ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1206.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1206/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 10. 2007 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 11 To 233/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 T 12/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 14 T 12/2007, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na 2 měsíce. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Náchodě skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný M. Z. dne 17. 9. 2006 asi v 8:30 hodin v N. M. n. M., vyjížděl se svým osobním automobilem zn. Peugeot 307 ze dvora domu na silnici, za svým vozidlem na neoznačeném horolezeckém laně táhl za zadní část motorové vozidlo zn. Škoda 120L, u kterého byl za řízením T. J., a při vlečení tohoto vozidla zacouvalo vozidlo zn. Škoda 120L do protisměrného jízdního pruhu v době, kdy k místu přijížděl cyklista V. K., takže byl z jízdního kola vymrštěn, spadl na vozovku a utrpěl pohmoždění hrudníku, zlomeniny pátého až sedmého žebra vlevo s poúrazovým výpotkem v levé pohrudní dutině, prasknutí sleziny s následným pozvolným krvácením do dutiny břišní, což u něho vedlo ke kolapsovému stavu, takže musel být hospitalizován do 16. 10. 2006 a jeho pracovní neschopnost trvala do 31. 12. 2006. Podle zjištění blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku poškozený narazil do lana spojujícího obě vozidla, přičemž okolnosti, že mezi vozidly je natažené lano, si povšiml v tak těsné vzdálenosti, že i když prudce brzdil, střetu s lanem a pádu na vozovku nezabránil.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 11 To 233/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že sám svým jednáním nevytvořil žádnou překážku silničního provozu, že řidič vlečeného vozidla se na vozovce ocitl mimo rámec jejich dohody, že smyslem celého jejich manévru bylo umístit vozidlo zn. Škoda 120L v prostoru mimo vozovku, že z tohoto důvodu nemohl předpokládat, že se jeho řidič zachová jinak, že vlečení bylo prováděno malou rychlostí a s přestávkami a že poškozený měl dostatek času na přiměřenou reakci stejně jako druhý cyklista, který místem projížděl. Z těchto námitek obviněný dovozoval, že za zranění poškozeného neodpovídá. Kromě toho zpochybnil možnost, že poškozený utrpěl zranění v souvislosti s nárazem do lana. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Jestliže cílem manévru obou vozidel bylo vytáhnout nepojízdné vozidlo zn. Škoda 120L z pozemku u domu obviněného a umístit ho v rovnoběžném pruhu území mezi plotem a vozovkou, pak je z plánku místa a z připojené fotodokumentace jasné, že tento manévr nevyhnutelně zahrnoval fázi zasahující do vozovky. Vezme-1i se v úvahu stavební provedení plotu a vrat, šířka rovnoběžného pruhu mezi plotem a vozovkou a délka obou vozidel zvýšená o délku lana mezi nimi, je zřejmé, že zamýšlený manévr vyžadoval při výjezdu vozidel z vrat tolik prostoru, že bylo vyloučené, aby byl proveden mimo vozovku. Z hlediska směru manévru, vytýčeného zamýšleným konečným postavením vlečeného vozidla, se jednalo o pohyb do pravého úhlu, přičemž tento pohyb byl omezen stavebním uspořádáním vrat a plotu a neobešel se bez výrazného najetí do vozovky. S těmito okolnostmi je neslučitelná námitka, že podle dohody obviněného s řidičem nepojízdného vozidla se vozidla vůbec neměla ocitnout na vozovce a že se řidič vlečeného vozidla zachoval v rozporu s takovou dohodou. Z výsledného postavení vozidel v době nehody oproti vratům, jimiž projela, je jisté, že jejich pohyb po vozovce byl dostatečně dlouhý na to, aby ho obviněný mohl přerušit, jakmile vlečené vozidlo začalo vjíždět do vozovky, a učinit potřebná opatření, která by tomu zabránila, jestliže by to skutečně odporovalo předchozí dohodě obou řidičů. Obviněný však na pohyb vlečeného vozidla do vozovky nijak v tomto smyslu nereagoval a naopak pokračoval v manévru. Obviněný byl řidičem vlečného vozidla, takže mohl další průběh manévru bez obtíží ovlivnit již tím, že by ho včas přerušil, pokud by chování řidiče vlečeného vozidla vybočovalo z předchozí dohody a pokud by s ním nesouhlasil. Tvrzení obviněného je sice neověřitelné svědectvím T. J. jako řidiče vlečeného vozidla, který mezitím zemřel, avšak z povahy celého zamýšleného manévru, z poměrů na místě jeho provedení a z toho, že sám obviněný v manévru pokračoval ve fázi, kdy se vlečené vozidlo ocitlo na vozovce, vyplývá, že obviněný měl a velmi snadno mohl předvídat, že manévr se stane součástí situace v silničním provozu, že tuto situaci může ovlivnit a že jeho provedení musí být podřízeno tomu, co stanoví zákon o silničním provozu, tj. zákon č. 361/2000 Sb., zejména pokud upravuje vlečení motorových vozidel.
Za uvedeného stavu je jasným porušením ustanovení §34 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. to, že spojnice mezi vozidly, kterou tvořilo lano, nebyla označena červeným praporkem nebo štítkem, pro které je navíc předepsán rozměr 300 x 300 mm. Způsobem posuzovaného manévru, který byl zčásti proveden na vozovce, se obviněný stal účastníkem silničního provozu ve smyslu §2 písm. a) cit. zákona, takže se na něj vzhledem k ustanovení §1 cit. zákona vztahovala povinnost opatřit spojnici (lano) tak, jak stanoví §34 odst. 4 cit. zákona. Smyslem této povinnosti je, aby v případě vlečení motorového vozidla byla spojnice mezi vlečným a vlečeným vozidlem včas a dostatečně zřetelná pro ostatní účastníky silničního provozu a aby garantovala, že ostatní účastníci silničního provozu do prostoru mezi vlečným a vlečeným vozidlem nevjedou, vyhnou se mu apod. Tím, že obviněný předepsaným způsobem neoznačil spojnici mezi oběma vozidly, jednal formou opomenutí ve smyslu §89 odst. 2 tr. zák.
V příčinné souvislosti s jednáním obviněného je následek spočívající ve zranění poškozeného, které vzešlo z toho, že poškozený do lana, které tvořilo spojnici mezi vlečným a vlečeným vozidlem, narazil, neboť lano zaregistroval tak pozdě, že již nestačil zabrzdit. To koresponduje se zjištěním, že na laně bylo sice kombinováno několik barev, avšak celkově působilo dojmem šedomodré barvy, která nebyla nikterak kontrastní a naopak spíše splývala s vozovkou. Viditelnost lana byla poněkud znesnadněna i tím, že bylo nataženo šikmo přes vozovku (tj. nikoli kolmo). Tím je jen zvýrazňována naléhavost řádného označení lana předepsaným způsobem a závažnost skutečnosti, že lano takto označeno nebylo. Navíc poškozený podle svého logického vysvětlení, podle něhož lano zaregistroval ze vzdálenosti 3 až 5 metrů, věnoval pozornost tomu, že by někdo u vozidla při kraji případně otevřel dveře.
Nic na tom nemění okolnost, že místem nejprve projel jiný cyklista, který se oběma vozidlům vyhnul vyjetím do levé poloviny vozovky, nejel do prostoru mezi vozidly a nenarazil proto do lana. Tento cyklista totiž zaregistroval manévr obou vozidel v době, kdy byla v pohybu, zatímco poškozený si vozidel povšiml, až když stála, a proto zvolil takový směr jízdy, při kterém pokračoval v pravé polovině vozovky, snažil se projet prostorem mezi oběma stojícími vozidly a přitom si pozdě povšiml lana mezi nimi. Situace, na kterou reagoval poškozený, tedy byla podstatně jiná než situace, na kterou reagoval cyklista jedoucí před poškozeným. Tento cyklista primárně reagoval na pohyb vozidel, zatímco poškozený reagoval na lano napnuté mezi stojícími vozidly. Z rozdílné reakce obou cyklistů proto nelze vyvozovat nic, co by svědčilo ve prospěch obviněného v tom smyslu, že tu není příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem.
Pokud obviněný zpochybnil možnost, že poškozený utrpěl tak závažné zranění při nárazu do lana ve výšce asi 25 cm nad zemí, nelze akceptovat ani tyto námitky. Z lékařské zprávy, na jejímž podkladě soudy zjistily povahu, rozsah a závažnost zranění poškozeného, mimo jiné vyplývá, že zranění odpovídá tomu, co o jeho vzniku uvedl poškozený. Případné pochybnosti byly odstraněny zjištěním, že projevy vyplývající z poškození sleziny jako nejzávažnějšího zranění se dostavovaly až později s určitým časovým odstupem. K tomu přistupuje zjištění, že kromě posuzované nehody poškozený neprodělal nic, co by jeho zranění mohlo způsobit. Obviněný v dovolání uvedl, že sám poškozený popsal svůj pád tak, že po nárazu udělal ve vzduchu přemet a dopadl na nohy do podřepu. Z toho obviněný vyvozoval pochybnosti o tom, že obviněný se tak vážně zranil při tomto pádu. V této spojitosti je třeba jen poznamenat, že skutečný obsah výpovědi poškozeného je jiný, neboť poškozený výslovně uvedl: „... jak jsem přistál na ruce, tak mi křuplo žebro” (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 86 p. v. spisu).
Odpovědnost obviněného není dotčena tím, že povinnost řádně označit spojnici mezi vlečným a vlečeným vozidlem nesplnil ani řidič vlečeného vozidla, neboť v příčinné souvislosti s následkem, který z toho vzešel, je opomenutí každého z obou řidičů. Odpovědnost obviněného tu není vyloučena odpovědností (spoluodpovědností) řidiče vlečeného vozidla. Uvažovat lze i o tom, že při vyšší míře opatrnosti mohl sám poškozený reagovat způsobem, při kterém by k jeho nárazu do lana nedošlo nebo při kterém by následek nárazu nebyl tak závažný, avšak ani tím není odpovědnost obviněného dotčena, neboť základní příčinný význam pro vznik posuzovaného následku mělo nesplnění povinnosti řádně označit spojnici mezi oběma vozidly.
Nejvyšší soud neměl žádný důvod k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného jakkoli zasahoval do výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Tyto námitky nezakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. V dovolání nelze uplatňovat s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky směřující proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán na taxativně vymezené důvody, mezi nimiž není žádný skutkový důvod. Dovolání je z tohoto hlediska koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který v posuzovaném případě zjistil Okresní soud v Náchodě a s kterým se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec