ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1315.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1315/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2007 o dovolání obviněného J. U., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 2 To 49/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 1/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 61 T 1/2007, byl obviněný J. U. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo obviněnému uloženo ambulantní protialkoholní léčení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené P. M. v. ČR, pobočka O. škodu ve výši 12.662,- Kč, podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. K. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně odvoláními. Obviněný podal odvolání proti výroku o trestu; státní zástupkyně odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřila proti výroku o vině i trestu. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 2 To 49/20007, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. U. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ambulantní protialkoholní léčení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené P. M. v. ČR, pobočka O. částku 12.662,- Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 29. 7. 2006 v době od 17.50 hod. do 17.59 hod., na dvoře rodinného domku ve S. M., na ulici K., po opakovaných telefonických výhrůžkách zabitím, které bezprostředně předcházely, v prudkém afektu zlosti, kdy hladina alkoholu v jeho krvi dosahovala nejméně 2,28 g/kg, fyzicky napadl v úmyslu usmrtit poškozeného Z. K. tak, že jej uchopil za krk, natlačil jej do rohu dvora, udeřil jej hlavou do obličeje, opakovaně poškozeného uhodil hlavou o zeď dvora a když poškozený Z. K. upadl na zem, kopal jej do hlavy a do celého těla, přičemž svým jednáním způsobil poškozenému Z. K. mnohačetné oděrky v oblasti vlasové části hlavy a obličeje, krevní výrony na sliznici rtů, krevní oděrky a podlitiny na trupu a horních i dolních končetinách, stržení kůže na bříšku pravého palce a levého malíku, zlomeninu nosu, zlomeninu lícní kosti a horní čelisti, krvácení do měkkých pokrývek lebních v levé čelní a pravé spánkové krajině s prokrvácením obou spánkových svalů a krvácením pod tvrdou plenou mozkovou nad levou mozkovou polokoulí, poranění stěny břišní s ložiskovým prokrvácením okruží střev ložiskově i trhlinami, trhliny sleziny, prokrvácení měkkých tkání zapobřišnicového prostoru v oblasti bederních svalů a prokrvácení pouzder ledvin, na která dne 29. 7. 2006 v 19.50 hod. poškozený Z. K. zemřel, když bezprostřední příčinou smrti byl hemoragický šok způsobený zakrvácením do dutiny břišní a do zapobřišnicového prostoru z trhlin sleziny a okruží střev.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že se dopustil trestného činu vraždy v nepřímém úmyslu, a ve shodě s již uplatněnou obhajobou namítl, že poškozeného Z. K. neměl v úmyslu zabít. Poukázal na znalecké posudky PhDr. M. S. a MUDr. F. S., znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, z nichž vyplynulo, že není primárním agresorem, že se ze svého jednání poučil a že má korektivní náhled na čin. Upozornil na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. M. H., CSc., stran zjištěného množství alkoholu v jeho krvi a krvi poškozeného a vyvozoval, že stav poškozeného je nutno posoudit i s ohledem na zjištěné množství alkoholu v jeho krvi. Soudy se podle něho náležitě nevypořádaly s otázkou, zda zranění, která poškozený utrpěl, nemohla vzniknout i bez přispění jiné osoby. Nebylo podle něho prokázáno, že napadení bylo záměrně vedeno na oblasti důležitých orgánů, jako jsou např. srdce, játra, plíce apod.; podle zavedené praxe nelze údery do obličeje považovat za přímý útok na mozek s cílem usmrtit. Zdůraznil, že nebyl v době konfliktu ozbrojen a neměl u sebe ani žádný předmět, kterým by mohl učinit útok proti tělu poškozeného důraznějším. Měl za to, že soudy bagatelizovaly jeho snahu pomoci poškozenému, nevysvětlily, jak se mohly krevní stopy ocitnout v koupelně, proč tam byl napuštěný kbelík s vodou, s okolím, které bylo zakrvácené, nevypořádaly se ani s tím, že se pokoušel zavolat pomoc na linku 155, ale pod psychickým tlakem vytočil číslo 152. Ku podpoře své obhajoby odkazoval na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. M. H., CSc., podle jehož závěrů zranění svědčí vzájemnému konfliktu. Zmínil, že k natržení sleziny i okolí střev mohlo dojít pádem, resp. společným pádem, mechanismus působení znalec nedokázal rozeznat. Zranění mohla vzniknout aktivně i pasivně a vyloučil, že týlní částí hlavy by bylo naráženo na tvrdou drsnou zeď opakovaně a velkou silou. Znalec podle něho připustil, že ke zraněním mohlo dojít tak, že dovolatel napadl na poškozeného velkou silou, čímž dojde k promáčknutí stěny břišní a následně k vnitřním zraněním, tj. ke zranění závěsného aparátu střev a sleziny. Zjištěná zranění mohla vzniknout prudkým úderem pěstí, kolenem, popř. šlo o pád kolena na ležící tělo; intenzita a síla, která na tuto část těla v těchto případech působí, je stejná. Zpochybnil výpověď svědka L. K., jeho vnímavost, neboť ve výpovědi ze 13. 9. 2006 uvedl, že z poškozeného necítil alkohol, když z dokazování je zřejmá vysoká hladina alkoholu v krvi poškozeného. Za nepravdivé pak označil tvrzení svědka, že obviněný třískal Z. K. hlavou o zeď, což je vyvráceno výše uvedeným znaleckým posudkem, z něhož je patrno, že poškozený v krajině týlní zraněn nebyl. Poukázal i na rozpory ve výpovědi svědka stran četnosti úderů hlavou o zeď, délky konfliktu a celkově vyjádřil pochybnosti o jeho schopnosti objektivně interpretovat průběh celé události. Předestřel závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 29 T 9/2006 s tím, že jeho jednání mělo být posuzováno podle stejných úvah. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej uzná vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu trest v rozpětí 8 – 10 let. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v textu dovolání byla zřejmě nesprávně uvedena právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., poněvadž takový návrh nekoresponduje ani s odvolacími námitkami obviněného, který odvolání proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nepodal, ani s posléze učiněným návrhem ohledně trestu.
V podáních došlých soudu prvního stupně dne 10. 9. 2007 obviněný prostřednictvím obhájkyně učinil návrh na doplnění dokazování o výslech svědka M. K., který by měl mj. objasnit stav poškozeného v průběhu dne, kdy došlo k tragické události. Současně se též znovu vyjádřil k dovolání, opakoval svoje výhrady vůči právním závěrům odvolacího soudu, ale nesouhlasil ani se správností jeho skutkových zjištění. Vytkl, že odvolací soud neměl splněny podmínky pro rozhodnutí ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř., měl věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a navíc vycházel z nesprávného zjištění, že na poškozeného „několikrát upadl a způsobil mu tak nejzávažnější zranění“, neboť na poškozeného upadl jenom jednou a nikdy neuvedl, že se jednalo o více pádů.
Přihlíženo nebylo k podání označenému jako „dodatek k dovolání“ (soudu prvního stupně došlo 18. 9. 2007), jež zpracoval obviněný sám, poněvadž takové podání, jež nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání (a ani jeho doplnění) nepovažuje, jak o tom byl obviněný v rozsudku odvolacího soudu náležitě poučen.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného předznačil, že z hlediska uplatněného důvodu dovolání je právně relevantní pouze ta jeho část, v níž obviněný namítl, že ze skutkových okolností zjištěných odvolacím soudem nelze dovodit jeho úmysl (byť nepřímý) usmrtit poškozeného a tedy spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 8. 2006. K tomu však uvedl, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se otázkou subjektivní stránky trestného činu vraždy zabýval a správně shledal zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. V této souvislosti zdůraznil především ta skutková zjištění odvolacího soudu, podle nichž poškozenému nejdříve opakovaně telefonicky vyhrožoval zabitím a bezprostředně po posledním telefonátu vstoupil ve stavu střední, maximálně těžké opilosti na dvorek domku poškozeného Z. K., kde poškozeného ihned fyzicky napadl tak, že jej uchopil za krk, natlačil do rohu dvora, udeřil jej hlavou do obličeje, opakovaně uhodil hlavou poškozeného o zeď dvora a když poškozený padl na zem, prudce jej několikrát kopl do hlavy a celého těla. Z prokázaných skutkových okolností podle něj plyne, že obviněný v atakování poškozeného pokračoval i poté, co byly u poškozeného zřejmé známky zranění (tekla mu krev z úst) a poškozený zůstal bezvládně ležet na zemi. S ohledem na způsob provedení útoku (jeho rychlost a brutalitu), jeho intenzitu (četnost a síla opakovaných úderů zasazených poškozenému, kterou popisuje svědek L. K., koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie), místa na těle poškozeného, na která obviněný cíleně útočil (nejdříve hlava a pak i trup poškozeného) není pochyb, že obviněný věděl, že svým jednáním může poškozeného usmrtit, a pro případ,, že tento následek způsobí, byl s tím srozuměn. Poukaz dovolatele na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 29 T 9/2006 označil za nepříhodný, protože v rámci tohoto rozsudku byla řešena jiná skutková situace (jednalo se o pachatele, který přivodil smrt poškozené tím, že s ní opakovaně narážel do zdí, dveří, bytového zařízení či s ní udeřil o podlahu; nejednalo se o přímé a záměrně vedené údery do hlavy či kopání do trupu, navazující navíc bezprostředně na vyhrůžky usmrcením adresované poškozenému). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jak vyvodil odvolací soud, či zda je možno jej subsumovat pod skutkovou podstatu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., jak uvádí dovolatel.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí, kdo úmyslně usmrtí jiného.
Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky právě trestného činu vraždy. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který po předchozí slovní rozepři poškozeného udeřil svou hlavou do obličeje, opakovaně poškozeného uhodil hlavou o zeď dvora a když poškozený upadl na zem, kopal jej do hlavy a do celého těla, též následek spočívající v tom, že v důsledku jeho jednání poškozený na následky zranění popsaných ve výrokové části napadeného rozsudku zemřel, když bezprostřední příčinou byl hemoragický šok způsobený zakrvácením do dutiny břišní a do zapobřišnicového prostoru z trhlin sleziny a okruží střev.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., nebo o trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce ( prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. má sice v následku smrti totožný zákonný znak s trestným činem vraždy podle §219 tr. zák. Rozdíl mezi nimi tkví však ve formě zavinění; u trestného činu vraždy musí být následek smrti způsoben úmyslně, kdežto u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. z nedbalosti.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu.
Lze předeslat, že najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostní vědomou nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. se shoduje s vědomou nedbalostí podle §5 písm. a) tr. zák. v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn.
Při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého úmyslu na straně druhé je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů; za ty je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu mohly být reálně způsobilé.
Soud prvního stupně kvalifikoval v podstatě shodně zjištěný skutkový stav (ve skutkových zjištění není obsažen toliko údaj, že obviněný poškozeného napadl v úmyslu jej usmrtit) jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a v odůvodnění rozsudku (strany 19, 20) rozvedl své úvahy, proč čin neposoudil jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jak bylo navrhováno v obžalobě i intervenující státní zástupkyní v hlavním líčení. Uvedl, že v této souvislosti zkoumal především motivaci obviněného, který vícekrát před posuzovaným činem poškozenému telefonoval a vyhrožoval mu zabitím; sama tato skutečnost podle něj nemůže prokazovat přímý či nepřímý úmysl poškozeného usmrtit. Podle závěrů soudu obviněný telefonoval ve zlobném afektu a byl srozuměn s případným fyzickým napadením poškozeného, ale jím užitý slovní obrat „já tě zabiji“ mohl sloužit spíše k zastrašení protivníka, na což soud usuzoval z toho, že si obviněný na poškozeného nepřipravil žádnou zbraň a ani v průběhu útoku nepoužil žádný předmět nacházející se na dvorku rodinného domku poškozeného. Obviněný byl při napadení poškozeného pravděpodobně v silném zlobném afektu a měl lhostejný vztah k následku. Skutečný stav lhostejnosti však podle soudu nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu, poněvadž lhostejnost obviněného k následku nevyjadřovala jeho kladné stanovisko k možnosti úmrtí poškozeného. V průběhu hlavního líčení nebyla podle soudu jednoznačně vyvrácena ani obhajoba obviněného o možnosti způsobení alespoň části zranění v dutině břišní poškozeného pádem obviněného na poškozeného, případně pádem vzájemným. Proto soud prvního stupně nevzal za prokázané, že se obviněný činu dopustil v úmyslu způsobit poškozenému smrt, a skutek právně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Pozornost věnoval i chování obviněného po činu, to bylo podle něj vedeno snahou vyvinit se, nikoliv pomoci poškozenému, relevantní souvislosti s právním posouzením skutku z něj ale vyvozovány nebyly.
Odvolací soud se s právní kvalifikací skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. neztotožnil. V odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval (strana 20), že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný poškozenému opakovaně telefonicky vyhrožoval zabitím, a to v 16.53, 17.45 a 17.50 hod. a bezprostředně po posledním telefonátu vstupuje na dvorek domku poškozeného Z. K., kde jej ihned napadne a pokračuje v tomto i poté, co jsou u poškozeného zřejmé známky zranění a poškozený bezvládně leží na zemi. Intenzita útoku byla podle závěrů odvolacího soudu značná. Proto s ohledem na způsob provedení útoku, jeho intenzitu, místa na těle poškozeného, do kterých bylo útočeno (hlava, trup), je zjevné, že obviněný věděl, že svým jednáním může poškozeného usmrtit, a pro případ, že tento neodčinitelný následek způsobí, byl s tím srozuměn ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Odvolací soud také vysvětlil, jakými úvahami byl veden, přistoupil-li sám k odstranění vady v právním posouzení skutku. Vyložil, že postup podle §259 odst. 3 tr. ř. mu umožnilo doplnění dokazování opakovaným přečtením výpovědi svědka L. K., z níž bylo zjištěno, že svědkovi není nic známo o tom, že by obviněný na poškozeného upadl, popř. opakovaně upadl. Svědek byl přítomen útoku na poškozeného téměř po celou dobu jeho trvání, z místa činu se vzdálil až v samotném závěru napadání poté, co ještě registroval, že poškozený upadl na zem, obviněný ho kopal do celého těla, poškozený začal chrčet a z hlavy mu tekla krev a oči měl zalité krví. Teprve pak svědek vešel do domu. Následně, když před obviněným z domu utíkal, všiml si, že poškozený leží na tom samém místě na zemi, v té samé poloze a jen chrčel. Odvolací soud stručně rekapituloval výpovědi obviněného v popisu útoku proti poškozenému, upozornil na jejich změny s tím, že při hodnocení pravdivosti a věrohodnosti jeho výpovědi dospěl k závěru, že jeho výpovědi jsou nevěrohodné a nepravdivé, poněvadž obsahují zásadní rozpory a jeho tvrzení nejsou v souladu s ostatními provedenými důkazy, o jejichž pravdivosti a věrohodnosti není pochyb. Neuvěřil proto ani obhajobě obviněného uplatněné až v rámci hlavního líčení, že na poškozeného několikrát upadl, a způsobil mu tak nejzávažnější zranění.
Jak je zřejmé z provedených důkazů - obviněný popřel úmysl poškozeného usmrtit. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat, jak již bylo uvedeno, z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod.
V daném kontextu obviněný mimo jiné zdůraznil, že u sebe neměl žádnou zbraň, že nebylo prokázáno, že by útok vedl výslovně do oblasti důležitých orgánů (srdce, plíce, játra), poukazoval na to, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s otázkou, zda některá zranění poškozeného vzhledem k hladině alkoholu v jeho krvi nemohla vzniknout i bez přispění jiné osoby, argumentoval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, dle nichž mohlo k natržení sleziny i okolí střev dojít společným pádem. Nesouhlasil se způsobem hodnocení výpovědi svědka L. K., jehož považoval za nevěrohodného pro rozpory v jeho výpovědi, a vytkl, že soudy bagatelizovaly jeho snahu pomoci poškozenému po činu.
Je zjevné, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s námitkami obviněného, jež měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, přesvědčivě vypořádal a odchýlil-li se od způsobu hodnocení důkazů a hodnocení rozhodných skutečností od soudu prvního stupně, zevrubně své závěry odůvodnil. Důvodně zdůraznil vyhrožování zabitím obviněného bezprostředně předcházející činu, protože zváží-li se konfliktní vztah mezi obviněným a poškozeným Z. K., nelze je bagatelizovat konstatováním, že mělo sloužit spíše jen k zastrašení protivníka. Obviněný, jsa ovlivněn alkoholem, posléze poškozeného bez varování fyzicky hrubě napadl údery svojí hlavou do obličeje, opakovaně mu uhodil hlavou o zeď dvora a když poškozený upadl na zem, kopal jej do hlavy a celého těla a neodradilo jej ani to, že poškozený na zemi bezvládně ležel, vykazoval jasné známky zranění, chroptěl. Jednalo se o působení masivního tupého násilí poměrně značné intenzity soustředěného na oblast hlavy a trupu, jímž byla poškozenému způsobena zranění, jež měla fatální následek; za daných okolností nemá zásadní význam, že obviněný proti tělu poškozeného neútočil zbraní. Obviněný ani po skončení útoku poškozenému pomoc neposkytl, ani se o to účinně nesnažil, spáchání činu dokonce po příjezdu policie popíral, bránil se předvedení. Ve prospěch obviněného nevyznívají jednoznačně příznivě ani závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie znalců MUDr. F. S. a PhDr. M. S., podle nichž má pod vlivem alkoholu sklon jednat s fyzickou agresí, fyzicky napadat své okolí, přičemž po spuštění agresivity, která má prolongovaný průběh, nastupuje nekritičnost, pravděpodobně u něj nastává situace, kdy se následky svého chování nezabývá (č. l. 433, 596 p. v.), ani poznatky o jeho předchozím způsobu života, jímž dal zřetelně najevo sklony k násilnému jednání. Sled událostí a činů obviněného tvoří řetězec, který motivací činu, způsobem jeho provedení a posléze i chováním po činu zapadá do obrazu, který vytvořil odvolací soud a který dovoluje akceptovat závěr o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Lze spolehlivě uzavřít, že obviněný byl srozuměn se způsobením smrti poškozenému v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen, a nejde tedy o tzv. pravou lhostejnost k následku, jak vyvozoval soud prvního stupně.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výhrady obviněného proti správnosti právního posouzení činu jako trestného činu vraždy jsou zčásti založeny na polemice se způsobem hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění, která učinil již soud prvního stupně a z nichž - s jistou modifikací - vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud. Tyto výhrady, mající skutkovou povahu, se týkají především hodnocení výpovědi svědka L. K. a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyhodnocení chování obviněného po činu a též údajného nedostatku při objasňování, zda některá zranění poškozeného, zejména ta nejzávažnější, nemohla vzniknout pro jeho ovlivnění alkoholem i bez přispění jiné osoby.
K tomu je třeba poznamenat, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dalšími důvody dovolání obsaženými v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v této části uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (zranění vznikla při vzájemném konfliktu společným pádem, event. mohla vzniknout i bez přispění jiné osoby v důsledku ovlivnění poškozeného alkoholem, po činu se snažil poškozenému pomoci a přivolat lékařskou pomoc) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 15 až 21). Při hodnocení důkazů soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., vyložil, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil trestného činu vraždy, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se odvolací soud neztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč jí neuvěřil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se jasně podává, proč své rozhodnutí naopak opřel o výpověď svědka L. K. [jeho výpovědi, jež byly v hlavním líčení i veřejném zasedání podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečteny, byly učiněny v přítomnosti obhájkyně obviněného] a podrobně se vypořádal i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství i s vyjádřením znalce k obhajobě obviněného uplatněné v hlavním líčení, spočívající v tvrzení, že s poškozeným či posléze na poškozeného upadl (č. l. 559, 608), a tak mu mohla být způsobena nejzávažnější zranění. Skutková zjištění mají tedy oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.
Ve stejném světle, tj. jako na okolnost skutkovou, nutno pohlížet i na návrh obviněného na doplnění dokazování o výslech svědka M. K. st., ke stavu poškozeného v průběhu kritického dne, přičemž by se mohl podle obviněného vyjádřit k četnosti a mechanismu některých poranění na jeho těle. V této souvislosti nutno uvést, že těsně před činem byl poškozený v přítomnosti svědka L. K., který ve své výpovědi žádné zranění na těle poškozeného nezmiňoval ani nepozoroval žádné jeho zjevné potíže, ač zranění, jež byla na poškozeném posléze objektivně po útoku obviněného zjištěna, nebylo možné přehlédnout. Na žádná zranění poškozeného ostatně ve své výpovědi neupozornil ani obviněný. Tím však nemá být řečeno, že tento důkazní návrh nelze učinit v rámci obviněným zvažovaného návrhu na povolení obnovy.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky vůči správnosti postupu odvolacího soudu, rozhodl-li sám podle §259 odst. 3 tr. ř. o vině obviněného. I s touto otázkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, jak již bylo uvedeno, vypořádal a jeho procesní postup má oporu v zákoně [§259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. ř.]. Odvolací soud sám rozhodl rozsudkem v neprospěch obviněného na podkladě odvolání státního zástupce za situace, kdy ve veřejném zasedání provedl znovu důkaz výpovědí svědka L. K., čímž si vytvořil předpoklady pro možnost odchýlení se skutkových zjištění soudu prvního stupně tak, aby skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě vystihla všechny zákonné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný nově uznán vinným. Nebylo proto třeba rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Ani odkaz dovolatele na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 29 T 9/2006 není případný. Jak výstižně poznamenal státní zástupce, byla jím řešena odlišná skutková situace a závěry označeného krajského soudu nemohou být pro správnost nyní posuzované věci určující.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková