Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 05.09.2007, sp. zn. 7 Tdo 819/2007 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.819.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.819.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 819/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. září 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. J., které podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, č. j. 9 To 441/2005-512, a proti usnesení téhož soudu ze dne 11. 10. 2006, č. j. 9 To 361/2006-651, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 10/2004, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . Odůvodnění: Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 9 To 441/2005, byl k odvolání obviněného P. J. podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2004, a to ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) (trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. ř.) a výroku zprošťujícím, pak odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nově rozhodl Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 2 T 10/2004, zprostil obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby a za trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným předchozím rozsudkem tohoto soudu, jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák., podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 To 361/2006, bylo odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 2 T 10/2004, které směřovalo pouze proti výroku o trestu, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 11. 2005, č. j. 9 To 441/2005-512, jímž zůstal nedotčen, resp. byl potvrzen výrok o vině obviněného trestným činem podle §249a odst. 2 tr. zák. a proti usnesení téhož soudu ze dne 11. 10. 2006, č. j. 9 To 361/2006-651, kterým bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jeho odvolání do trestu za tento trestný čin, podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je toho názoru, že rozhodnutí o jeho vině trestným činem podle §249a odst. 2 tr. zák. a následně uloženém trestu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítá, že se daným jednáním nemohl dopustit trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., protože poškozená JUDr. K. J. opustila společnou domácnost, odstěhovala se z předmětného domu a přestala tak být jeho uživatelem. V tomto domě v době platnosti a vykonatelnosti předběžného opatření vydaného soudem, nebydlel ani on sám a dům byl pouze předmětem nevypořádaného společného jmění manželů. V době občanskoprávního řízení o jeho vypořádání, měli tak oba účastníci tohoto řízení každý jiné bydliště. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 482/2000, podle kterého je oprávněnou osobou podle §249a odst. 2 tr. zák. i vlastník domu, pouze však za podmínky, že je zároveň jeho uživatelem. Opuštěním rodinného domu v obci B., který přestala užívat, tak poškozená ke dni vydání předběžného opatření již nebyla, a to po dobu jeho platnosti a vykonatelnosti, oprávněnou osobou. Proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., kde je oprávněná osoba zákonným znakem. Jednalo se tak o ryze občanskoprávní spor mezi obviněným a poškozenou, jehož předmětem bylo jen vypořádání společného majetku. Při neplnění předběžného opatření se poškozená mohla domáhat jeho výkonu, což však neučinila a svůj návrh na zahájení řízení vzala zpět. Obviněný je toho názoru, že soud I. stupně plně prokázal nevěrohodnost výpovědi poškozené a dalších svědků vypovídajících v její prospěch, na základě čehož jej také zprostil obžaloby. Při hlavním líčení dne 8. 6. 2006, že také předložil další důkazy potvrzující nevěrohodnost poškozené (dopisy, znalecké posudky z obou písmoznalectví a zdravotnictví), ale tyto důkazy soud I. stupně neměl k dispozici nebo je neprovedl, když rozhodl o jeho vině pod bodem 1) (trestným činem podle §249a odst. 2 tr. zák.) rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 T 10/2004-480, ani Krajský soud v Praze, když usnesením ze dne 9. 11. 2005, č. j. 9 To 441/2005-512, tento výrok o vině potvrdil. Obviněný proto navrhl, aby byl zrušen výrok o vině pod bodem 1) rozsudku soudu I. stupně a výrok usnesení odvolacího soudu, kterým byl tento výrok o vině potvrzen, dále aby byl zrušen z navazujícího rozsudku soudu I. stupně výrok o trestu pod bodem 1) a výrok usnesení odvolacího soudu, kterým „bylo rozhodnuto ve výroku rozsudku o trestu pod bodem 1) Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 7. 2006, pod č. j. 2 T 10/2004-629“. Postupem podle §265m tr. ř. aby pak byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožnil s námitkami obviněného, který byl jako spoluvlastník dané nemovitosti odsouzen za bránění ve výkonu užívacího práva poškozené. Soudy toto bránění označily za protiprávní a svévolné. Obviněný proti tomu namítal, že užívací právo poškozené zaniklo v důsledku opuštění domu. Soudy odvozovaly její užívací právo od existence předběžného opatření soudu, které nabylo právní moci 15. 6. 2002 a z nějž vyplývalo, aby jí umožnil užívat rodinný dům, zejména, aby jí vydal klíče od domu. Základním pochybením soudu je však to, že otázku naplnění zákonných znaků daného trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., zredukovaly na otázku klíčů, aniž zkoumaly, zda pro poškozenou byly prostředkem možnosti kontroly nad bytem, tj. bez toho, že by v bytě zároveň bydlela, anebo prostředkem zajišťujícím přístup do bytu, který užívá v tom smyslu, že v něm bydlí. Skutková zjištění soudů se omezila jen na zjištění, že jí obviněný opakovaně odmítal vydat klíče od obytné části domu a od garáže a tak nerespektoval ani předběžné opatření soudu v občanskoprávním řízení, jímž mu to bylo uloženo. Za této situace tak není ve skutkových zjištěních soudů žádný podklad pro posouzení, zda poškozená byla uživatelkou bytu v tom smyslu, že v něm bydlela. Pokud by odpovídala skutečnosti obhajoba obviněného, že v bytě nebydlela, protože se odstěhovala, a to aniž jí obviněný v bydlení v bytě bránil, bylo by vyloučeno samotné nevrácení klíčů považovat za trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák. a podstatou věci by byl občanskoprávní spor spoluvlastníků o klíče a nikoli zásah do práva poškozené užívat byt. Nebyla tak vypořádána námitka, že jednání poškozené před 15. 6. 2002 bylo možno podle občanského práva kvalifikovat jako opuštění domu s následkem zániku užívacího práva. Státní zástupce poukázal na komentář k Občanskému zákoníku a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdo 1980/97 a 7 Tdo 1169/2006. Pozornost soudy dále nevěnovaly ani námitce obviněného, že dům byl v kritické době nezkolaudován a je tak otázkou, zda vůbec lze hovořit o porušení zájmu na ochraně nerušeného užívání domu, resp. jak by se tato skutečnost promítla do hodnocení materiální stránky trestného činu. Státní zástupce poukázal také na řadu rozhodnutí Ústavního soudu ČR, podle kterého při trestněprávním posuzování jednání, která má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o existenci užívacího práva (tento spor nebyl vydáním předběžného opatření ukončen), je třeba zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku, trestního práva, jako prostředku ultima ratio. Závěrem státní zástupce navrhl postup podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. s konkrétním odkazem na výroky a soudní rozhodnutí, která mají být zrušena a podle §265l odst. 1 tr. ř., aby bylo Okresnímu soudu v Kolíně přikázáno ředmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Protože námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k zjištění, že dovolání obviněného důvodné není. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2004, soud I. stupně rozhodnutí o vině obviněného trestným činem podle §249a odst. 2 tr. zák., tj. že oprávněné osobě v užívání domu neoprávněně bránil, založil na skutkových zjištěních, která z hlediska naplnění uvedených formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, jsou rozhodující, a to, že své bývalé manželce úmyslně bránil v užívání rodinného domu tím, že jí přes opakované žádosti odmítal vydat klíče od obytné části a od garáže. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy otázku naplnění znaků uvedeného trestného činu, zredukovaly na otázku klíčů, aniž zkoumaly jejich význam pro poškozenou a ve skutkových zjištěních není žádný podklad pro posouzení, zda byla uživatelkou bytu (domu) v tom smyslu, že v něm bydlela. Pomíjí přitom, že vydání klíčů bylo pro poškozenou právě prostředkem k tomu, aby dům mohla užívat a že nešlo o spor o existenci užívacího práva, ale o možnost jeho realizace. Nejvyšší soud České republiky v obdobné trestní věci (usnesení ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1169/2006), zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu I. stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Jednalo se o obviněného z trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že manželce nevrátil klíče od bytu s tím, že pokud se z bytu s dcerou odstěhovala a manželství je v rozvodovém řízení, nemá právo byt užívat, ač je jeho podílovým spoluvlastníkem a takto jednal přesto, že byl klíče od domu a bytu povinen vydat na základě předběžného opatření vydaného soudem. V této věci Nejvyšší soud konstatoval, že skutková zjištění soudů se omezila na nevrácení klíčů a nerespektování předběžného opatření soudu v občanskoprávním řízení, ale nebylo skutkově zjištěno, zda poškozená byla uživatelkou bytu v tom smyslu, že v něm bydlela. Pokud by odpovídala skutečnosti obhajoba obviněného, že poškozená v bytě nebydlela, protože se i s dětmi odstěhovala k rodičům, a to aniž jí obviněný v bydlení v bytě bránil, bylo by vyloučeno považovat samotné nevrácení klíčů za trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák., podstatou věci by byl občanskoprávní spor spoluvlastníků o klíče a nikoliv zásah do práva užívání bytu. Nejvyšší soud proto uložil soudu I. stupně zjistit, mj. kdy a z jakých důvodů se manželka z bytu odstěhovala a objasnit otázku, zda z titulu spoluvlastnictví bytu byla také jeho uživatelkou. V daném rozhodnutí, na které také státní zástupce poukázal ve vyjádření k dovolání, tak nebyla vyjasněna otázka, zda obviněná v bytě bydlela, resp. chtěla v něm bydlet, ale bylo jí v tom bráněno. Také obviněný P. J. namítá v dovolání, že se nemohl dopustit daného trestného činu, protože se poškozená odstěhovala z předmětného domu, opustila tak společnou domácnost a přestala být jeho uživatelem. Opuštěním domu, tak ke dni vydání předběžného opatření a po dobu jeho platnosti, nebyla oprávněnou osobou a nemohla být v tomto znaku naplněna skutková podstata trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. Této námitce obviněného ale nelze přisvědčit. Institut opuštění společné domácnosti upravený v §708 obč. zákoníku totiž dopadá na případy užívání bytu z titulu práva nájmu. Trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, má tak za následek zánik tohoto práva společného nájmu bytu manžely a jediným nájemcem a tedy i osobou oprávněnou užívat předmětný byt, se stává ten z manželů, který nadále v bytě bydlí, resp. ten, který trvale neopustil společnou domácnost. V případě obviněného a jeho bývalé manželky ale nejde ve vztahu k předmětnému domu o právo jeho užívání na základě nájemní smlouvy, ale o právo jeho užívání vyplývající ze skutečnosti, že v dané době byl tento dům v nevypořádaném zaniklém společném jmění manželů, kdy vztah mezi manžely (resp. bývalými manžely) není vymezen ideálním podílem na společné nemovité věci. Podle §145 odst. 1 obč. zákoníku pak majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně. O tom, že v dané době byl předmětný dům součástí majetku v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, není ve věci sporu a k jeho zániku došlo dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Právní vztahy v době od zániku společného jmění manželů do jeho vypřádání se přitom posuzují obdobně jako před jeho zánikem, tj. podle předpisů o společném jmění manželů. Užívají-li podle §145 odst. 1 obč. zákoníku majetek, který tvoří společné jmění manželů, oba manželé společně, je zřejmé, že i předmětný dům měl právo užívat jak obviněný, tak i jeho bývalá manželka. Jedná se přitom o právo a nikoli povinnost dům užívat, takže námitka obviněného ohledně opuštění společné domácnosti odstěhováním z domu, je zcela bez významu i z tohoto důvodu. Bez ohledu na to, z jakých důvodů poškozená dům v B. opustila, měla jako jeho vlastník, z titulu nevypořádaného společného jmění rozvedených manželů, právo kdykoliv opět tento dům užívat, a to nejen tím způsobem, že by v něm bydlela (např. rekreační pobyty, uskladnění věcí, garážování vozidla, apod.), jak se toho domáhala v tomto případě. Byl-li tedy obviněný uznán vinným, že od 15. 6. 2002 do 14. 7. 2003 úmyslně bránil své bývalé manželce JUDr. K. J. v užívání rodinného domu v obci B., okr. K., a to tím, způsobem, že jí přes opakované žádosti odmítal vydat klíče od obytné části a od garáže v přízemí domu, naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., protože oprávněné osobě v užívání domu neoprávněně bránil. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 482/2000, na který obviněný v dovolání poukazuje, na tento případ neodpadá, protože se týká specifického případu většinového spoluvlastníka k ideálním ¾ předmětných nemovitostí, kde platí tzv. majoritní princip. Tento princip, podle kterého je při podílovém spoluvlastnictví při rozhodování o hospodaření se společnou věcí určující velikost spoluvlastnických podílů, také ve věci stěžovatel jako většinový spoluvlastník prosazoval. Rozhodnutí většinového spoluvlastníka se přitom musí menšinový (přehlasovaný) spoluvlastník podřídit a pouze v případě důležité změny společné věci může žádat, aby o změně rozhodl soud (§139 odst. 2, 3 obč. zákoníku). Proto se v daném případě jednalo o vztah ryze občanskoprávní a nemohl být spáchán trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák., protože přehlasovaný menšinový spoluvlastník, domáhající se užívání domu proti vůli většinového spoluvlastníka, není oprávněnou osobou, které by neoprávněně bylo bráněno v užívání domu. O takovýto případ se ale ve věci obviněného P. J. nejedná. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2004, přitom konstatoval, že poškozená opakovaně vyzvala obviněného, aby jí umožnil vstup a užívání domu v B., přičemž vypověděla, že po záplavách v létě 2002 jej žádala o přístup do domu, aby měly s dcerou kde bydlet. Odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 9 To 441/2005, konstatoval, že údaje poškozené pod tímto bodem odpovídají skutečnosti, tj. soud I. stupně v této části její výpověď správně hodnotil jako věrohodnou a tedy pravdivou. Z její výpovědi pak ale rovněž vyplývá, že předmětný dům chtěla užívat za účelem bydlení, což je zřejmé i z obviněným potvrzované okolnosti, že byt v P. byl po povodni neobyvatelný. Je tak zřejmé, že poškozená chtěla předmětný dům užívat tak, že by v něm bydlela a vydání klíčů nebylo proto jen důvodem k případnému vstupu a kontrole nemovitosti, aniž by jí užívala. Proto se nejedná ani o případ řešený Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 7 Tdo 1169/2006, na které poukázal státní zástupce ve vyjádření k dovolání. K námitce obviněného ohledně nových důkazů, které předložil až po právní moci výroku o vině trestným činem podle §249a odst. 2 tr. zák. je nutné uvést, že jde o nové skutečnosti, ke kterým nelze v řízení o dovolání přihlížet. Takovéto skutečnosti by mohly být důvodem obnovy řízení. O této otázce již Okresní soud v Kolíně rozhodl usnesením ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 1 Nt 1003/2007, které nabylo právní moci dne 23. 5. 2007, když návrh obviněného na povolení obnovy řízení zamítl. Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. září 2007 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/05/2007
Spisová značka:7 Tdo 819/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.819.2007.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28