ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1334.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1334/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 dovolání obviněného PhDr. V. L., CSc. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 10 To 339/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 100/2007 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 10 To 339/2007, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 1 T 100/2007, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 1 T 100/2007, byl obviněný PhDr. V. L., CSc. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Š. V. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 8. 2. 2007 kolem 9.20 hodin řídil v katastru obce H., okr. P., ve směru Ú. – H. po silnici 3. třídy osobní automobil tovární značky Nissan Almera, kde na křižovatce s hlavní komunikací, silnicí č. 2.., nerespektoval svislé dopravní značení „Stůj, dej přednost v jízdě“ a nedal přednost v jízdě osobnímu automobilu tovární značky Peugeot, řízenému poškozenou Š. V., přičemž po vjetí do křižovatky došlo ke vzájemnému střetu vozidel a v důsledku střetu utrpěla poškozená Š. V. drobná zranění a spolujezdec poškozený P. V. utrpěl zlomeninu pažní kosti a natržení sleziny s dobou léčení delší než 6 týdnů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 10 To 339/2007, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nesprávné právní posouzení spatřoval dovolatel v tom, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídá právnímu závěru o povaze těžké újmy na zdraví poškozeného P. V. a porušení důležité povinnosti ve smyslu kvalifikace skutku jako trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Nesprávné právní posouzení skutku podle něj vyplynulo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť na jeho podkladě nebylo možno dovodit všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména pak jeho zavinění ve vztahu k následku, tj. těžké újmě na zdraví poškozeného P. V., a k porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Obviněný poukázal na nerespektování zásad ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., vytkl, že soudy náležitě neobjasnily věc, a proto dokazování zůstalo neúplné a neposkytuje dostatečný podklad pro vymezení jeho zavinění; náležitým neobjasněním věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a 37 Listiny základní práv a svobod. Měl za to, že soudy dostatečně nezkoumaly možnou míru spoluzavinění dalších osob na dopravní nehodě a jejích následcích, konkrétně zda zranění poškozeného P. V. byla způsobena výlučně porušením důležité povinnosti uložené zákonem č. 361/2000 Sb., nebo zda tu bylo, byť částečné, zavinění jiné osoby z důvodu nedostatečného připevnění dětské autosedačky nebo poškozeného P. V. Objasněna nebyla ani otázka, zda dětská autosedačka byla jako zařízení zádržného bezpečnostního systému řádně schválena podle zvláštních právních předpisů. S tím podle názoru dovolatele souvisí i závěr soudů obou stupňů o pravděpodobném mechanismu vzniku zranění poškozeného P. V., případně objasnění existence těžké újmy na zdraví. Vytkl, že nebylo prokázáno, zda a jakým způsobem měl být poškozený omezen v obvyklém způsobu života a jaké mělo jeho zranění povahu ze soudně lékařského hlediska. Obviněný dále nesouhlasil se závěry odvolacího soudu o nadbytečnosti znaleckého dokazování za situace, kdy připustil, že by znalci neměli dostatečné doklady k přesnému vyhodnocení technického průběhu nehody. Absence stop měla vést soud k pochybnosti o správnosti skutkového stavu a k aplikaci zásady in dubio pro reo. Odmítl hodnocení odvolacího soudu, který jeho pochybnosti týkající se dětské sedačky a jejího upevnění považoval za „nekritickou snahu svést vinu na někoho jiného“, neboť jeho výhrady týkající se technického stavu sedačky nebyly nikterak vyvráceny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soud v Praze i rozsudek Okresního soudu Praha-západ zrušil (aniž by učinil návrh na další postup).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda zjištěná porucha zdraví poškozeného P. V. je těžkou újmou na zdraví a zda se na vzniku relevantního následku nepodílelo též spoluzavinění jiné osoby z důvodu nedostatečného připevnění dětské autosedačky nebo poškozeného P. V., popř. zda dětská autosedačka byla řádně schválena podle odpovídajících právních předpisů.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Skutková část výroku o vině rozsudku tohoto soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. po stránce formální evidentně naplňují.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že při řízení osobního automobilu tovární značky Nissan Almera v katastru obce H. ve směru Ú. – H. po silnici 3. třídy na křižovatce s hlavní komunikací, silnicí č. 2.., nerespektoval svislé dopravní značení „Stůj, dej přednost v jízdě“ a nedal přednost v jízdě osobnímu automobilu tovární značky Peugeot, řízenému poškozenou Š. V., přičemž po vjetí do křižovatky došlo ke vzájemnému střetu vozidel a v důsledku střetu utrpěla poškozená Š. V. drobná zranění a spolujezdec poškozený P. V. utrpěl zlomeninu pažní kosti a natržení sleziny s dobou léčení delší než 6 týdnů.
Obviněný nezpochybnil, že příčinou vzájemného střetu vozidel bylo porušení jeho povinnosti dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci. Namítl však, že nebylo spolehlivě zjištěno a prokázáno, zda a jak měl být poškozený P. V. omezen v běžném způsobu života a jaké mělo jeho zranění charakter ze soudně lékařského hlediska, poněvadž nebyl vypracován odpovídající znalecký posudek z oboru zdravotnictví.
Tuto námitku obviněného akceptovat nelze. Je sice pravdou, že k povaze zranění poškozeného P. V. nebyl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, nicméně důkazy, které byly opatřeny ke zjištění povahy jeho zranění jsou postačující. Z lékařských zpráv na č. l. 24 a 26 spisu se podává, že poškozený P. V. utrpěl zlomeninu horní třetiny pravé pažní kosti, trhlinu sleziny a krvácení do dutiny břišní; hospitalizován byl v době od 8. 2. do 21. 2. 2007 a dále byl v domácím léčení. Povaha léčby spočívala jednak v operativní léčbě zlomeniny pravé pažní kosti se zavedením kovového materiálu a poté sádrové fixaci, trhlina sleziny byla léčena konzervativně (infuse, antibiotika). Zranění se projevovalo omezenou hybností pravé končetiny, sádrová dlaha byla odstraněna až 11. 4. 2007 a ač trvalé následky nejsou předpokládány, léčba ještě ke dni 16. 5. 2007 nebyla ukončena. Svědkyně Š. V. ve výpovědi v hlavním líčení v podstatě ve shodě s tím uvedla, že poškozený měl natrženou slezinu a zlomenou pažní kost na pravé ruce. Na ruce měl sádrovou dlahu asi po dobu dvou měsíců, do ruky mu byly voperovány kovové fixace, které měl v ruce až do 1. června. Jde-li o poranění sleziny, lékaři mu určili klidový režim, což trvalo také 2 měsíce (č. l. 58).
Soud prvního stupně po vyhodnocení důkazů shledal, že poškozený P. V. utrpěl zranění, v jehož důsledku byl omezen v běžném způsobu života od 8. 2. do 11. 4. 2007, tj. po dobu delší šesti týdnů (strana 4 rozsudku), čímž chtěl patrně vyjádřit, že popsaná porucha zdraví poškozeného je těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který též vyjádřil přesvědčení, že povaha a závažnost zranění čtyřletého P. V. odpovídají následku v podobě těžké újmy na zdraví (strana 3 usnesení).
Závěry soudů obou stupňů sdílí i dovolací soud. Zákon vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň: vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jedné z taxativně uvedených kategorií v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tj. delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezují způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Oba tyto předpoklady byly v posuzovaném případě naplněny. Je zjevné, že porucha zdraví čtyřletého dítěte byla svou povahou poruchou vážnou, a současně že porucha zdraví znamenala citelnou újmu v jeho obvyklém způsobu života po dobu výrazněji přesahující dobu šesti týdnů. Tento následek je zahrnut nedbalostní formou zavinění, proti čemuž obviněný žádnou výhradu neuplatnil.
Obviněný ale dále vytkl, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost objasnění, zda relevantní následek (těžká újma na zdraví poškozeného P. V.) byl způsoben výlučně porušením důležité povinnosti uložené mu jako řidiči zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu, nadále jen zákon č. 361/2000 Sb.)., či zda tu bylo, byť částečné, spoluzavinění jiné osoby. To mohlo spočívat jednak v tom, že dětská autosedačka nebyla dostatečně připevněna nebo nebyl dostatečně připoután poškozený v ní, popř. že dětská autosedačka neodpovídala technickým požadavkům a podmínkám stanoveným zákonem č. 56/2001 Sb. a vyhlášky č. 341/2002 Sb. Naznačoval, že existence případného spoluzavinění jiné osoby je významná z hlediska aplikace §224 odst. 2 tr. zák.
Tuto námitku obviněného nelze bez dalšího odmítnout, poněvadž objasnění skutečností, jež takto obviněný zpochybňoval, dosud nebyla věnována náležitá pozornost. Soud prvního stupně se těmito otázkami, tj. otázkami souvisejícími s podmínkami použití dětské autosedačky, nezabýval a akceptovat nelze ani způsob, jakým se s výhradami obviněného vypořádal odvolací soud. Ten v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „šlo o standardní autosedačku, která nepochybně prošla patřičnými testy a stejně tak nepochybně malého P. uchránila od mnohem závažnějších dalších zranění“ (strana 3).
Tato zjištění odvolacího soudu ovšem nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Výpověď svědkyně Š. V. v hlavním líčení uspokojivou odpověď na pochybnosti naznačené obviněným nedává. Svědkyně v daných souvislostech stručně vypověděla, že „…syn byl na místě spolujezdce v autosedačce a připoutaným tam také zůstal“ (č. l. 58). Další relevantní poznatky nelze zjistit ani z protokolu o nehodě v silničním provozu (zde se toliko udává, že jako spolujezdec v osobním automobile Peugeot 306 na přední sedačce v dětské sedačce jel syn Š. V. P. V. – č. l. 13) ani fotodokumentace (č. l. 17-20).
Protože spoluzavinění další osoby na vzniku následků dopravní nehody může mít vliv na právní závěry o možnosti použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., jak naznačoval obviněný, není možné o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. spolehlivě rozhodnout bez toho, že by dokazování bylo zaměřeno i na okolnosti, které zpochybňuje. Znamená to, že je nezbytné svědkyni Š. V. znovu podrobně vyslechnout k otázkám označení výrobce dětské autosedačky, o jaký typ autosedačky se jednalo, jakým způsobem byla v osobním automobile umístěna a upevněna a v neposlední řadě, jakým způsobem byl v ní v kritické době přepravován poškozený P. V., třebaže se svědkyně k této dílčí otázce již částečně vyjádřila.
Teprve v návaznosti na údaje obsažené ve výpovědi svědkyně a jejich vyhodnocení z hledisek naznačených především v ustanovení §2 písm. jj), §6 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2000 Sb. bude na soudu prvního stupně, aby zvážil, zda je potřebné vypracovat znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, k otázkám, zda konkrétně zjištěná poranění poškozeného odpovídají umístění a upevnění dítěte podle sdělení poškozené a jaká zranění by dítěti hrozila, nebylo-li by umístěno a upevněno v autosedačce předepsaným způsobem, či zda může o vině obviněného rozhodnout i bez tohoto důkazu.
Vedle odstranění takto vytknutých nedostatků doplněním dokazování výslechem svědkyně Š. V., popř. vypracováním znaleckého posudku z oboru dopravy, bude vhodné upřesnit popis skutku v tzv. skutkové větě tak, aby striktně odpovídal zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., nedojde-li ke změně právního posouzení skutku. Je totiž žádoucí, aby v případě, že znakem trestného činu je porušení zákonem (jiným než trestní zákon) uložené povinnosti, byla ve skutkové větě výroku o vině tato povinnost specifikována jednak ve zjištění, jakým jednáním obviněný povinnost porušil, jednak uvedením této povinnosti včetně odkazu na konkrétní ustanovení zákona, o jehož porušení jde, což beze zbytku splněno nebylo (soud prvního stupně konkrétní odkaz na ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. učinil v odůvodnění rozsudku) a konkretizovat je třeba i zjištěnou dobu léčení poškozeného P. V. (udávanou jen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Protože napadené usnesení Krajského soudu v Praze jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková