ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.876.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 876/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. srpna 2007 v neveřejném zasedání dovolání obviněného J. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2007, sp. zn. 67 To 62/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 127/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. prosince 2006, č. j. 2 T 127/2006 - 194, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků se zařazením do věznice s dozorem.
Výše uvedeného trestného činu se obviněný J. H. podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že dne 11. 3. 2006 po společné domluvě se spoluobviněným J. M. požádal dispečink taxislužby, jemuž se představil jako majitel zákaznické karty V., o přistavení vozidla před diskotéku; poté, co na toto místo přijel vozidlem taxislužby zn. Škoda Fabia D. R., (dále též jen „poškozený“), dal tomuto pokyn k jízdě do J., přičemž se posadil do vozidla na místo spolujezdce a spoluobviněný J. M. dozadu na místo za řidičem, jehož do místa určení navigovali; určeným místem však nakonec pouze projeli a obviněný J. H. dal řidiči pokyn k jízdě do H. P., kde na křižovatce, kolem 4.00 hod., se zeptal spoluobviněného J. M., zda mu není špatně, v důsledku čehož poškozený zastavil, načež na pokyn obviněného J. H. spoluobviněný J. M. chytil poškozeného zezadu přes opěrku hlavy, do tzv. kravaty a škrtil jej, zatímco obviněný J. H. poškozeného opakovaně bil pěstmi do hlavy a do žeber, jemuž se však po odpoutání od bezpečnostního pásu podařilo z vozidla uniknout a následně přivolat pomoc; mezi tím spoluobviněný J. M. přesedl na místo řidiče a oba z místa vozidlem taxislužby odjeli. V ulici T. pak toto vozidlo, z něhož odcizili přesně nezjištěnou finanční hotovost, zanechali, kde bylo pomocí vyhledávacího zařízení GPS krátce nato nalezeno. Poškozenému způsobili zranění v podobě podlitiny na oku.
Týmž rozsudkem byl jako spolupachatel trestného činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. a §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody i J. M. Poškozený D. R. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jen obviněný J. H., které Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. března 2007, č. j. 67 To 62/2007-216, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Výše označené rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a uložený druh trestu zákon nepřipouští, případně mu byl trest stanoven mimo zákonnou trestní sazbu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že si je sice vědom toho, že trest mu byl stanoven na samém spodním okraji zákonné trestní sazby i toho, že trestní zákon uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin, jímž byl uznán vinným, připouští, nicméně s udělením tohoto druhu trestu nesouhlasí. Poukázal na skutečnost, že spoluobviněnému byl přes jeho aktivní podíl na souzené trestné činnosti udělen podmíněný trest odnětí svobody, zatímco on sám pouze pasivně přihlížel potyčce s taxikářem. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soud neprokázal jeho úmysl k trestnému činu loupeže, když ten mohl směřovat maximálně k trestnému činu neoprávněného užívání cizí věci podle ustanovení §249 tr. zák., případně by skutek mohl být posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., nikoliv však jako trestný čin loupeže. O jaké skutečnosti toto svoje tvrzení opírá však blíže nerozvedl. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl vyměřen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K tomu v projednávaném případě podle ní nedošlo. Prostřednictvím tohoto a jiného dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost výroku o nepodmíněnosti trestu ani úspěšně uplatňovat námitky proti vyhodnocení kritérií uvedených v §§31 až 34 tr. zák., jak to činí obviněný. K deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak konstatovala, že nalézací soud učinil všechna potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, která jej opravňovala k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil po formální i materiální stránce zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., což potvrdil i odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněnými uplatněné námitky skutečně lze podřadit pod některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud předně poznamenává, že z dikce předmětného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, tak jak ho zjistil soud, přičemž v dovolání lze namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nelze v něm však nic namítat proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinými slovy, v dovolání nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem s cílem dosáhnout primárně jejich změny či dokonce zvratu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je tím zcela naplněno. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný ve svém dovolání, jak již bylo výše naznačeno, namítl, že mu nebyl prokázán jeho úmysl k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a jeho jednání mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle ustanovení §249 tr. zák. či případně podvodu podle §250 tr. zák. Tuto blíže nijak neodůvodněnou námitku však Nejvyšší soud neakceptoval. V této souvislosti je nutno odmítnout argumentaci obviněného, že nalézacím soudem zjištěné jednání popsané ve skutkové větě jeho rozhodnutí postrádá vyjádření subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z popisu skutku je zcela zřejmé, že subjektivní stránka k tomuto trestnému činu zde vyjádřena je, když soud uvedl, že pachatelé vozidlo „…odstavili, prohledali a z přihrádky středového panelu vozidla odcizili finanční hotovost v přesně nezjištěné výši…“, a to, poté, co vůči poškozenému použili násilí ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podrobně specifikované. Ke změně právní kvalifikace skutku, jak se jí domáhá dovolatel, by mohlo dojít toliko v závislosti na změně skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, které se obviněný domáhal již v podaném řádném opravném prostředku. Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je však v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjma skutečnosti, že tak obviněný ve svém dovolání neučinil, Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud provedl v hlavním líčení zákonným způsobem všechny dostupné důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nelze než souhlasit se závěrem, podle nějž oba obviněné z trestného činu loupeže usvědčovaly především výpověď poškozeného a úřední záznam o ohledání místa činu podpořený pořízenými fotografiemi, z nichž je patrné, že obvinění před opuštěním vozidla toto prohledali. Takto řádně zjištěný skutkový stav pak nalézací soud podřadil pod relevantní normativní rámec a odvolací soud jeho rozhodnutí zcela správně aproboval. Vzhledem k tomu, že dovolací soud nemá vůči rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně žádných námitek, resp. se s nimi plně ztotožňuje, odkazuje v bližším na jejich odůvodnění.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak Nejvyšší soud odkazuje na výše citovaný právní názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vysvětlený v jejím vyjádření k dovolání obviněného J. H. V případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští (v projednávané věci trest odnětí svobody), a to v rámci dané trestní sazby u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (dvě až deset let odnětí svobody), se použití tohoto dovolacího důvodu skutečně domáhat nelze. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s výkonem ve věznici s dozorem. Jak vidno tedy takový druh trestu a v takové výměře, který zákon připouští, což v dovolání ostatně připustil i sám obviněný. To, že na rozdíl od spoluobviněného J. M. obviněnému podmíněný odklad uloženého trestu soud nepovolil, nečiní z něj trest zákonem nepřípustný. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze proto namítat ani případnou nepřiměřenou přísnost trestu. Dovolací soud totiž není další soudní instancí, které by příslušelo přezkoumávat v tomto směru správnost názorů, úvah a závěrů obvodního soudu, které jej vedly k uložení uvedeného trestu, resp. správnost postupu odvolacího soudu, když odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 21. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik