ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1337.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1337/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných Ing. K. P. a Ing. A. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 To 31/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání Ing. A. M. i Ing. K. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 1 T 10/2006, byli obvinění Ing. K. P. a Ing. A. M. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byli odsouzeni shodně podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. jim byl každému uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. jim byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozené na náhradu škody.
Obvinění se trestného činu dopustili tím, že (zkráceně) po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu obohatit společnost A. I. B., S. R. L., se sídlem v B. a způsobit škodu Č. r., zamlčeli Ing. L. Z., náměstkovi ministra financí České republiky podstatné skutečnosti o stavu úhrady dluhu P. r. vůči Č. r. a uvedli ho v omyl tím, že obviněný Ing. A. M. předstíral činnost společnosti A. I. B., S. R. L., směřující ke konečnému řešení pohledávky Č. r. za P. r., kterou měla tato společnost vykonávat podle mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001, kterou uzavřela s Ministerstvem financí České republiky zastoupeným Ing. Z., dle níž mandatář, tedy společnost A. I. B., S. R. L., měla obdržet za svoji činnost odměnu z inkasa uskutečněného do 30% z nominální hodnoty dlužné částky ve výši 15% provedené platby a z inkasa nad 30% nominální hodnoty dlužné částky 50% provedené platby, následně obviněný Ing. K. P. jako ředitel odboru Ministerstva financí ČR dohodl dne 15. 1. 2002 se zástupci Č., a. s., s JUDr. A. P., Ing. M. K. a M. S. vypořádání zbytku pohledávky Č. r. z finančních prostředků pocházejících z inkasa ze zbožových deblokací z P. r., které již byly řadu let uloženy na vnitřním účtu Č., a. s., o čemž oba obvinění věděli, následně Ing. M. inicioval uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě z 12. 9. 2001, když náměstkovi ministra financí Ing. Z. tvrdil, že vymožení nějaké větší částky z republiky P. je nereálné, přičemž dle tohoto dodatku podepsaného za Ministerstvo financí ČR Ing. Z. dne 6. 2. 2002 byla upravena odměna mandatáře tak, že mandatáři, tedy firmě A. I. B., S. R. L., přísluší jakákoliv částka převedená na svěřenecký účet, která bude vyšší než 5% nominální hodnoty pohledávky, současně tímto dodatkem bylo upraveno i zmocnění mandatáře dohodnout urovnání dluhu do výše 5% nominální hodnoty pohledávek evidovaných Ministerstvem financí ČR, ale nepotvrzených dlužníkem, přičemž 12. 7. 2002 pak došlo k uzavření smlouvy mezi H. C. R., a. s., společností A., s. r. o., a Ministerstvem financí České republiky o podmínkách vypořádání finančních prostředků vložených na účet u H. C. R., a. s., a následně dne 18. 7. 2002 obviněný Ing. P. vydal pokyn k převodu částky ve výši 1.532.256,96 USD z tohoto vnitřního účtu Č., a. s., na shora uvedený jistotní (eskrow) účet u H. C. R., a. s., z něhož byla po odečtu bankovních poplatků ve výši 4.596,77 USD převedena v souladu s dodatkem č. 1 mandátní smlouvy ze dne 6. 2. 2002, na jehož uzavření se oba obvinění aktivně podíleli, na účet firmy A., s. r. o., založený obviněným Ing. M., částka ve výši 1.451.047,34 USD, která představovala odměnu společnosti A. I. B., S. R. L., dle dodatku č. 1 mandátní smlouvy, ačkoli ze strany této firmy nebyla žádná odpovídající činnost vykonána, přičemž obviněný Ing. M. tuto finanční částku částečně vybral v hotovosti, částečně převedl na jiné účty v zahraničí, čimž způsobili Č. r. zastoupené Ministerstvem financí České republiky škodu v celkové výši 1.455.644,11 USD představující částku 43.039.029,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 To 31/2007 odvolání obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněný Ing. A. M. v něm uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Ing. K. P. formálně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. A. M. namítá, že skutkový stav zjištěný Vrchním soudem v Praze nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Dále pak cituje čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 39 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále §3 odst. 1, 3, §4 tr. zák., reprodukuje dále některé obecné zásady týkající se vymezení pojmu trestného činu a zásady odpovědnosti za zavinění. Obviněný cituje některé části výroku o vině a odůvodnění soudních rozhodnutí a tvrdí, že nikdy nespáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť nedošlo k naplnění subjektivní stánky trestného činu a nikdy nedošlo k naplnění objektivního znaku skutkové podstaty spočívající v uvedení někoho v omyl. K závěru, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, je podle obviněného nutno dospět ze soudem zjištěného skutkového stavu, zejména z výpovědi Ing. L. Z. Z této výpovědi obviněný obsáhle cituje některé pasáže a uvádí, že to byl právě Z., kdo se na něj obrátil a trval na tom, že chce pohledávku ověřit ještě předtím, než ji podepíše, neboť aparát ministerstva financí chtěl pohledávku odepsat bez dalšího. Z dalších výpovědí Ing. Z. pak podle obviněného vyplývá, že je vyloučeno, aby obviněný spáchal trestný čin tím, že Ing. Z. uvedl v omyl po předchozí domluvě s Ing. P., neboť si Ing. Z. ani v roce 2006 nebyl vědom toho, že by ho někdo někdy v minulosti uvedl v souvislosti s celou záležitostí v omyl, navíc veškerá iniciativa vycházela od Ing. Z., který přivedl Ing. P. na Ministerstvo financí a poté ho pověřil uzavřením smlouvy s obviněným. I kdyby byl Ing. Z. uveden v omyl jejich jednáním, chybí podle obviněného příčinná souvislost mezi tímto jednáním a majetkovou dispozicí učiněnou Č., a. s., na jejímž podkladě došlo k převodu finančních prostředků. Obviněný zdůrazňuje, že skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá, že majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke škodě na cizím majetku a obohacení pachatele, učiní osoba jednající v omylu. Podle obviněného tak musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí provedenou touto nebo jinou osobou, učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Jestliže byl Ing. Z. uveden v omyl a v důsledku tohoto omylu uzavřel mandátní smlouvu a její dodatek, není možné dovodit, že na základě tohoto uvedení v omyl vyplatila Č. předmětnou částku na svěřenecký účet. Z výpovědi zástupce Č., a. s. JUDr. P. ani z žádného jiného důkazu nelze dovodit, že by JUDr. P. jednal v omylu. JUDr. P. vypověděl, že Č. byla povinna na příkaz ministerstva financí kdykoliv po obdržení příkazu uhradit dluh za republikou P. Takový příkaz obdržel od zaměstnance ministerstva financí Ing. P. a na základě toho uskutečnil platbu. Z výpovědi P. ani z výpovědi jiných svědků podle obviněného nevyplývá, že by JUDr. P. jednal v omylu. Jestliže nedošlo k uvedení v omyl JUDr. P. jako osoby činící majetkovou dispozici, nemůže se podle obviněného jednat o trestný čin podvodu.
Obviněný M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Obviněný Ing. K. P. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítá, že nebyly splněny formální ani věcné podmínky ustanovení §302 až §306a tr. ř. k tomu, aby proti němu mohlo být vedeno řízení proti uprchlému. Na tyto podmínky je podle něj nutno pohlížet jako na výjimku z jinak mezinárodním právem i českým ústavním pořádkem uznávaného práva osoby, vůči níž se vede trestní řízení, osobně a aktivně se tohoto řízení účastnit a uplatňovat tak právo na spravedlivý proces. V této souvislosti obviněný cituje ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 3 písm. b), c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje na §304 a §306 odst. 1 tr. ř., podle kterých musí mít obviněný v řízení proti uprchlému obhájce, přičemž veškeré písemnosti se doručují toliko obhájci. Poukazuje dále na §63 odst. 3 tr. ř., podle kterého doručují-li se v řízení proti uprchlému obhájci písemnosti určené pro obviněného, postupuje se způsobem platným pro doručování obviněnému. Současně namítá, že v jeho věci nebyl tento požadavek ani v jednom případě respektován, neboť všechny písemnosti bez ohledu na jejich charakter byly doručovány pouze způsobem platným pro doručování advokátovi. V této souvislosti pak obviněný cituje obsah rozhodnutí R 71/1980 - II., z něhož vyplývá, že podle §64 odst.1, 4 písm. a) tr. ř. je třeba uvedené písemnosti obhájci doručit do vlastních rukou. Dále obviněný vytýká, že soudy obou stupňů přistoupily formálně ke zkoumání existence věcných podmínek pro konání řízení proti uprchlému. Údajně nehodnotily, za jakých okolností po ukončení pracovního poměru vycestoval do zahraničí a z jakých pohnutek a zcela pominuly, že se tak stalo bezmála rok před zahájením trestního stíhání. Obviněný popisuje své údajné zdravotní potíže a uvádí, že do zahraničí odcestoval v červnu 2005 ze zdravotních důvodů a že jeho léčebná rekonvalescence stále probíhá. Obviněný tvrdí, že o probíhajícím šetření neměl žádné tušení a až po ukončení přípravného řízení, měl možnost předat některé své poznatky svému obhájci, to již bylo rozhodnuto o podání obžaloby. Orgány činné v trestním řízení včetně soudů obou stupňů podle obviněného rezignovaly na možnost pokusit se jej kontaktovat a pouze mechanicky opakovaly, že obviněný „uprchl do ciziny“. Svůj pobyt v cizině obviněný prezentuje jako výkon práva uvedeného v čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a namítá, že v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení se nemohl plnohodnotně hájit. Jemu ustanovený a ani zvolený obhájce nemohli reagovat při obhajobě ohledně složitých a profesně náročných dějů, jež byly předmětem vyšetřování a on sám se nemohl seznamovat s obsahem vyšetřovacího spisu. Obviněný je přesvědčen, že mu tímto způsobem byla podstatným způsobem omezena práva na spravedlivý proces, tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v nedostatečném posouzení předběžné otázky vlastnictví k finančním prostředkům uloženým na vnitřním účtu Č., když soudy obou stupňů přes návrhy obhajoby nezjistily, kterému subjektu svědčilo vlastnictví finančních prostředků uložených na tzv. vnitřním účtu Č., ze kterého byla odepisována majetková dispozice. Zůstalo nezodpovězeno, zda tyto prostředky náležely Č. r., Č., a. s. nebo jiným subjektům. Zodpovězení této otázky má přitom podstatnou návaznost na posouzení identity poškozeného subjektu a posouzení, zda vůbec některému subjektu vznikla škoda. Dále obviněný vytýká, že soud nesprávně posoudil otázku posouzení povahy dvou různých finančně – ekonomických dějů v rámci Č., které nalézací soud podle obviněného evidentně zaměňuje. Nalézací soud údajně zaměnil skutečnost, že Č. vedla jednak evidenční účty, na kterých byly evidovány pohledávky za P. a nebyly zde uloženy žádné finanční prostředky, a vnitřní účty, na které byly naopak umisťovány finanční prostředky došlé v rámci úhrady části peruánského dluhu. Nalézací soud opakovaně použil v různých věcných významech pojmu „rezerva“, a to ohledně funkcí obou typů účtů, ačkoliv je správné hovořit o rezervě toliko v případě evidenčních účtů. Na základě této vícečetné záměny nemohl soud dospět ke skutkově bezvadným závěrům. Nesprávné bylo podle obviněného rovněž posouzení otázky existence příčinného vztahu mezi uvedením v omyl a majetkovou dispozicí učiněnou JUDr. P. z Č., údajně na základě pokynu Ing. P. Obviněný je přesvědčen, že žádná příčinná souvislost existovat nemohla. JUDr. P. jednal na základě vlastního rozhodnutí, o to více v případě, když podle jeho vlastní výpovědi měla Č. hradit svůj vlastní závazek vůči Č. r. reprezentované Ministerstvem financí, který byl nezávislý na činnosti Ing. M. a společnosti A. Soudy nezkoumaly, zda byla Č. k majetkovému převodu, jímž si řešila svůj vlastní závazek, oprávněna. Příčinná souvislost dána zřejmě nebyla, protože k majetkové dispozici nedošlo proto, že by byl Ing. Z. uveden v omyl, ale proto, že se Č. k takovémuto řešení vůči Ministerstvu financí sama rozhodla. Obviněný také namítá nesprávné posouzení otázky skutkového a právního základu majetkové dispozice. Soudy si údajně nevyjasnily, především otázku vlastnictví k finančním prostředkům ležícím na vnitřním účtu Č. Podle obviněného není ani jasné, který subjekt je ve věci poškozeným, tedy kterému subjektu vznikla škoda. Pro posouzení této otázky si soudy podle obviněného nevytvořily základ ve skutkových zjištěních, především v tom směru, jaký byl skutečný majetkově právní základ majetkové dispozice učiněné JUDr. P. Po správném posouzení těchto otázek bylo podle obviněného třeba posoudit, zda byly jednáním obviněných naplněny po subjektivní a objektivní stránce znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Obviněný se domnívá, že na základě skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku nemohla být naplněna ani základní skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona. Odvolací soud evidentně vychází z toho, že již uzavření prvé mandátní smlouvy je naplněním podvodného úmyslu. Přitom záměr vzniku mandátní smlouvy však evidentně předcházel okamžiku, kdy byl Ing. P. osloven Ing. Z., aby začal vůbec pracovat na MF ČR.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadenou část rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem. Obviněný současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že v případě obviněného Ing. M. nelze přihlížet k té části dovolacích námitek, ve které cituje části výpovědi svědka Ing. Z. a činí z nich vlastní závěry. Další námitky týkající se existence objektivních a subjektivních znaků trestného činu podvodu lze pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, státní zástupce je však nepovažuje za důvodné. Podle skutkových zjištění rozvedených v tzv. skutkové větě, kterými je dovolací soud vázán, zamlčeli oba obvinění Ing. L. Z., náměstkovi ministra financí České republiky, podstatné skutečnosti o stavu úhrady dluhu P. r. vůči Č. r. (tj. okolnost, že na účtu u Č. existují finanční prostředky, které byly v minulosti získány částečnou úhradou dluhu za pomoci zbožových deblokací) a uvedli ho v omyl tím, že obviněný Ing. A. M. předstíral činnost společnosti A. I. směřující ke konečnému řešení pohledávky. Tyto skutkové okolnosti nepochybně podle státního zástupce odpovídají jak zákonným znakům „uvedení někoho v omyl“, tak i znaku „zamlčení podstatné skutečnosti“. Podotkl, že skutečnost, že trestný čin podvodu může být spáchán i zamlčením podstatných okolností, obviněný při své argumentaci zcela pomíjí. Pokud se týká omylu na straně Ing. Z., pak jeho představy o řešení pohledávky za P. r. zajisté nezahrnovaly okolnost, že společnost A. I. nebude žádnou činnost k řešení pohledávek vyvíjet a že odměna mandatáře bude této společnosti za nikdy neposkytnuté služby vyplacena z prostředků, které se podařilo od dlužníka vymoci již před řadou let. Státní zástupce dodal, že ze slovního znění ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. by bylo možno dovodit, že v případě zamlčení podstatných okolností ani není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu. Je však nepochybné, že Ing. Z. v omylu jednal. Za majetkovou dispozici provedenou Ing. Z. v omylu je podle státního zástupce třeba považovat uzavření mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001 a zejména jejího dodatku, kterými bylo stanoveno, že podstatná část finančních prostředků z pohledávek za P. r. připadne společnosti A. I. Další dispozice popsané v tzv. skutkové větě byly již důsledkem této prvotní v omylu provedené majetkové dispozice a nepochybně s ní byly v příčinné souvislosti. Námitku, podle které nelze dovodit existenci omylu na straně zástupce Č., a. s. JUDr. P., považuje státní zástupce za bezpředmětnou, protože není třeba dokazovat existenci omylu na straně bankovních zaměstnanců, kteří příslušnou operaci pouze technicky prováděli. Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, pak ze samotného charakteru jednání obviněných vylíčeného v tzv. skutkové větě vyplývá, že z jejich strany šlo o celou řadu sofistikovaných úkonů cíleně směřujících k tomu, aby finanční prostředky z majetku státu byly vyvedeny ve prospěch soukromého subjektu. Státní zástupce uzavřel, že jednání obviněného Ing. M. v podobě vymezené v tzv. skutkové větě vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. P., státní zástupce uvedl, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze namítat nesplnění podmínek pro konání řízení proti uprchlému, ale problematika doručování písemností obhájci uprchlého obviněného se podle něj tomuto dovolacímu důvodu zcela vymyká a námitky tohoto druhu by nebylo možno vznášet ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu. Další námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, státní zástupce je však nepovažuje za důvodné. Podle §302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Ze skutkových zjištění obsažených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že poté, kdy celá záležitost začala být šetřena Inspekcí Ministerstva financí na podkladě anonymního oznámení a obviněný Ing. P. byl náměstkem ministra financí Ing. Z. vyzván k vysvětlení celé záležitosti, zareagoval obviněný Ing. P. emocionálně a vzápětí vycestoval do zahraničí. („... když požádal o vysvětlení Ing. P., ten se rozplakal, z pracoviště odešel, bezprostředně poté z Č. r. odcestoval přes K. do K., kde se zdržuje i v současné době.“- str. 5 rozsudku). Již z tohoto zjištění vyplývá, že odchod obviněného Ing. P. do zahraničí byl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání, když obviněnému muselo být zřejmé, že záležitost tohoto druhu nemůže být uzavřena v rámci nějakého interního šetření v rámci Ministerstva financí ČR. Úkony trestního řízení ostatně byly zahájeny již dne 22. 6. 2005. Navíc ze znění §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovodit, že námitky týkající se nesplnění podmínek pro konání řízení proti uprchlému lze v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňovat toliko ve vztahu k řízení před soudem. Přímo z textu dovolání při tom vyplývá, že nejpozději po ukončení přípravného řízení obviněný o trestním stíhání informován byl a dokonce byl v kontaktu s obhájcem. Pokud za této situace setrval v cizině, vyhýbal se tak trestnímu stíhání zcela evidentně. Navíc obviněný orgánům činným v trestním řízení ani nesdělil adresu svého pobytu v cizině, což ostatně nečiní ani ve svém dovolání.
Za nedůvodné považuje státní zástupce i námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Částka 1.455.644,11 USD byla formálně vyplacena na základě mandátní smlouvy mandatáři A. I. a logicky tedy byla vyplacena ke škodě majetku zastoupeného, tj. Č. r. zastoupené Ministerstvem financí ČR. Pro úplnost dodal, že poškozeným v případě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. může být kdokoli a že skutková podstata trestného činu podvodu by byla naplněna i v případě, že poškozeným by byl jiný subjekt. Otázka charakteru účtů vedených u Č., a. s. je podle státního zástupce z hlediska právní kvalifikace skutku zcela irelevantní. K námitkám týkajícím se příčinné souvislosti odkázal na to, co již uvedl k obdobným námitkám obviněného Ing. M. Navíc tyto námitky částečně nevycházejí ze soudy učiněných skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě, neboť obviněný Ing. P. v tomto směru zcela ignoruje tu jejich část, podle které on sám dal dne 18. 7. 2002 pokyn k převodu finančních prostředků z účtu Č., a. s. na účet H. C. R., a. s. Podle státního zástupce neobstojí ani ta část námitek, podle které obviněnému nelze přičítat účast na uzavření mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001. V obecné rovině lze uvést, že v případě spolupachatelství není nutné, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestném činu stejným dílem a není ani nutné, aby všichni spolupachatelé naplnili všechny stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Není ani nutné, aby se všichni spolupachatelé na jeho páchání podíleli od samého počátku; postačuje, aby spolupachatel přistoupil k jednání dalších pachatelů v době před dokonáním trestného činu. Jednání obviněného Ing. P. by tedy bylo možno posoudit jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. i v případě, že by uzavření dohody ze dne 12. 9. 2001 bylo pouze věcí obviněného Ing. M. a že by se obviněný Ing. P. do celé věci zapojil až dodatečně. Obviněný ovšem i v tomto směru pomíjí část skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě, podle kterých oba obvinění jednali po předchozí vzájemné dohodě a podle kterých se na uzavření dodatku mandátní smlouvy podíleli oba obvinění (... v souladu s dodatkem č. 1 mandátní smlouvy ze dne 6. 2. 2002, na jehož uzavření se oba obvinění aktivně podíleli.). Zejména pak tvrzení obviněného odporují skutkovým zjištěním rozvedeným na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, podle kterých obviněný Ing. M. předmětnou smlouvu připravil až po nástupu obviněného Ing. P. do funkce ředitele odboru Ministerstva financí a za spolupráce Ing. P. Státní zástupce proto konstatoval, že jednání obviněného Ing. P. v podobě vymezené v tzv. skutkové větě vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Státní zástupce uzavřel, že ty námitky obou obviněných, které lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné. Na okraj podotkl, že žádný z obviněných se ve své argumentaci ani náznakem nesnaží vysvětlit, jaké existovaly právní nebo ekonomické důvody k tomu, aby částka cca 1,5 milionu dolarů skončila ve faktické dispozici obviněného Ing. M.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o obou dovoláních v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný Ing. A. M. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Ing. K. P. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. M., Nejvyšší soud se vzhledem ke shora uvedenému nezabýval námitkami, kterými obviněný obsáhle rozebíral výpovědi Ing. Z. a činil z nich vlastní závěry, nabízel tak vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od závěrů soudů obou stupňů. Je zřejmé, že takovými námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Za právně relevantní námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze považovat námitky obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu ani k naplnění objektivní stránky, zejména pokud jde o znak uvedení někoho v omyl, že chybí příčinná souvislost mezi omylem Ing. Z. a majetkovou dispozicí učiněnou Č., jakož i příčinná souvislost mezi omylem určité osoby, majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné okolnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obvinění spáchali trestný čin tím, že společným jednáním ke škodě cizího majetku obohatili jiného tím, že uvedli někoho v omyl a zamlčeli podstatné skutečnosti, a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pokud jde o objektivní stránku uvedeného trestného činu, je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky a zahrnuje především tzv. obligatorní znaky jako jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti pak zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, popř. k jinému plnění ze strany poškozeného popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tedy, že uvedené podstatné skutečnosti jí nebyly známé, resp. že pokud by je znala, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. Podvodné jednání směřuje k obohacení pachatele nebo někoho jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Pokud jde o subjektivní stránku, jde o úmyslný trestný čin.
Podle skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně oba obvinění po předchozí vzájemné dohodě zamlčeli Ing. L. Z., náměstkovi ministra financí České republiky, podstatné skutečnosti o stavu úhrady dluhu P. r. vůči Č. r. a uvedli ho v omyl tím, že obviněný Ing. M. předstíral činnost společnosti A. I. B. směřující ke konečnému řešení pohledávky Č. r. za P. r., kterou měla tato společnost vykonávat podle mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001. Obvinění tedy uvedli náměstka ministra financí Ing. Z. v omyl předstíráním, že pohledávka vůči P. je nedobytná, ačkoliv žádnou činnost k tomuto zjištění nevyvíjeli a zamlčeli Ing. Z., jak samotnou existenci účtu u Č., tak také to, že částka uložená na vnitřním účtu Č. převyšuje výši pohledávky Č. r. vůči P., když tato skutečnost byla obviněným známa. Je zřejmé, že na základě tohoto podvodného jednání, kdy Ing. Z. vycházel z nepravdivých informací o nedobytnosti dluhu, došlo k uzavření mandátní smlouvy a posléze k uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě. Na základě tohoto dodatku, podle kterého došlo k výraznému zvýšení odměny mandatáře, pak oba obvinění dosáhli převodu finanční částky z vnitřního účtu Č. na účet u H. C. R. Ke škodě cizího majetku, tedy majetku Č. r. se tak obohatili o částku 1.451.047,34 USD a H. C. R. obohatili o částku 4.596,77 USD.
Pokud jde o příčinnou souvislost mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, je nutné uvést, že za nezbytný předpoklad pro obviněné výhodné majetkové dispozice je třeba považovat již uzavření mandátní smlouvy a jejího dodatku Ing. Z., který takto jednal v omylu a vycházeje z nepravdivých informací. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že Č. byla na příkaz Ministerstva financí České republiky povinna kdykoliv po obdržení příkazu státu uhradit částku odpovídající dluhu P. vůči Č. r. Následně takový příkaz od Ministerstva financí obdržela, podepsaný obviněným Ing. P. a tento také realizovala. JUDr. P. sice vyplnil příkaz k úhradě na jistotní účet založený u H., neučinil tak z vlastního rozhodnutí, ale proto, že byl povinen řídit se pokynem pracovníka Ministerstva financí České republiky. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že jednáním obviněných byly naplněny všechny znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a námitku obviněného považuje za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud konstatuje, že se neztotožnil ani s námitkou obviněného ohledně absence úmyslu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se soudy podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu a správně shledaly na straně obviněných zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů a z charakteru jednání obviněných je zřejmé, že šlo o celou řadu na sebe navazujících promyšlených úkonů, které cíleně směřovaly k tomu, aby finanční prostředky z majetku státu převedli na svůj účet a použili pro vlastní potřebu. Obvinění tedy věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, a chtěli takové porušení způsobit. Námitka obviněného ohledně nenaplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. je tedy zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly u jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dovolání obviněného Ing. A. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. P., Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil s tím, že podle jeho názoru nebyly splněny formální ani věcné podmínky ustanovení §302 až §306a tr. ř. k tomu, aby proti němu mohlo být vedeno řízení proti uprchlému. Dále namítal porušení ustanovení o doručování advokátovi uprchlého obviněného, s tím, že nesprávně byly všechny písemnosti bez ohledu na jejich charakter doručovány pouze způsobem platným pro doručování advokátovi. Touto námitkou ohledně doručování se Nejvyšší soud nezabýval, protože je mimo uplatněný důvod dovolání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 26).
Z obsahu trestního spisu (č. l. 1877) vyplývá, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 1 T 10/2006, rozhodl, že proti obviněnému Ing. K. P. bude podle §305 tr. ř. konáno řízení proti uprchlému. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo, že proti obviněnému bylo od počátku vedeno řízení podle §302 tr. ř. a násl., neboť obviněný po odhalení trestné činnosti uprchl z České republiky a skrývá se v některé z latinskoamerických zemí, přičemž si je vědom, že je proti němu trestní řízení vedeno. Městský soud v Praze tedy dovodil, že se z obavy před trestním stíháním i hrozícím trestem skrývá. K zajištění přítomnosti obviněného u hlavního líčení nevedl ani příkaz k zatčení vydaný dne 13. 11. 2006. Předvolání obviněného Ing. P. k hlavnímu líčení bylo tedy vyvěšeno na desce soudu. Z obsahu spisu také vyplývá, že soud prvního stupně průběžně zjišťoval případný pobyt obviněného. Všechny pokusy byly neúspěšné, a tak se hlavní líčení dne 24. 11. 2006 konalo v nepřítomnosti tohoto obviněného za situace, kdy řádně probíhalo řízení proti uprchlému. Za stejných podmínek se pak konalo i veřejné zasedání odvolacího soudu dne 20. 6. 2007, když v souladu s ustanovením §306 odst. 2 tr. ř. bylo uveřejněno na úřední desce vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání. Nejvyšší soud konstatuje, že za situace řádného řízení proti uprchlému, nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného nejen v hlavním líčení, ale ani ve veřejném zasedání. Obviněný si byl přitom velmi dobře vědom probíhajícího trestního stíhání, věděl o podání obžaloby a je také na něm, aby využíval a střežil svá práva. Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného v tomto směru za zjevně neopodstatněné a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl jimi naplněn, když podmínky konání řízení proti uprchlému trvaly v průběhu celého trestního stíhání.
Pokud jde o námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že se z velké části shodují s námitkami uplatněnými obviněným již v rámci řízení o odvolání. Nejvyšší soud se zabýval námitkami, které bylo možno pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Podle skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (shodně jako u obviněného Ing. M.) oba obvinění po předchozí vzájemné dohodě zamlčeli Ing. L. Z., náměstkovi ministra financí České republiky, podstatné skutečnosti o stavu úhrady dluhu P. r. vůči Č. r. a uvedli ho v omyl tím, že obviněný Ing. M. předstíral činnost společnosti A. I. B. směřující ke konečnému řešení pohledávky Č. r. za P. r., kterou měla tato společnost vykonávat podle mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001. Obvinění tedy uvedli náměstka ministra financí Ing. Z. v omyl předstíráním, že pohledávka vůči P. je nedobytná, ačkoliv žádnou činnost k tomuto zjištění nevyvíjeli a zamlčeli Ing. Z., že odměna mandatáře bude vyplacena z prostředků, které se od dlužníka podařilo vymoci již před řadou let, a že tato částka uložená na vnitřním účtu Č. převyšuje výši pohledávky Č. r. vůči P., přičemž tato skutečnost byla obviněným známa. Je zřejmé, že na základě tohoto podvodného jednání, kdy Ing. Z. vycházel z nepravdivých informací, došlo k uzavření mandátní smlouvy a posléze k uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě. Na základě tohoto dodatku, podle kterého došlo k výraznému zvýšení odměny mandatáře, pak oba obvinění dosáhli převodu finanční částky z vnitřního účtu Č. na Ing. M. ovládaný účet u H. C. R. Ke škodě cizího majetku, tedy majetku Č. r. se tak obohatili.
Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obvinění zamlčeli Ing. Z. okolnost, že na účtu u Č. existují finanční prostředky, které byly v minulosti získány částečnou úhradou dluhu za pomoci zbožových deblokací. Pokud jde o tuto částku na vnitřním účtu Č. je ze skutkových zjištění zřejmé, že mimo jiných věřitelů patřila Č. r. a byla na účtu banky jen uložena, s tím, že na pokyn Ministerstva financí České republiky je Č. povinna uhradit dluh vůči Č. r. Částka 1.455.644,11 USD byla obviněným vyplacena na příkaz Ing. P. a na základě dodatku k mandátní smlouvě ze dne 12. 9. 2001, byla vyplacena z tohoto účtu a tedy ke škodě majetku Č. r. zastoupené Ministerstvem financí České republiky. Zcela nedůvodná je proto námitka Ing. P., že Č. hradila svůj vlastní závazek, nezávislý na činnosti Ing. M. a nebyla tak dána příčinná souvislost. Pokud jde o vlastnictví finančních prostředků na účtu v bance, tyto obecně nejsou ve vlastnictví např. vkladatele, ale takováto osoba má pohledávku vůči bance ve výši na účet složených peněžních prostředků, které se vyplacením stávají vlastnictvím oprávněné osoby. Pohledávka oprávněné osoby je ale součástí jejího majetku představující danou hodnotu, s kterou může být podvodně manipulováno ve smyslu §250 tr. zák. (viz 11 Tdo 178/2004 – usnesení NS ČR z 21. 4. 2004). Tím, že předmětná finanční částka nebyla v důsledku podvodného jednání obviněných převedena na účet v dispozici příslušného státního orgánu ale na účet Ing. M. v H. C. R., kde tyto zčásti vybral v hotovosti a zčásti převedl na jiné účty v zahraničí, došlo k majetkové újmě na straně Č. r. zmenšením jejího majetku o tuto částku.
Obviněný Ing. P. jako pracovník Č. a. s. v letech 1992-2001, měl přitom v náplni práce mj. také právě záležitosti týkající se dluhu P. r. vůči obchodním subjektům v ČR a velmi dobře byl o celé situaci informován. Po přechodu na vysokou funkci na Ministerstvo financí ČR pak toho bezostyšně zneužil ve svůj prospěch. Věděl také, že v souvislosti s odstátněním Č. a. s. přešla vlastnická práva k zahraničním pohledávkám na stát, když pohledávka vůči P. byla Č. r. ze státního rozpočtu plně uhrazena Č., a. s., přičemž část finančních prostředků, které Č. a. s. obdržela v rámci úhrady peruánského dluhu, zůstala na tzv. vnitřním účtu této banky (již od roku 1987), a to ve výši 2.600.000,- USD. Přímo Ing. P. přitom dal Č. a. s. také pokyn, aby z této částky byly vypořádány pohledávky i jiných věřitelů, přičemž Č. r. náležela částka ve výši 1.532.256,96,- USD, která na jeho příkaz ze dne 18. 7. 2002 byla převedena na účet v H. C. R. Do státního rozpočtu se z této částky v důsledku jednání obviněných dostala pouze částka 76.612,85 USD (podle mandátní smlouvy poukázaná MF ČR). Pokud i za této situace obviněný Ing. P. považuje za nezodpovězenou otázku zda vůbec a komu vznikla škoda, Nejvyšší soud tento jeho názor nesdílí.
Obviněný Ing. P., stejně jako obviněný Ing. M., vznesl námitku, že nebyla dána příčinná souvislost mezi omylem oklamané osoby a majetkovou dispozicí, když uvedl, že k majetkové dispozici došlo nikoliv proto, že by byl Ing. Z. uveden v omyl, ale proto, že se Č. k takovému řešení svého závazku vůči Č. r. sama rozhodla. V tomto směru je možné odkázat na část odůvodnění týkající se dovolání Ing. M. (viz výše). Ze skutkových zjištění vyplývá, že Č. byla na příkaz Ministerstva financí České republiky povinna kdykoliv po obdržení příkazu státu uhradit částku odpovídající dluhu P. vůči Č. r. Následně takový příkaz od Ministerstva financí obdržela, podepsaný obviněným Ing. P. a tento také realizovala. JUDr. P. sice vyplnil příkaz k úhradě na jistotní účet založený u H., neučinil tak z vlastního rozhodnutí, ale proto, že byl povinen řídit se pokynem pracovníka Ministerstva financí České republiky. Jak správně poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obviněný zcela pomíjí tu skutečnost, že to byl právě on, kdo dal dne 18. 7. 2002 pokyn k převodu finančních prostředků z účtu Č. na zřízený účet H. C. R. Nejvyšší soud tedy opakuje, že v tomto případě byla nepochybně dána příčinná souvislost mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného Ing. P., že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť mu nelze přičítat účast na vzniku mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001, když záměr uzavřít tuto dohodu vznikl dříve, než byl obviněný Ing. Z. osloven, aby začal pracovat na Ministerstvu financí České republiky. V teorii a praxi trestního práva se za společné jednání dvou nebo více osob, které je jednou z podmínek spolupachatelství, považuje jednání, při kterém každá z těchto osob naplnila všechny znaky trestného činu, dále jednání, při kterém každá z osob naplnila jen některý nebo některé ze znaků trestného činu a skutková podstata trestného činu pak je naplněna souhrnem těchto dílčích jednání, a konečně i jednání, které sice samo o osobě není naplněním žádného ze znaků trestného činu, avšak je dílčí částí či dílčím článkem takové činnosti, která teprve ve svém celku znamená naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jednání obviněného bylo tedy možno posoudit jako spolupachatelství na uvedeném trestném činu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., když navíc obviněný zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, tedy, že obvinění jednali po předchozí vzájemné dohodě, kdy mandátní smlouvu připravil Ing. M. za spolupráce s obviněným Ing. P. a také na uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě se oba aktivně podíleli.
Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů a stejně jako u obviněného Ing. M. také u obviněného Ing. K. P. konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Na základě uvedených důvodů bylo také dovolání Ing. K. P. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněného Ing. P. na odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo možno návrh obviněného považovat pouze za podnět k případnému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody neshledal.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš