ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1003.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1003/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovolání obviněného MUDr. V. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 4 To 589/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně, pod sp. zn. 4 T 2/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. V. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 4 T 2/2002, byl obviněný MUDr. V. Č. uznán vinným v bodě 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 2) trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §53 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, a pro případ, že ve stanovené lhůtě tento trest nebude vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v jakékoliv společnosti s ručením omezeným na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl Okresní úřad v Novém Jičíně s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 4 To 589/2002, z podnětu odvolání obviněného MUDr. V. Č. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil tak, že mu podle §147 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v jakékoliv společnosti s ručením omezeným na dobu dvou roků. Jinak napadený rozsudek nezměnil.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující proti celému výroku o vině a tím i celému výroku o trestu. V jeho obsahu ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. zejména poukázal na to, že nebyl naplněn znak, že někoho uvedl v omyl, když ani subjektivní stránka uvedeného trestného činu není dána. Rovněž namítl i neexistenci vzniklé škody. Všechny tyto vady vyvozoval z obsahu čl. II odst. 1, 2 „smlouvy o zajištění zdravotnických služeb“ uzavřené dne 8. 8. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 20. 9. 1997. Obviněný k námitce, že nemohlo být prokázáno jeho podvodné jednání, poukázal na to, že v rámci provedeného dokazování nebyl zjištěn případ, kdy by se obviněný při provádění měsíční fakturace od těchto smluvních ustanovení odklonil a v důsledku toho neoprávněně odčerpal předmětnou částku 42.599,20 Kč, jak je uvedeno v rozsudku, protože nebylo sjednáno, že na úhradu konkrétních nákladů účelně vázaných na činnosti spojené s plněním státem garantované zdravotní péče mají být propláceny konkrétně předložené faktury nebo výdajové doklady. Tuto skutečnost dovodil z toho, že na každý konkrétní rok byly stanoveny maximální přípustné částky, které mohl okresní úřad obchodní společnosti K., spol. s r. o., (dále jen „společnost K.“) proplatit. Ve vztahu k neexistenci zjištěné škody poukázal bez rozvedení další argumentace na výpovědi svědků J. T., ing. T. Č. a J. S., pracovníků Okresního úřadu v Novém Jičíně. Trestnému činu podle §147 odst. 1 tr. zák. pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, především vytkl, že soudy nepřihlédly k zániku trestnosti podle §147a tr. zák., a že ve zbývající části činu nebyla shledána absence zavinění. Tyto své výhrady založil na argumentaci, že v průběhu měsíců srpna 1998 až února 1999 nechal Okresní správě sociálního zabezpečení v Novém Jičíně uhradit veškeré dlužné pojistné sražené zaměstnancům za roky 1996 a 1997 v částce 531.339,- Kč v rámci plnění splátkového kalendáře při měsíčních splátkách 121.862,- Kč. Takto bylo uhrazeno na dlužném pojistném 853.034,- Kč, z čehož vyplývá snaha obviněného svým závazkům, byť se zpožděním, dostát. Dále obviněný zdůraznil, že neexistenci subjektivní stránky je nutné vztáhnout i na neodvedení finančních prostředků sražených z hrubých mezd zaměstnanců na daň ze závislé činnosti a funkčních požitků a daň z příjmů za roky 1996, 1997, 1998, neboť nikdy nepřipustil možnost, že by společnost K. tyto platby neodvedla. Byl však nucen úhrady těchto plateb odkládat v důsledku nepříznivé hospodářské situace své společnosti, která nastala tím, že byla bez podpory státu až do poloviny roku 1997 realizována Rychlá lékařská péče a Rychlá záchranná péče (dále jen „RLP-RZP“). S finančním úřadem začal jednat až po stabilizaci této situace, v roce 1998 a dojednal možnost splátek. Částky, které byly sjednány, byly zasílány v souladu se stanoveným plánem. Finanční úřad však v rozporu se sjednanou dohodou uvedené platby zúčtovával na úhradu dřívějšího dluhu na dani z převodu nemovitostí, aniž by je vykázal na snížení dluhu na dani ze závislé činnosti a funkčních požitků.
Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1,2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikázal věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout, eventuelně, aby Nejvyšší soud sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání konstatovala, že dovolání obviněného na označený dovolací důvod dopadá, nelze ho však považovat za opodstatněné, protože napadená rozhodnutí obviněným vytýkanými vadami netrpí. Zmínila ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., že v návaznosti na podstatu ujednání obou smluvních stran není pochyb o tom, že právní nárok na uhrazení rozdílu mezi výnosy a odůvodněnými účelnými náklady byl podmíněn skutečným vynaložením takových nákladů, které v každém jednotlivém případě podléhaly konkrétnímu mechanismu u objednatelského subjektu. Dovolateli nepřisvědčila v jeho argumentech o dohodě o globálním způsobu proplácení ujednaného rozsahu zdravotních služeb, jehož vyčerpání nebylo účelově vázáno na úhradu konkrétně vynaložených nákladů. Shledala, že obviněný uvedl poškozeného v omyl a způsobil mu škodu představující částku vyplacenou bez právního důvodu. Ohledně trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. odkázala na znalecký posudek z odvětví účetnictví, podle něhož měla společnost K. ve sledovaném období k dispozici z hrubých mezd jejích zaměstnanců sražené finanční prostředky určené na úhradu daně, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti, které však nebyly Finančnímu úřadu v Kopřivnici ani Okresní správně sociálního zabezpečení v Novém Jičíně odvedeny. Pokud byly ve sledovaném období k dispozici mzdové prostředky pro zaměstnance, nemůže být tato skutečnost důvodem k vyvinění obviněného. Ve vztahu k účinné lítosti podle §147a tr. zák. zmínila, že pro její uplatnění nebyly v daném případě splněny zákonné podmínky, protože z celkového fiskálního dluhu uhradil jen zhruba jednu polovinu. V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Jestliže obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je nutné zdůraznit, že na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu s ním lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Této podmínce obviněný svým dovoláním dostál, neboť ve spáchaných činech, jak byly zjištěny, namítal nedostatky jednak v subjektivní stránce a jednak v nedostatcích formálních znaků skutkové podstaty obou trestných činů podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a §147 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání, které bylo uplatněno relevantně s označeným dovolacím důvodem, je opodstatněné.
Nejprve je vhodné připomenout, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl naplněn znak „uvede v omyl“, musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.
Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož skutková zjištění jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána pod bodem 1), se měl obviněný tohoto činu dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti K., na základě smlouvy o zajištění zdravotnických služeb mezi Okresním úřadem v Novém Jičíně, jako objednavatelem služeb na straně jedné a společností K. jako dodavatelem zdravotnických služeb na straně druhé, kde se objednavatel zavázal hradit ze svého rozpočtu dodavateli rozdíl mezi výnosy a odůvodněnými účelnými náklady zdravotnických služeb, dne 2. 6. 1998 uplatnil u Okresního úřadu v Novém Jičíně úhradu částky 42.599,20 Kč za nákup zdravotnického materiálu, přestože materiál jím objednaný u dodavatele J. K. D., (dále jen „D.“) nebyl dodán, neboť nebyla ze strany společnosti K. uhrazena zálohová faktura, čímž z prostředků Okresního úřadu v Novém Jičíně neoprávněně odčerpal částku 42.599,20 Kč.
Nejvyšší soud k výhradám obviněného, který nesprávnosti právního posouzení činu dovozoval z obsahu „Smlouvy o zajištění zdravotních služeb“ ze dne 8. 8. 1997, včetně jejích dodatků evidovaných pod č. 1.- 4. (viz č. l. 140-144 spisu), považuje za vhodné zmínit, že podle čl. II. této smlouvy „se objednatel (Okresní úřad v Novém Jičíně) zavazuje dodavateli (společnosti K.) hradit ze svého rozpočtu rozdíl mezi výnosy a odůvodněnými účelnými náklady zdravotních služeb uvedené v čl. I. odst. 1 této smlouvy“. Pro dodavatele z ní vyplula povinnost „provést fakturaci na základě účetně vykázaného rozdílu měsíčně vždy do 15. dne měsíce následujícího“.
Již z této dikce je zřejmé, že nemůže obstát námitka obviněného, že do takto smluvně vymezené povinnosti dodavatele (společnosti K.) nespadalo proplácení konkrétně předložených faktur, resp., že nebylo nutné, aby obviněný za náklady nárokoval finanční prostředky, které fakticky v době, kdy je uplatnil, nevynaložil. Naopak z uvedené formulace je zřejmé, že obviněný mohl požadovat k úhradě toliko to, co bylo společností K. nejen účetně vykázáno, ale též fakticky z jejích finančních prostředků uhrazeno, neboť jen tehdy taková položka mohla být skutečným nákladem, jak smlouva v čl. II. předpokládá.
Pokud byla za náklad obviněným při uplatnění finančních požadavků na podkladě shora uvedené smlouvy vydávána faktura, která nebyla společností K. uhrazena, nebylo možné považovat v ní uvedenou částku za „náklad“ a na jejím podkladě požadovat výplatu úhrady rozdílu mezi výnosy a odůvodněnými náklady.
I podle vyjádření obviněného (výpověď č. l. 128), vyplývá, že obviněný si byl všech uvedených skutečností vědom a fakturu předložil s tím, že finanční prostředky ve výši 42.599,20 Kč v ní uvedené společnost K. nevynaložila. Je tedy zřejmé, že obviněný předmětnou objednávku u společnosti D. poté, když zboží neuhradil, záměrně nezrušil, a předmětnou fakturu použil k obohacení své společnosti. Vzhledem k tomu, že obviněný jen předstíral, že uvedenou částku jako náklady společnosti K. vydala, uvedl pracovníky okresního úřadu touto nepravdivou informací v omyl.
Nejvyšší soud proto shledal, že v uvedeném trestném jednání jsou dostatečně zjištěny skutečnosti, které naplňují znak „jiného uvedl v omyl“, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu podvodu podle 250 odst. 1, 2 tr. zák.
Další námitka obviněného, že škoda nevznikla, je v rozporu se skutkovými zjištěními, jak byly ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsány, neboť se v nich udává, „že obviněný z prostředků Okresního úřadu v Novém Jičíně neoprávněně odčerpal částku 42.599,20 Kč“. Kromě této ve skutkových zjištěních popsané okolnosti z obsahu spisu rovněž vyplývá, že pokud obviněný podložil svůj požadavek na úhradu rozdílu výnosů a nákladů společnosti K. fakturačním dokladem, který tato společnost ze svých finančních prostředků nevydala, a nebyl proto „nákladem“, neměla na jeho úhradu nárok. Byla vyplacena bez právního důvodu a o částku 42.599,20 Kč, byl zmenšen majetek tohoto úřadu. Jde tedy o škodu, která v důsledku trestného jednání obviněného vznikla.
Na základě těchto zjištění a úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud shledaly, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Správně též dospěly k závěru, že se ho dopustil v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
K výhradám obviněného zaměřeným proti právní kvalifikaci trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., je vhodné uvést, že obviněný se tohoto činu podle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně dopustil tak, že jako jednatel obchodní společnosti K. neodvedl Finančnímu úřadu v Kopřivnici finanční prostředky sražené z hrubých mezd zaměstnanců na daň ze závislé činnosti a funkčních požitků a daň z příjmů za rok 1996 ve výši 303.587,- Kč, za rok 1997 ve výši 276.829,- Kč, za rok 1998 ve výši 442.176,- Kč a Okresní správě sociálního zabezpečení v Novém Jičíně pojistné na sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 1996 ve výši 260.658,- Kč, za rok 1997 ve výši 270.681,- Kč, čímž způsobil celkovou škodu státu ve výši 1.653.931,- Kč.
Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšší soud shledal, že otázce právního posouzení uvedeného činu byla věnována dostatečná pozornost, když všechny úvahy významné z hlediska naplnění jeho jednotlivých znaků odvolací soud rozvedl na straně 6, kde zejména zdůraznil, že to byl právě obviněný, kdo jako jediný ze všech jednatelů společnosti K. nesl plnou odpovědnost za plnění daňových povinností. Nalézací soud se zabýval již dříve vznesenou obhajobou obviněného, že nebyl schopen za společnost příslušné platby finančnímu úřadu a správě sociálního a zdravotního zabezpečení plnit pro nepříznivou hospodářskou situaci. Tu označil za nerozhodnou pro právní posouzení uvedeného činu, a to především s ohledem na výsledky provedeného dokazování, jímž bylo objasněno, že obviněný za společnost K. svým zaměstnancům z hrubé mzdy příslušné částky na daň z příjmu, pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti srazil, ale již je neodvedl, jak byl povinen podle zákona č. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění změn a doplňků (dále jen zák. č. 589/1992 Sb.) a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění dalších zákonů (dále jen zák. č. 586/1992 Sb.), a použil je na jiné účely. Přitom zejména znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví bylo prokázáno, že společnost K. měla potřebné finanční prostředky, aby mohla odvádět sraženou daň Finančnímu úřadu v Kopřivnici a pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Okresní správě sociálního zabezpečení v Novém Jičíně, jak byla povinna.
Na základě těchto poznatků bylo popsané jednání obviněného v souladu se zákonem posouzeno jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., neboť odvolací soud dostatečně uvážil, že trestní odpovědnost za trestný čin podle §147 tr. zák. lze vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě jen tehdy, jestliže zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky zálohy na daň z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Pokud by totiž společnost K. jako zaměstnavatel neměla dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši, jak se snažil ve své obhajobě v rozporu se zjištěnými skutečnostmi tvrdit obviněný, měla by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd (platů) svých zaměstnanců a úhrady plateb svým obchodním partnerům. Pokud by tomu tak nebylo, přicházelo by do úvahy naplnění znaků trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., neboť by došlo k úplnému vyplacení čistých mezd na úkor ostatních závazků.
V případě obhajoby obviněného, že nemohl platby stanovené v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. odvádět vzhledem ke své špatné finanční situaci vyvolané tím, že zdravotní pojišťovny nehradily řádně a včas provedené zdravotní služby, byl správně závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu dovolacím soudem shledán s ohledem na délku doby, po kterou nebyla zákonná povinnost sražené částky odvádět, plněna, neboť se jednalo v případě daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků o dobu dvou roků, a u neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku nezaměstnanosti o tři roky.
S ohledem na výhrady obviněného je významné, že podle §38h odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. plátce daně srazí zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ze zdanitelné mzdy zúčtované nebo vyplacené poplatníkovi za kalendářní měsíc nebo za zdaňovací období. Záloha se srazí při výplatě nebo připsání mzdy poplatníkovi k dobru bez ohledu na to, za kterou dobu se mzda vyplácí. Plátce odvede úhrn sražených záloh nebo úhrn částek, které měly být jako zálohy na daň sraženy, nejpozději do 20. dne kalendářního měsíce, v němž povinnost srazit zálohy vznikla. Nepožádal-li poplatník o roční zúčtování záloh, je sraženými zálohami ze mzdy jeho daňová povinnost splněna, pokud není povinen podat přiznání podle §38g zák. č. 586/1992 Sb. Plátce daně, který nesrazil u poplatníka daň nebo zálohu ve stanovené výši, ji může za podmínek §38i odst. 2 zák. č. 586/1992 Sb. srazit dodatečně. Dodatečně sraženou daň nebo zálohu plátce daně odvede správci daně v nejbližším termínu pro odvod záloh.
Z uvedených podmínek a s ohledem na zjištění, že společnost K. jako daňový subjekt ve smyslu ustanovení §38h odst. 10 zák. č. 586/1992 Sb. jako plátce daně prováděla zúčtování mezd pravidelně, měl být úhrn sražených záloh do pěti dnů po výplatě odveden, což se však, jak bylo v rámci provedeného dokazování zjištěno, nestalo. Obviněný, který se činu dopustil opakovaným nesplněním povinnosti odvést za své zaměstnance daň v letech 1996, 1997 a 1998, trestný čin spáchal v pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. (k tomu blíže rozhodnutí č. 28/2005 Sb. rozh. tr.). Je tedy nutné na základě této zásady, když byl celý skutek obviněného výše popsaný posouzen jako jeden pokračující trestný čin, shledat, že obviněný jej dokonal ve vztahu k nesplnění povinnosti stanovené zák. č. 586/1992 Sb. u posledního dílčího útoku za měsíc prosinec 1998. Z žádného ve věci provedeného důkazu nevyplynulo, že by obviněný tuto předmětnou povinnost jakkoli, byť částečně do doby, než byl čin dokonán, splnil.
Obviněnému nebylo možné rovněž přisvědčit v jeho námitce, že když na základě splátek uhradil Okresní správě sociálního zabezpečení v Novém Jičíně v průběhu měsíců srpna 1998 až února 1999 veškeré dlužné pojistné sražené zaměstnancům za roky 1996 a 1997 v částce 853.034,- Kč, což převyšuje ve skutkových zjištění vyčíslenou částku 531.339,- Kč, mělo být použito ustanovení §147a tr. zák. o účinné lítosti a k zániku trestu ve vztahu k této části popsaného skutku.
Je totiž nutné připomenout, že základní podmínkou účinné lítosti podle §147a tr. zák. je to, že pachatel dodatečně splní svou povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v celém rozsahu. K zániku trestnosti podle tohoto ustanovení nedojde, když zákonná povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti byla splněna jen zčásti. Povinností pachatele je totiž zaplatit všechny částky. Významné je i to, že dodatečným splněním této povinnosti ve smyslu §147a tr. zák. je třeba rozumět vyrovnání částky, kterou pachatel měl zaplatit jako plátce (zaměstnavatel) za poplatníka (zaměstnance) jak na daň, tak i na pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Obviněný musí odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za celé období, pro něž soud zjišťuje jeho trestní odpovědnost (vymezené žalovaným skutkem).
Z uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný sice část své povinnosti vyplývající z ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. sice splnil, avšak neuhradil do doby, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, celou svou zákonnou povinnost, neboť Finančnímu úřadu v Kopřivnici neuhradil finanční prostředky sražené z hrubých mezd zaměstnanců na daň ze závislé činnosti a funkčních požitků a daň z příjmů za roky 1996, 1997 a 1998. Tím, že nesplnil celou povinnost, jak je shora rozvedeno, nebylo možné použít ustanovení §147a tr. zák. o zániku trestnosti, jak správně oba soudy nižších stupňů rozhodly a nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud na základě všech rozvedených úvah a zjištění shledal rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 4 To 589/2002, vydaný v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 4 T 2/2002 ve vztahu k použité právní kvalifikaci správným. Obviněný MUDr. V. Č. byl tak na jeho základě v souladu se zákonem uznán vinným v bodě 2) trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Ze všech těchto důvodů bylo dovolání obviněného Nejvyšším soudem posouzeno jako zjevně neopodstatněné, a proto bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová