ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.314.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 314/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 4. 2007 o dovolání obviněného G. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 To 277/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 55/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 2 T 55/2005, byl obviněný G. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 2 T 70/98, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Chebu skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že dne 11. 1. 2004 kolem 23:40 hodin v ulici K. S. na místní komunikaci z Ch. na L. došlo ke srážce osobního automobilu, které řídila M. V., s přívěsem nezjištěné registrační značky, po střetu z osobního vozidla vystoupil spolujezdec R. Z., který chtěl zjistit, co se stalo, a přitom byl fyzicky napaden obviněným G. M. nejméně dvěma údery pěstí do obličeje, přičemž obviněný ho častoval nadávkami a požadoval po něm odškodnění za poškození přívěsu, v momentu, kdy poškozený chtěl přivolat policii svým mobilním telefonem, mu ho obviněný vykopl z ruky, opětovně ho napadl údery pěstí, poté ze země sebral mobilní telefon, který si ponechal, opět se domáhal finanční náhrady za způsobenou škodu, nařídil přítomnému svědku R. Z., aby z vozu pomocí šroubováku vyndal autorádio, a toto si po vyjmutí ponechal.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 To 277/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu zahrnujícím výrok o vině a v důsledku toho i výrok o trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích těchto dovolacích důvodů namítl, že skutek, který zjistil soud prvního stupně, není trestným činem, neboť nevykazuje jeho jednání jako složku objektivní stránky trestného činu a konstruuje jeho trestní odpovědnost chybně jako odpovědnost za následek, ale nikoli jako odpovědnost za jednání a za příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutkový stav, který zjistil Okresní soud v Chebu a z kterého v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Plzni, evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu. Pokud soudy ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn ve výroku o vině, vyvodily trestní odpovědnost obviněného, jde o odpovědnost mimo jiné i za jednání a za příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem a rozhodně nejde jen o odpovědnost za následek.
O tom, že výrok o vině je konstruován ve smyslu odpovědnosti obviněného za jednání a za příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, jasně svědčí zjištění soudů, že obviněný napadl poškozeného nejprve nejméně dvěma údery pěstí do obličeje s požadavkem na okamžité plnění za poškození přívěsu, dále že obviněný poškozenému vykopl z ruky mobilní telefon, který posléze sebral ze země a ponechal si ho, a konečně že obviněný poškozeného napadl dalšími údery pěstí, přičemž se po poškozeném domáhal finanční náhrady na škodu na přívěsu a ponechal si autorádio, které z jeho popudu vyndal R. Z. z automobilu. Uvedená zjištění soudů ohledně jednání obviněného a způsobeného následku plně korespondují s tím, že ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. vymezuje jednání pachatele tak, že „proti jinému užije násilí“, a s tím, že pachatel se musí tohoto jednání dopustit „v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Tohoto následku obviněný skutečně také dosáhl a cizí věci (mobilního telefonu a autorádia) se zmocnil. Lze jen poznamenat, že z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Chebu vyplývá zjištění, podle něhož mobilní telefon měl cenu 1.500,- Kč a autorádio mělo cenu 1.900,- Kč.
Nejvyšší soud tedy zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný uplatnil námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které se staly podkladem jejich zjištění, že napadení poškozeného a přisvojení mobilního telefonu a autorádia se dopustil obviněný. Těmito námitkami obviněný zpochybňoval zjištění soudů, že je osobou totožnou s pachatelem. Tyto námitky mají ryze skutkovou povahu a nespadají pod žádný z deklarovaných dovolacích důvodů, zejména ne pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiné nesprávné hmotě právní …“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Jde tedy o podřazení skutkového stavu, který zjistil soud, pod ustanovení hmotného práva (trestního zákona). Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. V dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou verzí, kterou prosazuje dovolatel, a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Není-li dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v námitkách zpochybňujících zjištění soudů, že obviněný je osobou totožnou s pachatelem skutku, logicky z toho vyplývá, že tím není dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl v dané věci uplatnitelný jen ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud se proto námitkami obviněného proti právnímu posouzení skutku zabýval jen ve vztahu ke skutkovému stavu, který zjistily soudy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec