ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1217.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1217/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 10. 2007 o dovolání obviněného F. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 6 To 37/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 40 T 8/2006, byl obviněný F. Z. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině i dalším výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 6 To 37/2007. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §234 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na deset roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně nezměněn. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím dvou obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podání, které učinil prostřednictvím obhájce JUDr. I. P., v mezích deklarovaného dovolacího důvodu namítl, že správně měl být uznán vinným jen trestným činem podílnictví podle §252 tr. zák. Mimo meze dovolacího důvodu vyjádřil pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů a zároveň projevil nesouhlas s tím, že soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. V podání, které obviněný učinil prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. R., podrobně, avšak mimo meze dovolacího důvodu, rozvedl své námitky proti jednotlivým důkazům, které soudy vzaly za podklad skutkových zjištění, a zároveň vytkl nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, přičemž uvedl, že účelu trestu bylo možno dosáhnout i trestem podstatně kratšího trvání při dolní hranici sazby. Obviněný se dovoláním, pokud ho podal prostřednictvím obhájce JUDr. I. P., domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby ho uznal vinným trestným činem podílnictví a aby mu uložil přiměřený trest, případně aby po zrušení rozsudků přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci. V dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. R. se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, případně aby ho po zrušení napadeného rozsudku zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že v té části, v níž odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, se obviněný dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. skutkem skládajícím se ze dvou útoků, které spočívaly v podstatě v tom, že dne 14. 11. 2005 a dne 6. 12. 2005, obviněný nejméně s jedním dalším nezjištěným spolupachatelem, maskováni kuklami, vnikli do domu v obci D. a do domu v obci V., fyzicky napadli osoby nacházející se v těchto domech s požadavkem na vydání peněz, vyhrožovali jim přitom likvidací a použitím střelné zbraně, některé z těchto osob spoutali, některé odvlekli do místností jako koupelna či záchod, kde je drželi, prohledali oba domy a odcizením peněz a věcí způsobili škodu ve výši 1.631.701,- Kč v obci D. a ve výši 1.101.771,- Kč v domě v obci V.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem mimo jiné značnou škodu. Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo neoprávněně vnikne do domu jiného, užije při uvedeném činu násilí a takový čin spáchá se zbraní. Skutkový stav, který zjistily soudy, evidentně naplňuje znaky obou trestných činů.
Ze strany obviněného v žádném případě nešlo o trestný čin podílnictví podle §252 tr. zák. (ve znění účinném v době spáchání činu). Tohoto trestného činu se podle §252 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo ukryje anebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc větší hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Základní podmínkou tohoto právního posouzení je to, že trestný čin, kterým byla věc získána, spáchala osoba odlišná od podílníka. Z toho vyplývá, že podílníkem není osoba, která měla v jakékoli formě účast na spáchání základního trestného činu, jímž byla věc získána, to znamená osoba, která byla pachatelem tohoto trestného činu (§9 odst. 1 tr. zák.) nebo jeho spolupachatelem (§9 odst. 2 tr. zák.), resp. organizátorem, návodcem nebo pomocníkem (§10 odst. 1 tr. zák.). Ze zjištění soudů vyplývá, že v posuzovaném případě byly věci získány trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a že obviněný byl spolupachatelem tohoto trestného činu. Z toho je jasné, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu podílnictví podle §252 tr. zák. (ani podle §251 tr. zák.) nepřichází v úvahu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy, a že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný polemizoval s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Obviněný tím soudům vytýkal porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Vytýkal tedy porušení p r o c e s n í c h ustanovení, ačkoli podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je porušení h m o t n é h o práva. Vyplývá to z dikce citovaného ustanovení, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Právní posouzení skutku jako posouzení hmotně právní záleží v aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistil soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho soud zjistil. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, neodpovídá zákonným znakům trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Nelze uplatňovat s k u t k o v é námitky, tj. námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán jen na výslovně stanovené důvody, mezi nimiž není žádný skutkový důvod. Z tohoto hlediska je dovolání koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají námitky proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod.
Nejvyšší soud se nezabýval ani tou částí dovolání, která se týkala přiměřenosti trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát proto, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Z tohoto důvodu obviněný dovolání nepodal. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. o hlediscích pro stanovení druhu a výměry trestu. Přesto tato otázka nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba uvažované dovolací důvody mají hmotně právní povahu. Jejich vzájemný vztah je takový, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, z jehož rámce je vyňata otázka uloženého trestu, která je předmětem speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vztahujícího se právě jen k trestu. Koresponduje to také s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestu, jejichž podstatou je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu, a nikoli k tomu, aby jím byly případně korigovány závěry soudů v otázce přiměřenosti trestu, který jinak byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec