ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.326.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 326/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. dubna 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 4 Tmo 249/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 7 Tm 36/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 7 Tm 36/2005, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Trestný čin spáchal obviněný J. K. a další obvinění tím, že společně dne 11. 6. 2005 kolem 02:15 hod. ve S., okres F.-M., v okolí restaurace Z., opakovaně ml. M. B., J. K. a M. H. fyzicky napadli L. B. a M. K. tak, že jej bili a kopali do celého těla a ml. M. K. vyzývala v průběhu tohoto napadání L. B. i M. K., aby jí dali své mobilní telefony, L. B. prohledávala kapsy a když tito odmítali mobilní telefony vydat, pokračovali ml. M. B., J. K. a M. H. v jejich napadání až do doby, než L. B. M. K. svůj mobilní telefon zn. Nokia v hodnotě 1.000,- Kč vydal a poté z místa všichni uprchli, přičemž L. B. odcizili rovněž svazek klíčů, plátěnou nákupní tašku na doklady světlehnědé barvy, ve které byly karta pojišťovny V., vizitky a poštovní složenky a dále mu rozbili dioptrické brýle v hodnotě 1.300,- Kč a roztrhli stříbrný řetízek, v důsledku čehož ztratil stříbrný přívěsek se znamením střelce a byla mu tak způsobena další škoda v důsledku této ztráty ve výši 150,- Kč a odcizením věcí nejméně ve výši 1.100,- Kč a poškozením věci ve výši 1.450,- Kč, přičemž při napadení utrpěl L. B. zranění spočívající v natržení levého ucha, natržení nosu, hematomy v obličeji a pohmoždění krční páteře, která si vyžádala ošetření na traumatologické ambulanci v Nemocnici ve F.-M. a dalšímu poškozenému M. K. odcizili plátěnou peněženku modré barvy zn. HI–TEC v hodnotě 200,- Kč, ve které měl občanský průkaz, kartu zdravotní pojišťovny, platební kartu Č. s. a finanční hotovost ve výši 20,- Kč a dále mu odcizili mikinu červené barvy v hodnotě 1.000,- Kč, kdy odcizením věci způsobili tomuto poškozenému škodu ve výši nejméně 1.220,- Kč a poškozením věcí škodu ve výši nejméně 200,- Kč, kdy tento poškozený při napadení utrpěl zranění v podobě oděrek, otoku a hematomů v obličeji, která si vyžádala jednorázové ošetření na traumatologické ambulanci v Nemocnici ve F.-M.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný J. K. odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 4 Tmo 249/2006, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. K. prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že soudy obou stupňů skutky nesprávně právně posoudily. Obviněný uvedl, že přes rozsáhlé dokazování nebylo žádným z důkazů prokázáno, že by se vytýkané trestné činnosti dopustil a jeho vina byla dovozena pouze z jediné výpovědi spoluobviněné K., jejíž výpověď však považuje za nevěrohodnou a účelovou s cílem vyvinit z účasti jak sebe, tak svého tehdejšího přítele H. Soud měl její výpověď vyhodnotit v návaznosti na množství požitého alkoholu, přihlédnout k pozdním nočním hodinám i k tomu, v jakém prostředí ke konfliktu došlo. Výpověď K. podle něj nekoresponduje s výpověďmi poškozených, když uvádí, že to byl jediný on, kdo poškozené bil tak, že byl nad poškozeným skloněn, bil jej pěstí do hrudníku a břicha. Podle její výpovědi B. a H. do bití nezasahovali. Její výpověď neodpovídá popisu děje uvedenému ve výpovědích poškozených B. a K., kteří popisují zcela odlišně popis osob, které je napadli. Nevzpomínají si, zda se jedná o stejné osoby, které je napadli. Poškozený B. při popisu útočníků hovoří o mužích výšky 1,80, do obličejů jim však neviděl. Obviněný uvedl, že je nepochybné, že byli poškození napadeni, ale nechť je potrestán ten, kdo skutečně poškozené napadl a škodu jim způsobil. Soud by měl podle něj dále přihlédnout k opilosti poškozených, stejně jako nevěrohodnosti obviněné K., které lze údajně jen velmi těžko uvěřit, že by to byl on, subtilní postavy a napadl by B., který je korpulentní postavy a v podstatě to měl být pouze on, kdo poškozené napadl, když nikdo jiný je napadnout neměl. Obviněný namítal, že by jen těžko dokázal napadnout poškozené najednou a zbít je, tak jak tvrdí obviněná K. a způsobit jim zranění, která skutečně utrpěli. Výpovědí S. bylo podle něj prokázáno, že on pouze vyšel z restaurace a neměl důvod zapojovat se do konfliktu. Obviněný podotkl, že trpí vážnou poruchou krvetvorby a jakékoli zranění by mu mohlo způsobit vážné ohrožení zdraví. Je tedy podle něj nelogické, aby bezdůvodně napadl sám B. a K., tak jak uvádí K. Žádným důkazem tedy nebylo prokázáno že by se dopustil vytýkané trestné činnosti a v daném případě bylo jednoznačně na místě aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a zprostit ho obžaloby v celém rozsahu. Obviněný je přesvědčen, že v žádném z rozhodnutí soudů nebyla stanovena míra jeho zavinění a stanoven podíl na trestné činnosti. Dále, že nebylo jednoznačně stanoveno, že se dopustil takového jednání, které vykazuje znaky trestného činu, a pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že poškozené napadl, mělo by jeho jednání být kvalifikováno jako přestupek. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný ačkoli uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v podstatě namítá, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když napadá způsob jakým soudy hodnotily výpověď spoluobviněné K., poškozených B. a K., jakož i svědka S. Obviněný podle něj předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutkového děje, založenou na tvrzení, že není osobou, která poškozené napadla a způsobila jim škodu. Zpochybňuje důkazy shromážděné v průběhu trestního řízení, polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a napadá způsob hodnocení důkazů soudy. Dovolání podané výlučně z těchto důvodů by podle státního zástupce bylo nutné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když navíc nebyl shledán extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje podle státního zástupce pouze námitka, že nebyla v žádném z rozsudků stanovena míra zavinění obviněného a stanoven podíl na trestné činnosti, což podle státního zástupce znamená, že obviněný napadá závěr soudů obou stupňů o naplnění znaků trestné součinnosti ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění je však zřejmé, že obviněný J. K. spolu s dalšími spolupachateli spáchali trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. společným jednáním, přičemž uvedl, že není nutné, aby se každý z obviněných zúčastnil trestné činnosti ve stejném či podobném rozsahu.
Na základě shora uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného spočívá z velké části na námitkách skutkové povahy a polemice s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů. Těmito námitkami se dovolací soud s ohledem na shora citované nezabýval, neboť nejsou způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit. Za námitky skutkové povahy je třeba považovat výhrady, že nebylo žádnými důkazy prokázáno, že se obviněný vytýkané trestné činnosti dopustil a že jeho vina byla dovozena pouze z jediné výpovědi spoluobviněné K., kterou však považuje za nevěrohodnou s ohledem na skutečnosti, které měly údajně vyplývat z výpovědí poškozených B. a K. Rovněž námitka týkající se výpovědi svědka S. je námitkou skutkovou, jakož i výhrady, že soudy měly při svém rozhodování přihlédnout k nevěrohodnosti výpovědi obviněné K., k opilosti poškozených a k nesrovnalostem v jejich výpovědích. Dovolací soud se rovněž nezabýval námitkou, že soudy měly aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a zprostit ho obžaloby.
Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových okolností, resp. změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Navíc tvrzení obviněného, že jeho vina byla dovozena pouze z jediné výpovědi K., neodpovídá skutečnosti, když soud prvního stupně vycházel především z výpovědi poškozených.
Nejvyšší soud ve shodě s rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudy obou stupňů skutky nesprávně právně posoudily. Tento dovolací důvod naplňují námitky, že v žádném z rozsudků nebyla stanovena míra jeho zavinění a stanoven podíl na trestné činnosti, a že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přestupek. Nejvyšší soud se zabýval právními námitkami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnými, neboť skutkový stav, který zjistil Okresní soud ve Frýdku-Místku a s nímž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, evidentně naplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného společným jednáním obviněných.
Pokud jde o námitku obviněného, že nebyla stanovena míra jeho zavinění a podíl na trestné činnosti, tedy o námitku proti právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. jako spolupachatelství trestného činu jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný J. K. byl spolupachatelem trestného činu podle §234 odst. 1 tr. zák. a není nutné, aby sám svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jednání obviněných bylo ve skutkové části výroku o vině popsáno jako celek a je jasné, že tento celek znakům uvedeného trestného činu odpovídá. Podstatné je, že ze strany všech obviněných šlo o společnou akci směřující k tomu, že proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ze skutkových zjištění pak vyplývá, že obviněný J. K. se podílel na naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu tím, že nejprve slovně osočoval poškozené, řval na ně a následně je fyzicky napadl. V tomto jednání pokračoval i poté, co poškození z restaurace běželi do lesa, kde je obviněný J. K. dostihl a jednoho z mladíků bil tak, že rány pěstí směřovaly do oblasti hrudníku a břicha. Je zřejmé, že tedy nemůže obstát námitka obviněného, že v rozhodnutích soudů obou stupňů nebyl stanoven jeho podíl na trestné činnosti. Ze skutkové věty, která je dále rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z konkrétních okolností posuzovaného případu, tak jak byly zjištěny oběma soudy, přesvědčivě vyplývá závěr, že se obviněný J. K. svým jednáním účastnil na spáchání uvedeného trestného činu. Obviněný je usvědčován výpověďmi poškozených a také výpovědí spoluobviněné ml. K., ale také výpověďmi ostatních svědků. Souhrnem všech zjištění je pak plně podložen úsudek, že obviněný J. K. sehrál v posuzovaném skutku roli, jejíž význam naplňuje znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Neobstojí ani námitka ohledně údajné absence stanovení míry zavinění obviněného, když ze skutkových zjištění a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se u všech obviněných, tedy i u obviněného J. K., jednalo o úmysl přímý, kdy byli všichni obvinění vedeni společným úmyslem zmocnit se věcí poškozených a svého záměru dosáhli za použití násilí. Nejvyšší soud pouze podotýká, že společnému úmyslu spolupachatelů postačí konkludentní dohoda a k té v posuzovaném případě nepochybně došlo, jak vyplývá z jednání obviněných. Není tedy důvodu na právním posouzení skutku v případě obviněného J. K. cokoli měnit.
Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou také námitku, že jednání obviněného J. K. mělo být kvalifikováno jako přestupek a nikoli jako trestný čin.
Pojem trestného činu je definován v ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. jako čin nebezpečný pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Není trestným činem čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný. Ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. pak příkladmo uvádí okolnosti (kritéria) spoluurčující stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Jsou to zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, jakož i osoba pachatele, míra zavinění a jeho pohnutka. Právní závěr o naplnění formálních a materiálních znaků trestného činu se zakládá na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je pak zřejmé, že se všemi okolnostmi případu náležitě zabývaly a došly ke správnému závěru, že u obviněného J. K. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný právě s ohledem na způsob a následky napadení u poškozených. Nejvyšší soud souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněného J. K. jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá také ze skutečnosti, že značná část námitek obviněného uplatněná v dovolání je ve své podstatě opakováním stejných námitek uplatněných již v odvolání a zabýval se jimi proto již soud odvolací, ale taktéž z toho, že podstatná část jeho námitek vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš