ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1195.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1195/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2007 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 11 To 250/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 3/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 1 T 3/2007, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. a dvěma trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §215a odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem 1) výroku o vině se obviněný trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že
- v době po uzavření manželství dne 11. 1. 2005 do 30. 6. 2005 v místě svého bydliště v N. H. svou tehdejší manželku P. B. Š., nyní H., psychicky týral tím, že se přes její nesouhlas účastnil jejích telefonátů, tyto kontroloval včetně zpráv SMS, neumožňoval jí bez jeho souhlasu a bez kontroly být někde samotné, podle jeho nařízení se musela zdržovat v uvedeném bytě a v zavřeném pokoji, v noci ji budil, přesvědčoval ji, že je psychicky nemocná, vyhrožoval jí svou vlastní sebevraždou, nadával a zastrašoval ji, proto v důsledku jeho chování poškozená opustila společnou domácnost, vyhledala odbornou pomoc a podala žalobu o rozvod manželství;
trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. měl pod bodem 2) výroku o vině spáchat tím, že
- v přesněji nezjištěné době od počátku a v průběhu roku 2003 v N. H. poté, co po něm MUDr. J. S. požadoval navrácení finanční půjčky, vyhrožoval jemu a jeho rodině fyzickou likvidací a likvidací jeho profesní kariéry;
trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. pod bodem 3) výroku o vině se měl dopustit tím, že
- v přesněji nezjištěné době v průběhu roku 2004 v N. H. při bezdůvodném fyzickém napadení P. S., kdy se jej pokusil kopnout do rozkroku, a protože se poškozenému podařilo jeho útoku vyhnout, zasáhl jej kopem do nohy, poté jej povalil na stůl a svými prsty útočil na jeho obličej, vyhrožoval P. S., že se jde ozbrojit, že má pistoli, že na něho pošle agenturu, která ho zlikviduje, pronášel výroky o tom, že mu také něco může shořet, že ho zlikviduje a nechá vyhodit ze zaměstnání, neboť má známosti.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 11 To 250/2007, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovoláním v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Měl za to, že jednání popsané pod bodem 1) mu nebylo prokázáno a soudy svá rozhodnutí opřely výhradně o svědectví poškozené, které nebylo žádným jiným důkazem verifikováno. Zpochybnil závěry znaleckého posudku PhDr. F. ohledně věrohodnosti poškozené a uvedl, že poškozená před manželstvím měla několik vztahů, vdávala se ve zralém věku po zkušenostech nabytých mj. v zahraničí a trestní oznámení podávala ve snaze získat finanční prostředky a poukázat na jeho patologické hráčství. Odmítl i závěr soudů, že jeho vina byla prokázána listinnými důkazy a výpověďmi svědků MUDr. J. S., P. S., G. V., J. K. a dalších, neboť z těchto výpovědí nevyplynuly žádné relevantní informace. Výpověď poškozené, která je v zásadním rozporu s jeho výpovědí, nemohla podle něj postačovat k prokázání jeho viny. Nesprávné právní posouzení spatřoval i v tom, že soudy dostatečně nezkoumaly materiální stránku trestného činu. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby je poškozená pro krutost, bezohlednost a bolestivost pociťovala jako příkoří. Uvedl, že nebylo prokázáno, že se poškozená nemohla sama pohybovat po bytě, telefonovat, nikdo ji v tom neomezoval a ani dispozice jejich společného bytu žádné omezování neumožňovaly. Stran skutku pod bodem 2) namítl, že soudy opět nesprávně vyšly toliko z výpovědi poškozeného, jeho manželky a dalších svědectví, která byla pouze zprostředkovaná. Poškozený o něm v hlavním líčení vypověděl, že nevymáhal peníze nijak intenzivně, že byl v roce 2003 ještě váhavý, že si myslel, že je dobrý člověk, a pokud o nějaké peníze přišel, bylo to pro dobrou věc v rámci protikuřácké ligy. Domníval se, že u poškozeného proto nemohla vzniknout důvodná obava z usmrcení, těžké újmy na zdraví či jiné těžké újmy za situace, kdy věřil ve zlepšení situace a v nápravu obviněného. Skutečnost, že o jeho výhrůžkách poškozený nikoho neinformoval a neoznámil věc policii, nasvědčuje tomu, že se ničeho závažného nedopustil. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) uvedl, že závěry o vině jsou opřeny pouze o tvrzení poškozeného, přičemž nebyl proveden žádný důkaz, který by verzi poškozeného potvrzoval a vyvracel tak jeho obhajobu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Náchodě jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující zrušil a aby Okresnímu soudu v Náchodě přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby sám rozhodl ve věci rozsudkem a zprostil jej obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že popis jednání obviněného vystihuje pojem týrání ve smyslu judikatury vztahující se k ustanovení §215a tr. zák., pro něž je charakteristický vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti a určitá trvalost, které poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří. Ohledně námitky naplnění materiální stránky trestných činů se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že učiněná skutková zjištění naplňují znaky trestných činů po stránce formální i materiální; jednání obviněného nebylo ojedinělým excesem a je třeba je považovat za společensky nebezpečné. Ostatní námitky stran rozsahu a kvality dokazování, věrohodnosti svědeckých výpovědí označil jako námitky skutkové, které nelze podřadit pod žádný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky (ve vztahu ke všem třem skutkům), které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit, a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou zpochybnil znalecký posudek PhDr. V. F., věrohodnost výpovědí poškozené P. B. Š., nyní H., a dalších svědků včetně poškozených P. S. a MUDr. J. S. s tím, že jejich tvrzení nebyla potvrzena dalšími důkazy. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Náchodě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Hradci Králové, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil týrání poškozené P. B. Š., nyní H., či tzv. nebezpečného vyhrožování vůči poškozeným MUDr. J. S. a P. S., jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soud prvního stupně neztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč jí neuvěřil. Z odůvodnění rozhodnutí soudů se jasně podává, jak soudy obou stupňů reagovaly na obhajobu obviněného a proč vycházely z výpovědí poškozených. Hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozených v kontextu dalších provedených důkazů, tj. výpovědí jmenovaných svědků, výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, PhDr. V. F. jakož i listin, věnovaly náležitou pozornost. Skutková zjištění mají oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného či jednostranného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného, jímž byla porušena zásada in dubio pro reo, jak naznačoval dovolatel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. především pro absenci jeho materiální stránky, a dále je z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání významná otázka, zda jednání pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku bylo svou intenzitou způsobilé vyvolat u poškozeného důvodnou obavu z vyplnění pronesených výhrůžek a zda tak byly naplněny znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.
K trestnému činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Označeného trestného činu se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v době po uzavření manželství dne 11. 1. 2005 do 30. 6. 20005 v místě svého bydliště v N. H. svou tehdejší manželku P. B. Š., nyní H., psychicky týral tím, že se přes její nesouhlas účastnil jejích telefonátů, tyto kontroloval včetně zpráv SMS, neumožňoval jí bez jeho souhlasu a bez kontroly být někde samotné, podle jeho nařízení se musela zdržovat v uvedeném bytě a v zavřeném pokoji, v noci ji budil, přesvědčoval ji, že je psychicky nemocná, vyhrožoval jí svou vlastní sebevraždou, nadával a zastrašoval ji, proto v důsledku jeho chování poškozená opustila společnou domácnost, vyhledala odbornou pomoc a podala žalobu o rozvod manželství. Je zjevné, že zákonné znaky trestného činu podle §215a odst. 1 tr. zák. jsou v těchto zjištěních obsaženy. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán tak, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., stanoviska publikovaná pod č. 3/83, 11/84 Sb. rozh. tr.). Není pochyb o tom, že jednání obviněného vůči poškozené charakteristické rysy týrání nese. Obviněný ostatně ani naplnění formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu relevantně (tj. jinak než skutkovými námitkami) nezpochybnil. Jeho výhrady vůči právnímu posouzení skutku jako trestného činu byly soustředěny k výhradám vůči naplnění materiální stránky tohoto trestného činu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se soudy obou stupňů zabývaly a jejich závěry jsou přesvědčivé. Při posuzování materiální stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. je především nezbytné přihlédnout k intenzitě jednotlivých útoků, k době, po kterou takové jednání trvalo, a k následkům takového jednání. Soud prvního stupně přiléhavě upozornil, že jednání obviněného, jímž poškozenou ponižoval, omezoval v běžném způsobu života i naplňování základních potřeb, působil jí psychické útrapy, trvalo několik měsíců a zabránila mu až poškozená svým útěkem. V důsledku chování obviněného byla poškozená nucena vyhledat odbornou pomoc. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud učinily závěr, že trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. byl jednáním obviněného naplněn po stránce formální i materiální.
K trestnému činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. – poškozený MUDr. J. S.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněného spočívající v tom, v přesněji nezjištěné době od počátku a v průběhu roku 2003 v N. H. poté, co po něm MUDr. J. S. požadoval navrácení finanční půjčky, vyhrožoval jemu a jeho rodině fyzickou likvidací a likvidací jeho profesní kariéry.
Obviněný namítl, že jeho případné výhrůžky nemohly u poškozeného vzbudit důvodnou obavu, poněvadž poškozený sám ve své výpovědi uvedl, že věřil ve zlepšení situace a nápravu obviněného; navíc o výhrůžkách nikoho neinformoval a neoznámil věc policii, což podle jeho přesvědčení jen dokládá, že se ničeho závažného nedopustil.
Ani tato výhrada obviněného nemůže obstát. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku jasně vyložil, že z výpovědi poškozeného MUDr. J. S. vyplynulo, že poškozený měl z jednání obviněného strach a obavy a bral jeho výhrůžky vážně (strana 6). Tyto závěry vycházejí z výpovědi poškozeného v hlavním líčení dne 15. 2. 2007 (č. l. 215-216). Je sice pravdou, že poškozený hovořil o tom, že ještě v průběhu roku 2002 měl o obviněném, který si získal jeho důvěru, dobré mínění. Proto mu také půjčil nikoliv nevýznamný obnos peněz. Když však obviněného žádal, aby mu peníze vrátil, jeho chování k němu se změnilo. Svědek skutečně uvedl, že počátkem roku 2003 byl ještě váhavý, říkal si, aby obviněnému neublížil, že je to dobrý člověk a přišel-li o nějaké peníze, bylo to pro dobrou věc. Současně ale též zmínil, že se obviněného začal bát a nátlak z jeho strany se posléze stupňoval. Obviněný mu vyhrožoval „kariérní likvidací přes lékařskou komoru, že přijde o místo, že jej zabije, že jej i jeho rodinu nechá zabít mafií“. Vysvětlil, že s podáním trestního oznámení váhal, protože jak se jinak nikdy ničeho nebál, tak teď se opravdu bál, že mu nikdo nepomůže. Jeho přátelé mu též říkali, že nic nemá, že to je k ničemu. Z výpovědi poškozeného vyplývá nejen povaha výhrůžek obviněného, okolnosti, za nichž k nim docházelo, ale též obava, kterou poškozený z obviněného a jeho výhrůžek měl.
Na těchto závěrech nemůže nic měnit ani výhrada obviněného, že poškozený o jeho výhrůžkách nikoho neinformoval a neoznámil věc policii. Poškozený se ostatně v daném kontextu vyjádřil v tom smyslu, že neočekával, že by jeho trestní oznámení mohlo mít nějaký efekt, a trestní oznámení nakonec, podnětován činem poškozené P. B. H., dne 20. 3. 2006, podal.
Ze zjištění soudu prvního stupně plyne, že čin obviněného nebyl ojedinělým excesem, a podobně jako u skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (poškozený P. S.) je třeba ně něj pohlížet jako na společensky nebezpečné jednání, jímž byly naplněny formální i materiální znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Nebylo možné jej tolerovat a jeho nebezpečnost podceňovat, jak naznačoval svým postojem k němu obviněný.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková