ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1063.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1063/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. října 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 To 230/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 114/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. 1 T 114/2006, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že (zkráceně) dne 13. 2. 2006 kolem 19:30 hod. v P., O. ul., byl kontrolován hlídkou PČR, a to v souvislosti s podezřením z přestupku, přičemž mu byla zakázána další jízda osobním motorovým vozidlem značky Porsche Cayenne, avšak obviněný tohoto neuposlechl a pokračoval v jízdě na křižovatku ulic O. – H. v P.,, kde byl opětovně stavěn stejnou hlídkou PČR a když poškozený podpraporčík K. šel směrem k vozidlu obviněného, ten ze vzdálenosti cca jednoho metru od poškozeného předmětné vozidlo rozjel, a to na poškozeného podpraporčíka K., který na poslední chvíli uskočil, na to obviněný vozidlo zaparkoval u chodníku, a to poté, co poškozený nadstrážmistr P. přistoupil k obviněnému, obviněný jej udeřil pěstí pravé ruky do prsou, na to byl obviněný zadržen a během převozu na místní oddělení PČR, sliboval oběma poškozeným finanční částku ve výši 15.000,- Kč, když na celý incident „zapomenou“.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 To 230/2007, odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je přesvědčen, že nemohlo jít o trestný čin útoku na veřejného činitele za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a nedošlo k trestnému činu úplatkářství, maximálně mohlo být jeho jednání posouzeno jako přestupek. Dodal, že soud nesprávně na jeho jednání, tak jak vyplývá ze spisového materiálu, aplikoval ustanovení trestního zákona. Obviněný uvedl, že zjištění orgánů činných v trestním řízení jsou správná, pokud jde o zjištění, že byl hlídkou Policie ČR kontrolován a došlo k určitému zákroku. Že však došlo také k tomu, že chtěl respektovat výzvu policistů, aby v jízdě nepokračoval. V této souvislosti upozornil na to, že jeho výpověď jak líčí zákrok je v souladu s výpověďmi svědků B. a V. Nelze podle něj vyloučit, že policistům vadilo, že si je svým mobilním telefonem fotografoval a snímky mohly být předloženy v rámci zjišťování skutečného stavu věci. Ze snímků pak je patrno, kde stálo jeho auto, jak ho policie zastavila, a to v pruhu, kde se nesmí stát, vedle zaparkovaných aut. Kontrola trvala půl hodiny, pak policisté usoudili, že nedošlo k jednání, které by zakládalo důvod k zadržení. V této fázi podle obviněného nedošlo k žádnému útoku na veřejného činitele. Obviněný pak přeparkoval auto na druhou stranu silnice. Zde se podle obviněného liší skutkový stav, jak je líčen policisty od jeho výpovědi a výpovědí svědků, kteří událost pozorovali a není důvod jim nevěřit. Konkrétně jde o svědky B. a V., kteří se sami obviněnému přihlásili k výzvě, která byla vyvěšena v okolí incidentu. Fáze, kdy obviněný zaparkoval automobil, je údajně v rozporu s tvrzeními policistů. Tvrzení policistů je v rozporu s faktickou situací. Obviněný popřel, že by automobilu užil tak, aby to mohlo být pokládáno za naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §155 odst. 1, 2 tr. zák., tj. aby automobilu použil jako zbraně. Soud podle obviněného vycházel výlučně z výpovědí policistů, ačkoliv svědek V. uvedl, že vozidlo policie odjelo od křižovatky a odbočovalo směrem do ulice U B., tvrdil, že manévr řidiče byl rychlejší, neboť na druhé straně zaparkoval. Poté bylo policejní auto zaparkováno za vozidlem obviněného a došlo k opětovné kontrole dokladů. Policejních orgánů se zřejmě dotklo, že obviněný nerespektoval to, že měl vozidlo nechat zaparkované ve vozovce. Svědek V. k tomu, že by obviněný policisty nějak fyzicky napadl, výslovně uvedl, že nic takového se neodehrálo. V této souvislosti je podle obviněného třeba ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. řádně hodnotit i výpověď svědka B., kdy tento potvrzuje, že incident viděl úplně celý a neviděl, že by obviněný policisty napadl, neviděl, že by obviněný do druhého z policistů vozidlem najížděl. Obviněný namítl, že soud prvního stupně hodnotil výpověď obou policistů, pouze se zmiňuje o výslechu dvou svědků, ale dává zcela přednost výpovědím obou policistů. Podle obviněného nelze v žádném případě upřednostňovat jednu skupinu důkazů před skupinou důkazů jiných. Soud prvního stupně měl důsledně postupovat podle §2 odst. 2 tr. ř. a tedy vycházet ze zásady presumpce neviny. Připouští-li skutkový děj více variant skutkového děje a jedna skupina důkazů může obstát vedle skupiny důkazů jiných, je podle obviněného třeba s ohledem na zásadu in dubio pro reo rozhodovat ve prospěch obviněného, což se však nestalo a došlo k porušení zásady uvedené v §2 odst. 2 tr. ř. Obviněný uvedl, že od počátku vysvětlil jak se celá věc stala a požadoval, aby byly obstarány důkazy, které by prokázaly jeho nevinu. Je přesvědčen, že v průběhu přípravného řízení nebyly se stejnou pečlivostí objasňovány okolnosti svědčící v jeho prospěch, především nebyly obstarány záznamy z kamerového systému. Obviněný bezprostředně po zadržení navrhoval zajištění důkazů, požadoval provedení rekonstrukce, předložil fotodokumentaci, kterou na místě zachytil, uváděl, že výpovědi policistů jsou nevěrohodné. Nepřímým důkazem je podle obviněného sdělení Magistrátu hl. města Prahy, že zřejmě nešlo o podezření ze spáchání přestupku, kdy správní řízení o přestupku bylo zastaveno. Narozdíl od soudu prvního stupně se podle obviněného nelze ztotožnit se závěrem, že oběma vyjádřeními je potvrzována pravdivost výpovědi svědků K. a P. Skutečnost, že byl poškozený P. udeřen, je v rozporu s výpovědí svědka B. a navíc tato skutečnost nebyla údajně bezezbytku prokázána. Soudy obou stupňů výpověď svědka B. bagatelizují. Obviněný je přesvědčen, že nebylo v žádném případě prokázáno spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele za okolností popsaných v obžalobě a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pochybnost vzbuzuje i tvrzení, že mělo dojít k nabízení úplatku. Soud opět nad únosnou míru věří svědku K. ohledně výše nabízené částky, ačkoli se svědek P. o této částce vůbec nezmiňuje a ani nepotvrzuje, že by mělo dojít k nabídnutí úplatku. V tomto směru není výpověď policistů jednotná a nelze z ní dovodit jednoznačný a kategorický závěr o vině. Opět namítá, že stejně jako soud prvního stupně také soud odvolací bezezbytku vycházel z výpovědí policistů, čímž porušil ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z celého skutkového děje je zřejmé, že k žádnému skutku nemohlo dojít, neboť obviněný sám celou situaci monitoroval, což by nečinil, pokud by se cítil být vinen. Obviněný se domnívá, že je možné mít námitky vůči právnímu posouzení skutku, neboť v jeho případě bylo pouze podezření ze spáchání přestupku. Policejní orgány k posílení své pozice obvykle argumentují, že došlo k uplácení, což je skutečnost, která se podle obviněného velmi obtížně vyvrací. Rozhodnutí obou soudů údajně nasvědčují, že je kladen nezměrný důraz na tvrzení příslušníků policie a není přihlíženo k tomu, že i ostatní svědecké výpovědi je třeba hodnotit tak, jak vyplývá z ustanovení trestního řádu. Podstatou dovolání je tudíž nesprávné právní posouzení, neboť o žádný trestný čin ve vztahu k zakročujícím policistům nešlo, maximálně mohlo jít o přestupek.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 To 230/2007, a rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. 1 T 114/2006, a aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl, tak že ho zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že skutkový stav byl v případě obviněného spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byl obviněný P., kdo spáchal posuzovaný skutek. V rámci hodnotícího procesu soud učinil vnitřně logický závěr, že to byl právě obviněný, kdo jednal v rámci silniční kontroly, při níž byl z jeho dechu, coby řidiče vozidla Porsche Cayenne cítit zápach po alkoholu, z bezprostřední blízkosti najížděl svým vozidlem na pprap. K., jemuž se podařilo uskočit do strany a poté udeřil pěstí do prsou nstržm. P. Při následném převozu obviněného služebním vozidlem Policie ČR obviněný oběma policistům nabízel úplatek. Podle obviněného je zřejmé, že dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a obviněný soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní náhled na provedené důkazy a namítá, že předmětný skutek nebyl prokázán a on měl být uznán vinným pouze přestupkem. Ze skutkových (procesních) výhrad dovozuje obviněný závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a je tedy zřejmé, že dovolání uplatnil na procesním a nikoli na hmotně právním základě a dovolací námitky nelze podřadit pod jím zvolený (ani jiný) dovolací důvod. Státní zástupce konstatuje, že námitky obviněného stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice vyjádřil své přesvědčení, že nešlo o trestný čin, ale pouze o přestupek, a zpochybňuje zda byly bezezbytku naplněny zákonné znaky ustanovení §155 odst 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., avšak všechny jeho argumenty směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný svými námitkami, že chtěl respektovat výzvu policistů, aby v jízdě nepokračoval, že policistům mohlo vadit, že si je fotografoval svým mobilním telefonem, že tvrzení policistů jsou v rozporu s faktickou situací, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Naopak podstatou dovolání je nesouhlas obviněného se skutkovým zjištěním, že ze vzdálenosti cca 1 metru rozjel vozidlo proti pprap. K., který na poslední chvíli uskočil a že pěstí udeřil do prsou nstržm. P. Tato podstatná skutková zjištění (včetně nabízení úplatku) obviněný popírá a domáhá se jejich změny s tím, že svědci V. a B. nic takového neviděli a není důvod jim nevěřit. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkami, že soud neprovedl jím navrhované důkazy, které by svědčily o jeho nevině, že vycházel výlučně z výpovědí policistů a bagatelizoval a nesprávně hodnotil výpovědi svědků B. a V., kteří se sami obviněnému přihlásili k výzvě. Obviněný sám v dovolání obsáhle popisuje svou verzi průběhu skutkového děje, přičemž zcela pomíjí skutková zjištění soudu prvního stupně. Ve všech případech jde o skutkové námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř., nenaplňují. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání, když jeho námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Dále je zřejmé, že námitky porušení ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., především pak zásady in dubio pro reo nebo presumpce neviny, jsou námitkami procesními a v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet jen námitky hmotně právní.
Za dané situace přicházelo v úvahu odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.
Nejvyšší soud na základě námitek obviněného konstatuje, že obviněný sice své dovolání opřel o formální deklaraci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami jej nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje. Protože dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud nezpůsobilými naplnit uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš