ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1153.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1153/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2007 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 10 To 31/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 11/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 10 To 31/2007, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání, které podal proti výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. pod bodem 2) a výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 4 T 11/2006. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem; podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci – mobilního telefonu zn. Panasonic, v. č. 350076871477… včetně SIM karty. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému E. Ch. – Ch., P. d., P., částku ve výši 724.483,- Kč s 6,5 % úrokem ode dne 22. 2. 2002 rukou společnou a nerozdílnou s již odsouzenými P. V. a M. P. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný P. K. trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil spolu s již odsouzenými P. V. a M. P. tím, že v období od 09.30 hodin dne 5. 8. 2000 do 07.00 hodin dne 7. 8. 2000 společně v P., M. u., v objektu skladu firmy E. Ch., který odemkl obviněný P. K., zaměstnanec této firmy, odcizili 365.383,60 Kč v hotovosti, dobíjecí kupóny na mobilní telefony a spotřební elektroniku, v celkové hodnotě 1.017.026,54 Kč ke škodě firmy E. Ch., firma Ch., P. d., P., zboží naložili do předem připraveného dodávkového automobilu a odvezli a poté nainscenovali vloupání provedené neznámou osobou, odcizené zboží pak z větší části prodali, některé si ponechali pro sebe a o zisk se rozdělili.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. měl spáchat společně s již odsouzeným P. V. a s dosud nezjištěným pachatelem tím, že dne 2. 7. 2001 kolem 12.00 v P., M. u., v objektu firmy E. Ch., po předchozí vzájemné domluvě provedli loupežné přepadení tím způsobem, že odsouzený P. V. s dosud nezjištěným pachatelem pod pohrůžkou použití střelné zbraně donutili skladníka P. H. k otevření trezoru, poté jej spoutali a ústa mu přelepili lepící páskou a z otevřeného trezoru pak odcizili dobíjecí kupóny k mobilním telefonům v hodnotě 1.124.786,- Kč a finanční hotovost ve výši 345.662,60 Kč, kterou z větší části krátce předtím odevzdal obviněný P. K., který také zjistil nejvhodnější dobu k přepadení skladu, celkem způsobili škodu firmě E. Ch., firma Ch., P. d., P., ve výši 1.470.449,20 Kč, přičemž zboží následně prodali a o finanční hotovost i finanční částku získanou z prodeje zboží se rozdělili, v tomto případě odsouzený P. V., ačkoliv nebyl držitelem zbrojního průkazu opatřil střelbyschopnou pistoli blíže nezjištěného typu, značky a ráže s deseti kusy ostrých nábojů od odsouzeného J. R., který tuto pistoli držel a cvičně z ní střílel, ač sám nevlastnil zbrojní průkaz ani jiné oprávnění k držení střelné zbraně.
Obviněný v dovolání podaném v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem loupeže a výroku o trestu odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v nerespektování zásady in dubio pro reo, zejména při posuzování výše škody. Z dokazování podle jeho přesvědčení vyplynulo, že nedisponoval klíči od trezoru, nemohl mít povědomí o jeho obsahu, o tom, co v trezoru - kromě jím vložených prostředků - bude uloženo, a tudíž ani nemohl vědět, co bude ze skladových prostor odvezeno. Měl za to, že skutečně způsobenou škodu mu nelze přičítat k tíži, protože vlastní provedení trestného činu nerealizoval. Výše škody mu nemohla být známa ani s ohledem na utržené prostředky za prodané zboží, neboť prodával pouze část zboží a teprve po realizaci prodeje bylo rozhodnuto o tom, že si každý z pachatelů ponechá cca 200.000,- Kč až 300.000,- Kč. Za takové důkazní situace mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a uložen přiměřený trest. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a aby Krajskému soudu v Plzni přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného P. K. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Spornou otázkou bylo, zda bylo dovolání podáno v zákonem stanovené lhůtě. Z obsahu spisu vyplývá, že opis napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze bylo obviněnému doručeno dne 19. 6. 2007, jeho obhájci Mgr. Z. H. dne 14. 6. 2007. Podáním označeným jako dovolání ze dne 13. 8. 2007, došlým Krajskému soudu v Plzni dne 14. 8. 2007 a tedy v průběhu lhůty k podání dovolání, obviněný žádal soud prvního stupně o ustanovení obhájce k podání dovolání, „neboť jeho obhájce mu sdělil, že tak nehodlá učinit“ (č. l. 1087, 1088). Na žádost obviněného reagoval předseda senátu soudu prvního stupně tak, že přípisem ze dne 27. 8. 2007 požádal obhájce obviněného Mgr. Z. H. o sdělení, zda bude nadále zajišťovat obhajobu obviněného a vyzval ho k odstranění vad podaného dovolání ve lhůtě dvou týdnů od doručení sdělení (č. l. 1090). Tato výzva byla obhájci doručena ve středu dne 29. 8. 2007 a ve středu dne 12. 9. 2007, tedy ve stanovené lhůtě, obhájce podal jako poštovní zásilku adresovanou soudu prvního stupně dovolání obviněného (č. l. 1092-1094). Striktně posuzováno bylo dovolání obviněného dáno na poštu opožděně, poněvadž s podáním obviněného, byť bylo označeno jako dovolání, účinky podání dovolání spojovat nelze (jak o tom byl obviněný ostatně též poučen v napadeném usnesení odvolacího soudu). Nicméně specifické okolnosti případu a především postup soudu prvního stupně odůvodňují potřebu se od tohoto závěru odchýlit. Soud prvního stupně totiž stanovil obhájci obviněného konkrétní lhůtu k „odstranění vad podaného dovolání“, ačkoliv ve skutečnosti šlo o podání dovolání, nikoliv odstranění jeho vad, obhájce ji respektoval a dodržel, a posoudit za takových okolností dovolání obviněného jako opožděné by nebylo korektní. Proto dovolací soud uzavřel, že se má za to, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě.
Nejvyšší soud ale shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil výlučně výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a především proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Plzni a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. V zásadě totiž namítl, že soudy vyšly z nesprávných skutkových zjištění, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému určení výše škody způsobené dovolatelem.
Námitky skutkové ale nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 8, 9 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat.
Nemohou proto obstát ani výhrady obviněného vůči zavinění vztahujícímu se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. způsobení značné škody.
Stran zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení §6 tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, a jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. Totéž platí o okolnostech přitěžujících. Ustanovení §6 tr. zák. tedy rozlišuje \"těžší následek\" a \"jinou skutečnost\". Ve smyslu citovaného ustanovení těžším následkem je ohrožení nebo porušení vyvolané trestným činem jako např. značná škoda, těžká újma na zdraví apod.; jinou skutečností jsou okolnosti blíže určující objekt a objektivní stránku trestného činu a pachatele. Je zjevné, že značná škoda jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. je těžším následkem, a protože trestní zákon nevyžaduje zavinění úmyslné, postačí zavinění z nedbalosti.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání i v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění. Obviněný v podstatě tvrdil, že neměl od trezoru klíče, neznal množství finančních prostředků ani dalších cenností v něm uložených a nemohl ani tušit, které věci budou ze skladu odcizeny, pročež mu nelze přičítat k tíži celou výši způsobené škody.
V projednávaném případě soudu obou stupňů věnovaly otázce vztahu zavinění k okolnosti podmiňujícím použití vyšší trestní sazby spočívající ve způsobení značné škody ve smyslu §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. náležitou pozornost. Z výroku o vině i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se jasně podává, že společným jednáním obviněných P. K., P. V. a další dosud nezjištěné osoby byla způsobena škoda ve výši 1.470.449,20 Kč. Soud upozornil a zdůraznil, že pachatelé jednali po předchozí dohodě o rozdělení úkolů - obviněný P. K., zaměstnanec znalý poměrů u poškozené společnosti, dal svým odchodem z objektu skladu spolupachatelům znamení, že se v objektu nachází pouze osoba skladníka, obviněný P. V. a nezjištěná osoba pak pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutili skladníka P. H. k otevření trezoru a k vydaní peněz a dobíjecích kupónů; hotovost a utržené peníze za prodané kupóny si následně rozdělili. Již soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného stran vědomosti o výši hotovosti a množství kupónů v trezoru. V této souvislosti uvedl, že obviněný P. K. znal poměry ve skladu, věděl, že kromě finanční částky cca 250.000,- Kč, kterou sám tehdy P. H. předal, odevzdal tržbu i B. Připomněl, že svědek P. H. vypověděl, že obviněný P. K. jej o nahlédnutí do trezoru požádál s odůvodněním, že je to kvůli případnému zájmu zákazníka. Tuto informaci přiléhavě hodnotil v kontextu s výpovědí spoluobviněného P. V., který mj. uvedl, že úkolem obviněného P. K. bylo zjistit okamžik, až bude v trezoru taková částka, aby z ní každý dostal 200.000,- až 300.000,- Kč, přičemž na něm též bylo, aby tam bylo i dost dobíjecích telefonních kupónů, protože oba se na spáchání činu domluvili proto, aby vyřešili finanční potíže. Obviněný P. K. si proto musel být vědom, že hodnota zcizovaných finančních prostředků a dobíjecích kupónů, jejichž hodnotu byl schopen bezpečně odhadnout i proto, že byl zaměstnancem poškozené společnosti, zjevně přesáhne částku 500.000,- Kč. Odvolací soud též poukázal na dohodu spolupachatelů, že každý z nich má činem získat 200.000,- až 300.000,- Kč, a poznamenal, že z celého jejich jednání je patrné, že byli srozuměni s tím, že se v trezoru zmocní té částky, která tam bude, neboť jejich snahou bylo zmocnit se co nejvyšších finančních prostředků (str. 3 napadeného usnesení). Závěry soudů obou stupňů jsou správné a přesvědčivé a námitku dovolatele, že nemohl vědět, které věci a v jaké hodnotě budou odcizeny, nelze přijmout. Na základě spolehlivě zjištěné vědomosti obviněného o množství peněz a kupónů, soudy učinily správný závěr o vině obviněného trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková