ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1033.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1033/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovoláních obviněných J. D., a K. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 4 To 23/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 T 3/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. D. a K. T. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 46 T 3/2006, byli obvinění J. D. a K. T. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným R. Š. částku 4.990,- Kč, L. Š. částku 3.780,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění jakožto spolupachatelé trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustili tím, že dne 29. 12. 2005 kolem 10.30 hodin v O., na ul. F., ve druhém nadzemním podlaží objektu obchodního centra P., v zastavárně majitelky P. T., po předchozí přípravě spočívající v obstarání lepící pásky na spoutání obsluhy a obhlídce terénu, maskováni černými kuklami na hlavách, v úmyslu zmocnit se tam uložených peněz a věcí, a to i za cenu použití násilí, vnikli do prodejní části zastavárny, její majitelku povalili na zem, spoutali jí končetiny lepící páskou na koberce, zalepili ústa i oči a s cílem znemožnit její pohyb ji připoutali k židli a poté odcizili na místě uloženou finanční hotovost ve výši 130.000,- Kč, dále movité věci – šperky v celkové hodnotě 804.425,- Kč, 10 kusů mobilních telefonů, 4 kusy videokamer a 1 notebook, vše v celkové hodnotě 92.900,- Kč a revolver Flobert 620 – Alfa ráže 6 mm v hodnotě 3.500,- Kč a rovněž se zmocnili i klíčů od osobního motorového vozidla tov. zn. WV PASSAT, majitelů P. aj. T., poté P. T. v provozovně uzamkli a na útěku za pomoci odcizených klíčů z místa odjeli výše popsaným automobilem, zaparkovaným na parkovišti v blízkosti obchodního centra, přičemž odcizením shora uvedených a ve znaleckých posudcích z oboru ekonomika přesně popsaných věcí a finančních prostředků způsobili hmotnou škodu jednak majitelce zastavárny P. T., a to v celkové výši 969.970,- Kč, dále majitelům osobního vozidla WV PASSAT, manželům T. škodu ve výši 411.400,- Kč a majitelům zastavených a v zastavárně odcizených šperků R. Š. škodu ve výši 4.990,- Kč, L. Š. škodu ve výši 3.780,- Kč, Ing. M. S. škodu ve výši 52.085,- Kč, přičemž P. T. v důsledku jejich jednání trpí rozvinutou posttraumatickou poruchou s převládajícími poruchami afektivity a emotivity.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. D. a K. T. jakož i poškozená Ing. M. S. odvoláními. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 4 To 23/2007, byla všechna tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění J. D. i K. T. prostřednictvím obhájkyň v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i náhradě škody. Odkázali v něm shodně na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítli, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný J. D. nesouhlasil s právním posouzením skutku, jak byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. V souvislosti s těžkou újmou na zdraví, již měl činem způsobit poškozené P. T., poukazoval na to, že z jednání poškozené po činu nevyplynulo, že by byla citelně omezena v obvyklém způsobu života, přičemž jen za tohoto předpokladu lze uvažovat o následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Zdůraznil, že poškozená nebyla hospitalizovaná, nenavštěvovala psychiatrickou ambulanci, dostavovala se do práce (byť v doprovodu člena rodiny), zpracovávala své účetnictví, vyčíslovala škodu, dostavovala se k výslechům v přípravném řízení, nadále vedla zastavárnu. Vytkl, že soud prvního stupně se nevypořádal s tím, v čem konkrétně spočívala citelná újma a citelné omezení v obvyklém způsobu života poškozené. S těmito otázkami se nevypořádal ani odvolací soud a podle jeho názoru měl být vypracován tzv. ústavní znalecký posudek. Obviněný nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že případná změna právní kvalifikace podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. s alternativním znakem těžká újma na zdraví neměla vliv na nic a že soud prvního stupně procesně nepochybil, pokud poškozenou opakovaně nevyslechl po upozornění na příslušnou změnu právního posouzení skutku. Dovolatel polemizoval rovněž se závěry odvolacího soudu, jimiž se vypořádal s otázkou výše způsobené škody. Znovu opakoval, že bylo prokázáno, že chtěli vozidlo použít pouze dočasně za účelem převezení uloupených věcí, což prokazuje i fakt, že po spáchání skutku obviněný K. T. vozidlo zavezl za hranice České republiky, kde je odstavil. Pokud odvolací soud dovozuje záměr obviněných znemožnit (ztížit) vypátrání automobilu pouze ze skutečnosti, že byl vyvezen mimo území ČR do P., „protože jinak by ho ponechali v O.“, domnívá se, že skutek byl nesprávně posouzen a že hodnota odňaté věci nepředstavuje sama o sobě škodu způsobenou trestným činem loupeže; škodou zde může být poškození věci způsobené při užívání. Při aplikaci ustanovení §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. je důležitým hlediskem výše způsobené škody a otázka prokázání úmyslu k trvalé dispozici s cizí věcí se stává právně relevantní otázkou, která však v posuzovaném případě nebyla podle jeho přesvědčení posouzena správně, poněvadž osobní automobil nebyl zanechán na místě, které by znemožňovalo užití institutu přechodného užívání. Obviněný nesouhlasil ani s výměrou uloženého trestu, považoval ji za nepřiměřeně vysokou. Namítl, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, jež spatřoval v tom, že se ke skutku doznal, že od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Připustil sice, že byl v minulosti odsouzen a potrestán, ale od posledního výkonu trestu uplynulo 5 let a jediným důvodem, proč se činu dopustil, byla tíživá finanční situace, o čemž svědčí i to, že nemohl platit výživné, za což byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, event. aby sám ve věci rozhodl tak, že ho uzná vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a uloží trest mírnější.
Obviněný K. T. vytkl, že nesprávné právní posouzení skutku má svůj základ v nesprávném stanovení výše škody. Objektivní výši škody lze podle něj stanovit pouze u šperků, ke kterým jsou doloženy certifikáty nebo alespoň řádné obrázky, v ostatních případech mělo být postupováno v jeho prospěch. Vadně byla do výše škody zahrnuta i cena motorového vozidla WV PASSAT, poněvadž to mělo sloužit toliko k přemístění na jiné místo. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a zprostil jej obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného J. D. uvedl, že při posuzování otázky, zda poškozená P. T. utrpěla těžkou újmu na zdraví, soud vycházel nejen ze znaleckého posudku, nýbrž i ze svědeckých výpovědí P. T. a J. T., manžela poškozené, který se podrobně vyjádřil k jejímu psychickému stavu. Z těchto důkazů lze učinit spolehlivý právní závěr o tom, že poškozená jednáním obviněných utrpěla těžkou újmu na zdraví ve smyslu trestního zákona, a případné opatření znaleckého posudku ústavu se jeví jako úkon zjevně nadbytečný. Ve vztahu k námitkám uplatněným oběma obviněnými vůči stanovení výše škody, jmenovitě pak zahrnutí ceny vozidla do výše způsobené škody, poznamenal, že úvahy soudu prvního stupně rozvedené v odůvodnění jeho rozsudku neodpovídají ustálené judikatuře a lze je akceptovat jen ve vztahu k ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. Na druhé straně ovšem přitakal závěrům odvolacího soudu, který konstatoval, že obvinění svým jednáním oprávněné osoby dlouhodobě vyloučili z dispozice s vozidlem, přičemž k jeho zajištění polskými orgány došlo pouze dílem náhody. Vozidla se zmocnili v loupežném úmyslu, nakládali s ním jako vlastníci a následně je „zašantročili“. Tvrzení obviněných, že jednali v úmyslu vozidlo pouze přechodně užívat, je tak v rozporu se skutkovými zjištěními, přičemž těmto skutkovým zjištěním odpovídá právní závěr vyjádřený v právním posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Dodal, že ani případné přisvědčení této dovolací námitce nemůže mít žádný dopad na právní kvalifikaci skutku, poněvadž i po odečtení hodnoty vozidla by výše škody přesahovala hranici škody značné. Brojil-li obviněný J. D. proti uloženému trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný, shrnul, že jde o námitky stojící mimo důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 tr. ř. Protože dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněná také z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněných byla zamítnuta poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem obviněných, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve smyslu způsobení těžké újmy na zdraví (viz dovolání obviněného J. D.) a zda měla být do výše škody způsobené činem zahrnuta též cena vozidla VW PASSAT majitelů P. a J. T. (viz dovolání obou obviněných).
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobili takovým činem značnou škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 500.000,- Kč - §89 odst. 11 tr. zák.) a těžkou újmu na zdraví. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Tato zjištění vyjadřují, že obvinění se po předchozí přípravě dopustili fyzického násilí spočívajícího v tom, že povalili poškozenou P. T. na zem, spoutali jí končetiny lepící páskou na koberce, zalepili ústa i oči a připoutali ji k židli s cílem znemožnit jí pohyb, a to v úmyslu získat do své faktické moci peníze a věci uložené v zastavárně majitelky P. T., přičemž odcizením finančních prostředků, automobilu tov. zn. VW PASSAT a dalších věcí způsobili škodu jednak poškozené P. T. ve výši 969.970.- Kč, majitelům automobilu manželům P. a J. T. škodu 411.400,- Kč, a majitelům zastavených a v zastavárně odcizených šperků škodu R. Š., L. Š. a Ing. M. S. škodu celkem 60.855,- Kč, přičemž P. T. v důsledku jejich jednání trpí rozvinutou posttraumatickou poruchou s převládajícími poruchami afektivity a emotivity.
Dovolací námitky obviněných nesměřovaly vůči naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., byly soustředěny ke zpochybnění zákonného znaku způsobení značné škody i těžké újmy na zdraví.
Obviněný J. D. namítl, že odvolací soud se přesvědčivě nevypořádal s jeho výhradou, že duševní porucha poškozené není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., poněvadž z výsledků dokazování nevyplynulo, že by byla citelně omezena ve svém obvyklém způsobu života. Nebyla hospitalizována, nenavštěvovala psychiatrickou ambulanci, dostavovala se do práce, byť v doprovodu člena rodiny, zpracovávala své účetnictví, vyčíslovala škodu, dostavovala se sama k výslechu v přípravném řízení, nadále vedla zastavárnu.
Není pochyb o tom, že za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i zdraví duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (k tomu např. č. 9/1981, 51/1983 Sb. rozh. tr.).
Zákon vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň: vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jedné z taxativně uvedených kategorií v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Jinak řečeno, nestačí, aby se jednalo jen o delší dobu trvající poruchu zdraví (o což evidentně šlo a ani obviněný J. D. to nezpochybňuje), ale současně je třeba, aby taková porucha zdraví byla poruchou vážnou. Obviněný před soudy obou stupňů zpochybňoval právě tuto okolnost. Soudy obou stupňů se s jeho námitkami vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí a závěry, k nimž dospěly, považuje i dovolací soud za správné.
Soud prvního stupně konstatoval, že popsaná duševní porucha poškozené je těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. nejen proto, že šlo o poruchu zdraví, která poškozenou omezovala po delší dobu (k napadení došlo 29. 12. 2005 a ještě k době rozhodování soudu, tedy rozhodně po dobu více jak šesti týdnů, jež se zpravidla v takových případech vyžaduje, potížemi trpěla), ale současně že porucha zdraví znamenala citelnou újmu v jejím obvyklém způsobu života. Zmínil, opíraje se o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie znalců MUDr. P. H. a PhDr. A. B., ale i výpovědi svědků P. T. a J. T., že jednání obviněných zanechalo škodlivé následky na duševním zdraví poškozené, u níž došlo k manifestaci posttraumatické stresové poruchy zejména v oblasti afektivity a emotivity, projevům úzkosti a deprese, poruchám spánku a nočním můrám. Její adaptace na běžné denní povinnosti je zpomalená, zatím je odkázána na pomoc a podporu jednotlivých členů rodiny, zažívá u sebe dosud nepoznanou labilitu nálad, deprese, zvýšená psychická přecitlivělost se projevuje potížemi s usínáním a koncentrací, povrchním spánkem, emoční podrážděností, zvýšenou bdělostí a přehnanou reakcí na úlek; dlouhodobě musí brát antidepresiva (viz strany 24, 25, 27 rozsudku).
Ani odvolací soud nepochyboval o tom, že poškozená trpí takovými psychickými potížemi, které ji po delší dobu citelně omezovaly či omezují nadále v obvyklém způsobu života. Připomněl, že poškozená musela při loupežném přepadení prožít silné psychotrauma a není důvod nevěřit jí, že má stálé obavy, strach, špatně usíná, je úzkostlivá, má potíže s koncentrací, přehnanou reakci na úlek apod., jak se rozvádí i ve znaleckém posudku výše jmenovaných znalců. Závěry znaleckého posudku potvrdily, že zjištěná a rozvinutá posttraumatická porucha má u poškozené vliv na důležité oblasti jejího života - zasahuje rovinu osobní, rodinnou, pracovní, povšechně širší sociální a majetkovou. Znalci nevyloučili rozvoj potíží i do budoucna. Adaptace poškozené na běžné denní povinnosti je zpomalená, zatím je odkázána na pomoc a podporu jednotlivých členů rodiny, zažívá dosud u sebe nepoznanou labilitu nálad, deprese. Rozvinutá posttraumatická porucha s převládajícími poruchami afektivity a emotivity je proto podle něj těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., přičemž neopomněl poznamenat, že není neobvyklé, že psychické utrpení obětí loupežného přepadení může nabýt vrchu nad jejich utrpením fyzickým (strany 21, 22 usnesení).
Je zjevné, že omezení poškozené v normálním způsobu života bylo významné a že porucha jejího duševního zdraví byla poruchou vážnou, zasahující prakticky do všech rozhodných oblastí života člověka. Výhrady obviněného, že takový závěr důvodně zpochybňují poznatky, že poškozená nebyla hospitalizována, nenavštěvovala psychiatrickou ambulanci, nadále zpracovávala své účetnictví, vedla zastavárnu, dostavovala se do práce, byť v doprovodu člena rodiny, nemohou obstát. K následkům činu obviněných na zdravotním stavu poškozené se zevrubně vyjádřili jak poškozená v procesním postavení svědkyně, tak i svědek J. T., její manžel, a jejich výpovědi korespondují se závěry znaleckého zkoumání duševního zdraví a kondice poškozené. Svědkyně P. T. popisovala, že je sice pravdou, že bezprostředně na lékařském ošetření nebyla, policisté ji chtěli dovézt na ošetření, ale byla v takovém stresu, že nechtěla. První měsíc nebyla schopna dojít ani k lékaři, užívala léky na uklidnění a na spaní. Pak lékaře ale musela navštívit, naordinoval jí sedativa, která užívala asi 4 měsíce. Má stále noční můry, v zastavárně si nedovolí být sama, má strach, do doby, než odpoledne otevřou další provozovny, musí s ní jezdit rodinní příslušníci, aby mohla v podnikání a provozu zastavárny pokračovat (č. l. 833). Svědek J. T. uvedl, že po přepadení ze začátku v noci vůbec nespala, stále má ještě noční můry, bere léky na uklidnění, na spaní. Není schopna jít někam večer sama, ani v zastavárně nemůže zůstat sama, chodí tam s ní rodinní příslušníci, zamyká se (č. l. 908). Následky na zdravotním stavu poškozené popisované ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie ve spojení s výpověďmi těchto svědků svědčí pro správnost závěru, že omezení poškozené v běžném způsobu života bylo citelné, a nic na tom nemění ani skutečnost, že nebyla hospitalizována, že hned nenavštěvovala psychiatrickou ambulanci, když podle znaleckého posudku není výjimečné, že poškození se obracejí na odbornou lékařskou pomoc s jistým časovým odstupem, když zjistí, že sami si pomoci nedokážou. Proti správnosti úvah soudů obou stupňů nemůže svědčit ani poznatek, že poškozená nadále provozuje zastavárnu a dochází do zaměstnání, neboť bylo zjištěno, že je toho schopna jen za pomoci a podpory dalších osob.
Z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou relevantní námitky, jejichž prostřednictvím se obviněný domáhal doplnění dokazování o tzv. znalecký posudek ústavu v souvislosti s posouzením následku činu na zdravotním stavu poškozené a vytýkal nesprávný postup soudu prvního stupně, pokud jej na změnu právního posouzení skutku ve smyslu způsobení těžké újmy na zdraví upozornil až po výslechu poškozené, aniž by byla opakovaně vyslechnuta. Svou podstatou jde o námitky procesní, stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Pro úplnost a nad rámec řečeného však dovolací soud poznamenává, že soud prvního stupně se návrhem na vypracování posudku ústavu (či revizního znaleckého posudku) z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie zabýval, zdůvodnil, proč takový návrh neshledal důvodným (strana 25 rozsudku) a ani dovolací soud – ve shodě se soudem odvolacím - neshledal žádný závažný důvod pro změnu již zaujatého názoru; z výsledků provedeného dokazování nevyplývají žádné dovolatelem zmiňované „evidentní rozpory mezi zjištěními znalců, závěry soudů obou stupňů a prokázaným chováním poškozené“.
Charakter námitky procesní povahy, jak již bylo řečeno, nese i nesouhlas obviněného J. D. s názorem odvolacího soudu, že případná změna právní kvalifikace podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a alternativním znakem těžké újmy na zdraví neměla na nic vliv a že soud prvního stupně nepochybil, pokud po upozornění na tuto změnu právní kvalifikace poškozenou opakovaně nevyslechl, poněvadž byla vyslechnuta před upozorněním na tuto změnu právní kvalifikace. Ač jde rovněž o námitku stojící mimo důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze nepoznamenat, že odvolací soud se s výtkami obviněného vypořádal způsobem, kterému nelze nic vytknout. Správně zrekapituloval, že soud prvního stupně upozornil obviněné i jejich obhájkyně (jakož i státního zástupce) na změnu právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jež měla spočívat v tom, že vedle dosud shledávaného znaku způsobení značné škody bude nadále shledáván i znak způsobení těžké újmy na zdraví; přípis s tímto upozorněním jim byl doručen 2. 11. 2006, tedy s dostatečným předstihem před hlavním líčením nařízeným na dny 20. a 21. 11. 2006. Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně, nevyslechl-li znovu poškozenou, ač k upozornění na tuto změnu právního posouzení došlo až po její výpovědi, žádné pochybení; připomněl, že po upozornění obhajoba návrh na opakovaný výslech svědkyně neučinila a shromážděné důkazy byly dostatečným podkladem pro závěr o způsobené těžké újmě na zdraví poškozené.
Oba obvinění vytkli, že soudy pochybily, pokud do výše škody zahrnuly též cenu vozidla WV PASSAT poškozených P. a J. T., jež byla znaleckým posudkem z oboru ekonomiky stanovena na částku 411.400,- Kč, poněvadž se vozidla zmocnili jen za účelem jeho přechodného užívání, pročež škodu způsobenou trestným činem loupeže nepředstavuje hodnota odňaté věci, ale škodou může být poškození věci způsobené jejím užíváním, tj. v konkrétním případě částka 500,- Kč.
Obviněným nutno dát za pravdu v tom, že při stanovení výše škody způsobené trestným činem loupeže podle §234 tr. zák., je relevantní úmysl pachatele. Zmocnil-li se pachatel věci v úmyslu trvale s ní disponovat, je škodou způsobenou trestným činem loupeže hodnota (cena) věci určená podle kritérií uvedených v §89 odst. 12 tr. zák. Jestliže se však pachatel zmocnil věci jen za účelem přechodného užívání, hodnota odňaté věci nepředstavuje sama o sobě bez dalšího škodu způsobenou trestným činem loupeže; škodu může v takovém případě představovat majetková újma vzniklá poškozením věci způsobeným při užívání, zničením takové věci apod. (k tomu přiměřeně např. č. 1/1980, 51/1976-IV. Sb. rozh. tr. aj.)
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku obhajobu obviněných, že neměli v úmyslu si vozidlo poškozených manželů T. ponechat, že je chtěli pouze využít k přemístění z místa činu, odmítl. V této souvislosti poukázal na to, že obvinění se zjevně snažili pátrání po vozidle orgánům činným v trestním řízení ztížit tím, že obviněný K. T. hned po činu odjel za hranice do P. r., nejdříve do B. a následně vůz zanechal v Č. T., kde je předpoklad, že nebude budit velkou pozornost vozidlo s českou registrační značkou, neboť je zde značný výskyt českých vozidel (strana 27 rozsudku).
Tyto úvahy významně doplnil odvolací soud, který jasně a přesvědčivě vyložil, že jednání obviněných nemělo jen charakter přechodného užívání cizí věci. Správně upozornil, že přechodně užívat věc znamená disponovat s ní dočasně a po relativně krátkou dobu, přičemž významná není jen doba užívání, ale i způsob, jak se věc vrátí do dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele. Aby se jednalo o přechodné užívání, pachatel musí buď věc poškozenému jakýmkoliv způsobem vrátit, nebo ji alespoň zanechat na takovém místě a za takových okolností, že nad ní vlastník nebo oprávněný držitel může snadno obnovit svou moc.
Odvolací soud dále uvedl, že z provedeného dokazování sice vyplynulo, že obvinění předmětné vozidlo použili na převoz odcizených věcí, ale také, že se ho chtěli zbavit, jak vypověděl obviněný K. T., který vozidlo převezl do P. r., kde ho po určité době, po návštěvě svých známých v B., ponechal. Situaci hodnotil tak, že obvinění vozidlo vyvezli mimo území ČR, aby tak znemožnili a případně ztížili pátrání po něm orgány Policie ČR, poněvadž bylo nositelem důležitých stop o spáchání trestné činnosti, které se v něm, případně v jeho blízkosti, našly. Bylo jen dílem náhody, že vozidlo bylo kontrolováno orgány P. r. na odstaveném místě nedaleko hraničního přechodu do České republiky. Z těchto souvislostí odvolací soud rovněž vyvozoval, že obvinění poté, co vozidlo použili pro převoz odcizených věcí, neměli záměr ho vrátit vlastníkům tak, aby mohli snadno obnovit nad ním svou moc, ale že ho prakticky ukryli z jejich dosahu a trvale ho odňali z jejich dispozice. Proto hodnota předmětného vozidla představuje škodu způsobenou loupežným přepadením (strany 19, 20 napadeného usnesení).
Závěry odvolací soudu jsou správné. V souladu s praxí soudů skutečně nejde o přechodné užívání cizí věci, nýbrž o přisvojení si cizí věci, jestliže pachatel s cizím motorovým vozidlem, jehož se zmocnil v úmyslu užívat je jen přechodně, naloží tak, že poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva, případně toto výrazně ztíží, např. odstaví vozidlo na odlehlém místě, kdy jeho navrácení poškozenému je závislé na náhodě (k tomu č. 42/2001 Sb. rozh. tr.). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo, jak zevrubně vyložil odvolací soud. V intencích předchozí dohody obviněných obviněný K. T. vozidlo po návštěvě u svých známých v P. r. vozidlo odstavil v Č. T., a to bez klíčků od zapalování. Odstavení vozidla za hranicemi České republiky, kde však není výskyt aut s českou registrační značkou nijak výjimečný, znamenalo nejméně výrazné ztížení obnovení dispozičních práv jeho vlastníků, a došlo-li posléze přece jen k jejich obnovení, stalo se tak jen shodou náhod, nezávisle na vůli obviněných. Důvodně byla proto prodejní cena vozidla součástí celkové částky představující výši způsobené škody. Lze už jen dodat, že z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. a naplnění zákonného znaku způsobení značné škody cena vozidla ostatně ani nebyla určující, poněvadž výše škody i bez částky, která jí odpovídá, významně převyšuje hranici 500.000,- Kč.
Obviněný J. D. nesouhlasil s hodnocením důkazů, jež vyústilo v závěr, že vozidlo nebylo odstaveno na takovém místě, aby bylo co nejdříve objeveno a vráceno zpět vlastníkům, čímž uplatnil námitku skutkovou. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zvláště pak soudu odvolacího, jehož závěry byly v podrobnostech reprodukovány, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
Na správnosti napadeného usnesení jakož i právního posouzení skutku nic nemění ani ta část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, již nelze z již vyložených důvodů akceptovat, neboť soud v ní zmiňuje, že skutečnost, zda jednání obviněných po naplnění základní skutkové podstaty trestného činu loupeže v dalším průběhu skutkového děje směřovalo k odebrání vozidla do jejich trvalé či pouze dočasné dispozice, již nemohla mít vliv na právní kvalifikaci (strana 28). Jak správně poznamenal státní zástupce, tyto úvahy lze vztahovat pouze k ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., nikoliv ustanovení §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. a zákonnému znaku způsobení značné škody.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nebylo přihlédnuto k té části dovolání obviněného K. T., v níž naznačoval neobjektivitu při stanovení výše škody, pokud nebyly u šperků doloženy certifikáty či alespoň „řádný obrázek“, poněvadž podstatou těchto výhrad nebyly námitky proti právnímu posouzení skutku, ale polemika s hodnověrností důkazů a způsobem jejich hodnocení. Takové výhrady, jak již bylo uvedeno, jdou však nad rámec důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. D. též namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, že nebylo přihlédnuto ke všem polehčujícím okolnostem. V této souvislosti poukazoval na své doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, na skutečnost, že ač již byl v minulosti odsouzen a potrestán, od posledního výkonu trestu odnětí svobody do spáchání činu uplynulo pět let, a přihlédnuto mělo být i k tomu, že se činu dopustil v tíživé finanční situaci. Tyto námitky jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. lze podle §234 odst. 2 tr. zák. odsoudit k trestu odnětí svobody na pět až dvanáct let. Trest odnětí svobody na devět let, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest je trestem sice relativně přísným, ale nelze jej vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Protože dovolání obviněných opřená o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněná, jsou zjevně neopodstatněná i z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., poněvadž ten je existencí důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podmíněn.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných J. D. a K. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková