ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.342.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 342/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. dubna 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného B. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 3 To 474/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 54/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 T 54/2006, byl obviněný B. Ch. spolu s dalšími obviněnými uznán vinným pod body I. 1), 2) a III. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo rozhodnuto o uložení trestu propadnutí věci. Podle §226 písm. c) tr. ř. a §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný B. Ch. zproštěn obžaloby, ohledně dalších skutků.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 3 To 474/2006, jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí krajského a městského soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. V úvodu obviněný uvedl, že se necítí být vinen spácháním trestného činu vydírání. Zdůraznil, že z jeho strany nikdy nedošlo k jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu vydírání, že nikoho nenutil, aby něco konal a nevyhrožoval takovými výhrůžkami, které jsou popsány v odsuzujícím rozsudku. Stejně tak odmítl závěr soudu o společném koordinovaném jednání jednotlivých obviněných. Odvolací soud se podle něj dostatečně a pečlivě nezabýval skutečností, že poškození měli velmi dobrý důvod k podání účelových trestních oznámení s cílem oddálení plnění svých dluhů. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nahrávka kamer ze schůzky konané v obchodním centru V. , by nemohla přispět k objasnění věci. Tuto nahrávku lze podle obviněného naopak považovat z hlediska dokazování za podstatnou, a to zvláště za situace, kdy soud vycházel v podstatě výlučně ze svědeckých výpovědí nevěrohodných dlužníků – poškozených. Pokud jde o svědectví JUDr. H. , který potvrzuje, že za jeho přímé účasti došlo k vydírání jeho klienta, obviněný poukázal, proč tento v dané situaci nepřivolal okamžitě na místo Policii ČR. Soud se také nezabýval tím, že Policie ČR nepostupovala důsledně a nezajistila důkaz svědčící ve prospěch obviněného, a to nahrávky z bezpečnostní kamery. Soudy dále nevyhověly jeho návrhu, aby Policie ČR byla vyzvána k podání zprávy o monitorování celé situace v Obchodní Galerii V. Obviněný zdůraznil, že rovněž v případě poškozené K. R. se vše odehrávalo naprosto korektně a pokud by k vydírání došlo, nic nebránilo požádat notáře nebo jeho pracovníky o pomoc. V tomto světle se podle obviněného nejeví výpověď pana L. jako logická a věrohodná. Jisté je jen to, že se tito snažili společně vyhnout se plnění svých splatných závazků. Na základě shora uvedeného je podle obviněného zřejmé, že soud za situace, kdy nebylo a nemohlo být bez důvodných pochybností prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání, rozhodl o jeho vině.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že ho ve všech bodech zprostí obžaloby. Obviněný souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný uplatnil zejména výhrady proti skutkovým závěrům městského a krajského soudu, neboť zpochybnil správnost hodnocení provedených důkazů, úplnost provedeného dokazování a domáhá se tak změny skutkových zjištění. K takovým námitkám není podle ní možné v rámci dovolacího řízení přihlížet. Obviněný uplatnil jedinou právní námitku, a to námitku v níž zpochybňuje, že by v rámci jednotlivých skutků byl spolupachatelem trestného činu vydírání a rovněž zpochybnil důvodnost užití kvalifikované skutkové podstaty, které zohledňuje spáchání skutku se dvěma osobami. Podle státní zástupkyně však již z popisu jednotlivých skutků ve výroku rozsudku městského soudu je zřejmé, že obviněný B. Ch. spolu s dalšími obviněnými postupovali společným koordinovaným plánovitým způsobem tak, že každý ze spolupachatelů uskutečnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Pokud jde o užití kvalifikované skutkové podstaty, pak samotná přítomnost více osob na místě činu, které spojuje společný zájem na tom, aby poškozený něco konal, opominul nebo trpěl, je důvodem pro užití této kvalifikované podstaty. V daném případě bylo podle státní zástupkyně prokázáno, že nátlaku na poškozené se dopustili všichni obvinění.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Obviněný svými námitkami, že se necítí být vinen, že se uvedeného trestného činu nedopustil, že k popsanému jednání nedošlo, neboť nikoho nenutil a nevyhrožoval, pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Ani námitka obviněného, že odmítá závěr soudu o společném koordinovaném jednání jednotlivých obviněných, nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť nejde o hmotně právní námitku, ale o polemiku se skutkovým závěrem soudu, který je podkladem pro právní kvalifikaci spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Dovolací soud se rovněž nezabýval námitkami, kterými obviněný brojil proti údajně nedůslednému postupu Policie ČR, která nezajistila důkaz svědčící v jeho prospěch ani výhradami, že soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu nahrávkou kamer ze schůzky konané v obchodním centru V. Rovněž námitky ohledně výpovědí JUDr. H. a L. a námitky, že soud při svém rozhodování vycházel pouze z nevěrohodných svědeckých výpovědí, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř. nenaplňují. Těmito námitkami obviněný zpochybňuje úplnost a správnost provedeného dokazování. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.
Nejvyšší soud na základě námitek obviněného konstatuje, že obviněný sice své dovolání opřel o formální deklaraci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami jej nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného B. Ch. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš