ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1048.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1048/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 11 To 151/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 35/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. S. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 11 To 151/2007, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 2 T 35/2006. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §197a odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč; podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanové lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 31. 7. 2005 v době kolem 20.15 hodin v místě svého tehdejšího bydliště v domě v obci L. poté, co svým hrubým jednáním vyvolal konflikt se svým otcem J. S., v průběhu hádky v přítomnosti svých nezletilých dětí D. a K. S. vyhrožoval J. S., že mu rozrazí hlavu, že nedožije rána, chytil ho za krk a smýknul s ním o kuchyňskou linku, násilného jednání pak zanechal, když obě děti z obavy před jeho agresivním chováním utekly zavolat pomoc, J. S. zamknul v kuchyni, pokračoval však v pronášení hrubých urážek na jeho adresu, a to i v přítomnosti policistů, starostky obce a sousedky Mgr. B. H., kteří se na místo dostavili, přičemž J. S. při činu utrpěl drobné zranění spočívající v pohmoždění hrtanu a z obav před chováním obviněného strávil noc u sousedů.
Obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. To spatřoval v tom, že skutek, jímž byl uznán vinným, není trestným činem, poněvadž nevykazuje požadovaný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Při zvažování míry společenské nebezpečnosti soudy podle něj dostatečně nepřihlédly k tomu, že celý incident mezi ním a poškozeným byl vyvolán tím, že poškozený mu bránil v kontaktu s jeho vlastní dcerou K. Rozvedl, že v období před 31. 7. 2005 mu bylo ze strany jeho adoptivních rodičů a bývalé manželky bráněno ve styku s dětmi po dobu sedmi měsíců, přestože většinu doby předcházejících letních prázdnin trávil s dětmi v L., staral se o ně, a stejný rozsah styku oprávněně očekával i v období léta 2005. Protože jeho jednání bylo primárně ovlivněno zejména tím, že mu bylo ve styku s dětmi poškozeným neoprávněně bráněno, vyvozoval, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho činu není vyšší než nepatrný. Spácháním skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně byl sice dotčen zájem společnosti na klidném občanském soužití a zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám, ale poškozený porušil mnohem závažnější zájem společnosti na řádnou výchovu nezletilých dětí ze strany obou rodičů, jeho jednáním došlo k porušení práva nezletilých dětí na styk s rodičem. Obviněný současně popřel, že by poškozenému vyhrožoval tak, že by to v něm mohlo objektivně či subjektivně vzbudit jakoukoliv důvodnou obavu, fyzicky na něj vůbec neútočil, nechytil ho za krk a nesmýknul s ním o kuchyňskou linku. Připustil emotivní hádku, ta však byla vyprovokována právě poškozeným, poněvadž mu bránil v kontaktu s dcerou. Ač došlo k ostré výměně názorů, nejednalo se o výhrůžky fyzickou likvidací či jakýmkoliv ublížení na zdraví. Upozornil, že poškozený i nezletilé děti, osoby přítomné incidentu, popisují skutek značně rozporně a jejich nepřesvědčivé výpovědi nejsou podle dovolatele takovými důkazy, na základě kterých lze - i s přihlédnutím ke zbývajícím nepřímým důkazům - učinit spolehlivý závěr o tom, že se předmětný skutek stal tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně. Stran zranění poškozeného uvedl, že poškozený navštívil lékaře až třetí den po konfliktu, do té doby si na žádné zranění nestěžoval, což ostatně potvrdili svědci B. a Š., zasahující policisté, kteří byli zřejmě jako jediní schopni objektivně situaci vyhodnotit. Z lékařské zprávy nelze spolehlivě vyvodit, že by příčinou zdravotních problémů měl být právě předmětný spor.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou zrušil a aby Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil též námitky, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud. V podstatě vytkl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž skutková zjištění opřel o výpovědi svědků J. S., poškozeného, a nezletilých K. a D. S., kteří nejsou věrohodní a jejichž výpovědi vzájemně trpí rozpory. Popřel, že by poškozenému vyhrožoval fyzickou likvidací, že by vůči němu užil fyzického násilí, že by mu způsobil zranění, připustil toliko, že jsa poškozeným vyprovokován, došlo mezi nimi k emotivní hádce. Že si poškozený na žádné zranění nestěžoval a nejevil ani žádné známky rozrušení, měli doložit svými výpověďmi zasahující policisté B. a Š., kteří jako jediní byli schopni situaci objektivně vyhodnotit.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v této části uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (vůči poškozenému neužil žádné fyzické násilí, nevyhrožoval mu fyzickou likvidací) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strana 8 rozsudku soudu prvního stupně a strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil tzv. nebezpečného vyhrožování, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soud prvního stupně neztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč jí neuvěřil. Z odůvodnění rozhodnutí soudů se jasně podává, jak soudy obou stupňů reagovaly na obhajobu obviněného a proč vycházely z výpovědí poškozeného J. S. podporované výpověďmi nezletilých svědků K. a D. S. Nezletilí svědkové, děti obviněného, byli v přípravném řízení slyšeni v přítomnosti obviněného i jeho obhájce, a nebylo žádného důvodu nevzít i jejich výpovědi za podklad rozhodnutí o vině obviněného. Naopak nelze přeceňovat význam výpovědí zasahujících policistů B. a Š., kteří přijeli na místo činu se značným zpožděním a jeho objasnění přílišnou pozornost nevěnovali. V neprospěch věrohodnosti poškozeného nesvědčí ani okolnost, že si jim bezprostředně na žádné zranění nestěžoval, poněvadž není neobvyklé, že se následky poranění, které není zjevné, projeví s odstupem času. Nelze nepoznamenat, že povaha činu, způsob jeho provedení korespondují se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. V. R. Skutková zjištění mají tedy oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že jeho čin nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, a není proto trestným činem.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že jinému vyhrožoval usmrcením a těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že svým hrubým jednáním vyvolal konflikt se svým otcem J. S., v průběhu hádky v přítomnosti svých nezletilých dětí D. a K. S. vyhrožoval J. S., že mu rozrazí hlavu, že nedožije rána, chytil ho za krk a smýknul s ním o kuchyňskou linku, násilného jednání pak zanechal, když obě děti z obavy před jeho agresivním chováním utekly zavolat pomoc, J. S. zamknul v kuchyni, pokračoval však v pronášení hrubých urážek na jeho adresu, a to i v přítomnosti policistů, starostky obce a sousedky Mgr. B. H., kteří se na místo dostavili, přičemž J. S. při činu utrpěl drobné zranění spočívající v pohmoždění hrtanu a z obav před chováním obviněného strávil noc u sousedů. Je zjevné, že zákonné znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. jsou v těchto zjištěních obsaženy. Obviněný ostatně ani naplnění formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu relevantně (tj. jinak než skutkovými námitkami) nezpochybnil. Jeho výhrady vůči právnímu posouzení skutku jako trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. byly soustředěny k výhradám vůči naplnění materiální stránky tohoto trestného činu. Protože dovolání (jakož i odvolání) bylo podáno výlučně ve prospěch obviněného, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda nebylo na místě čin obviněného posoudit rovněž jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěrů o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se soudy obou stupňů zabývaly a jejich závěry jsou přesvědčivé (strana 9 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 napadeného usnesení). Neopomněly vzít v úvahu ty faktory, na něž obviněný konkrétně odkazuje, tj. okolnosti, za kterých byl čin spáchán, míru jeho zavinění i jeho pohnutku, jíž byl nevyjasněný a konfliktní vztah obviněného a matky dětí K. a D. S., který byl podle jeho mínění důvodem potíží ve styku s nezletilými. Oba soudy upozornily, že konfliktní situace v rodině trvala již delší dobu, posuzovanému incidentu předcházela řada drobnějších kolizí, jež se snažili rodiče obviněného řešit prostřednictvím vedení obce. Nelze akceptovat tvrzení obviněného, že byl k činu vyprovokován jednáním poškozeného, který mu neoprávněně bránil ve styku s nezletilými dětmi. V této souvislosti nutno připomenout, že ke konfliktu došlo v části domu obývaném poškozeným a jeho manželkou (byt obviněného byl v prvním patře domu) a že to byl obviněný, kdo bez vyzvání a nevhodným způsobem započal komunikaci s nezletilou dcerou. Vstoupil-li poškozený do jejich jednání, učinil tak ve prospěch a na podporu nezletilé K., čemuž lze rozumět a takové jednání poškozeného rozhodně není možné označit za provokaci. Že agresivní čin obviněného vůči poškozenému byl způsobilý vzbudit důvodnou obavu z jeho uskutečnění a že zejména u nezletilých tísnivý pocit ze zla, jímž obviněný poškozenému vyhrožoval, vzbudil, svědčí jejich konkrétní činy, tj. snaha pomoci poškozenému jednak vlastním jednáním a posléze i přivoláním pomoci. Oba soudy přiléhavě upozornily i na odlišnost fyzických konstitucí výrazně mladšího a zdatnějšího obviněného a poškozeného, staršího muže trpícího cukrovkou, o čemž musel obviněný jako jeho syn vědět. Ze závěrů soudů plyne, že čin obviněného nebylo proto možné tolerovat a jeho nebezpečnost podceňovat. Evidentně nešlo jen o projev, při kterém bylo použito silných slov, aniž by šlo ve skutečnosti o něco vážnějšího, neboť slovní agrese byla provázena i agresí fyzickou. Nebylo přiléhavé a věcně správné hodnotit ho pouze jako přestupek, neboť jde o čin, jehož stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný, třebaže nikterak zásadně tuto hranici nepřesáhl. Tato okolnost byla citlivě vyhodnocena v rámci úvah o druhu a výměře trestu.
Trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. byl tedy jednáním obviněného naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková