ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1303.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1303/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 10 To 1/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5T 7/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 5 T 7/2006, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
„1) v nočních hodinách ze dne 22. 5. na 23. 5. 2005 v H. v bytě své družky J. F. v pokoji její dcery L. F., přilehl k L. F. do postele a v době, kdy spala, jí zasunul pohlavní úd do pochvy a vykonal s ní soulož, L. F. se vzbudila až v době, kdy cítila penis obžalovaného ve své pochvě, ale vzhledem ke stavu krátce po probuzení nedokázala na situaci nijak reagovat, obžalovaný pak soulož dokonal, přičemž v důsledku tohoto jednání se u poškozené vyvinulo závažné a dlouhodobé psychické onemocnění, a to úzkostně depresivní a posttraumatický syndrom s prognózou několikaleté léčby a možností doživotních následků – k náhlým stavům úzkostných vzpomínek, k děsivým snům a k negativnímu postoji k druhému pohlaví,
2) v přesně nezjištěné době od 17. 4. do 25. 4. 2002 v H. v bytě své družky J. F. přistoupil ke spící L. F., a osahával ji na přirození a když se vzbudila, z pokoje odešel“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. a v bodě 2) jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu za ně podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody.
Obviněný s tímto rozsudkem nesouhlasil a podal proti němu odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 10 To 1/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. B. Č. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle názoru dovolatele nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustil shora popsaného jednání. Po vytřídění procesně nepoužitelných důkazů dovodil existenci tří okruhů důkazů, ze kterých dovozoval svoji nevinu. V prvé řadě porovnával výpověď svou s výpovědí poškozené a konstatoval, že jeho výpověď byla po celou dobu trestního stíhání shodná. Zatímco skutek pod bodem 2) popíral, u skutku pod bodem 1) přiznal, že měl s poškozenou pohlavní styk, avšak poškozená byla minimálně s jeho chováním srozuměna, schopná pochopit následky jeho jednání a projevit s ním případný nesouhlas. K výpovědi poškozené podotknul, že existuje pouze její jediná procesně použitelná výpověď, a to ze dne 28. 7. 2006, neboť v ostatních případech i v řízení před soudy obou stupňů nebyla s to vypovídat.
Do druhého okruhu důkazů obviněný zařadil výpovědi svědků J. P., J. F. a učitelky A. S., vyzdvihl, že jde o poznatky pouze zprostředkované, získané sdělením poškozené v různém časovém odstupu.
Zřejmě do třetího okruhu důkazů obviněný zařadil výpovědi ostatních svědků (Š. H., D. Š., otce poškozené J. F. a částečně i výpověď matky poškozené J. F.) a zdůraznil, že vypovídali nikoliv o událostech samotných, ale o následném chování poškozené. Přitom všichni tito svědci vypověděli, že nepozorovali žádné změny v chování poškozené přímo po incidentu.
Dovolatel dále poukazoval na podle jeho názoru nestandardně vypracované znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, a zejména zdůrazňoval, že poškozená neuvedla, že již v minulosti podstoupila psychiatrická a neurologická vyšetření a že se dokonce pokusila o sebevraždu. Pozastavil se nad tím, že znalec přesto uzavřel, že poškozená jeví známky úzkostně depresivního syndromu v souvislosti s psychickým a následným sexuálním traumatem. Z dodatku posudku téhož znalce pak vyplynulo, že popsané duševní onemocnění je v přímé souvislosti se skutky, pro které byla podána obžaloba a znalec vyloučil, že by na vznik duševní poruchy měly vliv jiné události než ty, z nichž je viněn obviněný.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně a aby Krajskému soudu v Plzni přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že je zřejmé, že uplatněné námitky obviněného jsou pouze vyjádřením jeho nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a jejich následným hodnocením. Takové námitky však povahu právně relevantních výhrad mít nemohou.
Státní zástupkyně pro úplnost nastínila teoretický rámec relevantně uplatněných námitek u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznila, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde.
Za hmotně právní námitku státní zástupkyně nepovažovala ani tvrzení obviněného, že jednání, jímž byl uznán vinným, není trestným činem, protože poškozená s pohlavním stykem souhlasila. Uvedená právní kvalifikace totiž nebyla obviněným odvozována od skutkového stavu, který byl soudem zjištěn na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů, ale od jím vytvářeného vlastního skutkového stavu.
Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Z obsahu dovolání je totiž evidentní, že obviněný trval na vlastní skutkové verzi, v závislosti na ní zpochybnil závěr o správnosti právní kvalifikace trestných činů a konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a