržení postupu podle §38 odst. 1 tr. ř. při ustanovení obhájce, tento důvod dovolání nezakládá. Účast u vyšetřovacího úkonu je právem a nikoli povinností obhájce, a pokud obhájce akceptoval postup policejního orgánu a „přebíhal“ od jednoho výslechu k druhému, nebyla mu zcela znemožněna účast při úkonu a také proto nejde o vadu zakládající uvedený důvod dovolání.
Za důvodné ale státní zástupce považuje námitku obviněného v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, bylo v době spáchání skutků pojištěním zákonným, tj. vznikajícím automaticky na základě skutečností stanovených právním předpisem. Trestná činnost podle §250a odst. 1 tr. zák. ale přichází v úvahu pouze v případě uplatňování nároků ze smluvního pojištění a v úvahu přicházela aplikace §250 tr. zák. o obecném podvodu, kde by skutkové věty bylo nutné formulovat tak, aby obsahovaly skutečnosti odpovídající jeho zákonným znakům.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně dovolatele zrušil dovoláním napadené usnesení a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předně Nejvyšší soud zjistil, že námitka obviněného není způsobilá naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a v tomto směru by přicházelo v úvahu dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán důvod dovolání, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento důvod dovolání ale není dán vždy, pokud obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ale pouze tehdy, byly-li orgány činnými v trestním řízení v daném úseku řízení vůbec prováděny nějaké procesní úkony a pokud prováděny byly, jaký to mělo vliv na průběh a zejména výsledek řízení. V daném případě je zřejmé, že obviněný poukazuje na nepřítomnost obhájce u jediného procesního úkonu, a to u jeho prvního výslechu dne 9. 12. 1998, kdy se měl dostavit prakticky až na konci výslechu.
Z trestního spisu (sv. č. 1) Nejvyšší soud zjistil, že výslech obviněného dne 9. 12. 1998 započal v 22:45 hod. a ukončen byl v 01:45 hod. následujícího dne. Z obsahu protokolu o tomto výslechu přitom vyplývá, že obviněný po poučení o nutné obhajobě uvedl, že „žádného konkrétního obhájce nezná a žádá o jeho zvolení prostřednictvím soudu“. Dále je na začátku protokolu uvedeno, že obhájcem byl soudem ustanoven JUDr. M. V. a tento je účasten výslechu. Protokol o výslechu je tímto obhájcem také podepsán. Z protokolu o výslechu spoluobviněné E. M. pak vyplývá, že tento ve stejný den probíhal od 23:06 hod. do 01:18 hod. následujícího dne, přičemž i tomuto výslechu měl být přítomen obhájce P. T. JUDr. M. V. , který i tento protokol podepsal. Z porovnání těchto dvou protokolů o výslechu z čistě časového hlediska, obhájce P. T. byl jeho výslechu přítomen 21 minut na jeho začátku, než započal výslech E. M. , a 27 minut po skončení jejího výslechu. Celý výslech obviněného dne 9. 12. 1998 přitom trval tři hodiny a nepřítomnost JUDr. M. V. v průběhu výslechu obviněného nebo E. M. , není v protokolu zaznamenána a nevyplývá např. ani z položené otázky vyslýchané osobě nebo námitky P. T. , že jeho obhájce není přítomen. Tuto námitku konečně obviněný vůbec neuplatnil v průběhu celého trestního stíhání, ale až v dovolání.
Lze tedy předně uzavřít, že obviněný u výslechu dne 9. 12. 1998 nevyužil svého práva zvolit si obhájce a naopak požádal o jeho ustanovení soudem. Jeho námitka, že mu nebylo umožněno zvolit si obhájce a nebyla mu k tomu ani stanovena lhůta, je proto v rozporu se skutečností, nehledě na skutečnost, jak uvedl i státní zástupce ve vyjádření k dovolání, samotná tato námitka by důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nezakládala.
Pokud jde o možnou nepřítomnost obhájce obviněného v průběhu jeho prvního výslechu, nelze souhlasit s jeho tvrzením, že se obhájce dostavil až 2 hodiny po začátku výslechu, prakticky až na jeho konci. Jednak již na počátku tohoto výslechu je v protokole poznamenáno, že obhájce je přítomen, což není v rozporu ani s protokolem o výslechu spoluobviněné, který měl započít až za 21 minut. Obviněný se pak svojí námitkou o příchodu obhájce až 2 hodiny po začátku výslechu, resp. prakticky u jeho konce, dostává do rozporu nejen s obsahem protokolu o tomto výslechu ale i se svým vlastním vyjádřením k tomuto výslechu u hlavního líčení. U hlavního líčení dne 30. 9. 2002, kdy byl obviněný soudem vyslechnut i ke skutkům, ohledně kterých vypovídal dne 9. 12. 1998. Konkrétně i k jednání pod bodem ad 2 (rozsudku soudu I. stupně), které oproti výpovědi v přípravném řízení, před soudem popřel s tím, že výpověď učinil pod nátlakem ze strany Inspekce MV, „a to přesto, že tam byl přítomen můj obhájce“. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 9. 12. 1998 je přitom zřejmé, že k uvedenému skutku byl vyslýchán v podstatě v době, kdy jeho výslech byl pouze asi v polovině. Z toho je pak zřejmé, že obhájce obviněného byl přítomen nejen na začátku výslechu a v jeho závěru, ale také v průběhu asi jeho poloviny, což vyvolává spíš pochybnosti o tom, v jakém rozsahu se zúčastnil výslechu E. M.
Namítá-li obviněný, že v důsledku nepřítomnosti obhájce u podstatné části jeho prvního výslechu dne 9. 12. 1998 nemohl uplatňovat svá práva na obhajobu od samého počátku trestního řízení, vyznívá tato námitka značně nepřesvědčivě nejen vzhledem k výše uvedenému, ale také s ohledem na skutečnost, že u následujících tří výslechů obviněný netrval na přítomnosti obhájce a souhlasil s výpovědí i v jeho nepřítomnosti. Právě u těchto následných výslechů přitom vypovídal k podstatné části jednání kladeného mu za vinu, tj. k dalším celkem 25 skutkům, ohledně nichž mu bylo postupně podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. sdělováno obvinění. V případě prvního výslechu dne 9. 12. 1998, kde obviněný nepřítomnost obhájce naopak namítá, se přitom jednalo o výslech k 10 skutkům, které byly předmětem sdělení obvinění a ohledně nichž u hlavního líčení v případě 7 skutků svoji výpověď z 9. 12. 1998 potvrdil. V případě 4 skutků se přitom jedná o případy, které v dovolání ani vůbec nenapadá.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i v případě částečné neúčasti obhájce obviněného u jeho výslechu dne 9. 12. 1998, kterou vzhledem na značný časový odstup již nelze ani blíže objasnit, nemohlo by toto formální pochybení být vadou zakládající existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V tomto rozsahu je tedy dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitky obviněného ohledně právního posouzení části jeho jednání nesprávně podle §250a tr. zák. s tím, že správně mělo být kvalifikováno podle obecného ustanovení §250 tr. zák. pro trestný čin podvodu, lze této námitce v obecné rovině přisvědčit.
Jak na to poukazuje v dovolání i obviněný, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 614/2006, vyslovil názor, že trestný čin pojistného podvodu podle §250a tr. zák. je možné spáchat toliko při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku z takové smlouvy. Do 31. 12. 1999 však byla v účinnosti vyhláška Ministerstva financí ČR č. 492/1991 Sb., kterou se (v návaznosti na ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 12/1997 Sb. o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích) stanovil rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Na jejím základě nebylo uvedené pojištění odpovědnosti smluvní, a to ať již dobrovolné nebo povinné, ale tzv. zákonné, tedy vznikající a trvající nikoli na základě smlouvy, ale na základě skutečností stanovených právním předpisem bez projevu vůle jeho účastníků. Aplikace ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. tudíž vzhledem k jeho dikci nepřipadá za takových okolností v úvahu, ale čin může být jiným typem podvodného jednání.
Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 918/2006, uvedl, že pokud skutek nelze posoudit jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., protože obviněný nebyl účastníkem smluvního vztahu založeného pojistnou smlouvou, může být podle okolností posouzeno jako účastenství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 tr. zák. (v případě P. T. vzhledem k zákonnému pojištění nepřichází v úvahu) a je-li účastenství vyloučeno (v důsledku zásady akcesority), je namístě posoudit ho podle obecného ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. o trestném činu podvodu, jsou-li naplněny všechny znaky v tomto ustanovení uvedené.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí uvedeným činem škodu nikoli nepatrnou. Podle §250 odst. 2 tr. zák. je trestný ten, kdo způsobí uvedeným činem škodu nikoli malou.
Naproti tomu, trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle §250a odst. 3 tr. zák. je trestný pachatel, který způsobí uvedeným činem škodu nikoliv malou.
Poměr mezi oběma trestnými činy je takový, že ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. je obecným ustanovením postihujícím podvodné jednání v podstatě v jakékoli souvislosti, jestliže je způsobena škoda a dojde k obohacení, zatímco ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. je speciálním ustanovením postihujícím podvodné jednání jen při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, aniž by bylo nutné, aby vznikla škoda a došlo k obohacení, přičemž způsobení škody je při splnění zákonných předpokladů okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. V případě obou trestných činů je tak základem trestní odpovědnosti podvodné jednání pachatele.
V obviněným namítaných bodech ad 2 – 16 a 23 – 26 rozsudku soudu I. stupně, byl mj. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., protože při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tím na cizím majetku značnou škodu.
Spočívalo-li jednání obviněného v uvedených bodech v podstatě v tom, že zpracovával, resp. předkládal pojišťovně doklady k fiktivním dopravním nehodám (u dvou skutečných dopravních nehod nechal pojistné plnění neoprávněně zaslat na účet své manželky, resp. sestry), je toto jeho jednání, vedené úmyslem ke škodě majetku pojišťovny, tj. cizího majetku, sebe nebo jiného obohatit tím, že zpracováváním a předkládáním nepravdivých podkladů pro pojišťovnu tuto uváděl v omyl, typickým podvodným jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Protože tímto jednáním zároveň způsobil pojišťovně značnou škodu, byl tento trestný čin obviněným spáchán podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Pod dalšími obviněným namítanými body ad 17 a 29 rozsudku soudu I. stupně, byl uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., protože při uplatnění nároku z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tímto činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Také v těchto případech jednal obviněný v podvodném výše uvedeném úmyslu, když pojišťovně vědomě předkládal fiktivní doklady o pojistných událostech, čímž jí uváděl v omyl. Protože tímto jednáním způsobil škodu nikoli malou, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Je tedy zřejmé, že ač jednání obviněného v daných bodech nelze právně posoudit jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3, resp. 4 písm. b), tr. zák., pro neexistenci pojistné smlouvy, naplňuje toto jednání všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2, resp. 3 písm. b), tr. zák. Tyto trestné činy jsou naprosto stejně trestné. I když tedy lze přisvědčit námitkám obviněného o nesprávném právním posouzení předmětných skutků, je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo nijak, natož pak zásadně, ovlivnit postavení obviněného. Přes pochybení v této trestní věci, kde trestní stíhání pachatelů bylo zahájeno již v roce 1998, nečiní v současné době rozlišení právní kvalifikace podle §250 a §250a tr. zák. problémy a byla již vyřešena judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou bylo poukazováno i v tomto rozhodnutí. Věc vzhledem k skutkovým zjištěním soudů nevyžaduje ani žádné doplnění dokazování z hlediska právní kvalifikace podle §250 tr. zák. Otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, tak není po právní stránce zásadního významu.
Projednání dovolání a případné zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, za účelem změny právní kvalifikace jednání obviněného ve výše uvedeném smyslu, by tak bylo pouhým formalismem, v jehož důsledku by se zcela bezúčelně muselo konat další řízení v této trestní věci, aniž by to mělo jakýkoliv dopad na zlepšení postavení obviněného. Vedle stejné trestnosti trestných činů podvodu podle §250 tr. zák. a pojistného podvodu podle §250a tr. zák., pak nelze přehlédnout, že trest byl obviněnému ukládán podle nejpřísněji trestného ustanovení §158 odst. 2 tr. zák. a vina obviněného tímto trestným činem nebyla dovoláním nijak zpochybněna.
Nejvyšší soud proto na základě těchto důvodu dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš