ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1081.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1081/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 o dovolání obviněného ing. F. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 5 To 484/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 51/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 5 To 484/2006 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 2 T 51/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 2 T 51/2005, byl obviněný ing. F. Č. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského listu pod obchodním jménem F. Č. – S. G., s místem podnikání P., Z., IČO 12487…, v období od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002 strhával svým zaměstnancům ze mzdy pojistné na zdravotní pojištění, které však neodváděl V. z. p. České republiky, se sídlem N. P. (dále jen „V. z. p.“), čímž mu vznikl dluh ve výši 668.363,- Kč, přičemž po dodatečném uhrazení částky 91.998,47 Kč a dne 13. 4. 2005 částky 16.959,30 Kč v rámci exekučního řízení způsobil V. z. p. škodu ve výši 554.430,13 Kč.
Za tento trestný čin byl podle §147 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.
Rovněž bylo rozhodnuto, že se obviněný ing. F. Č. podle §226 písm. e) tr. ř. pro zánik trestnosti zprošťuje obžaloby Okresního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Zt 360/2003 pro čtyři dílčí útoky, jichž se měl dopustit od roku 1998 do roku 2002, které byly kvalifikovány jako pokračující trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 5 To 484/2006, podle §256 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. a zaměřil ho jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, protože čin, jímž byl uznán vinným, neměl být posouzen jako jeden pokračující trestný čin spáchaný více dílčími útoky v období od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002, ale měl být posouzen s ohledem na odstup času mezi jednotlivými útoky v době od března 1996 do února 1998, kdy obviněný pojistné na zdravotní pojištění V. z. p. hradil pravidelně a v plné výši, jako dva samostatné trestné činy. O jeden pokračující trestný čin se nemůže jednat proto, že mezi těmito dílčími útoky není podle §89 odst. 3 tr. zák. dána blízká časová souvislost, a proto je nutné ve výroku vymezené trestné jednání posoudit jako dva samostatné skutky, kdy první z nich byl spáchán v období od 1. 2. 1993 do února 1996 a další od března 1998 do 31. 12. 2002. Pokud jde o první z uvedených činů, ten měl být s ohledem na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněný převzal dne 27. 5. 2003, již v době jeho zahájení promlčen. Vzhledem k tomu, že jeho trestnost z důvodu promlčení zanikla, trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno, a je tedy nepřípustné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutek, jak je v odsuzujícím výroku popsán, byl nesprávně právně posouzen, protože nenaplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného chybí zejména subjektivní stránka, neboť se snažil dodatečně pokrýt platby na povinné odvody za zaměstnance. Tato jeho snaha, byť opožděná, je zřejmá i z toho, že pro část obžaloby byl zproštěn proto, že platby jiným oprávněným subjektům dobrovolně uhradil. Obviněný poukázal na to, že i z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se snažil alespoň částečně dluh vůči oprávněným organizacím uhradit, a nelze proto dovodit, že jeho úmysl směřoval k tomu, že zákonnou povinnost odvést provedené srážky vůbec nesplní. V této souvislosti upozornil na zásadu, že pro zjištění úmyslu obviněného nesplnit zákonnou povinnost odvést provedené srážky, je důležité objasnění hospodářské situace povinného z hlediska faktické možnosti odvádět srážky, byť i dodatečně, což soudy nerespektovaly a jeho majetkové poměry vůbec nezjišťovaly. Obviněný v důsledku tohoto nedostatku namítl, že i ve vztahu k povinným odvodům Všeobecné zdravotní pojišťovny mělo být postupováno stejně jako u ostatních činů, a měl být rovněž zproštěn z důvodu účinné lítosti podle §147a tr. zák., protože se i v tomto případě jednalo o dodatečné dobrovolné splnění jeho zákonné povinnosti odvést srážky pojistného, a to před zahájením trestního stíhání. Nelze mu k tíží klást to, že Všeobecná zdravotní pojišťovna předmětné platby započítala jiným způsobem. Obviněný vytkl odvolacímu soudu též to, že nereagoval na jeho žádost o doplnění dokazování, které bylo dodatečně uplatněno v doplňku podaného odvolání. Ze všech rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitce v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přisvědčil, neboť časová přetržka v řádu roků, jak na ni obviněný upozornil, ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. dělí jeden trestný čin na dva samostatné skutky. Za správný označil názor, že čin, jehož se obviněný dopustil v době od 1. 2. 1993 do února 1996, měl být správně posouzen jako samostatný pokračující trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák., a s ohledem na to, že obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 27. 5. 2003, byl již po dobu přesahující dva roky, promlčen. Přisvědčil i dovolacím námitkám obviněného učiněným s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zdůraznil, že nestačí pouze zjistit a ověřit výši neodvedených finančních částek, ale je nezbytné zjišťovat, a důkazy ověřovat důvody, které obviněného k takovému jednání vedly. S ohledem na obsah odůvodnění obou rozhodnutí shledal, že se soudy těmito okolnostmi vůbec nezabývaly. Objasnění hospodářské situace obviněného z hlediska, zda bylo vůbec reálné, aby platby byly uskutečněny, popř. v jakém termínu, je důležité právě pro zjištění úmyslu obviněného nesplnit zákonem stanovenou povinnost odvést tyto platby ve smyslu trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. V projednávané věci však nebylo žádným způsobem zjišťováno, zda obviněný jako zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. zda v rozhodném období příslušné částky ze mzdy svých zaměstnanců z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným subjektům, ale použil je k jiným účelům. V tomto směru nebyl opatřen žádný důkaz. K námitce obviněného, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení §147a tr. zák., se státní zástupce pro nedostatek podkladových materiálů nevyjádřil. Dovolání obviněného ing. F. Č. shledal důvodným a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 5 To 484/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 2 T 51/2005, podle §265k odst. 2 alinea 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
S ohledem na zásadu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, Nejvyšší soud posuzoval obsah podaného dovolání a shledal, že v něm rozvedená argumentace s uplatněnými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. koresponduje, neboť podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud, když neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a napadená rozhodnutí nemohou z dále rozvedených důvodů obstát.
Obviněnému je podle popsaných skutkových zjištění kladeno za vinu, že v období od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002 strhával svým zaměstnancům ze mzdy pojistné na zdravotní pojištění, které však neodváděl V. z. p., čímž této pojišťovně způsobil škodu ve výši 554.430,13 Kč a dopustil se tak trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Soud prvního stupně na straně 3 v odůvodnění svého rozsudku shrnul, že obviněný je z trestného jednání kromě výpovědi zástupců V. z. p. svědků P. S. a A. V. usvědčován i zprávou ze dne 2. 8. 2005, ze které vyplývá, že jako daňový subjekt srazil zaměstnancům ze mzdy a neodvedl do státního rozpočtu za období od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002 částku 668.363,- Kč, přičemž ke dni 2. 8. 2005 byla uhrazena částka 91.998,47 Kč. Na základě těchto důkazů uvedený soud dospěl k závěru, že obviněný jako podnikatel vědomě neodvedl pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance, a to ve větším rozsahu, když měl k dispozici potřebné finanční prostředky, neboť příslušné částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil, a aniž by je oprávněným příjemcům odvedl, použil je k jiným účelům. Z toho soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného jednání se dopustil minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť musel vědět, že neodvedením příslušných částek a jejich použitím pro jiné účely nebudou zákonné platby zaplaceny a pro případ, že je nezaplatí, byl s tím srozuměn.
V odůvodnění usnesení odvolací soud na straně 3 uvedl k těmto otázkám jen to, že je patrné, že obviněný neplatil ani jiným správcům pojistného či daní a této okolnosti si musel, právě vzhledem k délce doby, po kterou se tohoto jednání dopouštěl, být vědom, a minimálně tak musel být srozuměn s tím, že tak krátí pojistné.
Na základě těchto skutečností uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že oba soudy se právní kvalifikací jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, event. od ní se odvíjející otázkou promlčení, vůbec nezabývaly a těmto rozhodujícím právním skutečnostem nevěnovaly žádnou pozornost.
Pro úplnost Nejvyšší soud s ohledem na obviněným vznesené námitky považuje nejprve za vhodné uvést, že trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Vzhledem k tomu, že počátek trestného činu, jež je obviněnému kladen za vinu, zasahuje až do roku 1993, je z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. v projednávané trestní věci s ohledem na obviněným vznesené námitky rozhodné, že trestné jednání, jímž byl ohrožen zájem státu na řádném odvedení plátcem (zaměstnavatelem) sražené daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za poplatníka (zaměstnance) bylo do 1. 1. 1998 postihováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Teprve novelou trestního zákona č. 253/1997 Sb. došlo k nyní používané právní úpravě podle §147 tr. zák. Ustanovení §255 tr. zák. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb.) se i nadále použije na posuzování trestnosti takových jednání spáchaných přede dnem 1. 1. 1998, pokud však vzhledem k výši způsobeného následku (srov. znak „ve větším rozsahu“ v §147 odst. 1 tr. zák.) či k použití ustanovení §147a tr. zák., o účinné lítosti nebude nová úprava pro pachatele příznivější ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 8/1998-I. Sb. rozh. tr.).
Dále je potřeba zmínit, vzhledem k tomu, že čin páchaný od března 1993 do konce roku 2002 byl posouzen bez bližšího vysvětlení jako jeden pokračující trestný čin, že podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Časovou souvislost sice nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Při posuzování blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je třeba brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 653 s.). Z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (rozhodnutí č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr.).
Jestliže je trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. spáchán opakovaným nesplněním některé z těchto zákonných platebních povinností, pak za splnění dalších subjektivních a objektivních souvislostí vyžadovaných ustanovením §89 odst. 3 tr. zák. lze takové omisivní jednání posoudit jako pokračující trestný čin spáchaný více dílčími útoky, jež spočívají v jednotlivých případech nesplnění zákonné platební povinnosti (srov. rozhodnutí č. 28/2005 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na námitky obviněného, že část jemu za vinu kladeného trestného jednání bylo promlčeno, se jeví vhodné též zmínit, že trestnost činu zaniká podle §67 odst. 1 tr. zák. uplynutím promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, d) tři léta u ostatních trestných činů. Do promlčecí doby se nezapočítává podle §67 odst. 2 tr. zák. doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání. Promlčení trestného stíhání se přerušuje podle §67 odst. 3 tr. zák. sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem.
Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž přestala být pro společnost nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby nebezpečnost činu pro společnost, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. Při určování délky promlčecí doby se vychází z ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. v tom smyslu, že se její délka odvozuje od trestu stanoveného za trestný čin, jehož kvalifikace vzhledem k časové působnosti trestního zákona přichází v úvahu (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 597 s.).
Po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí a obsahu připojeného spisu Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se uvedenými právními hledisky a principy neřídily, trestnou činnost obviněného podle nich nezkoumaly, a nevzaly do úvahy všechny skutečnosti, jimiž se v daných souvislostech měly zabývat.
Zejména však soudy, jak z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí vyplývá, skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu v potřebné a nezbytné šíři neposuzovaly ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. (event. §255 tr. zák. před účinností zák. č. 253/1997 Sb. dnem 1. 1. 1998) a nebraly při posuzování činu obviněnému podle popsaných skutkových zjištění kladeného za vinu do úvahy to, že z hlediska objektivní stránky spočívá jednání pachatele trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. v nesplnění zákonné povinnosti plátce (zaměstnavatele) odvést za poplatníka (zaměstnance) výše uvedené platby za stanovená platební období (zpravidla vždy za každý kalendářní měsíc) v termínech jejich splatnosti. Zejména řádně neuvážily, že pokud jde o pojistné na zdravotní pojištění, tak podmínky odvádění této zákonné platby vyplývají především z ustanovení §5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Část pojistného, kterou je povinen platit zaměstnanec, je plátce (zaměstnavatel) povinen srazit ze mzdy a odvést za něj na účet V. z. p. (nebo jiné zdravotní pojišťovny), přičemž tuto povinnost musí splnit nejpozději do osmi dnů po uplynutí každého kalendářního měsíce. Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. není vyloučeno, aby i jednorázové nesplnění v tomto ustanovení předpokládané zákonné povinnosti odvést za poplatníka některou z povinných plateb, za splnění dalších zákonných podmínek, zakládalo již skutkovou podstatu tohoto trestného činu.
Pochybení soudu prvního i druhého stupně Nejvyšší soud spatřuje především v tom, že bez ohledu na všechny shora vyjádřené obecně platné zásady nezkoumaly dostatečně otázku pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. a neposuzovaly důsledně všechny skutečnosti plynoucí z obsahu provedených důkazů. Je v této souvislosti proto vhodné poukázat na zprávu V. z. p. ze dne 31. 1. 2003 (viz č. l. 158 spisu), podle níž je uvedeno, že „celkové dlužné pojistné včetně penále za období od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002 je ve výši 5.134.912,- Kč, z toho dlužné pojistné ve výši 2.088.201,- Kč, z toho 1/3 stržená zaměstnancům odváděná prostřednictvím zaměstnavatele činí 696.067,- Kč a penále za pozdní platby za uvedené období činí 3,046.711,- Kč“. O tom jaké částky měly být měsíčně placeny na pojistné na zdravotní pojištění odkazuje na přílohu – vyúčtování, sloupce 3 a 4. Předmětná příloha u uvedené zprávy chybí, lze ji však dohledat na č. l. 407 spisu, kde je založen „Přehled o výši dlužného pojistného za zaměstnance na veřejné zdravotní pojištění F. Č. – S. G.“. Jedná se o tabulku, v níž jsou přesně zaneseny u jednotlivých let a měsíců kromě jiného výše povinnosti, již měl obviněný v jednotlivých měsících platit, a částka, kterou v jednotlivých měsících skutečně zaplatil. Pro úplnost Nejvyšší soud z obsahu této zprávy konstatuje, že v roce 1993 celková povinnost obviněného činila 79.995,- Kč (tak, že za leden 7.639,- Kč, za únor 5.288,- Kč, za březen 5.652,- Kč, za duben 5.303,- Kč, za květen 5.342,- Kč, za červen 5.274,- Kč, za červenec 5.405,- Kč, za srpen 6.707,- Kč, za září 7.269,- Kč, za říjen 8.543,- Kč, za listopad 8.822,- Kč, za prosinec 8.752,- Kč). Zaplatil za tento rok pouze jedenkrát a to v měsíci únoru částku 41.214,- Kč. V roce 1994 byla obviněnému celkem vypočtena povinnost uhradit 119.793,- Kč (tak, že v lednu 13.024,- Kč, v únoru 13.584,- Kč, v březnu 12.966,- Kč, v dubnu 14.102,- Kč, v květnu 17.643,- Kč, v červnu 17.605,- Kč, v červenci 16.771,- Kč, v srpnu 2.196,- Kč, v září 2.871,- Kč, v říjnu 3.656,- Kč, v listopadu 2.883,- Kč, v prosinci 2.493,- Kč). Obviněný uhradil v lednu 471.739,- Kč, v únoru 40.751,- Kč a v květnu 81.204,- Kč, celkem za tento rok uhradil částku 593.694,- Kč. V roce 1995 byla za jednotlivé měsíce mu byla vyměřena povinnost, která v součtu činí 63.977,- Kč. Obviněný neuhradil nic. V roce 1996 obviněný měl celkem uhradit za jednotlivé měsíce částku 208.018,- Kč (v jednotlivých měsících platby měly činit částky od 14. do 19. tisíc Kč), uhradil za tento rok celkem 515.921,- Kč, přičemž hradil v měsících březnu 83.442,- Kč, dubnu 55.119,- Kč, květnu 54.509,- Kč, červenci 102.085,- Kč, srpnu 57.259,- Kč, září 55.432,- Kč, říjnu 53.477,- Kč, listopadu 54.598,- Kč). V roce 1997 byla povinnost obviněného celkem vyměřena částkou 258.251,- Kč, uhradil však 752.593,- Kč (v jednotlivých měsících měl hradit částky od 19-ti do 23-ti tisíc Kč, obviněný však zaplatit v lednu 50.179,- Kč, v únoru 57.954,- Kč, v červenci 114.883,- Kč, v říjnu 328.386,- Kč, v listopadu 68.153,- Kč, v prosinci 133.038,- Kč). Za rok 1998 obviněný zaplatil toliko v lednu 16.005,- Kč a v únoru 64.763,- Kč, tedy celkem 80.768,- Kč, ač jeho povinnost v jednotlivých měsících byla stanovena platbami od 18-ti do 22-ti tisíc Kč a celkem byla vypočtena na 245.809,- Kč. V roce 1999 byla na pravidelných platbách za jednotlivé měsíce pohybujících se kolem 17-ti až 19-ti tisíc Kč za měsíc, celkem vyměřena povinnost 221.229,- Kč. Obviněný v tomto roce uhradil jedinou platbou v měsíci srpnu částku 300.000,- Kč. V roce 2000 z vymezené povinnosti celkem v 247.313,- Kč v částkách za jednotlivé měsíce od 15-ti do 23-ti tisíc Kč, uhradil ve dvou platbách v měsících lednu 54.097,- Kč a únoru 51.993,- Kč, celkem 106.090,- Kč. Během roku 2001 obviněný plnil toliko v měsíci červnu 120.145,- Kč a v prosinci 80.275,- Kč, tedy dohromady 200.420,- Kč, ač jeho pravidelné platby měly činit měsíčně od 5-ti do 8-ti tisíc Kč, což v součtu představovalo 81.164,- Kč. Za rok 2002 byla obviněnému vyměřena povinnost odvést pravidelnou platbu, neuhradil však za tento rok nic a celková povinnost v tomto roce byla vyměřena částkou 7.000,- Kč.
S ohledem na tuto rekapitulaci podrobného přehledu jednotlivých odvodů za své zaměstnance, k nimž byl obviněný v průběhu jednotlivých let povinen, a výším odvedených částek, Nejvyšší soud shledal, že oba soudy při právním posouzení trestného jednání obviněného nepostupovaly správně a vycházely pro své závěry o jeho vině jen ze sumarizace „výše dlužné“ částky, kterou zcela nesprávně, jak je uvedeno ve výroku o vině, považovaly za „škodu“, což je zcela v rozporu s jednotlivými znaky skutkové podstaty trestného činu podle §147 tr. zák., která postihuje to jednání, při němž plátce „nesplní svoji zákonnou povinnost“, tedy znakem není škoda, jak nesprávně usuzovaly soudy v nyní projednávané trestní věci, neboť o tu (viz ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., který vymezuje pojem škody pro majetkové delikty) se však v případě tohoto daňového trestného činu nejedná. Znakem je zde to, že obviněný v příslušném období „nesplní svoji zákonnou povinnost“ ve větším rozsahu za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. V tomto smyslu je proto nutné posuzovat jednotlivé nesplněné povinnosti (viz k tomu rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. tr.), a nikoliv vycházet ze z matematicky vyjádřené částky, kterou jako dluh vypočetla zdravotní pojišťovna.
Soudy totiž bez ohledu na obhajobu obviněného a ve věci další zajištěné důkazy pro své závěry vycházely toliko ze zprávy zdravotní pojišťovny o výši neodvedeného zdravotního pojištění jako dluhu, kde byly jednotlivé platby sumarizovány, aniž by dostatečně uvážily další skutečnosti, k nimž pro určení, zda se jedná o uvažovaný trestný čin, musejí přihlížet. Je vhodné v této souvislosti připomenout, že soudy při posouzení, zda k nesplnění uvedené zákonné povinnosti došlo ve větším rozsahu, a zda jde tedy o trestný čin, nejsou takovým vyjádřením pojišťovny vázány. Mohou z něj sice vycházet, ale vždy s ohledem na obhajobu obviněného a s přihlédnutím k dalším rozhodným skutečnostem.
Zejména soudy nezkoumaly ze všech hledisek okolnosti, za nichž jednotlivé platby nebyly uhrazeny. V této souvislosti je potřeba poukázat na to, že zejména ponechaly bez povšimnutí, že obviněný, jak vyplynulo i z výše uvedeného přehledu, v době od března 1996 do února 1998 pojistné na zdravotní pojištění V. z. p. hradil. I když se jedná o období bezmála dvou let, soudy k této okolnosti vůbec nepřihlížely, nezabývaly se jí a nevyhodnotily ji ve smyslu pojmu blízké časové souvislosti podle ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., a i toto období začlenily do jednoho pokračujícího trestného činu.
Kromě této okolnosti, kterou soudy nevysvětlily, se ani u dalších jednotlivých plateb, které nebyly včas a řádně uhrazeny, nezabývaly tím, zda již jde o takovou časovou proluku, aby se mohlo jednat o přetržení blízké časové souvislosti, a to zejména ve vztahu i k subjektivním okolnostem, jimž se soudy rovněž nevěnovaly a jejich pozornosti unikla i skutečnost, že obviněný, přestože neplatil pravidelně, v některých letech na úhradě zaplatil více, než jak činila jeho povinnost.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že soudy nezvažovaly, že ve vztahu k dokazování zaměřenému na objasnění znaků skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. nestačí pouze zjistit a ověřit výši neodvedených finančních částek, ale je rovněž nezbytné zjišťovat a důkazy ověřovat důvody, které obviněného k takovému jednání vedly. V případě tohoto trestného činu bude zpravidla vyloučeno rozhodnout ve věci bez opatření účetních dokladů dokumentujících hospodaření plátce – obviněného v předmětném období (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001).
Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (jako trestného činu podle §255 tr. zák. resp. od 1. 1. 1998 podle §147 tr. zák.) je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Pokud by byl zaměstnavatel insolventní a zvýhodnil by jiného věřitele zaplacením jeho pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek spočívajících v povinnosti odvádět za zaměstnance zálohy na daň z příjmů, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pak by se mohlo jeho jednání posoudit jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., a nikoli jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. (resp. nyní jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák.). Ustanovení čl. 8 odst. 2, věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nelze někoho zbavit osobní svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, se týká jen takového závazku povinného, který vzniká na základě smluvního vztahu. Povinnost zaměstnavatele odvádět za zaměstnance zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti však nevzniká na základě smluvního závazku, ale jde o povinnost stanovenou přímo zákonem, bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a povinnosti, než zákon uvádí (k tomu viz rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
Soudy ani tyto zásady nebraly do úvahy a dokazování uvedeným směrem vůbec nezaměřily.
V posuzované věci přitom nelze přehlédnout, že byla mimo obviněného a zástupců V. z. p., vyslechnuta jako svědkyně i L. M., která ve firmě obviněného pracovala od 1. 1. 1993 do 31. 1. 2001 jako účetní. Podle protokolu o výslechu založeného na č. l. 333 spisu tato svědkyně uvedla, že z mezd zaměstnanců byly strhávány zálohy povinných plateb, které byly zasílány oprávněným příjemcům těchto plateb. Později se firma dostala do druhotné platební neschopnosti, svědkyně však povinné platby nadále odváděla a na jednotlivé útržky vždy psala, že je to odvod za zaměstnance. Kolem roku 1995 došlo k situaci, že firmě nebyla proplacena asi polovina fakturace a nebylo možno platit řádně a včas příslušným institucím, o čemž věděl i obviněný. Nastalo období, kdy „byli rádi, že mají alespoň na výplatu čistých mezd pro zaměstnance“, jejich počet byli nuceni z původního sta zaměstnanců snížit. Svědkyně rovněž uvedla, že každé tři roky probíhala ve společnosti kontrola příslušných institucí, a z těchto kontrol vždy vyplynulo, že není placeno včas a v plné míře a docházelo k uzavírání splátkových kalendářů. Splátkové kalendáře byly uzavřeny s M. A., Z. p. M. v. a s P. s. s. z. S V. z. p. však splátkový kalendář uzavřen nebyl.
K tomu obviněný ve svém dovolání dodal, že jeho úmyslem rozhodně nebylo neplatit povinné platby, tyto hradil podle aktuální situace společnosti závislé na hospodaření. Zdůraznil také, že původně měla firma 100 zaměstnanců a v důsledku druhotné platební neschopnosti byl nucen snížit počet zaměstnanců až na 25. Nelze přehlédnout, že z „Přehledu plateb“, který je v zásadě shora citován (č. l. 407 a násl.), je patrné, že v průběhu let, kdy se měl obviněný uvedené trestné činnosti dopouštět, docházelo průběžně ke snižování počtu zaměstnanců a k nahodilému odvádění plateb i ve vysokých částkách.
Těmito okolnostmi se ovšem soudy obou stupňů vůbec nezabývaly. Nebylo žádným způsobem zjišťováno, zda obviněný jako zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. zda v rozhodném období příslušné částky ze mzdy svých zaměstnanců z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným subjektům, ale použil je k jiným účelům. V tomto směru nebyl opatřen k žalovanému a později odsouzenému skutku žádný důkaz, nebyli vyslechnuti zaměstnanci, kteří by se vyjádřili k tomu, jak dostávali své výplaty, zda to bylo ve stanovených termínech, v jaké výši, dále také k tomu, co je jim známo o srážkách z hrubých mezd, nebyly zkoumány okolnosti, za nichž obviněný jako fyzická osoba hospodařil. Znalecký posudek v tomto směru nebyl zpracován a ani jinak nebyly do rozhodnutí soudu zahrnuty skutečnosti, za nichž obviněný průběžně i částečně v různých částkách svou povinnost prokazatelně plnil.
Pro posouzení, zda obviněný naplnil znaky trestného činu podle §147 tr. zák. nepostačuje zjištění, že obviněný, který plnil svou povinnost odvádět za své zaměstnance některou z plateb, k níž byl (např. na základě zák. č. 292/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů) povinen, nepravidelně po vymezené období způsobil dluh, ale je nutné pečlivě zkoumat a důkazy ověřovat důvody, které obviněného k takovému jednání v jednotlivých konkrétních případech vedly. Takto však soudy v dovoláním napadených rozhodnutí nepostupovaly.
S ohledem na tyto zjištěné nedostatky, na jejichž základě Nejvyšší soud shledal, že obě napadená rozhodnutí tak, jak byla vydána, nemohou obstát, rozhodl, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 5 To 484/2006 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 2 T 51/2005, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na Obvodním soudu pro Prahu 8, jemuž se tímto uvedená věc jako soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení bude, aby na podkladě výše rozvedených a popsaných zásad, jimiž je povinen se řídit, znovu posoudil všechny rozhodné okolnosti, tedy jednak ty, které již nyní z provedeného dokazování vyplývají, a jednak ty, jež budou zjištěny z dalších důkazů, které bude nutné pro objasnění všech naznačených nedostatků provést.
Další řízení se tudíž neobejde bez toho, aniž by byla podrobněji vyslechnuta účetní L. M., která sice uvedla, že ke srážkám z hrubých mezd zaměstnanců vzhledem k druhotné platební neschopnosti vůbec nedocházelo, avšak není zřejmé, kdy k tomu mělo docházet. Bude potřebné přibrat znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví a daňového poradenství, popř. znalce se specializací na podnikatelské aktivity, aby se vyjádřil zejména k finanční situaci fyzické osoby obviněného podnikající pod obchodním jménem S. G. a aby tak byla ověřena obhajoba obviněného o tzv. druhotné platební neschopnosti, dostatku hotovosti a provádění zákonných odvodů z hrubých mezd zaměstnanců apod. V tomto směru bude rovněž vhodné vyslechnout i další zaměstnance, event. jiné osoby, které mohou na otázky spojené s hospodařením obviněného jako fyzické osoby dát potřebné odpovědi. K tomu bude nutné však nejprve vyslechnout řádně obviněného právě se zaměřením na podanou obhajobu.
Dále bude nezbytné přezkoumat všechny okolnosti významné z hlediska zásad rozhodných pro určení, zda čin, nebo jeho část nebyla ve smyslu §67 tr. zák. promlčena, což znamená dokazování zaměřit i na objasnění toho, zda v případě, že by ohledně některé části trestního jednání obviněnému kladeného za vinu, uplynula promlčecí doba, nebyl běh této promlčecí doby podle §67 odst. 3 tr. zák. přerušen.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že jsou výsledky tohoto dokazování limitovány časovým obdobím, které od počátku trestné činnosti obviněného již uplynulo, avšak i přesto je tento postup nezbytný právě proto, aby byly vyloučeny jakékoliv pochybnosti o tom, zda byla skutková podstata uvedeného trestného činu naplněna, či zda se nejednalo s ohledem na subjektivní okolnosti na straně obviněného o jiný trestný čin.
Přitom bude nutné mít na zřeteli, že když podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a odvody povinných plateb sražených z jejich mezd, musí přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby mohl dostát též své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, případně takové podnikání ukončit (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 12/2002-T 297 a 19/2003-T 449.).
Poté, co soud prvního stupně dostatečně objasní všechny významné skutečnosti, bude potřebné, aby ze všech shora rozvedených hledisek zkoumal, zda obviněný spáchal jeden či více pokračujících trestných činů. Zejména bude nutné, aby se tento soud zaměřil na posouzení naplnění podmínek blízké časové souvislosti ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. se zřetelem na období od března 1996 do února 1998, po které obviněný jak plyne i ze shora uvedených důkazů, svou povinnost odvádět za své zaměstnance příslušné platby na zdravotní pojištění plnil.
V případě, že soud shledá, že též s ohledem na okolnosti určující naplnění podmínek pro pokračování, došlo k přerušení blízké časové souvislosti, bude nutné, aby trestné jednání v důsledku tohoto rozdělil na dva samostatné skutky.
Pokud tomu budou i ostatní skutečnosti nasvědčovat, byl by první z nich páchán v době od 1. 2. 1993 do 20. 2. 1996. U tohoto činu bude soud nejprve povinen s ohledem na všechna hlediska významná podle §16 odst. 1 tr. zák. posuzovat, zda je dána trestnost tohoto činu podle zákona platného v době spáchání, pak by se jednalo o právní kvalifikaci podle §255 tr. zák. (podle trestního zák. účinného do 31. 12. 1997), pokud v souhrnu všech zákonných ustanovení pro obviněného nebude příznivější pozdější právní úprava vycházející z novely zák. č. 253/1997 Sb. účinné od 1. 1. 1998 jako trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák.
V každém případě však bude soud povinen ve vztahu k tomu trestnému činu se zřetelem na dobu, kdy bylo trestní stíhání proti obviněnému zahájeno, zkoumat, zda ve smyslu §67 tr. zák., jak je shora rozvedeno, nedošlo k promlčení trestního stíhání. Pokud by soud shledal, že trestní stíhání pro tento skutek bylo promlčeno, bude nutné, aby trestní stíhání na základě §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil.
Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že jsou dány i další jak subjektivní, tak i objektivní okolnosti pro to, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. u další části trestné činnosti, kterou by vymezovala doba od března roku 1998, bude nutné určit v souladu s výsledky doposud provedeného dokazování, nebudou–li zjištěny jiné okolnosti, dobu ukončení tohoto pokračujícího trestného činu, neboť je zřejmé, že poslední vyčíslená platba, kterou měl obviněný odvést, a neučinil tak, byla vyměřena za měsíc červenec 2002. Nejeví se tedy správným ukončení trestného činu dne 31. 12. 2002, jak je nyní ve skutkových zjištěních uvedeno.
Nejvyšší soud však v této souvislosti rovněž připomíná, že trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. může být trestným činem pokračujícím a skládat se z jednotlivých dílčích útoků. Za tyto jednotlivé dílčí útoky je v takovém případě třeba považovat neodvedení povinných plateb v jednotlivých stanovených obdobích, byť i různým subjektům (viz rozhodnutí č. 27/2006 Sb. rozh. tr.). To v daném případě znamená, že soud bude muset u jednotlivých plateb, jež obviněný v době do března 1998 pravidelně neplnil, zkoumat, zda jsou pro jeden pokračující čin v období do srpna 2002 splněny všechny podmínky pokračujícího trestného činu podle §89 odst. 3 tr. zák. V této souvislosti totiž bude nutné zvážit, že obviněný nezaplatil žádnou platbu v období od března 1998 do července 1999, avšak již v srpnu uhradil 300.000,- Kč. Výše této platby je významná zejména proto, že obviněný za rok 1999 měl zaplatit na pravidelných platbách celkem částku 221.229,- Kč. K tomu bude proto na základě doplněného dokazování nutné posoudit, co tato platba přesahující více jak roční povinnost, představovala. Podle výsledku dokazování a všech úvah pak bude potřeba posuzovat, zda v tomto případě obviněný dobrovolně neuhradil předchozí platby, což by bylo nutné hodnotit ve smyslu §147a tr. zák. ve prospěch obviněného jako účinnou lítost, avšak jen tehdy, kdyby se jednalo o skutek, který by byl ohraničen obdobím od března 1998 do července 1999 a částkou 300.000,- Kč by byly uhrazeny všechny v průběhu takto vymezeného období nezaplacené pravidelné platby.
Za další samostatný skutek a trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák. by bylo možné považovat jednání obviněného od března roku 2000, kdy obviněný neplnil svou povinnost až do května 2001. Toto posouzení však bude záležet na vyhodnocení toho, o jakou platbu se jednalo v červnu 2001, kdy obviněný uhradil částku 120.145,- Kč, poté nehradil pravidelně od července 2001 až do prosince 2001, kdy uhradil 80.275,- Kč. Zhodnotit tedy bude nutné to, že v průběhu dvou měsíců roku 2001, byť neplnil svou povinnost pravidelně, avšak povinnost, kterou měl za rok 2001, převýšil více jak dvojnásobně (uhradil 200.420,- Kč, ač měl za tento rok odvést 81.164,- Kč). Poté bude nutné se vypořádat s tím, že v době od ledna 2002 do července 2002 z částky 7.000,- Kč, kterou měl zaplatit celkem jako součet za jednotlivé měsíce, po něž svou povinnost neplnil, již nic nezaplatil.
Všechny tyto okolnosti bude muset soud pečlivě zvažovat ze všech hledisek významných nejen ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák., ale především ve všech souvislostech vyplývajících z provedeného dokazování i se zřetelem na zákonná pravidla pro vymezení pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. a hodnotit své závěry, které ze všech těchto úvah vyplynou v souladu s pravidly vycházejícími z ustanovení §147a tr. zák. Podle výsledků tohoto zkoumání pak bude nutné zvažovat v jakém období se obviněný dopustil kterého skutku a tento skutek správně právně posoudit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová