ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1007.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1007/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2007 o dovolání obviněného I. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 3 To 94/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 161/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. N.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 1 T 161/2006, byli obvinění I. N. a I. S. v bodě 5. uznáni vinnými, že společně:
„dne 12. 4. 2006 v době kolem 12:03 hod., v obci O. u. M., okr. B., po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu zmocnit se finančních prostředků, maskovaní kuklami s prostřiženými otvory pro oči, ozbrojeni dosud nezjištěným typem pistole, vstoupili do chodby poštovního úřadu v obci O. u. M., a to v době, kdy se v chodbě nacházela vedoucí poštovního úřadu Z. P., kterou pod pohrůžkou použití pistole a poté, co ji chytili rukou pod krkem a zacpali ústa a nos, zatlačili zpět do dvorany a následně do prostoru za přepážkou, kde ji přinesenými plastovými upínacími páskami bílé barvy připoutali k židli a dále ji přinesenou páskou stříbrné barvy přelepili ústa, poté prohledali prostory úřadu, kde ze zásuvky pracovního stolu a z mincovníku odcizili finanční hotovost ve výši 64.314,50 Kč, nalezenými klíči odemkli trezor, ze kterého odcizili 25 kusů losů O. B. II v obvyklé ceně 500,- Kč, 12 kusů losů S. II v obvyklé ceně 120,- Kč, 7 losů V. P. v obvyklé ceně 140,- Kč, jeden dobíjecí kupon T-M. T. v obvyklé ceně 400,- Kč a svazek klíčů, prostory pošty opustili poté vstupními dveřmi, které zvenčí uzamkli a klíč zalomili v zámku a tímto popsaným jednáním způsobili obchodní firmě Č. p. s. p., O. z. J. M., škodu ve výši celkem 65.474,50 Kč, poškozením zařízení škoda nevznikla“; obviněný I. N. byl v bodě 10. dále uznán vinným, že:
„v přesně nezjištěné době od 17:00 hod. dne 13. 3. 2005 do 06:30 hod. dne 14. 3. 2005, v úmyslu zmocnit se cizí věci, provedl vloupání do objektu bývalého mlýna v obci S. n. S. okr. B., majitele Ing. J. B. – B., S. n. S., a to tak, že nezjištěným způsobem vnikl na oplocený dvůr objektu, kde nezjištěným předmětem vypáčil vstupní dveře do objektu, kterými vnikl dovnitř, kde nezjištěným předmětem vypáčil dveře do jednotlivých místností, ze kterých odcizil přenosný počítač notebook zn. C. nezj. v. č. v obvyklé ceně 9.500,- Kč, hard disk s kapacitou 80 Gb nezj. značky a v. č. v obvyklé ceně 600,- Kč a finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč, dále z dílny odcizil Aku vrtačku zn. M. v. č. v obvyklé ceně 1.300,- Kč, vše v obvyklé ceně 15.400,- Kč, ke škodě firmy Ing. J. B. – B., S. n. S., dále nezjištěným předmětem vypáčil dveře do truhlářské dílny firmy R. P. – truhlářství, kde odcizil tři kusy vrtaček zn. N. v celkové hodnotě 2.700,- Kč, Aku šroubovák zn. D. s baterií a nabíječkou, vše uloženo v plastovém kufru černé barvy s nápisem D., v obvyklé ceně 3.800,- Kč, Aku šroubovák zn. D. v obvyklé ceně 3.800- Kč, úhlovou vrtačku zn. M. v obvyklé ceně 900,- Kč, 2 kusy brusek zn. B. v celkové ceně 2.600,- Kč, lamelovačku zn. V. v černém plastovém kufříku v obvyklé ceně 4.500,- Kč, pneumatickou vrtačku zn. M., včetně 11 kusů vrtáků videják, 1 kusu vrtáku do železa, vše uloženo v zeleném plastovém kufříku v obvyklé ceně 7.500,- Kč, frézu zn. M., v obvyklé ceně 11.000,- Kč, 2 kusy frézy zn. F. v celkové obvyklé ceně 1.100,- Kč, elektrickou kotoučovou pilu zn. N. v obvyklé ceně 1.400,- Kč, hoblík zn. B. nezj. typu a v. č. v obvyklé ceně 4.600,- Kč, přímočarou pilu zn. N. v obvyklé ceně 900,- Kč, dva plastové kufříky se šrouby a spojovacím materiálem v celkové obvyklé ceně 5.000,- Kč a elektrickou vrtačku zn. M., v obvyklé ceně 2.800,- Kč, čímž majiteli shora uvedených věcí firmě R. P. – truhlářství, způsobil škodu odcizením v celkové výši 52.600,- Kč, poškozením zařízení objektu způsobil škodu v celkové výši 6.350,- Kč ke škodě majiteli objektu firmy Ing. J. B. – B., S. n. S., přičemž obviněný I. N. se popsaného jednání (v bodech 5. i 10.) dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Blansko sp. zn. 3T 26/2000, ze dne 7. 8. 2000, který nabyl právní moci dne 26. 10. 2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 270/2000, byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a tento trest vykonal dne 14. 10. 2003“.
Takto zjištěné jednání obviněného I. N. soud právně kvalifikoval v bodě 5. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a v bodě 10. jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí věci, a to osobního automobilu tov. zn. Renault 25, 2,2 TX. Zároveň obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky popsané pod body 1. až 4. a 9., v nichž byly obžalobou spatřovány trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., vše ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že je spáchal tento obviněný.
V bodech 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7. a 8. výroku rozsudku byl uznán vinným a potrestán spoluobviněný I. S..
Konečně soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obou obviněných nahradit způsobenou škodu, resp. podle §229 odst. 1, 2, 3 tr. ř. o odkázání jednotlivých poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody, případně s jejich zbytky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a v neprospěch obviněného I. N. také okresní státní zástupce odvolání, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 3 To 94/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o trestu odnětí svobody u obviněného I. N. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tomuto obviněnému uložil podle 234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného I. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesením ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 3 To 94/2007, pak zamítl také odvolání obviněného I. N., a to podle §253 odst. 1 tr. ř. jako podané opožděně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný I. N. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“). Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. P. R. a opřel je o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný v dovolání zabýval skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů, zejména hodnotil výpověď svědkyně J. R., která uvedla, že v den loupeže poznala osobní automobil obviněného, a protože měla obavu z jeho jednání, opsala si jeho registrační značku vozidla. K této výpovědi namítal, že svědkyně při výslechu před soudem uvedla, že poznala pouze to, že se jednalo o bílý automobil, navíc byl (obviněný) přesvědčen, že na vzdálenost 300 m svědkyně nemohla určit detaily jako je stav automobilu nebo kouřová skla. Obviněný nesouhlasil ani s tím, že L. Š. byl v rámci přípravného řízení vyslechnut jako svědek; jeho výpověď označil za nevěrohodnou, neboť nebyl schopen při hlavním líčení reprodukovat ani svou výpověď z přípravného řízení a pouze uvedl, že je pravdivá. Obviněný také brojil proti závěrům, které soud vyvodil z pořízených odposlechů, a proti důkazu pachovými stopami jakožto důkazům nepřímým. Tím, že soud odmítl provést další navrhované důkazy, měl porušit základní zásadu trestního řízení uvedenou v §2 odst. 5 tr. ř.
Obviněný se dále vyjádřil k té části výroku o vině, kde byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., a také v tomto případě se zabýval výpověďmi svědků A. H. a L. Š.; kritizoval postup soudu, který zamítl jeho návrh na doplnění dokazování, a stejně jako v předchozím případě označil takový postup za nerespektování zásady trestního řízení obsažené v §2 odst. 5 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obviněný namítl, že Mgr. D. K., který rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání (obviněného) ve vazbě, rozhodoval i o odvolání státního zástupce v rámci veřejného zasedání u Krajského soudu v Brně.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl (bez uvedení příslušného zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek dovoláním zrušil.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že námitky obviněného neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a ani jej věcně nenaplňují. Podstatou námitek jsou totiž výhrady především skutkové povahy, které směřují do rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Skutkové námitky však nejsou způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod. Dále podotkla, že soudy svá skutková tvrzení opřely o konkrétní skutečnosti, které vyplývají ze skutkových zjištění a na základě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. V posuzované věci navíc nejde ani o případ, kdy jsou právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že z dozorového spisu státního zastupitelství v Blansku bylo skutečně zjištěno, že Mgr. D. K. rozhodl o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu a že zamítl i stížnost obviněného proti usnesení státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě; je tedy zřejmé, že jako soudce odvolacího senátu rozhodovat neměl. Zároveň však podle státní zástupkyně nebyla splněna podmínka, která zužuje možnost uplatnění tohoto dovolacího důvodu – tedy že uvedená okolnost byla obviněnému známa již v původním řízení, ale nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Námitku obviněného tak i v tomto případě považovala za nezpůsobilou dovolací důvod naplnit.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.), bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též “jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze na rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů, resp. neúplnost tohoto dokazování, a způsob hodnocení důkazů (z obsahu jeho podání je zřejmé, že se snažil především zpochybnit věrohodnost výpovědí svědků J. R., A. H. a L. Š., trval na vlastní skutkové verzi ohledně záznamů telefonních hovorů, a zpochybňoval důkazy ve formě pachových stop).
Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v této části dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání obviněného se v této části opíralo o námitky, které nebyly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny právně relevantním způsobem.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Vyloučení orgánů činných v trestním řízení je obecně upraveno v ustanovení §30 tr. ř. Pro dovolací řízení platí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (soudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů v tomto ustanovení uvedených, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř.
V podrobnostech je třeba uvést, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podle §30 odst. 2 věty druhé tr. ř. po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 věty první tr. ř. z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
Z obsahu spisu je zřejmé, že v projednávané věci v přípravném řízení skutečně rozhodoval Mgr. D. K. jako soudce Okresního soudu v Blansku. Ten nejprve usnesením ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. Nt 262/2006, podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítl žádost obviněného I. N. o propuštění z vazby na svobodu a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario vyslovil, že se nepřijímá slib obviněného; posléze usnesením ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. Nt 281/2006, zamítl stížnost tohoto obviněného proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. Zt 173/2006, o jeho ponechání ve vazbě. Je tak zřejmé, že Mgr. D. K. jako soudce Krajského soudu v Brně (v pozici člena senátu soudu druhého stupně) o odvolání jmenovaného obviněného rozhodovat nemohl a neměl.
Přes toto zjištění (a evidentní procesní pochybení) je však třeba zdůraznit, že pokud by tato námitka měla být podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., musel by ji obviněný uplatnit – neboť mu byla již v původním řízení známa, jak bude dále rozvedeno – nejpozději před rozhodnutím odvolacího soudu. To však obviněný neučinil. Ani z protokolu o veřejném zasedání před Krajským soudem v Brně totiž nevyplývá, že by on sám, příp. jeho obhájce vznesl námitku, že Mgr. D. K. je z uvedeného důvodu z projednávání věci v odvolacím řízení vyloučen.
Přitom není pochyb, že nyní namítaná okolnost byla obviněnému (a stejně tak jeho obhájci) v řízení před odvolacím soudem známa. Opisy obou shora citovaných usnesení, učiněných v přípravném řízení soudcem Mgr. D. K., byly totiž obviněnému i jeho obhájci JUDr. P. R. řádně doručeny (tzv. doručenky prokazující tuto skutečnost jsou připojeny – jak si dovolací soud ověřil – k originálům usnesení založeným ve spisech Nt 262/2006 a Nt 281/2006) a v jejich závěru je titul, jméno a příjmení soudce uvedeno. Přinejmenším z těchto rozhodnutí tak byly obviněnému i jeho obhájci údaje o soudci, který obě rozhodnutí učinil, jednoznačně k dispozici.
Obhájce obviněného JUDr. P. R. má podle údajů obsažených ve spise sídlo advokátní kanceláře v Blansku, tedy ve stejném okresním městě, kde Mgr. D. K. působil a jako soudce Okresního soudu v Blansku obě zmiňovaná rozhodnutí v přípravném řízení učinil. Z veřejně přístupných zdrojů lze ověřit, že jako advokát působí v Blansku řadu let. I z toho lze usuzovat, že osoba jmenovaného soudce nemohla být tomuto obhájci neznámá.
Jako obhájce obviněného se JUDr. P. R. také osobně zúčastnil veřejného zasedání u odvolacího soudu (rovněž tuto skutečnost si dovolací soud nahlédnutím do příslušného protokolu ověřil) a měl tak i vizuelní možnost zjistit, že jedním ze soudců odvolacího senátu je i Mgr. D. K. (takovou možnost měl zřejmě též z tzv. jmenovky obvykle umístěné na přední hraně soudního stolu před tím kterým soudcem).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že námitka obviněného vztahující se k osobě soudce Mgr. D. K. nebyla uplatněna v souladu s výše uvedenými požadavky zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a jako taková není způsobilá tento dovolací důvod naplnit.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a