ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1366.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1366/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. prosince 2007 o dovolání obviněné I. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 9 To 210/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 125/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 88 T 125/2003, byla obviněná uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 a byla odsouzena podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle 58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále jí bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu způsobenou trestným činem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Č. p., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná I. Ř. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 9 To 210/2007, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o povinnosti vyslovené podle §59 odst. 2 tr. zák. Podle §259 odst. 2 tr. ř. (správně má být „podle §259 odst. 3 tr. ř.“) znovu rozhodl tak, že obviněné I. Ř. za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byla uznána vinnou napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 88 T 125/2003, uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 9 To 210/2007, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedla, že trestní stíhání bylo proti ní vedeno bezmála sedm let a odkázala na článek 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb., a podle níž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Obviněná má za to, že délka jejího trestního stíhání je v extrémním rozporu s tímto ustanovením a právem obviněného, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. V této souvislosti odkázala na příslušnou judikaturu. Vzhledem k závažnému porušení práva obviněné na projednání její věci v přiměřené lhůtě mělo být její trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno jako nepřípustné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněné dán tím, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, když závěry znalců uvedené ve znaleckých posudcích údajně jednoznačně nevyvracejí možnost, že došlo k dopravní nehodě. Pokud by totiž k dopravní nehodě došlo, tak soudy měly od částky, kterou obviněná uplatnila u Č. p., a. s., odečíst škodu, která by vznikla při případné nehodě. Podle obviněné byla tedy nesprávně vyčíslena výše škody způsobené trestným činem. Obviněná dále namítla, že nenaplnila subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a soudu prvního stupně vytkla, že učinil závěr o jejím úmyslném jednání jen z toho, že vyplnila oznámení o dopravní nehodě a převzala finanční plnění od Č. p., a. s. Uvedla, že při vyplňování podkladů pro pojišťovnu vycházela ze záznamu o dopravní nehodě, který byl sepsán příslušníky Policie České republiky, a proto důvěřovala údajům v něm uvedeným. Ohradila se také proti závěru soudu prvního stupně uvedenému v odůvodnění rozsudku, že oprava vozidla nemohla být provedena panem N. vzhledem k místu jeho podnikání. Protože soud prvního stupně podle ní nepostupoval v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a nezprostil ji obžaloby v celém rozsahu, navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 9 To 210/2007, a aby podle §265l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněné uvedla k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu není nepřiměřená délka trestního stíhání, byť je nepochybně v rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, důvodem pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., pokud nedojde k promlčení trestního stíhání či výkonu trestu podle §67 a §68 tr. zák. Podotkla, že na trvání trestního stíhání obviněné se nezanedbatelným způsobem podílel vysoký počet obviněných. Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že odvolací soud vzal délku řízení do úvahy a zohlednil ji při ukládání trestu, když obviněné uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby. Námitka obviněné o nepřípustnosti trestního stíhání je proto podle jejího názoru zjevně neopodstatněná.
Podle nejvyšší státní zástupkyně spočívá výtka obviněné uplatněná pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soudy nesprávně vyčíslily výši škody, pouze na polemice se skutkovými zjištěními, když obviněná jinak hodnotila závěry znalců obsažené ve znaleckých posudcích a na základě jiného hodnocení těchto důkazů dospěla k jinému skutkovému stavu, na jehož základě se domáhala, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že závěry znaleckých posudků jednoznačně vylučují možnost, že by se dopravní nehoda stala tak, jak ji obviněná popsala Policii České republiky v záznamu o malé dopravní nehodě. Obviněná však tím, že ve svých výpovědích nadále trvala na této skutečnosti, sama vyloučila, že by k nehodě kryté pojistnou smlouvou mohlo dojít jindy, jiným způsobem či v jiném rozsahu. Námitka obviněné ohledně možného snížení výše škody je tak podle nejvyšší státní zástupkyně vzhledem k její obhajobě nedůvodná stejně jako námitka, že nenaplnila subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Z provedeného dokazování je zřejmé, že k dopravní nehodě vůbec nedošlo. Obviněná věděla, že záznam sepsaný na základě jejího oznámení o dopravní nehodě Policií České republiky nemá reálný podklad, a přesto pojistnou událost nahlásila a pojistné plnění přijala, a musela tedy být srozuměna s tím, že se dopouští podvodného jednání.
Nejvyšší státní zástupkyně odmítla také námitky obviněné proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, protože podle §265a odst. 4 tr. ř. nejsou přípustné. Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněné bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud poznamenává, že obviněná se dovoláním domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takový návrh je však nesrozumitelný a postrádá vnitřní logiku, protože pokud by Nejvyšší soud zrušil pouze rozsudek odvolacího soudu, dostala by se věc do stádia po podání odvolání, k jehož projednání by byl podle §252 tr. ř. příslušný Krajský soud v Brně jako soud odvolací a nikoli Městský soud v Brně jako soud prvního stupně, jak se obviněná mylně domnívá.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky uváděné obviněnou v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení a jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 206 - 209 a 230 - 231 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněná v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě dovolání obviněné I. Ř.
K námitce, že je naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. vzhledem k délce trestního stíhání obviněné, Nejvyšší soud uvádí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.
Trestní řád v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. uvádí případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásad oficiality a legality, které patří mezi základní zásady trestního řízení.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), na kterou se obviněná odvolává, je podle platného a účinného znění článku 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu, přičemž stanoví-li něco jiného než zákon, použije se Úmluva. Článek 6 odst. 1 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Zejména však článek 6 odst. 1 Úmluvy neobsahuje žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva jak obviněného, tak i poškozeného na spravedlivý proces, ale je také v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Nelze přehlédnout, že pokud by bylo nutno při zjištění závažných průtahů trestní stíhání zastavit, byla by nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího.
Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, a ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002) proto zdůrazňuje, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvozovat povinnost orgánu činného v trestním řízení, aby rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněné. Nadto považuje za nutné připomenout, že námitkou obviněné ohledně nepřiměřeně dlouhé doby trestního řízení se již zabýval a vypořádal se s ní jak soud prvního stupně tak i odvolací soud. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že soudy respektovaly rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/04, když při ukládání trestu obviněné uložily s přihlédnutím k délce trestního stíhání pouze podmíněný trest, a to na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Je proto zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není naplněn.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.
Výtka obviněné, že soudy nesprávně vyčíslily výši škody způsobené trestným činem je primárně založena na jiném skutkovém stavu, než který byl zjištěn soudem prvního stupně, protože námitka obviněné vychází z toho, že mohlo dojít také k další dopravní nehodě, která by byla kryta pojistnou smlouvou již předtím, než oznámila smyšlenou dopravní nehodu, na jejímž podkladě žádala pojistné plnění. To je však v rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupně a ostatně i s předchozími výpověďmi obviněné, která vždy tvrdila, že se dopravní nehoda stala tak, jak ji popsala Policii České republiky v záznamu o malé dopravní nehodě č. MRBM 1152/DN-PŘ-98, což však bylo znaleckými posudky vyloučeno. Přestože obviněná nebyla účastníkem předmětné dopravní nehody a nenastala tak pojistná událost, obviněná ji fingovala a na základě záznamu o malé dopravní nehodě č. MRBM 1152/DN-PŘ-98, který byl sepsán Policií České republiky, uplatnila pojistný nárok a posléze přijala pojistné plnění. Obviněná si tedy musela být vědoma toho, že k pojistné události vůbec nedošlo, a že uplatněním pojistného nároku a přijetím plnění se dopustila podvodného jednání, když se obohatila o nárokovanou částku na úkor Č. p., a. s.
K námitce obviněné, že oprava vozidla nemohla být provedena panem N. zbývá jen dodat, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, tj. dovoláním nelze napadnout odůvodnění rozhodnutí.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek