ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1584.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1584/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. dubna 2007 v Brně v neveřejném zasedání k dovolání obviněného PhDr. M. S., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 61 To 270/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 104/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného PhDr. M. S., a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. i ohledně Mgr. J. S., zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 61 To 270/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 1 T 104/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. per analogiam, se věc obviněných PhDr. M. S. a Mgr. J. S. podle §222 odst. 2 tr. ř.
p o s t u p u j e
Úřadu městské části Prahy, protože žalovaný skutek spočívající v tom,
že od 1. 2. 2002, kdy jim skončila nájemní smlouva na byt uzavřená na dobu určitou s majitelkou nemovitosti J. T., byt nadále užívali a vyklidili ho dne 4. 2. 2004 poté, co bylo rozhodnuto v řízení občanskoprávním,
není trestným činem, avšak mohl by být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 1 T 104/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., kterého se společně s Mgr. J. S. dopustil tím, že od 1. 2. 2002, kdy jim skončila nájemní smlouva na byt uzavřená na dobu určitou s majitelkou nemovitosti J. T., byt nadále užívali a vyklidili ho až dne 4. 2. 2004 poté, kdy bylo rozhodnuto v řízení občanskoprávním.
Za to byli odsouzeni podle §249a odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a), §54 odst. 3 tr. zák., k peněžitému trestu ve výši 25.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 21 dní.
Odvolání obou obviněných, která podali proti rozsudku soudu I. stupně, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 61 To 270/2006, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal PhDr. M. S. řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. s tím, že ve věci rozhodl podjatý orgán a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že o zahájení trestního stíhání rozhodl a procesní rozhodnutí v průběhu trestního řízení činil vyloučený policejní orgán, a to kpt. K. B. a její nadřízený kpt. P. J. Tito rozhodli o jeho námitce podjatosti v průběhu řízení a v jiné trestní věci se měli podílet svou činností na odstranění důkazů ve prospěch obžalovaného. Tento postup, že napadal také v řízení před soudy obou stupňů.
Nesprávné právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že jeho jednání není protiprávní a postrádá úmyslné zavinění. Nesouhlasí se závěrem soudů, že od 1. 2. 2002 do 4. 2. 2004 užíval předmětný byt protiprávně, když předmětný byt užíval v souladu s §703 odst. 1 obč. zákoníku o společném nájmu bytu manžely, a to na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne 28. 1. 2000, mezi pronajímatelkou J. T. a spoluobviněnou Mgr. J. S., jako nájemkyní, na dobu určitou do 31. 1. 2001. Vzhledem k prodloužení smlouvy ve smyslu §676 odst. 2 obč. zákoníku pak byt nadále užívali. V případě spoluobviněné byl návrh na vyklizení nemovitosti podán u soudu dne 11. 2. 2002 a její nájemní právo tak mělo skončit k 31. 1. 2002. V jeho případě ale byl takový úkon s právními následky ve smyslu §676 odst. 2 obč. zákoníku uskutečněn v nedefinované době po 2. 3. 2003, ale účinky tohoto aktu zpochybňuje, a hmotné právo k bytu mu tak nezaniklo jako spoluobviněné dne 31. 1. 2002, ale až k 31. 1. 2004 v rámci prolongace podle §676 odst. 2 obč. zákoníku.
Protože účastníkem řízení o vyklizení bytu se stal až v druhé polovině roku 2003, nebylo jeho jednání úmyslné. Je totiž toho názoru, že přibrání dalšího účastníka v civilní věci nemá zpětné účinky, ale až dnem jeho pravomocného přibrání, tedy v polovině roku 2003, kdy již u něj nastaly právní účinky opětovné prolongace nájemní smlouvy podle §676 odst. 2 obč. zákoníku, a to od 1. 2. 2003 do 31. 1. 2004. Dobu mezi 1.-4. 2. 2004, kdy došlo v termínu rozsudku na vyklizení k protokolárnímu předání vyklizeného bytu, pak nelze považovat za jednání naplňující materiální znak trestného činu.
Jeho nájemní právo, že tak bylo nejméně dvakrát prolongováno o jeden rok ze zákona a vzhledem k okolnostem přibrání dalších žalovaných v civilním řízení (Obvodní soud pro Prahu 7 sp. zn. 26 C 24/2002), přestože bylo civilními soudy akceptováno, není zřejmé, zda jeho nájemní právo dosud netrvá.
S poukazem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 482/2000, ze dne 30. 11. 2000, pak soudům také vytýká, že se nevypořádaly s otázkou, zda vlastník bytu měl v úmyslu byt užívat, když pouze zásah do vlastnického práva sám o sobě nezakládá trestní odpovědnost a není tak zřejmé, zda byla naplněna i objektivní stránka daného trestného činu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a ve smyslu §265m tr. ř. jej rozsudkem zprostil obžaloby.
Podáním ze dne 7. 11. 2006, které bylo označeno jako dovolání, ale nebylo podáno prostřednictvím obhájce, se stejného rozhodnutí ohledně své osoby domáhala i spoluobviněná Mgr. J. S. O tomto podání, které podle §265d odst. 2 tr. ř. není dovolání, Nejvyšší soud nerozhodoval.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ohledně podání Mgr. J. S. navrhl postup podle §265d odst. 2 tr. ř. K dovolání obviněného PhDr. M. S. pak ve vyjádření uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl uplatněn neopodstatněně, neboť tvrzené vyloučení se musí týkat orgánu, který ve věci rozhodl, tj. soudců odvolacího senátu. Takovou skutečnost ale obviněný netvrdí. Ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se státní zástupce ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně i s poukazem na ustanovení §701 odst. 2 obč. zákoníku, podle kterého jsou z právních úkonů týkajících se společného nájmu bytu oprávněni a povinni všichni společní nájemci společně a nerozdílně. V daném případě, že se také nejednalo o přechod nájemního práva podle §706 a násl. obč. zákoníku, což je rovněž třeba zohlednit. Ohledně zbývajících výhrad v dovolání, pak odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že námitka o nedostatku společenské nebezpečnosti činu nemůže obstát. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání PhDr. M. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se předně zabýval námitkami obviněného, které podle jeho názoru zakládají existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale těmto námitkám nepřisvědčil.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tímto orgánem ale není jakýkoliv orgán činný v trestním řízení, který se svými rozhodnutími podílel na trestním stíhání obviněného, ale toliko soudce (člen senátu, předseda senátu, samosoudce), který učinil meritorní (nebo předcházející) rozhodnutí napadnutelné dovoláním. Proto tento důvod dovolání nelze uplatnit ani vůči soudci, jež vydal rozhodnutí, které zákon nepokládá za rozhodnutí ve věci samé (§265a odst. 1 tr. ř.), ani proti jiným osobám podílejícím se na trestním stíhání, jako státnímu zástupci (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 1237/2006, ze dne 20. 10. 2006) nebo jako v tomto případě, dokonce proti policejním orgánům. Námitky podjatosti vůči těmto orgánům lze uplatňovat v průběhu trestního stíhání a nikoli v řízení o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku (viz též usnesení Nejvyššího soud ČR sp. zn. 8 Tdo 1123/2006, ze dne 27. 9. 2006).
Pokud tedy obviněný v dovolání uplatnil námitku vyloučení podle §30 tr. ř. vůči příslušníkům Policie ČR činným v přípravném řízení, učinil tak ve vztahu k osobám, na které se důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nevztahuje.
Další námitky obviněného uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části shledal Nejvyšší soud nedůvodnými.
Tvrdí-li dovolatel, že jeho jednání nebylo protiprávní a postrádá úmyslné zavinění, když v jeho případě nastaly právní účinky opětovné prolongace nájemní smlouvy podle §676 odst. 2 obč. zákoníku od 1. 2. 2003 do 31. 1. 2004, nelze mu přisvědčit. Předně je nutno uvést, že tuto námitku uplatňuje v dovolání ze dne 13. 9. 2006, a to přesto, že již Obvodní soud pro Prahu 7 v pravomocném rozsudku ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 C 24/2002, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných vyklidit předmětný byt, jednoznačně konstatoval, že nájemní vztah mezi žalobkyní (pronajímatelkou) a prvou žalovanou a druhým žalovaným (tj. oběma obviněnými) k předmětnému bytu zanikl dnem 31. 1. 2002 uplynutím doby na kterou byl sjednán, když již nedošlo k jeho obnovení podle §676 odst. 2 obč. zákoníku, neboť žalobkyně dne 11. 2. 2002 zahájila u soudu řízení o vyklizení předmětného bytu. Počínaje dnem 1. 2. 2002, tak všichni žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu.
Procesní postup civilních soudů v řízení o žalobě na vyklizení, ohledně rozhodnutí o připuštění, aby do řízení jako účastníci řízení na straně žalované přistoupili PhDr. M. S. a nezletilý M. S., obviněný neúspěšně napadl dovoláním i ústavní stížností. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2002/2004, zamítnuto. Ústavní stížnost pak byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 346/2005.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný do současné doby setrvává na svém právním názoru o zániku práva nájmu ohledně jeho osoby až ke dni 31. 1. 2004, ač mu musí být znám jednoznačný právní názor vyslovený v uvedeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 26 C 24/2002, vyslovený v řízení o žalobě na vyklizení předmětného bytu. V řízení o dovolání v této trestní věci, pak zpochybňuje opět procesní postup uvedeného civilního soudu ohledně připuštění jeho přistoupení jako účastníka do řízení o vyklizení bytu, ač tento postup byl shledán správným nejen soudem odvolacím (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, č. j. 17 Co 11/2003-69), ale také soudem dovolacím a odmítnuta byla i jeho ústavní stížnost, kdy se Ústavní soud ČR plně ztotožnil se závěry obecných soudů. Namítá-li proto obviněný, že postup soudů v civilní věci jednoznačně vnesl i do trestní věci dostatečnou míru pochybností, aby bylo možno pochybovat o jeho úmyslu jednat v rozporu s §249a tr. zák., nelze mu přisvědčit. Obviněný věděl, že pronajímatelka včas podala u soudu žalobu na vyklizení předmětného bytu. Přestože tato žaloba trpěla vadou v označení účastníků řízení na straně žalované, nemohl se obviněný bez jakýchkoliv pochybností spoléhat na to, že bude zamítnuta, a to ať již z důvodu existence uvedené vady, tak i z hlediska merita věci. Zvláště pak po pravomocném připuštění jeho přistoupení do řízení jako účastníka na straně žalované, když včas podaná žaloba, nyní i ohledně jeho osoby, bránila uplatnění nevyvratitelné domněnky o obnovení nájemního vztahu podle §676 odst. 2 obč. zákoníku. Hmotně právní účinky zahájení řízení vůči dalšímu žalovanému přitom obecně nenastávají k okamžiku pravomocného přibrání, tedy v polovině roku 2003, jak v dovolání namítá obviněný, ale dnem, kdy soudu došel návrh žalobce na provedení tohoto opatření, tj. v daném případě dnem 18. 10. 2002. Přesto však v daném případě nepřichází v úvahu, že by nájem u obviněného skončil 31. 1. 2003, i když i v tomto případě by jeden rok užíval předmětný byt bez právního důvodu, protože uzavřením nájemní smlouvy za trvání manželství manželkou obviněného, vznikl oběma společný nájem bytu manžely podle §703 odst. 1 obč. zákoníku. Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí manželům společně a nedílně. Manželé jako společní nájemci bytu tak mají i v řízení o vyklizení bytu postavení tzv. nerozlučných společníků. Vzhledem k nedílnosti práva společného nájmu bytu manžely není možné aby se toto právo „rozdvojilo“ tak, že manželce právo nájmu zaniklo dnem 31. 1. 2002 a obviněnému dne 31. 1. 2004. Rozhodující je skutečnost, že žaloba na vyklizení, jejíž vada byla v průběhu řízení odstraněna, byla tak podána řádně a včas podle §676 odst. 2 obč. zákoníku, právní účinky spojené s jejím podáním tak zůstaly zachovány a nájem obviněného i jeho manželky skončil dnem 31. 1. 2002 uplynutím doby na kterou byl sjednán (po jeho obnově podle §676 odst. 2 obč. zákoníku). Protože obviněný po 31. 1. 2002 nadále byt užíval i po skončení nájmu, tj. bez právního důvodu, neoprávněně tak bránil oprávněné osobě v užívání bytu ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud přitom vycházel z rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 3, roč. 2000, pod č. 17 (trestní), podle kterého za neoprávněné bránění v užívání domu nebo bytu ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. je třeba považovat i případ, kdy se dosavadní nájemce domu nebo bytu po skončení nájmu odmítne vystěhovat, bez ohledu na to, zda se vlastník domu nebo bytu chce do něj po skončení dosavadního nájmu sám nastěhovat. Nález Ústavního soudu ČR (IV. ÚS 482/2000) na který obviněný v této souvislosti poukázal, se týká jiného případu, kdy šlo o spor o užívání části domu mezi dvěma podílovými spoluvlastníky domu, jak uvedl již soud odvolací.
Vzhledem k uvedenému pak nejsou pochybnosti ani ohledně úmyslné formy zavinění na straně obviněného. Pokud přes vědomí o pronajímatelkou včas podané žalobě na vyklizení předmětného bytu a z toho vyplývajícího skončení nájmu ke dni 31. 1. 2002, tento byt nadále užíval, přičemž se zcela nedůvodně spoléhal na správnost svého výkladu příslušných právních norem upravujících tuto problematiku, musel si být vědom i možnosti, že žalobě bude vyhověno, nájem tak skončil dnem 31. 1. 2002 a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Obviněný tak jednal v úmyslu nepřímém, podle §4 písm. b) tr. zák.
Přes naplnění formálních znaků trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., ale Nejvyšší soud zjistil, že jednání obviněného nemůže být trestným činem, a to pro nenaplnění materiální podmínky trestnosti, resp. materiálního znaku trestného činu.
Ústavní soud ČR již ve svém nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, jednoznačně uvedl, že otázka zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty, stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Pokud je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, pak do uplynutí lhůty stanovené soudem k vyklizení bytu, nelze připustit, že by se bývalý nájemce setrváváním v bytě dopouštěl trestného činu podle §249a tr. zák. Trestní právo má z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné.
V citované věci sice Ústavní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna ani formální stránka trestného činu a posuzováním jeho materiální stránky se proto již nezabýval. V případě posuzovaném Ústavním soudem se také jednalo o nájemní smlouvu sjednanou na dobu neurčitou, ale narozdíl od této věci PhDr. M. S., se jednalo o skončení nájemní smlouvy výpovědí ze strany pronajímatele, kdy za určitých okolností měl nájemce nárok na náhradní byt. Rozhodnutí v tomto směru přitom lze učinit pouze v řízení občanskoprávním a z povahy věci je vyloučeno, aby bylo o této věci rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení, jako o předběžné otázce podle §9 tr. ř. Nevyřešení této otázky proto bránilo naplnění formálního znaku trestného činu podle §249a tr. zák., a to znaku protiprávnosti nebo neoprávněnosti.
Protože důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch dovolatele, prospívá i spoluobviněné Mgr. J. S., bylo rozhodnuto též v její prospěch.
Skutečnost, že jednání obviněného nevykazuje vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti (§3 odst. 2 tr. zák.) neznamená, že neporušuje nebo neohrožuje zájem společnosti, v daném případě na ochraně práva vlastníka proti úmyslnému neoprávněnému užívání jeho majetku.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, když zjistil, že o přestupku lze v příslušném řízení jednat, protože doposud neuplynula promlčecí doba ve smyslu §20 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích. Vycházel přitom ze skutečnosti, že úkony trestního řízení byly zahájeny dne 5. 6. 2003, skutek byl dokonán dne 4. 2. 2004 a pravomocně byla věc skončena rozhodnutím odvolacího soudu dne 1. 8. 2006. Od 14. 11. 2006, kdy podal obviněný u soud I. stupně dovolání, bylo pak zahájeno řízení o dovolání, které skončilo dnem 19. 4. 2007 rozhodnutím Nejvyššího soudu o tomto dovolání. Uvedená doba, po kterou probíhalo trestní řízení (§12 odst. 10 tr. ř.), se proto do promlčecí doby nezapočítává.
Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš