ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1355.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1355/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. prosince 2007 o dovolání obviněného A. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 4 To 44/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 7/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 36 T 7/2006, byl obviněný A. K. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a byl podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 kusu vojenské dýky nacházející se jako příloha spisu sp. zn. 36 T 7/2006 Krajského soudu v Ostravě. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené H. z. p., se sídlem J., O.-V., částku ve výši 27.242,- Kč.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 31. 7. 2006 kolem 19:00 hod. v O., ul. O., v baru J. C., kde poškozená V. K. pracovala jako obsluhující personál, po předchozím slovním nedorozumění se jmenovanou, navazujícím na jejich déletrvající manželské neshody, v podnapilém stavu, v úmyslu ji usmrtit, nečekaně a opakovaně zaútočil na svou manželku V. K., vojenskou dýkou délky čepele 21 cm, kterou držel v ruce a v rámci vedeného útoku bodl jmenovanou touto dýkou do trupu, v důsledku čehož poškozená V. K. utrpěla bodnou ránu lokalizovanou v nadbřišku, příčného směru, délky 3 cm, pronikající stěnou břišní do volné dutiny břišní s naříznutím levého jaterního laloku, kdy s ohledem na její obrannou reakci, jí obviněný dále vedeným útokem způsobil tři řezné rány povrchového charakteru, zasahující do podkoží, lokalizované na malíkové hraně pravého předloktí, zevní straně pravého stehna a zevní straně horní třetiny pravého bérce, když útok vedený obviněným byl ukončen až v důsledku zásahu osob přítomných v baru, které jej odzbrojily a zamezily mu v pokračování dalšího fyzického napadání poškozené V. K., přičemž v důsledku utrpěné bodné rány byla poškozená V. K. bezprostředně ohrožena na životě pro zakrvácení do dutiny břišní, avšak ke smrti u jmenované nedošlo s ohledem na poskytnutí včasného odborného lékařského zákroku, spojeného s urgentní operací, když v důsledku tohoto zranění byla následně hospitalizována od 31. 7. 2006 do 11. 8. 2006, s následnou dobou léčení utrpěných poranění v délce do 4 týdnů.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. K. odvolání proti výroku o vině. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 4 To 44/2007, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 4 To 44/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že ze skutkových zjištění není možné dospět k závěru, že měl v úmyslu usmrtit poškozenou V. K., a proto nenaplnil subjektivní stránku trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. O tom podle něj svědčí i místo, kam směřoval útok a skutečnost, že poškozená byla ohrožena na životě pouze jedním ze čtyř útoků, přičemž si sama byla schopna přivolat pomoc a její smrt by bez odborné lékařské pomoci nastala až za několik hodin.
Podle názoru obviněného nebyl útok intenzivní, když zasáhl dutinu břišní jen jednou 3 cm hlubokou ranou. Ohradil se také proti tomu, že soud prvního stupně uvěřil těm svědkům, kteří tvrdili, že před útokem vyhrožoval poškozené, přestože tyto výhrůžky neslyšeli všichni svědci přítomní v baru. Dále soudům vytkl, že nezjistily, jakým způsobem si opatřil zbraň, kterou na poškozenou následně zaútočil, a proto podle něj nelze učinit závěr, že se na útok připravoval, a jednal tak v přímém úmyslu usmrtit poškozenou V. K. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 4 To 44/2007, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 36 T 7/2006, a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze námitka, že nejednal v úmyslu poškozenou usmrtit, a nenaplnil tak subjektivní stránku trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Podle jejího názoru je zcela nerozhodné, že poškozenou ohrožovalo na životě jen jedno ze čtyř utrpěných zranění, stejně jako doba, po kterou mohla přežít bez odborné lékařské péče. Zdůraznila, že obviněný použil k útoku vojenskou dýku s čepelí o délce 21 cm, což je zbraň nejen způsobilá k usmrcení, ale k tomuto účelu i konstruovaná. Odmítla námitku obviněného, že jeho útok nebyl intenzivní, když poškozené zasadil ránu hlubokou jen 3 cm. Uvedla, že tento rozměr se vztahuje k délce rány a nikoliv k její hloubce, která nebyla přesně zjištěna, protože poškozená útok přežila, a nebyla tedy pitvána. Je však nepochybné, že rána pronikla do dutiny břišní, kde poranila játra, přičemž podle vyjádření přibraného znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je k proniknutí do dutiny břišní třeba nejméně střední síly.
Druh a velikost použité zbraně, místo kam život ohrožující útok směřoval, použití nejméně střední síly a skutečnost, že neexistovaly žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé zabránit případnému smrtelnému následku, nutně vedou podle nejvyšší státní zástupkyně k závěru, že skutek byl spáchán přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Navrhla proto, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obdobného charakteru, jako odvolací námitky, s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Za námitky primárně skutkového charakteru, které nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný důvod dovolání a není je tak možné přezkoumat v rámci řízení o dovolání, je nutno považovat výhrady obviněného k hodnocení výpovědí svědků přítomných v baru, kteří slyšeli jím pronášené výhrůžky, že poškozenou V. K. zabije, přestože takovou výhrůžku neslyšeli všichni. K výtce obviněného, že poškozené zasadil do dutiny břišní ránu nožem hlubokou jen 3 cm, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný nesprávně porozuměl popisu zranění, které způsobil, když zřejmě přehlédl, že délka rány 3 cm se vztahuje k její šířce a nikoli k hloubce, což je patrno jak z lékařské zprávy a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, založené na č. l. 41 a 46 spisu, tak i z popisu skutku a odůvodnění rozhodnutí, v kterém je uvedeno, že poškozená „utrpěla bodnou ránu, lokalizovanou v nadbřišku, příčného směru, délky 3 cm, pronikající stěnou břišní do volné dutiny břišní, s naříznutím levého jaterního laloku …“, když hloubka a směr bodného kanálu nebyla uvedena. Obviněný dále namítl, že nejednal v úmyslu usmrtit poškozenou V. K., a nebyla tak dána subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že subjektivní stránka trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je naplněna tehdy, pokud pachatel jedná v úmyslu, byť eventuálním, usmrtit jiného člověka. Úmysl, jako volní vztah pachatele k následku jeho jednání musí být řádně soudem zjištěn a prokázán výsledky dokazování. Nejvyšší soud podotýká, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. zák.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Při dokazování, zda pachatel jednal v úmyslu zavraždit poškozeného, je nutné vycházet i z okolností objektivní povahy, např. z okolností, za nichž došlo k útoku, jakým motivem byl pachatel veden, z jeho osobních vlastností a jeho vztahu k poškozenému, z toho, co útoku předcházelo a jak byl proveden, jakého nástroje bylo použito, zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy důležité orgány pro život atd. Pokud z těchto okolností lze dospět k závěru, že pachatel měl v úmyslu, byť eventuálním, spáchat vraždu, je možné uznat jej vinným tímto trestným činem, popřípadě jeho pokusem (srov. č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně obsahují podrobný popis všech výše uvedených okolností potřebných k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., protože je z nich patrno, že obviněný nečekaně a z bezprostřední blízkosti nejméně středně intenzivně bodl poškozenou V. K. vojenskou dýku s čepelí o délce 21 cm a šířce až 3,25 cm, tj. zbraní, o níž věděl, že je určená k tomu, aby způsobila smrtelná zranění, do břicha, tedy do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, a to takovým způsobem, že dýkou pronikl do volné dutiny břišní a nařízl jí levý jaterní lalok. Poškozené tedy způsobil velmi vážné poranění, přičemž jí již jen tímto jedním útokem nepřivodil smrt jen v důsledku včas poskytnuté odborné lékařské pomoci. Nejvyšší soud podotýká, že pro závěr o jeho úmyslu není vůbec rozhodné, zda poškozená si byla schopna přivolat pomoc sama či za jak dlouhou dobu by zemřela bez poskytnutí odborné lékařské pomoci, případně kolik smrtelných bodných ran se obviněnému podařilo zasadit poškozené, která se bránila, než jí přispěchaly na pomoc další osoby. Naopak pro závěr o úmyslném jednání obviněného je podstatné, že obviněný útočil na poškozenou nožem opakovaně, když jí zasadil 4 rány nožem a v útocích nepřestal, dokud nebyl odzbrojen. Pokud obviněný namítá, že poškozená utrpěla jen jedno zranění, které ji ohrožovalo na životě, stalo se tak jen v důsledku její pohotové a zoufalé obrany a pomoci, které jí poskytly další osoby přítomné v baru, které obviněného odzbrojily. Ze skutkových zjištění také vyplývá, že obviněný měl s poškozenou osobní rozpory a že obviněný před útokem opakovaně vyhrožoval poškozené zabitím.
Ze všech těchto skutkových zjištění, které jsou obsaženy v popisu skutku je zřejmé, že obviněný chtěl svým jednáním poškozenou usmrtit, a spáchal tak trestný čin v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. K tomuto závěru správně dospěl soud prvního stupně, který se podrobně zabýval formou úmyslu na straně 27 a 28 odůvodnění rozsudku a nic na tom nemění ani ta okolnost, že nebylo zjištěno, kde a jakým způsobem si obviněný opatřil vražednou zbraň a zda měl v úmyslu usmrtit poškozenou V. K. předtím než vstoupil do baru nebo až poté.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek