ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.841.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 841/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2007 dovolání obviněného Mgr. M. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2007, č. j. 12 To 82/2006-1970, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 4/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského v Praze ze dne 6. února 2006, č. j. 1 T 4/2005-1860, byl obviněný Mgr. M. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let se zařazením do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému B. S. škodu ve výši 4.300.000,- Kč, přičemž ho se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě odvolání obviněného věc projednal ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 12 To 82/2006-1970, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a na základě částečně změněného skutkového stavu obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a podle §250 odst. 4 tr. zák. jej odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let se zařazením do věznice s dozorem. Stejně jako soud prvního stupně ho pak podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal nahradit poškozenému B. S. škodu ve výši 4.300.000,- Kč, když i tímto rozsudkem byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dopustil zkráceně tak, že jako generální ředitel společnosti G. I. G., a. s., se sídlem P., N. S. (dále jen „společnost G“), uzavřel dne 10. 11. 1998 smlouvu o postoupení pohledávky s B. S. a Ing. S. H., kterou měl za jmenovanými J. S. jako podnikatel podnikající pod jménem J. S. – U., se sídlem P., Š. (dále též jen „J. S. – U.“) a pod příslibem zajištění výmazu zástavního práva váznoucího na pozemcích č. … a v případě Ing. H. č. …, zapsaného u Katastrálního úřadu P.-m. ve prospěch K. b., a. s., které vzniklo na základě zástavní smlouvy k nemovitostem uzavřené dne 12. 6. 1995 mezi K. b. jako zástavním věřitelem a J. S. – U. jako dlužníkem, přesto, že v té době nebyla společnost G. majitelem pozemků, neměla ani dostatek finančních prostředků na úhradu kupní ceny dohodnuté se zástavním věřitelem ve výši 36,5 milionů Kč, po jejímž zaplacení by mohl svůj příslib realizovat, vylákal na poškozeném B. S. dne 12. 11. 1998 jako smluvní cenu 7.000.000,- Kč a částku 800.000,- Kč od poškozeného Ing. S. H., načež uvedené finanční prostředky bezprostředně složené na účet G. postupně používal ve prospěch této firmy, aniž by firma v dohledné době očekávala krytí takto použitých peněz z jiných zdrojů a poškozenému B. S. pak po četných urgencích vrátil v průběhu let 1999 - 2000 částku 1.200.000,- Kč a dne 20. 12. 2000 na účet tohoto poškozeného vložil další částku 1.500.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný (dále také jen „dovolatel“) prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. dne 21. 5. 2007 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž namítl, že závěr soudů obou stupňů, který spočívá na předpokladu, že obviněný předstíral úmysl odkoupit pohledávky K. b. vůči J. S. – U., když ve skutečnosti firma G. na zaplacení sjednané ceny neměla prostředky, a od poškozených pak vylákal peníze pod příslibem výmazu zástavního práva, které svědčilo právě K. b., nemá oporu v provedených důkazech. Připustil, že poškozeným bezpochyby vznikla škoda, nicméně ostatní zákonné znaky podvodu zde dány nejsou. Soudy obou stupňů totiž nehodnotily celkovou ekonomickou situaci subjektů, které se na transakcích, jež jsou zčásti popsány ve výroku rozsudku, rozličnou měrou podílely. Oběma citovaným rozhodnutím soudů vytýká, že nerespektují princip trestněprávní represe jako prostředku ultima ratio, jak je formuloval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud. Zdůraznil, že poškozeným nabídl řešení složité situace kolem nemovitostí v P., i když šlo o řešení rizikové, ovšem poškozeným nezamlčel žádné podstatné skutečnosti. Poukázal rovněž na skutečnost, že nebyl stíhán pro obdobné jednání ve vztahu k další osobě a že trestnost jeho jednání zřejmě závisela na ekonomické způsobilosti firmy G. I poškození si dle jeho názoru uvědomovali ekonomické riziko operace, a to riziko značné ztráty, které dobrovolně podstoupili. V této souvislosti připomněl, že přípustné riziko je obecně uznávaným důvodem vyloučení trestní odpovědnosti. V závěru svého dovolání obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby s ohledem na uvedené argumenty zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal o odložení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v prvé řadě konstatoval, že obviněný do svého mimořádného opravného prostředku zahrnul z valné části námitky, které uplatňoval již při své obhajobě v dosavadním řízení před soudy obou stupňů, přičemž soud druhého stupně se těmito výhradami v potřebném rozsahu zabýval a vedly jej k tomu, že původní rozhodnutí zrušil, zpřesnil skutková zjištění a nově ve věci rozhodl. Stran skutkové věty poznamenal, že soudy obou stupňů nepřesně vyjádřily právní vztah mezi obviněným a poškozenými, neboť obviněný s nimi nemohl uzavřít smlouvy o postoupení pohledávky podle §524 a násl. občanského zákoníku, kterou za nimi měl podnikatelský subjekt J. S. – U. Takovou smlouvu by mohl uzavřít výlučně s J. S., zatímco s poškozenými mohl obviněný pouze sjednat převzetí jejich dluhu podle §531 a násl. občanského zákoníku vůči J. S., resp. přistoupení k jejich závazkům ve smyslu §533 a násl. téhož předpisu. Tato formulační nepřesnost však dle jeho názoru nemá vliv na faktický obsah jinak správné argumentace Vrchního soudu v Praze, jak je obsažena v napadeném rozhodnutí, s níž lze vyslovit souhlas. K tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že obviněný se nepochybně vůči majetku poškozených dopustil úmyslného trestného jednání, když od nich převzal účelově určené finanční prostředky, které však ke sjednanému účelu nepoužil a naopak s nimi bez vědomí a souhlasu jejich vlastníků naložil ve prospěch svůj, případně ve prospěch jím ovládané obchodní společnosti. Takové jednání by zakládalo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., nicméně obviněný přiměl poškozené k tomu, aby mu předmětné finanční prostředky svěřili, nepravdivým předstíráním, že je schopen v krátkém časovém horizontu dosáhnout vyřešení spletité situace kolem nemovitostí, ohledně kterých vznikly závazky poškozených vůči J. S. a J. S. vůči K. b. Jednal tak přesto, že z ekonomické situace společnosti G., za kterou jednal, i z jinak disponibilních finančních prostředků mu muselo být jasné, že částku kolem 36 milionů Kč nebude moci podle smlouvy K. b. uhradit a nedosáhne zrušení zástavních práv banky k nemovitostem, o které se v dané věci jednalo. Tomu nasvědčovala i skutečnost, že měl zastupovat pouze minimální část osob, které byly v podobném postavení jako poškození B. S. a Ing. S. H. Přes toto vědomí však přesvědčil poškozené, aby mu svěřili finanční prostředky a uvedl je tedy v omyl o svých reálných možnostech vyřešit problém s bankovní zástavou nemovitostí. Doplněním tohoto zákonného znaku došlo ke změně právního posouzení skutku na trestný čin podvodu, jak správně judikovali soud prvního a druhého stupně. Do rizikového stavu, na nějž se obviněný v rámci své obhajoby odvolával, přivedl poškozené sám svým klamavým jednáním, jež odporuje trestnímu zákonu. S odvoláním na výše naznačenou argumentaci státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodoval jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. K odložení výkonu rozhodnutí opatřením předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. žádný důvod neshledal.
Podáním ze dne 27. 6. 2007 obviněný prostřednictvím další zvolené obhájkyně JUDr. H. M. své dříve podané dovolání doplnil tak, že směřuje jak do výroku o vině, tak v návaznosti na to i do výroku o trestu, a konečně i do výroku o náhradě škody. Dovolání nově opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Zdůraznil, že z listinných důkazů je naprosto zřejmé, že on nikdy smlouvu o postoupení pohledávky s B. S. a Ing. S. H., kterou by za nimi měl J. S. – U., neuzavřel. J. S. tyto pohledávky postoupil na společnost G. smlouvou ze dne 1. 3. 1998. Dne 10. 11. 1998 uzavřel s oběma jmenovanými jiné smlouvy o postoupení pohledávky, a to s B. S. smlouvu o postoupení pohledávky, kterou měla společnost G. za J. S. – U. ve výši 8.000.000,- Kč, a to za smluvní cenu ve výši 7.000.000,- Kč a Ing. S. H. smlouvu o postoupení pohledávky, kterou měla společnost G. za J. S. – U. ve výši 1.500.000,- Kč, a to za smluvní cenu ve výši 1.000.000,- Kč. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z níž obsáhle citoval, namítl, že soud ve výroku rozsudku uvedl, že skutek měl být spáchán uzavřením smluv, které nebyly mezi ním a B. S. a Ing. S. H. nikdy uzavřeny. Pokud měl soud na mysli, že mělo dojít ke spáchání trestného činu uzavřením jiné smlouvy, měl to ve výroku rozsudku uvést, což však neučinil. Dále uvedl, že skutek, za nějž byl uznán vinným, souvisel s velmi složitými obchodními transakcemi, a není možné jednotlivé smlouvy včetně důsledků, které tato smlouva má na právní vztahy, posuzovat vytrženě ze souvislosti s ostatními obchodními transakcemi a smlouvami. Předmětné smlouvy o postoupení pohledávky s oběma výše jmenovanými byly nedílnou součástí celé transakce, která zahrnovala celou řadu dalších smluv, a to jak smlouvy mezi G. a K. b. o postoupení pohledávek za firmou J. S. – U., tak smlouvy mezi G. a touto firmou o postoupení pohledávek, které měla firma J. S. – U. za oběma jmenovanými, a smlouvy o převodu pozemků, kterými převáděla tato firma pozemky na G., včetně inženýrských sítí a rozvodů. Po prohlášení konkurzu na firmu J. S. – U. dne 9. 11. 1998, o němž v okamžiku uzavření smlouvy s B. S. a Ing. S. H. nevěděl, což konstatoval i vrchní soud v odůvodnění rozsudku, se stalo plnění ze smluv nemožným, takže zanikla smlouva s K. b. a účinnosti nenabyla smlouva o postoupení pohledávek s B. S. a Ing. S. H. Za této situace pak byla za oběma věřitelem společnost G. z titulu postoupení pohledávek smlouvou uzavřenou s firmou J. S. – U., na základě které G. činil potřebné kroky ku prospěchu jednotlivých majitelů domků, např. výstavba komunikace, zprovoznění čističky apod. V důsledku uvedeného vznikl závazkový vztah spočívající v povinnosti G. vrátit, co oba údajní poškození plnili, tj. 7.000.000,- Kč B. S. a 800.000,- Kč Ing. S. H., ovšem současně byla G. jejich věřitelem, neboť převzala pohledávky za nimi od firmy J. S. – U. ve výši 7.316.000,- Kč plus příslušenství za B. S. a 800.000,- Kč plus příslušenství za Ing. S. H. Došlo tedy k částečnému započtení pohledávek podle §580 a násl. občanského zákoníku, přičemž za situace, kdy B. S. byla vrácena částka 2.700.000,- Kč, jeho pohledávka započtením zanikla a nemůže tedy obstát výrok, jímž bylo obviněnému uloženo jmenovanému nahradit škodu ve výši 4.300.000,- Kč, když B. S. nikdy neuhradil zbývající dluh, který za ním měl původně J. S. – U. a poté společnost G. Soud se však v rozporu s nálezy Ústavního soudu, v nichž byl formulován princip „ultima ratio“, nezabýval obchodně právní stránkou věci, veškeré smlouvy neposuzoval v jejich souvislostech, a to je dle přesvědčení obviněného také důvodem, proč je ve výroku chybně uvedeno, že za společnost G. podepsal předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky s oběma údajnými poškozenými, která však nikdy neexistovala. V tom obviněný spatřuje existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými před soudem. A konečně, obviněný namítl i porušení trestněprávní zásady in dubio pro reo soudy prvního a druhého stupně, které měly hodnotit důkazy výhradně v jeho neprospěch.
S ohledem na výše uvedené pak znovu navrhl zrušení napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, odklad jeho výkonu a vrácení věci k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Námitky obviněného obsažené v dovolání svým obsahem z valné části dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice naplňují, avšak Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Vrchní soud v Praze po částečné úpravě skutkové věty podpořené provedeným dokazováním v potřebném rozsahu popsal ve svém rozhodnutí stíhaný skutek způsobem, z nějž naplnění všech znaků skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu vyplývá.
Zákonnému znaku „uvedení v omyl“ ve smyslu citovaného ustanovení odpovídá ta část jednání obviněného, která spočívala v tom, že uzavřel s poškozeným B. S. a Ing. S. H. výše popsané smlouvy o postoupení pohledávky s příslibem zajištění výmazu zástavního práva váznoucího na ve výroku specifikovaných pozemcích, které vzniklo na základě zástavní smlouvy k nemovitostem uzavřené mezi Komerční bankou jako zástavním věřitelem a J. S. – U. jako dlužníkem, ačkoliv věděl, že v té době nebyla společnost G. majitelem pozemků a neměla ani dostatek finančních prostředků na úhradu kupní ceny dohodnuté se zástavním věřitelem ve výši 36,5 milionů Kč, po jejímž zaplacení by mohl svůj příslib realizovat. Předstíral tedy okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Tak vylákal na poškozeném B. S. dne 12. 11. 1998 jako smluvní cenu 7.000.000,- Kč a částku 800.000,- Kč od poškozeného Ing. S. H., načež uvedené finanční prostředky bezprostředně složené na účet G. postupně používal ve prospěch této firmy, aniž by firma v dohledné době očekávala krytí takto použitých peněz z jiných zdrojů. Neoprávněně tak ke škodě poškozených (v daném případě škodě velkého rozsahu) rozmnožil majetek společnosti G. a naplnil další zákonný znak trestného činu podvodu, a sice „obohacení jiného“, jímž je zároveň trestný čin podvodu dokonán. K námitce dovolatele, že soudy nižších stupňů kriminalizovaly hospodářský neúspěch společnosti G. v rámci hospodářského rizika a ignorovaly i právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu I ÚS 558/01, kde tento soud formuloval princip „ultima ratio“, je nutno především přisvědčit státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na skutečnost, že poškození se do onoho rizika dostali právě následkem klamavého jednání obviněného, jež odporuje trestnímu zákonu. Pro posouzení trestnosti jednání obviněného provedl nalézací soud rozsáhlé a důsledné dokazování, které řádně popsal v písemném odůvodnění odsuzujícího rozsudku, přičemž provedené důkazy ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný za situace, kdy evidentně neměl vytvořeny základní podmínky pro splnění svého slibu poškozeným, tj. výmazu zástavního práva k jednotlivým pozemkům, za úplatu poškozeným výmaz slíbil. Tím je nepochybně uvedl v omyl. Oba poškození vložili na účet společnosti G. vedený u Komerční banky částky 7.000.000,- Kč resp. 800.000,- Kč na základě „smluv o postoupení pohledávky“ ze dne 10. 11. 1998, které jsou v trestním spise spolu s jejich přílohami založeny na č. l. 208 – 209 a 320 - 322. Bez ohledu na jejich označení i obsah právě tyto smlouvy byly podkladem pro další jednání poškozených, kteří poukázali výše uvedené částky na účet G.. Před vložením finančních prostředků poškozenými činil zůstatek na tomto účtu pouze 38.428,50,- Kč. Zaměstnanci společnosti ve svých svědeckých výpovědích přitom potvrdili, že žádné větší příjmy společnost G. v té době neočekávala. Odvolací soud v této souvislosti případně konstatoval, že za takové situace by bylo lze očekávat, že obviněný bude finanční prostředky získané od majitelů pozemků spíše pečlivě shromažďovat, aby dostál svému slibu vyplatit zástavy u K. b. Namísto toho však bezprostředně po platbě poškozeného Ing. H. převážně sám obviněný opakovaně vybral z předmětného účtu statisícové částky prakticky až do vyčerpání všech poškozenými vložených finančních prostředků, přičemž do areálu P. z. z nich bylo podle pokladní knihy společnosti G. investováno minimum. Činil tak i za situace, kdy nemohl očekávat, že na účet přibudou finanční prostředky od jiných vlastníků pozemků v P., kteří, jak vypověděli, buďto součinnost na této aktivitě přímo odmítli, nebo je obviněný ani neoslovil. Jestliže z těchto objektivních zjištění soudy jednoznačně dovodily existenci objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. nelze jim v tomto směru nic vytknout.
Z výše rekapitulovaných okolností objektivní povahy, jakož i z výpovědí svědků a listinných důkazů označených nalézacím soudem jednoznačně vyplývá i existence zákonem požadovaného zavinění u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., když jimi bylo prokázáno, že obviněný měl ve společnosti dominantní postavení a musel být s tehdejší ekonomickou situací společnosti G. dokonale obeznámen. Ani Nejvyšší soud v této souvislosti nepovažuje skutečnost, že obviněný v rámci jednání s K. b. o odkupu zástavního práva složil 1.000.000, Kč jako nevratnou zálohu, za moment vylučující úmysl obviněného ke spáchání souzeného skutku, resp. dosvědčující jeho upřímný záměr příslib daný poškozeným realizovat.
Odvolací soud se rovněž logicky a správně vypořádal s námitkou obviněného, že nalézací soud nijak nepostihl jeho jednání vůči svědku J., které se v zásadě nijak nelišilo od jednání vůči poškozeným. Nejvyšší soud se i v tomto ohledu s odůvodněním napadeného rozsudku ztotožnil.
Na tomto místě lze tedy uzavřít, že právní kvalifikace jednání obviněného soudy nižších stupňů plně odpovídá učiněným skutkovým zjištěním.
Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok jako celek, ačkoliv jej soud měl do výrokové části pojmout, a činí proto jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný, tzn. že postrádá některou z obligatorních náležitostí předpokládaných zákonem (srov. ustanovení §120 odst. 1, odst. 3, §121 - §124 tr. ř.).
Námitku neúplného výroku o vině obviněný opřel o konstatování, že skutek měl podle nalézacího i odvolacího soudu spáchat uzavřením smluv charakterizovaných svým obsahem, které nikdy s poškozenými neuzavřel. Tyto námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. neodpovídají, neboť nejde o chybějící výroky. Obviněný totiž fakticky namítá vady v popisu skutků ve skutkových větách výroků obou rozsudků, které však nelze hodnotit jako skutečnosti, jež by samy o sobě činily odsuzující rozsudek neúplným. Jak již bylo konstatováno, smlouvy uzavřené mezi obviněným a poškozenými s označením, jak je přejaly do skutkových vět výroků rozhodnutí soudy obou stupňů, uzavřeny byly, v trestním spise se nacházejí a právě z jejich titulu poškození, které obviněný uvedl svým jednáním v omyl, převedli na účet G. inkriminované částky.
Výši škody, kterou je povinen obviněný nahradit poškozenému, stanovil nalézací soud prostým odečtem částek, které obviněný poškozenému B. S. již zaplatil, od částky, kterou od poškozeného podvodně vylákal. Odvolací soud v tomto směru v rozhodnutí soudu prvního stupně žádného pochybení neshledal a jeho výrok beze změn převzal do svého rozhodnutí. Pokud obviněný v dovolání namítá, že „došlo k částečnému započtení pohledávek podle §580 a násl. občanského zákoníku, přičemž za situace, kdy B. S. byla vrácena částka 2.700.000,- Kč, jeho pohledávka započtením zanikla a nemůže tedy obstát výrok, jímž bylo obviněnému uloženo jmenovanému nahradit škodu ve výši 4.300.000,- Kč, když B. S. nikdy neuhradil zbývající dluh, který za ním měl původně J. S. – U. a poté společnost G.“, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jedním ze základních předpokladů k započtení vzájemných pohledávek podle §580 občanského zákoníku je právní úkon směřující k započtení. Jinými slovy, k zániku závazku započtením (jinak řečeno též kompenzací) nedochází automaticky, když se pohledávky setkaly, ale na základě jednostranného právního úkonu nebo dohody. Ke kompenzaci podle citovaného zákonného ustanovení je tedy třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k započtení adresovaný druhému účastníku, z jehož obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. Obviněný však až do rozhodnutí odvolacího soudu takový úkon vůči poškozenému B. S. neučinil, resp. nebyl schopen doložit, že by tomu tak bylo. Poškozený B. S. pak ve své výpovědi u hlavního líčení dne 14. 11. 2005 uvedl, že mu není nic známo o nějakém zápočtu vzájemných pohledávek s obviněným, přičemž si ani není vědom toho, že by obviněný nějaké pohledávky za ním měl. Při těchto skutkových zjištěních, kdy z provedeného dokazování nevyplynulo, že by obviněný do rozhodnutí odvolacího soudu vůči poškozenému právně relevantně uplatnil vzájemné započtení pohledávek, nelze rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě škody považovat za nesprávné. Proto i dovolací námitku obviněného proti výroku o náhradě škody napadeného rozhodnutí za daného skutkového stavu hodnotil jako neopodstatněnou.
Vzhledem k výše uvedenému rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného tak jak je uvedeno ve výroku usnesení. Učinil tak v neveřejném zasedání, když tento postup má podklad v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik