ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1167.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1167/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. listopadu 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného JUDr. A. Ž., které podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 11 To 171/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 47/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 6 T 47/2005, poté co podle §37a tr. zák. zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 6 T 38/2004, uznal obviněného vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. Podle §248 odst. 3 tr. zák., za použití §37a a §35 odst. 1 tr. zák., obviněného odsoudil k společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dohledem.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se obviněný dopustil pokračujícím jednáním uvedeným pod bodem I. (body 1 – 8) rozsudku soudu I. stupně, které (stručně uvedeno) spočívalo v tom, že v období od 1. 1. 2001 do 22. 11. 2001 vylákal od jednotlivých osmi poškozených jako půjčku finanční hotovost v různých částkách, kterou se zavázal vrátit nejpozději k stanovenému datu, přičemž tak jednal s vědomím toho, že vzhledem k nepříznivé finanční situaci těmto závazkům nebude schopen dostát, což se i stalo, čímž poškozeným způsobil značnou škodu ve výši v rozsudku uvedené.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. se pak obviněný dopustil jednáním uvedeným v bodě II. rozsudku soudu I. stupně (body 1 a 2, dále body 3 a 4, které byly převzaty ze zrušeného rozsudku Okresního soudu Hradec Králové ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 6 T 38/2004).
V bodě II./1, jednání obviněného spočívalo v tom, že v období od 23. 12. 1993 do 14. 6. 2000 v N. B. převzal od PaedDr. K. H., zástupce T. J. N. B., finanční hotovost ve výši celkem 970.000,- Kč, kterou dne 1. 1. 2002 vypořádali jako zálohu za účelem obstarání koupě rekreačního objektu pro T. J., tuto skutečnost obviněný dne 1. 1. 2002 písemně stvrdil a současně se zavázal, že pokud nedojde k realizaci této koupě, zálohu vrátí do 31. 12. 2002, přesto koupi objektu nezajistil a finanční prostředky užil k osobnímu prospěchu, čímž T. J. působil škodu ve výši 970.000,- Kč.
V bodě II/2) jednání obviněného spočívalo v tom, že dne 11. 9. 2002 v N. B., v zastoupení Mgr. O. H. jako prodávajícího, uzavřel kupní smlouvu na základě které prodal 22 zemědělských mechanizačních prostředků spol. Z. P. Ú., a. s. za dohodnutou kupní cenu 500.000,- Kč, část sjednané kupní ceny ve výši 300.000,- Kč převzal v hotovosti při uzavření kupní smlouvy, předmětnou finanční hotovost si ponechal a užil k osobnímu prospěchu, čímž Mgr. O. H. způsobil škodu ve výši 300.000,- Kč.
Odvolání obviněného do viny i trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 11 To 171/2007, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), e), g) a l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání odvolacího soudu. Obviněný sice uznává, že argumentace odvolacího soudu je v tomto směru založena na pečlivém zkoumání podmínek řízení a spisových podkladech, když si soud ověřoval jeho zdravotní stav dotazem u ošetřujících lékařů, nicméně za rozhodující považuje své subjektivní hodnocení svého zdravotního stavu v den veřejného zasedání, jakož i předtím. Poukazuje na svůj několik let trvající špatný psychický stav, pro který byl opakovaně vyšetřován i psychiatry a psychology a před veřejným zasedáním se subjektivně opět nacházel ve stavu, který mu znemožňoval plnou koncentraci na řízení a uplatňování jeho práv. I když lékař objektivně nezjistil poškození jeho zdraví, byla mu vystavena pracovní neschopnost, která ze strany ošetřujícího lékaře jistě nemusela mít nějaký důvod. Potvrzení o pracovní neschopnosti bezprostředně bylo doručeno soudu a žádost o odročení veřejného zasedání, neboť se subjektivně necítil schopen své plnohodnotné účasti na něm. Pokud tedy bylo rozhodnuto o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, pak se i přes podrobné odůvodnění tohoto postupu odvolacím soudem domnívá, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, spatřuje obviněný v tom, že u skutku ad II./1 mu byly finanční prostředky poskytnuty jako půjčka, k předávání částek nedocházelo v období časově blízkém, když první půjčka byla v roce 1993 a další až v roce 1998 s odstupem pěti let a nemohlo se tak jednat o pokračování trestného činu, protože část tohoto skutkového děje byla promlčena. Později uzavřená smlouva o narovnání a „přeměně“ půjček na zálohu na obstarání koupě rekreačního objektu byla pouze simulovaným právním úkonem.
Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak podle obviněného dáno předně tím, že poskytnutí půjček v případě jednání pod bodem II./1, vylučuje jeho posouzení jako trestný čin zpronevěry, když půjčky byly bez uvedení účelu.
Další námitky ohledně nesprávného právního posouzení skutku pak obviněný vztahuje k jednání pod bodem I. rozsudku soudu I. stupně, které bylo právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. I když soud naplnění znaku uvedení jiného v omyl a subjektivní stránky dovodil z obsahu smluvních ujednání mezi poškozenými a obviněným a z jeho tehdejší finanční situace, považuje za neprokázané, že by měl od počátku v úmyslu nedostát svým smluvním povinnostem nebo, že by jednal v úmyslu sebe nebo jiného obohatit pod nepravdivou záminkou či zatajením nějaké skutečnosti. V době půjček byl v tíživé situaci a potřeboval finanční prostředky, byl přesvědčen o tom, že bude brzy opět schopen vykonávat advokátní činnost a tím bude schopen dostát i svým závazkům. V době, kdy vykonával advokátní praxi byla jeho finanční situace vždy uspokojivá a sám byl schopen půjčovat velmi vysoké částky osobám, které konkrétně uvádí. Spoléhal na to, že jeho dlužníci dostojí svým písemným závazkům, což se však nestalo a dostal se do druhotné platební neschopnosti. Navíc byl pod jistým tlakem věřitele Z. R. a pana H. Při splnění byť i jen pohledávky vůči A. K. (2.500.000,-Kč), mohl splatit veškeré své dluhy a nemohl proto předpokládat, že vypůjčené peníze nebude moci v době jejich splatnosti nebo krátce po ní vrátit. Pohledávku poškozeného J. H., že např. zcela splatil, když tato půjčka byla jednou z prvních. Z toho má za zřejmou jeho snahu závazky splnit a že o tom svědčí i jeho snaha zajistit závazky dalšími způsoby, jako příslib odkoupení pohledávky obviněného JUDr. A. D. a dohoda s A. K. o převzetí dluhu obviněného.
Obviněný také uvedl, že ochrana závazkových vztahů má být v první řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a jen je-li tato ochrana neúčinná a porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétního trestného činu, je namístě odpovědnost trestní. Porušení ustanovení smlouvy proto nemůže být bez dalšího podvodným jednáním ve smyslu §250 tr. zák. s ohledem na subsidiaritu trestní represe. Namítá rovněž nedostatek odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž podle jeho názoru nelze dovodit na jakém skutkovém základě dospěl odvolací soud k závěru, že jeho úmysl zahrnoval všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
K existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný uvedl, že je dán existencí důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), e) a g) tr. ř. v předcházejícím prvoinstančním řízení. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadených rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí o dovolání k němu nevyjádřila.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání jsou zčásti způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Obviněný spatřuje naplnění tohoto důvodu dovolání v postupu odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání dne 26. 6. 2007 v jeho nepřítomnosti. Krajský soud svůj postup odůvodnil tím, že jeden den před konáním veřejného zasedání manželka obviněného předala předsedovi senátu zprávu o ambulantním vyšetření obviněného z 23. 6. 2007 a potvrzení o jeho pracovní neschopnosti vystavené dnem 25. 6. 2007. Ověřením u ošetřující lékařky soud zjistil, že dne 25. 6. 2007 odeslala obviněného na vyšetření do interní ambulance, ale má za to, že jeho hospitalizace není nutná, jeho pohyblivost není omezena a nevidí důvod pro to, že se dne 26. 6. 2007 nemohl zúčastnit veřejného zasedání. Odkázala přitom na interní vyšetření, které bude realizováno. Dalším dotazem u lékařky interní ambulance pak soud zjistil, že se obviněný dne 25. 6. 2007 zúčastnil plánovaných vyšetření, podle výsledků vyšetření se příčina jeho potíží neprokázala a nic mu nebrání, aby se zúčastnil veřejného zasedání.
Jelikož účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost při veřejném zasedání.
Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř. Podle jeho odst. 1 veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a podle odst. 2 nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. „Něco jiného„ zákon (trestní řád) stanoví např. v §263 odst. 2 (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a odst. 3 (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).
Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (v tomto druhém případě dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
V daném případě obviněný v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. v úvahu nepřichází. Z obsahu spisu je zřejmé, že byl odvolacím soudem o veřejném zasedání vyrozuměn, nikoli k němu předvolán. Z toho lze usuzovat, že odvolací soud nepovažoval přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou, takže uvažoval i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
Zbývá proto posoudit otázku, zda projednáním odvolání obviněného při veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti byl obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech, aby to zakládalo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání).
S ohledem na odvolacím soudem zjištěné skutečnosti o tom, že obviněnému jeho zdravotní problémy nebránily v účasti na veřejném zasedání dne 26. 6. 2007, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postupem odvolacího soudu nebyla porušena ustanovení trestního řádu o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání a nebyl ani zkrácen na svých obhajovacích právech. Správně přitom odvolací soud zdůraznil, že potvrzení o pracovní neschopnosti není dostatečným podkladem pro závěr, že zdravotní důvody brání obviněnému v účasti na veřejném zasedání, přičemž jak bylo zjištěno, takovéto důvody ani podle lékařů neexistovaly. Okolnost, že se obviněný přesto subjektivně před veřejným zasedáním opět necítil schopen své plnohodnotné účasti na jednání odvolacího soudu, když navíc jak sám uvádí, v průběhu celého trestního řízení se nachází ve špatném psychickém stavu, není pro věc rozhodující, zvláště pak za situace, kdy tomuto jednání byla přítomna jeho obhájkyně. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proto nebyl námitkami obviněného naplněn a tyto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, když již odvolací soud podrobně rozvedl důvody svého postupu v tomto směru a Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil.
Pokud jde o námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., zakládají se tyto předně na tvrzení, že veškeré finanční prostředky vrátil. Touto námitkou se Nejvyšší soud nezabýval, protože toto tvrzení obviněného bylo oběma soudy shledáno za vyvrácené a je tedy v rozporu se skutkovým stavem, zjištěným již soudem I. stupně. Stejnou povahu má pak i navazující další námitka, že právní důvod označený jako záloha na nákup nemovitosti, byl pouze simulovaný a peníze byly ve skutečnosti poskytnuty jako půjčka. Bylo-li soudem I. stupně po skutkové stránce zjištěno, že celková částka 970.000,- Kč (původně postupně poskytnuta jako půjčka) byla dne 1. 1. 2002 vypořádána jako záloha za účelem obstarání koupě rekreačního objektu pro T. J., obviněný toto písemně stvrdil, a to s tím, že pokud nedojde k realizaci koupě tak zálohu vrátí do 31. 12. 2002 (čl. 217 tr. spisu), bez ohledu na předchozí půjčky tak došlo k uzavření smlouvy o obstarání věci podle §733 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník) a předmětná finanční částka byla ve vztahu k obviněnému cizí věcí. Zástupce poškozené T. K. H. u hlavního líčení totiž vypověděl, že půjček pro obviněného bylo více a novou dohodou o půjčce se nahrazovala dřívější dohoda a vše bylo završeno poskytnutím zálohy na koupi chalupy pro T. Smlouva o obstarání věci jako zvláštní podtyp smlouvy příkazní, přitom může být uzavřena i ústně, jak tomu bylo i v tomto případě. Časová souvislost poskytnutí půjčky je tak zcela bez významu a pak nemůže již z tohoto důvodu obstát ani námitka promlčení.
Námitka obviněného, že peněžní prostředky byly ve skutečnosti poskytnuty jako půjčka, když záloha na obstarání koupě nemovitosti byl pouze simulovaný „právní důvod“, přitom nemá vliv na právní posouzení skutku. Podstata námitky přitom směřuje přímo na ústně uzavřenou smlouvu o obstarání věci, která by měla být simulovaným právním úkonem, protože samotné poskytnutí zálohy je již jen jejím důsledkem. Aby se mohlo jednat o půjčku, jak tvrdí obviněný, musela by půjčka, jako zastřený (disimulovaný) právní úkon, podle §41a odst. 2 obč. zákoníku odpovídat vůli účastníků. Z výpovědi zástupce T. K. H. u hlavního líčení je ale naopak zřejmé, že jeho vůle směřovala k zakoupení rekreační chalupy a za tím účelem bylo také ujednáno, že obviněný původně půjčenou částku použije na její nákup. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. navíc není podstatné, zda smlouva o obstarání věci byla uzavřena platně či nikoliv.
Ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy nebyl námitkami obviněného naplněn.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. obviněný obecně namítá, že nesprávné právní posouzení skutku je dáno tím, že skutky uvedené ve výroku rozsudku soudu I. stupně byly nesprávně podřazeny pod skutkovou podstatu trestného činu, ačkoliv „u většiny výroků“ nelze mít za to, že by skutky byly trestným činem. Konkrétní námitky ale uvádí toliko ohledně jednání ad I/1) a I/2) výroku o vině. Pokud opakovaně ohledně skutku ad I/1) namítá, že poškozenému J. H. vrátil celou vypůjčenou částku, je tato námitka zcela bez významu, protože předmětnou půjčku měl splatit do 31. 1. 2001 ale uhradil ji až počátkem roku 2004, navíc až poté, co poškozený podal ve věci žalobu i návrh na exekuci. Totéž platí i o námitce ke skutku ad I/2, že pro poškozeného R. M. prováděl právní služby za které neobdržel žádnou platbu, protože tato okolnost je z hlediska právního posouzení skutku nepodstatná, včetně tvrzení obviněného, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že R. M. vrátil z vypůjčené částky nejméně 150.000,- Kč, čímž se navíc obviněný domáhá jiného hodnocení důkazů, když soudy obou stupňů považovaly jeho obhajobu za vyvrácenou.
Další obecné námitky obviněného pak v podstatě spočívají v jeho názoru, že skutková zjištění neodpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to zejména naplnění znaku uvedení jiného v omyl a na to navazujícího podvodného úmyslu.
Ze znění výroku o vině v bodě I./ rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že ve všech osmi případech jednání vůči poškozeným obviněný vylákal různé finanční částky, které se zavázal splatit nejpozději do dohodnuté doby, tento svůj závazek ale nesplnil, přičemž vše činil s vědomím toho, že vzhledem k nepříznivé finanční situaci těmto závazkům nebude schopen dostát. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze přisvědčit obecné námitce obviněného, že skutková zjištění a na ně navazující právní závěry odvolacího soudu neodpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Pokud pak obviněný konkrétně namítá, že není naplněn znak uvedení jiného v omyl a na to navazující podvodný úmysl na jeho straně, jsou tyto námitky v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Již soud I. stupně konstatoval, že obviněný poškozeným uváděl nepravdivé skutečnosti, důvody půjček byly zjevně smyšlené, přičemž sám uvedl, že půjčky potřeboval na umořování dluhu Z. R. a tedy ze zcela odlišného důvodu, než který uváděl poškozeným. Přitom jim zamlčel nesplacené existující dluhy. Totéž konstatoval i soud odvolací s tím, že opakované půjčky svědčí o jeho špatných finančních poměrech. Tyto skutkové okolnosti plně potvrzují naplnění znaku uvedení v omyl, čímž se rozumí jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Obviněný tak zatajením své svízelné finanční situace a existenci dalších dluhů, uváděl poškozené v omyl předstíráním své schopnosti splatit půjčky ve stanovených lhůtách. Tyto byly navíc dohodnuty na krátkou dobu splatnosti jednoho až tří měsíců, obviněný tyto lhůty podle poškozených takto určoval sám, přičemž v případě poškozených R. M. a S. P. si vypůjčil statisícové částky ještě před lhůtou splatnosti půjček předcházejících a všechny půjčky byly vylákány v krátkém časovém sledu, aniž obviněný učinil cokoliv k jejich včasné úhradě.
Tvrzení obviněného, že důvodně spoléhal na to, že jeho dlužníci dostojí svým písemným závazkům, tj. očekával splacení svých pohledávek a byl by tak schopen splatit všechny své dluhy vzniklé v roce 2001, nelze rovněž přisvědčit. Předchozí finanční situace, ještě v době kdy vykonával advokátní činnost, není rozhodující, protože podstatná je tato situace v době předmětných půjček. Obviněný si byl také plně vědom jednak problematičnosti jeho pohledávky vůči A. K., jejíž vyčíslení obviněným v částce 2.500.000,- Kč je v příkrém rozporu s výpověďmi jmenované i J. K. Tuto půjčku měl přitom poskytnout 29. 8. 1995 a splacena měla být již 15. 9. 1995, sám v dovolání uvádí, že ji musel vymáhat (učinil tak až 9. 12. 2003, protože začal být trestně stíhán) a nelze proto souhlasit s jeho námitkou, že důvodně spoléhal na splnění tohoto závazku.
Nepodstatné je pak i tvrzení obviněného, že měl vůli uhradit veškeré své závazky. JUDr. A. D. sice přislíbil odkoupit pohledávky vůči obviněnému, ale učinil tak až jeden rok po datu splatnosti poslední půjčky a navíc to podmínil úspěšným uskutečněním jejich značně nereálného obchodního případu. Svědek A. K. pak rovněž převzetí dluhů za obviněného podmínil, a to tím, že mu nejdřív obviněný uhradí stávající dluhy. Tato snaha obviněného, tak byla pouze snahou o náhradu způsobené škody, navíc zcela neúspěšnou a nemá žádný vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož znaky skutkové podstaty naplnil jak v namítaném znaku uvedení v omyl, tak i po stránce subjektivní, když z výše uvedených skutečností vyplývá spolehlivý závěr, že již v době sjednávání půjček jednal s vědomím, že je nebude schopen splatit ve stanovených lhůtách a tedy v podvodném úmyslu.
Uvádí-li proto obviněný v dovolání, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve v případě, kdy jsou tyto neúčinné a porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky určité skutkové podstaty trestného činu včetně materiální stránky, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost, tak právě taková situace nastala.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když námitky obviněného nenaplnily uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), e) a g) tr. ř. a vzhledem k tomu není ve věci dán ani důvod podle písm. l) tohoto ustanovení zákona. Zřejmá neopodstatněnost dovolání je pak dána i tím, že obviněný v dovolání v podstatné části opakoval námitky uplatňované již v rámci jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně, jakož i následně před soudem odvolacím, tyto soudy se jimi zabývaly a své závěry také řádně odůvodnily.
O návrhu obviněného na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. přitom Nejvyšší soud nerozhodoval, protože pro takový postup neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš