ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1285.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1285/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovoláních obviněných J. P. a M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 10 To 166/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 288/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. P. a M. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 4 T 288/2005, byli obvinění J. a M. P. uznáni vinnými, že:
„1/ jako osoby bez živnostenského oprávnění předstírali podnikatelský záměr s provozem restaurace ve F. a na základě těchto tvrzení od A. B., která byla obžalovanými přesvědčena o návratnosti, vylákali v S., v době od srpna 2004 do 14. 10. 2004 částku 295.260,- Kč, 200.000,- Kč, 268.000,- Kč, 292.000,- Kč, 90.000,- Kč a 18.000,- Kč, celkem 1.055.260,- Kč, a tuto půjčku jí již nevrátili s tím, že poškozená jim tuto částku vyplatila postupně v jednotlivých splátkách,
2/ jako osoby bez živnostenského oprávnění předstírali podnikatelský záměr s provozem hotelu a na základě těchto tvrzení od A. B., která byla obžalovanými přesvědčena o návratnosti své investice, vylákali v K. v polovině října 2004 hotově částku ve výši 1.600.000,- Kč, kterou získala A. B. zastavením své nemovitosti v S., a tuto částku jí již nevrátili,
3/ vystupovali jako zástupci agentury Š., která se měla zabývat vymáháním pohledávek, kteří se na základě ústní dohody v srpnu 2004 zavázali, že zprostředkují vymožení pohledávky společnosti Z. V., vůči společnosti O., S. s. N., v hodnotě cca 3.000.000,- Kč, přičemž postupně v blíže nezjištěném období měsíce srpna 2004 v S., okr. N., vylákali od jednatele společnosti Z. V. V. B., částku 164.000,- Kč na údajné soudní poplatky, přestože neměli v úmyslu žádné kroky k vymožení pohledávky podniknout a do dnešního dne částku 164.000,- Kč nevrátili,
4/ dne 3. 9. 2004 se zavázali na základě písemné dohody, že zprostředkují vymožení pohledávky Ing. L. V., v hodnotě cca 200.000,- Kč, vůči společnosti H. T., s. r. o., jejímž jednatelem je V. K., přičemž dne 3. 9. 2004 v Ú. n. L. vylákali z Ing. L. V. částku 30.000,- Kč jako zálohu, přestože neměli v úmyslu žádné kroky k vymožení pohledávky podniknout a do dnešního dne částku 30.000,- Kč nevrátili“.
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to obviněnému J. P. uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §57a odst. 1 tr. zák. i trest zákazu pobytu na území okresu Nymburk v trvání tří roků. Obviněnému M. P. uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a také jemu podle §57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území okresu Nymburk v trvání tří roků. Konečně soud podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. učinil výroky o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 10 To 166/2007, tak, že je podle
§256 tr. ř. zamítl.
Obvinění J. a M. P. s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a prostřednictvím obhájce Mgr. Bc. P. S. podali proti němu společné dovolání, které opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu svého obsáhlého podání obvinění upozornili na to, že naprostou většinu dovolacích námitek uplatnili již v dosavadním průběhu trestního řízení a podrobné závěrečné řeči obhájce. Poukazovali na to, že od počátku trestního stíhání nebyl ze strany orgánů činných v trestním řízení zájem na zjištění objektivní pravdy a že neúplně zjištěný skutkový stav byl nakonec nesprávně právně kvalifikován. Zároveň upozornili na to, že si současně s dovoláním dovolují „vzhledem k poměrně úzkému okruhu zákonných dovolacích důvodů podat i stížnost pro porušení zákona“.
V další části dovolání obvinění tvrdili, že pokud jde o skutek v bodě 1/ napadeného rozsudku, je třeba odlišovat civilně právní instituty, ujednání a sankce od jednání, na které se vztahují normy trestního práva a sankce z toho vyplývající. V projednávané věci se prý jednalo o zcela standardní obchodně či občansko právní vztah, resp. nade vší pochybnost nebyl prokázán opak. Nesouhlasili ani s tvrzením soudu, že měli uvádět, že budou ve F. kupovat nějakou nemovitost, a uvedli, že vlastnili restauraci jako podnik, který chtěli provozovat v pronajatých prostorách. Pozastavovali se nad tím, že nebylo nikým zjišťováno, zda se na uvedené adrese skutečně nějaká restaurace provozuje, a nesouhlasili s tím, že soud odmítl provést další jimi navrhované důkazy.
Dovolatelé rovněž nesouhlasili s tím, že soudy dovodily v jejich jednání podvodný úmysl, stejně tak považovali údajné vyhýbání se soudnímu stíhání za irelevantní. Dále považovali za nelogické, že soudy poté, co konstatovaly jistou rafinovanost obviněných, provedly důkazy ručně sepsanými smlouvami. V této souvislosti doplnili, že v situaci naprosté důvěry nemuseli ani takové právní úkony činit a že listiny sepsali právě proto, že měli poctivé úmysly. Za chybné také považovali, že soud odmítl přeložit do českého jazyka některé dokumenty.
K bodu 1/ rozsudku soudu prvého stupně obvinění dále uvedli, že chybu v počtech odhalil již odvolací soud; přesto ani s nově stanovenou výší škody nesouhlasili a uvedli, že nikdy nebylo prokázáno, že by si půjčili částku, která je jim kladena za vinu.
K bodu 2/ odsuzujícího rozsudku dovolatelé uvedli, že nebylo prokázáno, že by uvedené částky použili pro vlastní potřebu nebo pro potřebu někoho jiného. Navíc měli snahu půjčené finanční prostředky poškozené vrátit, což prý lze dovodit z jejich zájmu dovážet ojeté automobily a tím doinvestovat rozjezd restaurace. To, že do dnešní doby nebyla půjčená částka poškozené vrácena, je zapříčiněno pouze tím, že jejich omezením na svobodě jim bylo zcela zabráněno splátky hradit nebo s poškozenou uzavřít jinou dohodu.
Obvinění dále poukazovali na to, že u dílčího útoku pod bodem 2/ by měla být postižena zejména osoba pana J., který je uvedl v omyl. Byl to totiž tento svědek, který následně okradl poškozenou B. o další finanční prostředky a cennosti, a nadto inicioval uzavření zástavní smlouvy a od M. P. následně převzal peníze, se kterými naložil neznámo jak. Pouze na základě toho, že oba obvinění byli pasivně přítomni uzavření zástavní smlouvy a že svědek J. využil jejich podnikatelského záměru, byli oba odsouzeni, aniž byla prokázána subjektivní stránka jejich jednání. Právní kvalifikace tohoto jednání je tak zcela v rozporu se skutkovými zjištěními.
K dílčímu útoku pod bodem 3/ poznamenali, že se jedná o klasickou obchodně – občansko – právní transakci, nikoliv o trestně právní vztah. S panem B. se dohodli, že jim složí zálohu na náklady spojené s činností, což také učinili; oba obvinění poté provedli požadovanou práci a zálohu použili. V podstatě nikdy se nepředpokládalo, že by měla být záloha vrácena. Částku, kterou orgány činné v trestním řízení převzaly do svých rozhodnutí, rozhodně popírali.
K dílčímu útoku pod bodem 4/ odsuzujícího rozsudku dovolatelé uvedli, že svůj závazek nemohli plnit kvůli nedostupnosti poškozeného, který byl v pracovní neschopnosti. Také v tomto případě považovali závěr soudů o naplnění podvodného úmyslu za neobjektivní, učiněný v rozporu s objektivní pravdou. Uzavřeli, že se nemůže jednat o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu; lze snad uvažovat o naplnění některých jiných skutkových podstat a v tomto směru vést dokazování, ale rozhodně se v projednávané věci nejednalo o naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými.
Vzhledem k uvedené argumentaci obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil a poté sám ve věci podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že je zprostí obžaloby, event. podle §265l tr. ř. přikáže věc příslušnému soudu, který napadené rozhodnutí vydal, k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že ačkoliv se dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů; část dovolání pak vychází z odlišných skutkových zjištění. Zároveň upozornil, že nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání být nemohou.
Dále se státní zástupce věnoval těm námitkám obviněných, které uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají (tedy že jednání obviněných postrádá podvodný úmysl); tyto námitky však považoval za zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce především považoval za zcela irelevantní tvrzení obviněných, že si poškozená s nimi sjednala podíl na zisku z jejich podnikání a že byla odložena splatnost jejích pohledávek vůči nim. Za rozhodné naopak považoval zjištění soudů, že obvinění své podnikatelské aktivity toliko předstírali a uvedli tak poškozenou v omyl. Nebýt tohoto omylu, k majetkové dispozici poškozené, která jim peníze poskytla právě na tyto smyšlené podnikatelské aktivity, by nedošlo. Skutek byl totiž dokonán již vylákáním peněz, takže případné odsunutí splatnosti pohledávky je irelevantní. Právě uvedením poškozené v omyl se skutek liší od běžné půjčky podle práva občanského či obchodního.
Pokud dovolatelé namítli nesprávnost závěru soudu o jejich podvodném úmyslu, vycházejícího ze znění smlouvy, podle které jsou „vlastníky restaurace“, a pokud dále namítli, že byli toliko „vlastníci podniku“ a nikoliv „vlastníci nemovitosti, v níž se restaurace nalézá“, pak tato námitka směřuje vůči skutkovým zjištěním učiněným soudem.
Ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 2/ státní zástupce konstatoval, že dovolání žádný relevantní argument neobsahuje. V podstatě stejné závěry učinil také v případě jednání pod body 3/ a 4/ odsuzujícího rozsudku, když uvedl, že tvrzení v dovolání obsažená odporují skutkový zjištěním provedeným soudy a že právě uvedením poškozených v omyl se skutek liší od závazku podle práva občanského nebo obchodního, neboť poškozená učinila majetkovou dispozici toliko v důsledku omylu.
Z těchto důvodů státní zástupce považoval podaná dovolání za zjevně neopodstatněná a navrhl jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejné zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Oba obvinění ve svých dovoláních uvedli celou řadu námitek, v rámci nichž hodnotili správnost a úplnost skutkových zjištění, dovolávali se změny nebo doplnění dokazování a ve své podstatě tak napadali procesní postup soudů nižších stupňů upravený ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jde zejména o argumenty, kterými se snažili prosadit svou vlastní skutkovou verzi, vyvolat dojem o své důvěryhodnosti a o tom, že ručně sepsané smlouvy byly v podstatě vyhotoveny z jejich dobré vůle, v nichž „uváděli na pravou míru“ obsah svých podnikatelských záměrů, a poukazovali na různé „nelogičnosti“ úvah nalézacího soudu apod. Takové námitky však směřovaly do skutkových zjištění soudů, příp. do způsobu hodnocení provedených důkazů, a proto z důvodů shora uvedených nejsou pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřaditelné.
Pokud by obvinění uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a taková dovolání odmítnout jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obvinění však ve svém společném mimořádném opravném prostředku uplatnili též výhrady, které lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jde zejména o ty, v nichž namítli nedostatek subjektivní stránky v bodě 1/ odsuzujícího rozsudku a nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu v bodech 2/, 3/ a 4/ rozsudku. Tyto výhrady však dovolací soud považoval za zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000,- Kč.
O spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se jedná, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob.
Podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračování v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.
Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Po subjektivní stránce je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obvinění) ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu.
Jestliže podle skutkových zjištění soudů oba obvinění v bodě 1/ odsuzujícího rozsudku převzali od poškozené A. B. v několika splátkách celkem částku 1.163.260,- Kč, přitom jí tvrdili, že ve F. rozjíždějí restauraci a předstírali tak podnikatelský záměr, na němž se poškozená měla podílet, své údajné podnikání však po celou dobu trestního řízení ničím nedoložili a půjčku jí do dnešní doby nevrátili, a pokud v bodě 2/ tohoto rozsudku řádně převzali částku opět přesahují jeden milion korun a poškozené tvrdili, že půjčené finanční prostředky použijí k provozu hotelu, který se měl údajně nacházet v Ž. R., na to však bylo zjištěno, že žádná taková stavba s uvedeným číslem popisným v Ž. R. neexistuje, navíc ani k této podnikatelské činnosti nedoložili žádné doklady a půjčenou částku do dnešní doby nevrátili, pak tímto jejich jednáním došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Zpochybňují-li obvinění naplnění subjektivní stránky těchto dílčích útoků jmenovaného trestného činu s tím, že nikdy neměli v úmyslu poškozenou nějak obalamutit nebo podvést a pouhý fakt, že do dnešní doby nebyli s to vrátit půjčené částky, byl zapříčiněn jejich neúspěchem v podnikání, jde o argumenty ryze účelové. Jednání obou obviněných v tomto případě výrazně překročilo rámec obchodněprávního či občanskoprávního vztahu. Jestliže by obvinění měli čestné úmysly a skutečně jim šlo o „rozjezd“ podnikatelské činnosti a se splácením půjček by se ocitli „jen“ v prodlení, pak by byli schopni svoji činnost doložit minimálně dokumenty potřebnými pro zápis do veřejných registrů podnikatelů či doklady o nákupu zboží a materiálů, příp. vedením účetnictví apod. Nic takového se však nestalo a obvinění v rámci své obhajoby toliko setrvali na úrovni ničím nepodložených tvrzení.
V podstatě totéž lze uvést i k dalším dílčím útokům popsaným pod body 3/ a 4/ odsuzujícího rozsudku. Také v tomto případě není pochyb o tom, že pokud obvinění (v bodě 3/) vystupovali jako údajní zástupci vymahačské agentury, kteří se na základě ústní dohody zavázali, že zprostředkují vymožení pohledávky v hodnotě cca 3.000.000,- Kč, přičemž postupně vylákali od poškozeného V. B. na údajné soudní poplatky částku 164.000,- Kč, přitom však žádné kroky k vymožení pohledávky neučinili a do dnešního dne půjčku nevrátili, a pokud se (v bodě 4/) zavázali na základě písemné dohody, že zprostředkují vymožení pohledávky poškozeného Ing. L. V., přičemž z něj vylákali částku 30.000,- Kč jako zálohu, přestože neměli v úmyslu žádné kroky k vymožení pohledávky podniknout a do dnešního dne částku 30.000,- Kč nevrátili, pak také v tomto případě došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Co se týká zpochybňované subjektivní stránky jejich trestné činnosti, pak je nutné uvést, že oba obvinění svým jednáním chtěli způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. K naplnění subjektivní stránky bezesporu došlo, a to v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud tak přisvědčil správnosti závěru soudů nižších stupňů o tom, že oba obvinění zjištěným jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nejen po stránce formální, ale i po stránce materiální. Proto jejich zjevně neopodstatněná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a