ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1018.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1018/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovolání obviněného J. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 1 To 13/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 6/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 43 T 6/2006, byl obviněný J. Ch. skutkem popsaným v bodě 1) uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., jichž se dopustil tak, že v obci K. v místě trvalého bydliště v domě, v přesně nezjištěné době nejméně od počátku roku 2002 do 2. 11. 2004 opakovaně hrubě nadával a nepřiměřeně fyzicky trestal bitím, klečením na štěpinkách, pobytem na mrazu svého nevlastního syna M. Š., kterého navíc koncem srpna 2004 v jednom případě škrtil bílým silonovým provazem do bezvědomí, a poté ho zanechal bez pomoci ležet na dvoře, i když vzhledem k mechanizmu útoku a místem kam byl směřován, musel vědět, že může způsobit smrt. V bodě 2) byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., který spáchal tím, že v obci K., v místě trvalého bydliště v průběhu měsíce srpna 2004 osahával na prsou a přirození nevlastní dceru K. T., nechával si třít svůj pohlavní úd a v době, kdy se koupala v koupelně ve vaně, svlékl se do naha, sedl si do vany za ni a sahal jí na záda a na prsa, ona jej vyháněla pryč a pak utekla.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §32 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 5 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné sexuologické a protialkoholní léčení v ústavní formě.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný J. Ch. a státní zástupce odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 1 To 13/2007, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně částečně zrušil ve výroku o vině trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. (ad 1), ve výroku o trestu a ve výroku o uloženém ochranném léčení. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. Ch. uznal vinným jednak trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a jednak pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutkem, jež vymezil tak, že obviněný J. Ch. v obci K., v místě trvalého bydliště v domě, v přesně nezjištěné době nejméně od počátku roku 2002 do 2. 11. 2004 opakovaně hrubě nadával a nepřiměřeně fyzicky trestal bitím, klečením na štěpinkách, pobytem na mrazu svého nevlastního syna M. Š., kterého navíc koncem srpna 2004 v jednom případě škrtil bílým silonovým provazem takovou intenzitou a po takovou dobu až mu v důsledku nedokrvení mozku přivodil bezvědomí, poté ho zanechal bez pomoci ležet na dvoře, i když vzhledem k mechanismu útoku a místem, kam byl směřován, musel vědět, že může způsobit smrt.
Za tyto trestné činy, a za trestný čin pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně pod bodem 2), a který zůstal nezměněn, jej odsoudil podle §219 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a pro jeho výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. obviněnému uložil ochranné sexuologické a protialkoholní léčení v ústavní formě.
Odvolání obviněného J. Ch. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný J. Ch. tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl dovoláním, které podal prostřednictvím obhájce JUDr. R. J., a opřel je o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve vztahu k trestnému činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., namítl, že nebyl na základě povedeného dokazování dostatečně objasněn znak „týrání“, protože v daném případě nelze dovodit zákonem požadovanou soustavnost, vyšší stupeň necitelnosti a bezohlednosti jako znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §215 odst. 1 tr. zák. Obviněný zdůraznil, že opakované hrubé nadávání tento znak nenaplňuje, a ve vztahu k ostatním zjištěným útokům nešlo o jednání, které by se vyznačovalo trvalostí či soustavností. Z provedených důkazů je možné dovodit toliko to, že obviněným vůči poškozenému používané fyzické tresty byly aplikovány jen v ojedinělých a jen jednotlivě realizovaných případech. Obviněný vyjádřil, že i za předpokladu, kdyby soudy považovaly jeho obhajobu za vyvrácenou a založily svá zjištění pouze na výpovědích svědků, by znak týrání v jeho jednání nebylo možné dovodit, protože nelze přehlížet, že manželka obviněného jako matka poškozeného nepovažovala výchovné metody obviněného za nepřiměřené, ale naopak, vzhledem k problematickému chování poškozeného M. Š., aplikaci fyzických trestů přijímala. Bez ohledu na to, zda byly tyto tresty z pedagogického hlediska vhodné či nikoli, nelze v jejich použití pro absenci soustavnosti a vyššího stupně necitelnosti a bezohlednosti spatřovat naplnění znaků objektivní stánky trestného činu podle §215 odst. 1 tr. zák. Ohledně pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. obviněný poukázal na to, že ve věci provedené důkazy hodnocené jednotlivě i v jejich souhrnu nesvědčí pro závěr, že jeho jednání přímo a bezprostředně směřovalo k usmrcení jiného a že tento možný následek byl z hlediska subjektivní stránky kryt jeho zaviněním minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Soudům obviněný v této souvislosti vytkl, že zjištění, že poškozeného škrtil silonovým provazem takovou silou a po takovou dobu, až mu způsobil bezvědomí, učinily pouze na základě výpovědi poškozeného, aniž by braly v úvahu další zjištěné skutečnosti. Obviněný v dovolání rovněž zdůraznil, že základním motivem celého případu byla snaha jeho manželky a především jejích dětí připravit jej o majetek a umožnit jim volné užívání jeho nemovitostí. Obviněný tak namítl, že výpovědi poškozených a dalších svědků, které s nimi korespondují, nejsou věrohodné, a okolnosti nepopsali tak, jak se skutečně odehrály. V této souvislosti obviněný uvedl, že u incidentu byly přítomny další osoby, a to P. V. a její sestra, které mohly pozorovat, že obviněný sice zasáhl poškozeného předmětným silonovým provazem přes rameno a pravděpodobně zasáhl i oblast krku, avšak k žádné újmě na jeho zdraví a tím méně k bezvědomí nedošlo. Obviněný též tvrdil, že poté, co od poškozeného odešel, poškozený odjel na jízdním kole. Podle obviněného proto rozhodně nešlo o jednání, které by směřovalo proti životu poškozeného a bylo vedeno snahou jej usmrtit, v důsledku něhož by nastalo jeho bezvědomí, protože pro takový závěr není dostatek skutkových zjištění. Pokud by i přesto takové jednání bylo považováno za prokázané, pak chybí ve vztahu k této skutečnosti zavinění, neboť trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je úmyslným deliktem a pachateli musí být prokázáno, že věděl, že svým jednáním může porušit zájmy chráněné trestním zákonem a s takovým následkem být přinejmenším srozuměn. Žádné takové závěry z provedeného dokazování podle obviněného neplynou. Pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace v této části obviněný založil i na názoru, že původní přípravné řízení až do podání obžaloby u Okresního soudu v Jihlavě bylo vedeno pouze pro trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., a podle §219 odst. 1 tr. zák. začalo být posuzováno teprve poté, kdy Okresní soud v Jihlavě vyslovil svoji věcnou nepříslušnost. Pokud vyšetřovatelé nepovažovali informace poskytnuté jim poškozeným M. Š. za natolik závažné, aby vedly k závěrům o jednání směřujícím k úmyslnému usmrcení, museli k tomu mít závažné důvody. V tomto směru poukázal na skutečnost, že pro posouzení věrohodnosti jednotlivých důkazních prostředků a opatření skutkových zjištění mají vždy zásadní význam důkazy provedené v samotném počátku řízení, kdy postoje vyslýchaných osob nemohou být ještě výrazně ovlivněny dalšími úvahami z hlediska právní kvalifikace konkrétního jednání a z hlediska hrozícího trestu.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení a rozhodnutí, případně, aby sám ve věci rozhodl a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. zprostil a za zbývající trestný čin pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. by mu uložil přiměřený trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na kratší zkušební dobu.
Dovolání obviněného bylo dne 10. 8. 2007 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., avšak takové vyjádření nebylo Nejvyššímu soudu ke dni rozhodnutí o dovolání zasláno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Při zkoumání této otázky Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě by nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvod jiný, protože pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, v ustanovení §265b tr. ř. jako důvod pro podání dovolání není uveden.
Pokud obviněný v dovolání poukazoval na nedostatky týkající se nevěrohodnosti poškozených nebo dalších ve věci vyslechnutých svědků, nebo v rámci své vlastní verze vytvářel jiný průběh děje, a tím dovozoval jiné skutkové okolnosti, než jsou popsány napadenými rozsudky ve vztahu k oběma skutkům, jimiž byl uznán vinným, jde o námitky, které nemají právní povahu a nelze je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Obdobný závěr je nutné učinit i ohledně výhrady, v níž obviněný dovozoval nesprávnost právní kvalifikace proto, že původní přípravné řízení až do podání obžaloby u Okresního soudu v Jihlavě bylo vedeno pouze pro trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., a jeho jednání začalo být posuzováno podle §219 odst. 1 tr. zák. teprve poté, kdy Okresní soud v Jihlavě vyslovil svoji věcnou nepříslušnost. I v této části dovolání jde o výhrady, které na označený dovolací důvod nedopadají, protože mají procesní povahu. Pro úplnost a s odkazem na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí, je vhodné uvést, že trestní řízení bylo od počátku vedeno v souladu se všemi procesními zásadami (§17, §24 a §176 odst. 2 tr. ř. 190 tr. ř. a násl.), a tudíž řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí netrpí žádnými procesními vadami, které by mohly vést k chybným právním závěrům.
Nejvyšší soud v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal ty výhrady obviněného, jimiž vytýkal nedostatky ohledně znaku „týrání svěřené osoby“ u trestného činu podle §215 odst. 1 tr. zák. a subjektivní stránky u pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a ve vztahu k nim dále zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
K první z těchto relevantně uplatněných námitek lze zmínit, že trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.
Týráním svěřené osoby ve smyslu §215 tr. zák. se rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné, ale trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Může spočívat převážně i v soustavném trestání dítěte např. ve formě surového bytí (srov. rozhodnutí č. 11/1984, 20/1984-I a 2/1993-3 Sb. rozh. tr.).
Podle rozsudku soudu druhého stupně se obviněný tohoto činu dopustil v době nejméně od počátku roku 2002 do 2. 11. 2004, a to tak, že opakovaně hrubě nadával a nepřiměřeně fyzicky trestal bitím, klečením na štěpinkách a pobytem na mrazu svého nevlastního syna M. Š., kterého navíc koncem srpna 2004 v jednom případě škrtil bílým silonovým provazem takovou intenzitou a po takovou dobu, až mu v důsledku nedokrvení mozku přivodil bezvědomí a poté ho bez pomoci nechal ležet na dvoře.
Již z takto popsaných způsobů chování obviněného vůči poškozenému není pochyb o tom, že šlo o dlouhodobé zlé nakládání s poškozeným. Uváží-li se totiž vymezená doba, je patrné, že tato činí téměř tři roky, a svědčí tudíž o trvalosti jednání obviněného. To se uskutečňovalo především v nepřiměřeném fyzickém trestání bitím, klečením na šupinkách či pobytem na mrazu. Tyto tvrdé až kruté formy trestání dostatečně vyjadřují, že šlo o hrubé a bezcitné zacházení. Z ohledem na obsah spisu není rovněž pochyb o tom, že šlo o zacházení, které poškozený pociťoval jako těžké příkoří, které navíc vykrystalizovalo až v přímé ohrožení jeho života.
Přitom je zapotřebí zdůraznit, že v popisu skutku vyjádřené způsoby hrubostí, jichž se obviněný vůči poškozenému dopouštěl, mají dostatečný podklad v obsahu spisu, kde jsou podrobně rozvedeny se všemi souvislostmi. Lze proto poukázat např. na protokoly o výpovědi poškozeného M. Š. (č. l. 57, 61 a 201 spisu), z nichž vyplývá, že obviněný musel klečet na štěpinkách v rohu kuchyně vzpřímený a čelem ke zdi asi dvě hodiny. Poté nemohl sám vstát a musela mu pomoci matka, neboť necítil nohy. Takto musel klečet asi čtyřikrát, vždy to byla velká bolest a trvalo dlouho, než se mu kolena vzpamatovala. Poškozený rovněž popsal, že byl v prosinci vyhnán jen ve spodním prádle ven z domu na mráz s tím, že má spát se psem v boudě, což musel učinit a zahříval se tím, že držel svého psa v náručí. Kromě tohoto byl poškozený často bit mimo jiné i pěstí do obličeje, a to opakovaně.
V této souvislosti nelze pominout ani následky, které zanechalo jednání obviněného na psychice poškozeného M. Š. Ze znaleckého posudku PhDr. M. S., znalkyně z odvětví psychologie (č. l. 151 spisu) se podává, že poškozený trpí typickými projevy psychicky i fyzicky týrané osoby. Má značně snížené sebevědomí, nedokáže se začlenit mezi vrstevníky, spory občas řeší vlastním agresivním jednáním. Má sníženou náladu, je úzkostný a z obviněného má strach. Jeho hodnocení násilí je posunuté, bere ho jako běžnou součást života. Snížené sebevědomí, posunutý vztah k násilí pravděpodobně zůstanou trvalou součástí jeho osobnosti.
Na základě všech těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že výsledky provedeného dokazování byly dostatečně objasněny skutečnosti dosvědčující, že obviněný s poškozeným M. Š. po dlouhou dobu zle nakládal, jeho jednání vykazuje vyšší hrubost, necitelnost a bezohlednost, což se odrazilo i v psychice poškozeného, která je výrazně trvale narušena.
Ze všech uvedených důvodů je nepochybné, že popsaným činem byl naplněn znak „týrání svěřené osoby“. Obviněný byl proto v souladu se zákonem uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák.
Ve vztahu k další námitce obviněného zaměřené proti subjektivní stránce pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
U pokusu trestného činu je úmysl spáchat trestný čin pojmovým znakem pokusu a musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Postačí i úmysl eventuální.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tr. zák. uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Krajský soud v Brně, na jehož právní závěry navázal i soud druhého stupně (viz str. 11 rozsudku), podrobně rozvedl, že při zkoumání, zda obviněný J. Ch. jednal v úmyslu poškozeného M. Š. usmrtit, vycházel z okolností, za nichž k útoku na obviněného došlo, co útoku předcházelo, jak byl útok obviněného proveden a zda obviněný záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné. V rámci těchto svých úvah a zjištění dospěl k závěru, že pokud obviněný k útoku použil škrtidlo, kterým učinil útok důraznějším, a to s takovou intenzitou, že na krku poškozeného zůstala zřetelná strangulační rýha, a působil proti krku poškozeného, nemohl sledovat jiný úmysl, než že chtěl poškozeného usmrtit. Krajský soud v tomto směru uzavřel, že obviněný musel vědět, že silným, nejméně jednu minutu trvajícím škrcením krku poškozeného provazem, až do bezvědomí poškozeného, když krkem prochází životně důležité orgány, může snadno způsobit poškozenému jeho smrt, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (§4 písm. b) tr. zák.).
Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožnil, neboť logicky vyplývají z výsledků provedeného dokazování a vycházejí i z pravidel, podle nichž se na úmysl pachatele pokusu trestného činu usuzuje. Tyto závěry plně reflektují, že se při objasňování úmyslu pachatele za významnou považují zejména povaha nebo způsob pachatelova jednání, z něhož lze dovozovat. Soudy správně reagovaly ve svých úvahách i na to, že obviněný k činu použil dvojitého provazu jako nástroje, kterým učinil útok proti jeho tělu důraznějším (§89 odst. 5 tr. zák.), a je nutné přihlížet k tomu, že obviněný pro realizaci svého záměru použil prostředek, jehož použitím bylo možné v nedlouhé době poškozenému přivodit smrt. Jednalo se o zdvojený silonový provaz, který obviněný utahoval na krku poškozeného tak intenzivně, že se poškozenému, který se zprvu bránil, nepodařilo vsunout prsty mezi krk a toto škrtidlo. Provaz na krku obviněného utahoval s velkou intenzitou, na níž lze usuzovat ze stopy, kterou toto škrtidlo v podobě výrazné strangulační rýhy zanechalo.
Na základě všech uvedených úvah Nejvyšší soud shledal správným závěr, že obviněný, musel být srozuměn s tím, že může poškozenému přivodit smrt (§4 písm. b) tr. zák., a to tím spíše, když ho zanechal bez pomoci ležet na dvoře. Na základě výsledků provedeného dokazování byly dostatečně objasněny všechny rozhodné a z hlediska posuzování otázky úmyslu významné skutečnosti.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným a rozvedeným úvahám shledal, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 1 To 13/2007, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 43 T 6/2006, postupoval zcela správně, pokud obviněného J. Ch. uznal vinným jednak trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
Dovolání obviněného v části relevantně z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněné bylo shledáno jako zjevně neopodstatněné.
Dalším z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jedné ze dvou zde alternativně uvedených podmínek. U první z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V daném případě nebylo možné použít ani jednu z uvedených alternativ, protože v případě odvolání obviněného nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., jak to předpokládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale předchozí rozhodnutí bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení zákonných podmínek o něm bylo odvolacím soudem, tak jak je uvedeno u úvodu tohoto usnesení, rozhodnuto (přiměřeně srov. rozhodnutí č. T 481 s T 491, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).
Ze všech výše uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová