ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1328.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1328/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovolání obviněného H. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2007, sp. zn. 6 To 66/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 12/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 39 T 12/2004, byl obviněný H. H. za současného zrušení výroku o vině pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. v bodě 2 a v bodě 3 rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 1 T 58/2004, v právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 8 To 464/2004, a současného zrušení celého výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, uznán vinným, že:
„1. dne 21. 3. 2002 v obci M., si půjčil od A. V. 770.000,-- Kč, a to s vědomím, že nebude schopen svůj závazek řádně splnit do 21 dnů od půjčky, neboť nejméně od 24. 10. 2001 nebyl schopen plnit své povinnosti vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, a od měsíce ledna 2002 vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov, přičemž do současné doby poskytnuté peníze nevrátil a použil je pro svoji potřebu, čímž způsobil A. V., škodu ve výši 770.000,-- Kč,
2. dne 8. 4. 2002 v obci M., si půjčil od A. V. další částku ve výši 200.000,-- Kč s tím, že peníze včetně dlužných částek z dřívější doby vrátí do 30. 4. 2002, a to při vědomí, že nebude schopen řádně a včas své závazky uhradit, neboť nejméně od 24. 10. 2001 nebyl schopen plnit své povinnosti vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně, a od měsíce ledna 2002 vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov, přičemž do současné doby poskytnuté peníze nevrátil a použil je pro svoji potřebu, čímž způsobil A. V., škodu ve výši 200.000,-- Kč,
3. dne 8. 3. 2002 v B. si půjčil od J. Š. celkem 3.500.000,-- Kč bezúročně, přičemž 2.000.000,-- Kč předal J. Š. H. H. v Ž. v B., zbylou částku 1.500.000,-- Kč mu předal v kanceláři na ul. K. se sjednanou lhůtou splatnosti do 15. 3. 2002 a jako zajišťovací instrument vystavil téhož dne směnku vlastní na uvedenou částku a termín, přestože s ohledem na vlastní finanční situaci již v době realizace půjčky věděl, že tento závazek nebude schopen splnit a dostát své směnečné povinnosti, vypůjčené peníze použil pro svoji potřebu, čímž způsobil J. Š. škodu ve výši 3.500.000,-- Kč,
4. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce dubna 2002 na různých místech v B. si postupně půjčil od J. Ch. finanční hotovost v celkové výši 1.900.000,-- Kč, půjčené peníze vždy přislíbil vrátit ve lhůtě do 14 dnů včetně sjednaného navýšení původní částky o 10 %, což nesplnil a následně po opakovaných urgencích na podkladě ústního jednání ze dne 28. 4. 2003 podepsal Dohodu o uznání závazku ve výši 2.100.000,-- Kč ze dne 30. 4. 2003, přestože již v době realizace půjček věděl, že svůj závazek nebude schopen splnit s ohledem na svou insolventnost a existující další dluhy, přičemž vypůjčené peníze použil pro svoji potřebu, čímž J. Ch. způsobil škodu ve výši 1.900.000,-- Kč, až v roce 2005, 2006, 2007 zaplatil celkem na základě Dohody o uznání závazku 127.000,-- Kč,
5. dne 27. 5. 2002 v B. si půjčil od J. H., v kanceláři na ul. G. finanční hotovost ve výši 300.000,-- Kč se sjednanou lhůtou splatnosti do 10. 6. 2002 včetně navýšení, téhož dne jako směnečník podepsal směnku cizí na celkovou částku 391.795,-- Kč, obsahující příslušenství včetně dluhu z předchozí doby, jako zajišťovací instrument ve prospěch výstavce poškozeného J. H., ačkoli již v době realizace půjčky věděl, že s ohledem na svou insolventnost a vysokou zadluženost nebude schopen dostát svému závazku a splnit směnečnou povinnost, peníze použil pro svoji potřebu a dluh doposud neuhradil, čímž způsobil poškozenému J. H. škodu ve výši 300.000,-- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za což mu uložil podle §37a tr. zák. ve spojení s §35 odst. 1 tr. zák., podle §250 odst. 4 tr. zák. úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu jednotlivým poškozeným.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 8. 2007, sp. zn. 6 To 66/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., kterým byl obviněný zavázán povinností nahradit způsobenou škodu poškozenému J. Ch. ve výši 1.973.000,- Kč, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. Ch. částku ve výši 1.933.000,- Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
S tímto rozhodnutím odvolacího soudu obviněný nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. P. P. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; soudům obou stupňů vytkl, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný zejména namítal, že soudy u něho shodně dovodily podvodný úmysl poškozeným půjčky nevrátit, ačkoliv on sám před soudy několikrát uvedl, že takový úmysl neměl. Všichni poškození potvrdili, že v minulosti mu již finanční částky poskytli a že jim tyto peníze vždy vrátil. Z této skutečnosti a také z toho, že existenci půjček potvrzoval písemně až následně, dovozoval absenci subjektivní stránky. Připustil, že se choval značně nerozvážně, když půjčené částky bez jakéhokoli písemného potvrzení předal jistému J. B., rozhodně si je však neponechal pro vlastní potřebu; tato skutečnost mu prý ani nebyla orgány činnými v trestním řízení prokázána, nebyl zjištěn žádný jeho majetek ani prostředky na peněžních účtech.
Dovolatel dále tvrdil, že získané finanční prostředky předal J. B. za účelem realizace společného podnikatelského záměru, této osobě důvěřoval a domníval se, že půjčené peníze věřitelům velmi rychle vrátí z poskytnutého úvěru, který měl zařizovat právě J. B. Odpovědnosti vůči věřitelům se nezříká a je si vědom toho, že bude muset vyvíjet snahu půjčené prostředky vrátit. Trestně odpovědný se však necítí.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a podle §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, že jej podle §226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby. Zároveň navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu rozhodl podle §265o tr. ř. o odkladu výkonu rozhodnutí napadených dovoláním.
Přípisem ze dne 8. 10. 2007 obviněný vyslovil souhlas s tím, aby neveřejné zasedání o dovolání bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a poté, co stručně zrekapituloval obsah podání uvedl, že není dán žádný racionální důvod k tomu, aby byla učiněna opatření k odkladu výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce dále uvedl, že výhrady obviněného se kryjí s argumenty, které uplatňoval po celou dobu trestního řízení a na něž soudy obou stupňů již reagovaly. V zásadě by tak bylo možné na rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat. Pro posouzení obviněným tvrzené absence subjektivní stránky je argument, že peníze předal další osobě, nerozhodný. Byl to totiž právě obviněný, kdo finanční prostředky od poškozených převzal a zavázal se je vrátit. Jestliže skutečně předal částku vyšší než šest milionů náhodnému známému z restaurace, pak tato skutečnost svědčí o jeho naprosté lhostejnosti ke splnění závazků věřitelům. Obviněný si navíc musel být vědom toho, že nemá nejmenší záruku ze strany příjemce peněz, že předané částky ještě někdy uvidí. Sám obviněný se navíc po delší dobu nacházel ve špatné finanční situaci a svým vlastním přičiněním nebyl schopen půjčené peníze vrátit. Ze všech těchto skutečností lze dovodit jeho srozumění s tím, že půjčené peníze nebude schopen vrátit ve sjednaném termínu, ale ani nikdy později.
Námitky dovolatele proto státní zástupce považoval za nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl neexistenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným, a tvrdil, že nikdy neměl v úmyslu půjčené prostředky vrátit. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se absence subjektivní stránky předmětného trestného činu by jej mohla založit; shledal však, že dovolání je v tomto směru neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,-- Kč.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám, v rámci nichž obviněný poukazoval na absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., se dovolací soud zabýval především tím, zda oba soudy nižších stupňů zkoumaly naplnění podvodného úmyslu obviněného. Přitom dospěl k závěru, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se subjektivní stránkou předmětné trestné činnosti pečlivě zabývaly a své závěry o jejím naplnění řádně zdůvodnily.
Nejvyšší soud jejich úvahy pouze doplňuje v tom směru, že pokud si obviněný v krátké době od několika poškozených půjčil shora uvedené sumy peněz s krátkou dobou splatnosti, přičemž si byl vědom toho, že se nachází ve špatné finanční situaci, přesto však své závazky uznával a vyplňoval směnky, musel vědět, že svým závazkům nemůže dostát. Mimo to se v té době zbavoval vlastního majetku, ze kterého alespoň částečně mohl uhradit své závazky poškozeným. Nelze přijmout obhajobu obviněného, že si půjčené finanční prostředky nenechal pro sebe, nýbrž je předal jistému J. B. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že sám obviněný tuto osobu ani nedokázal přesně popsat (srov. stranu 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a že opravdu došlo k předání peněz nebyl sto doložit žádným potvrzením. Obviněný si musel být vědom toho, že ani v budoucnu se jeho finanční situace výrazně nezlepší, podnikání se mu nedařilo. V rozporu s tvrzením o jeho solventnosti jsou i další skutečnosti, a to fakt, že podle daňových přiznání nepřesáhly jeho příjmy za rok 2002 částku 10.000,- Kč a na jeho bankovním účtu nebyl zaznamenán pohyb peněz ve vyšších částkách. Co se týká tvrzení obviněného, že měl s J. B. záměr vyvíjet podnikatelskou činnost, pak ani toto nebylo prokázáno.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že trestná činnost obviněného popsaná ve výroku odsuzujícího rozsudku spolehlivě svědčí pro závěr, že si půjčil peníze od poškozených s vědomím toho, že je už nikdy nevrátí, tímto úmyslným jednáním [přinejmenším ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.] uvedl poškozené v omyl a ke škodě cizího majetku se obohatil o částku přesahující šest milionů Kč (v souhrnu způsobil poškozeným škodu velkého rozsahu). Tím naplnil veškeré zákonné znaky (včetně subjektivní stránky) skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Soudy použitá právní kvalifikace je proto důvodná a přiléhavá, naopak relevantně uplatněné výhrady obviněného nebylo možné přijmout.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud obviněný ve svém podání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl (před rozhodnutím o dovolání) o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinila (v přípise ze dne 27. 9. 2007 naopak sdělila, odklad výkonu rozhodnutí nenavrhuje) a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a