ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1356.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1356/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 o dovolání obviněného doc. Dr. Ing. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 9 To 628/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 88/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného doc. Dr. Ing. M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 2 T 88/2004, byl obviněný doc. Dr. Ing. M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 23. 7. 2003 v 15:00 hod. na okrese T. ve směru z P. na R. při řízení vlastního osobního motorového vozidla tov. zn. VW Passat CL 1.8, v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nepřizpůsobil včas rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a vlastnostem vozidla vzhledem k povětrnostním podmínkám a v důsledku toho narazil přední částí svého vozidla do před ním pomalu jedoucího vozidla Opel Astra řízeného A. B. U., které poté narazilo do již stojících tří vozidel v pořadí Citroen Picasso, s řidičem M. R., poté do vozidla Peugeot 306, s řidičem I. I., a vozidla zn. Peugeot 405, s řidičem Ing. I. K., když tímto nárazem do vozidla řidičky A. B. U. utrpěl její spolujezdec S. A. M. těžká zranění, a to otevřenou zlomeninu pravé stehenní kosti ve střední části s posunem kostních úlomků, zlomení levé stydké kosti, vpáčenou zlomeninu v oblasti hrudní páteře, pohmoždění hrudníku a plic a pohmoždění orgánů v dutině břišní s nevelkým krvácením do dutiny břišní, když toto jeho zranění si vyžádalo hospitalizaci ve Fakultní nemocnici v P. od 23. do 30. 7. 2003, a poté byl transportován do nemocnice v P., a dále došlo ke zranění řidiče Ing. I. K., řidičky A. B. U. a jejího spolujezdce J. R. U., kteří utrpěli lehká zranění“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a uložil mu za to podle §224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného Ing. I. K. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný s takovým rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu odvolání,
o němž Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 9 To 628/2006, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tř. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že shora popsaný skutek, který bezezbytku převzal (s výjimkou písařské chyby při citaci zákonného ustanovení, jež obviněný porušil), kvalifikoval pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného Ing. I. K. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. V. B. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poté, co stručně popsal dosavadní vývoj trestního řízení, poukazoval na absenci subjektivní stránky zjištěného jednání. Za pochybení soudů obou stupňů považoval i to, že k jeho nedbalostnímu zavinění na předmětné dopravní nehodě dospěly, aniž blíže specifikovaly, v jaké formě nedbalosti se jednání dopustil, zda ve smyslu ustanovení §5 písm. a) či §5 písm. b) tr. zák.
Poměrně obsáhle se obviněný věnoval rozboru výpovědí jednotlivých svědků a všech tří znaleckých posudků; zejména se snažil zpochybnit závěry revizního znaleckého posudku, který byl proveden Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení technického v B. Nesouhlasil s tím, že z technického hlediska byla příčinou nehody rychlost jízdy jím řízeného vozidla, ale naopak za příčinu dopravní nehody považoval povrch vozovky při dešti a krupobití. Právě povrch vozovky byl podle jeho předsvědčení příčinou náhlé neovladatelnosti jeho vozidla a vzniku nehody, přičemž na uvedenou situaci nemohl v daný moment nijak reagovat, neboť ji i s ohledem na roční dobu, v níž k nehodě došlo, nemohl předpokládat.
Dovolatel vyzdvihl, že soudy obou stupňů nevycházely z objektivních okolností vyplývajících z konkrétní dopravní situace, v níž se ocitl, a zejména nepřihlédly k tomu, jak vzniklou situaci mohl vnímat svými smysly a hodnotit ji se zohledněním svých řidičských znalostí a dalších subjektivních dispozic. Dále uvedl, že ani jeden z řidičů, kteří svá vozidla pro nepřízeň počasí zastavili, neumístil v předepsané vzdálenosti na okraj vozovky výstražný trojúhelník, což je porušením jejich zákonné povinnosti. Povinností soudu pak bylo se touto skutečností zabývat, a to z hlediska možnosti spoluzavinění, včetně možného dopadu na případné použití právní kvalifikace.
Závěrem svého podání obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. trest., v němž se konstatuje, že z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět měl a mohl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Jedině v takovém případě by totiž bylo možné dovodit jeho nedbalostní zavinění.
Dovolatel v této souvislosti poznamenal, že sice mohl vnímat a hodnotit déšť a vodu na vozovce, nemohl však předvídat takovou vrstvu ledových krup a vzniklé podmínky na vozovce, které neodpovídají letnímu období. Protože je přesvědčen, že z jeho strany se nemůže jednat o zavinění z nedbalosti ve smyslu §5 tr. zák., navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé za situace, když vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem práva hmotného, nikoliv z hlediska procesních. To znamená, že s poukazem na takto koncipovaný dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Vzhledem k této skutečnosti dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky obviněného, ve kterých sám interpretoval výsledky provedeného dokazování, obsahy znaleckých posudků a výpovědi poškozených a na takovémto základě činil vlastní skutkové i právní závěry.
Za relevantně uplatněnou námitku považovala státní zástupkyně pouze tu, v jejímž rámci dovolatel zpochybňoval závěry soudů o jeho nedbalostním zavinění ve smyslu §5 tr. zák.; pouze zprostředkovaně z obsahu dovolání obviněného vyčetla námitku zpochybňující existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. K těmto námitkám však uvedla, že celou dopravní nehodu zavinil výlučně obviněný. Ze znaleckého revizního posudku shora jmenovaného ústavu jednoznačně vyplynulo, že v momentě střetu s prvním v řadě stojících vozidel, které bylo ještě v pohybu, jel obviněný rychleji, než mu dovolovala konkrétní dopravní situace. Snížená viditelnost spolu s náročným povrchem dálnice, který byl mokrý a pokrytý kroupami, totiž vyžadovala extrémní opatrnost a extrémní opatření. Obviněný však na takto vzniklou situaci nereagoval adekvátně a jel rychlostí sice výrazně nižší, než je rychlost povolená na dálnici, ale ne takovou rychlostí, aby měl vozidlo při snížené viditelnosti a náročném povrchu natolik pod kontrolou, aby nevybočilo ze směru jízdy a nenarazilo do vozidel v odstavném pruhu. Ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. obviněný porušil zejména tím, že jel rychleji, než jak mu dovolovala viditelnost a sjízdnost uvedeného úseku dálnice.
Státní zástupkyně dále poukázala na jistou výjimečnost dané věci v tom, že na náhlou změnu počasí bylo třeba reagovat okamžitě, přičemž právě toto obviněný neučinil, zároveň však tato skutečnost vedla soudy ke správnému závěru, že v případě obviněného nejsou dány podmínky pro přísnější právní kvalifikaci skutku podle odst. 2 §224 tr. zák., a v podstatě též k tomu, že obviněnému neuložily trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. V neposlední řadě zdůraznila, že v daném případě byl prokázán příčinný vztah mezi jednáním a následkem, neboť příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Jedinou a zásadní příčinou dané dopravní nehody byla situace, kdy obviněný nepřizpůsobil svoji jízdu konkrétní dopravní situaci, porušil tak dopravní předpis a právě to bylo v příčinné souvislosti s havárií.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání částečně uplatnil námitky, které směřovaly proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Mezi takové výhrady je třeba zařadit především zpochybňování závěrů revizního znaleckého posudku a obsahu výpovědí některých svědků z řad poškozených. Takové námitky, na základě nichž obviněný interpretoval výsledky provedeného dokazování a následně činil vlastní skutkové i právní závěry, žádný z dovolacích důvodů nenaplňují. Pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však uplatnil rovněž námitky, které by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly založit. Nesouhlasil totiž se závěry soudů, že se shora popsaného jednání dopustil zaviněně ve formě nedbalosti podle §5 tr. zák., příp. že neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Takové námitky je sice třeba považovat za relevantně uplatněné, současně je však třeba uvést, že jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Jde o trestný čin poruchový, který lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím.
Podle §89 odst. 2 tr. zák. se za jednání ve smyslu trestního zákona považuje i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Za opomenutí však není možné považovat každé jednání, ale musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti, s níž je ve společenských vztazích přímo počítáno a je stanovena jako povinnost právní. Za opomenutí se proto považuje jen takové jednání, při němž pachatel nevykonal to, co bylo jeho právní povinností.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák. – srov. v dalším textu]. Zavinění v této formě přitom není vyloučeno případným spoluzaviněním dalších osob (včetně poškozených).
V projednávaném případě soudy obou stupňů shledaly jednání (opomenutí) obviněného, s nímž je spojován vzniklý následek (ten obviněný ani v podaném dovolání nikterak nezpochybňoval, a proto není zapotřebí věnovat mu pozornost), v tom, že jako řidič osobního automobilu VW Passat 1.8 v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (vpředu i dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“) nepřizpůsobil včas rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a vlastnostem vozidla vzhledem k povětrnostním podmínkám a v důsledku toho narazil přední částí svého vozidla do před ním pomalu jedoucího vozidla Opel Astra. Tento právní závěr je opřen o závěry znaleckých posudků, které byly ve věci postupně vypracovány, svědecké výpovědi (převážně poškozených), listinné důkazy a v neposlední řadě i pořízenou fotodokumentaci. Obviněný zjištěným jednáním porušil povinnost, která je mu jakožto řidiči motorového vozidla a účastníkovi silničního provozu stanovena v §18 zák. č. 361/2000 Sb. (ve výroku rozsudku odvolacího soudu je zřejmou písařskou chybou uveden §8 citovaného zákona), podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Přestože velmi krátce před dopravní nehodou došlo k extrémní změně povětrnostních podmínek (v letním slunečném dnu došlo náhle ke zvratu ve vývoji počasí, husté dešťové srážky byly provázeny silným krupobitím), v důsledku čehož byla na dálnici výrazně snížena viditelnost a změnil se i povrch dálnice (byl nejen mokrý, ale především pokrytý vrstvou krup), bylo povinností obviněného jako řidiče motorového vozidla na vzniklou situaci včas a adekvátně reagovat. Obviněný sice rychlost vozidla snížil (dokonce na rychlost podstatně nižší, než je rychlost povolená na dálnicích), bezprostředně před dopravní nehodou jel však stále rychlostí (znalci vypočtenou na minimálně 81 km/hod.), která výše citovanému ustanovení neodpovídala. Přiměřenou totiž byla jen taková rychlost, při níž byl obviněný schopen i za shora popsané povětrnostní situace vozidlo ovládat, tedy mít je natolik pod kontrolou, aby ani na změněném a náročném povrchu dálnice nevybočilo ze směru jízdy a nenarazilo do vozidel v odstavném pruhu.
S tím bezprostředně souvisí dovolací námitka obviněného vztahující se k údajné absenci jeho zavinění na způsobeném následku. Jak již bylo shora uvedeno, z hlediska subjektivní stránky se u posuzovaného trestného činu vyžaduje nedbalost ve smyslu §5 tr. zák. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Jakkoliv je třeba obviněnému přisvědčit v tom, že ani jeden soud v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétní formu zavinění neuvedl (oba soudy jen obecně zmínily, že u obviněného je dáno nedbalostní zavinění na nehodě), neznamená to ještě, že by jeho nedbalostní zavinění na dopravní nehodě a způsobeném následku (účinku) nebylo dáno. S ohledem na zjištěný skutkový stav, zejména na skutečnost, že obviněný nemohl nevidět rapidně se zhoršující povětrnostní podmínky, mohl a měl předvídat další vývoj počasí, stejně jako mohl a měl počítat s horší ovladatelností vozidla za deště, příp. krupobití. Pokud rychlost jím řízeného vozidla těmto okolnostem nepřizpůsobil, bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k žádnému škodlivému následku nedojde. Proto je třeba přičítat mu po subjektivní stránce zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák.
Námitka obviněného, že nevěděl a ani nemohl vědět, že svým jednáním může vyvolat následek, který nastal, rozhodně nemůže obstát. Stejně tak není zcela případný ani jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. trest. Obviněný jako zkušený a dlouholetý řidič motorového vozidla mohl a měl předvídat vývoj situace v silničním provozu (stejně jako všichni ostatní řidiči motorových vozidel jedoucích před ním i za ním), neboť jeho subjektivní dispozice mu to umožňovaly. Závěr o uvedené formě jeho nedbalostního zavinění je proto zcela namístě, neboť povinnost a možnost obviněného předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly dány současně. Mimo jakoukoliv pochybnost je dána i příčinná souvislost mezi nedbalostním zaviněním obviněného a způsobeným následkem (účinkem).
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Především tento soud v souladu se zákonem vyložil a v zásadě správně (byť velice stručně) odůvodnil závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného shledal naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví pouze podle §224 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a