ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.343.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 343/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2007 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 8 To 391/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 129/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 9 T 129/2004, byl obviněný J. M. uznán vinným, že:
„I. dne 2.5.2004 ve 23:15 hod. v P., v ulici P., řídil vlastní osobní automobil tov. zn. Fiat Uno, směrem od ulice Č. k ulici K N. poté, co požil alkoholické nápoje, čímž porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. a při předjíždění vozidla tov. zn. Ford Mondeo, nepřizpůsobil způsob jízdy dopravní situaci a ve snaze vyhnout se protijedoucímu vozidlu narazil do pravé boční části vozidla Ford Mondeo, čímž porušil ustanovení §4 písm. a) a §17 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. a toto vozidlo, které řídil jeho vlastník M. K., vytlačil mimo vozovku vpravo, kde se otočilo na střechu a poškozená M. Š. která v tomto vozidle cestovala, utrpěla pohmoždění krční i hrudní páteře, pohmoždění hrudníku a zlomeninu hrudní kosti,
II. dne 2. 5. 2004 ve 23:15 hod v P., v ulici P. poté, co se jako řidič osobního motorového vozidla Fiat Uno, střetl s vozidlem Ford Mondeo, utekl z místa nehody, aniž by poškozené M. Š., která utrpěla pohmoždění krční i hrudní páteře, pohmoždění hrudníku a zlomeninu kosti hrudní, tedy zranění mající povahu ublížení na zdraví, zajistil potřebnou pomoc, ačkoliv mu v tom nic nebránilo.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil pod bodem I. jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., pod bodem II. jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., a uložil mu za tuto trestnou činnost a za trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 3 T 100/2004, souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání pěti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 3 T 100/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené organizaci Z. p. M. v. ČR, se sídlem v P., škodu ve výši 15.542,- Kč. Poškození M. K. a M. Š. byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 8 To 391/2006, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. M. J. dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že citované usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatel (aniž v písemném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku rozlišil argumenty, které by měly jednotlivé dovolací důvody naplňovat) namítl zejména nesprávné hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a neúplná skutková zjištění. Městskému soudu v Praze vytkl, že jako soud odvolací nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a převzal veškerou jeho argumentaci. Dále napadl neúplnost znaleckého posudku, neboť soudní znalec prý neměl dostatek podkladů pro posouzení jeho psychického stavu; dovolatel totiž v minulosti utrpěl při dopravní nehodě velmi vážné zranění mozku, přičemž důsledkem tohoto poranění jsou trvalé následky, které se mají projevovat zejména silným psychickým traumatem v okamžiku jakékoli nehody. Obviněný nesouhlasil ani s rozsahem provedeného dokazování, nespokojil se s tím, že soud prvního stupně prohlásil dokazování za skončené aniž by přitom provedl jím navržené důkazy; navíc soud toto své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.
Existenci dovolacích důvodů obviněný dále shledal v tom, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. především po stránce subjektivní. Argumentoval tím, že nemohlo jít o úmyslné neposkytnutí pomoci, neboť ve stavu paniky, způsobeném jeho dřívějším zraněním, z místa nehody odešel, aniž měl povědomost o tom, že někomu byla způsobena újma (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí č. 37/1969 Sb. rozh. trest.). K naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu je totiž třeba, aby (obviněný) věděl, že byla způsobena újma, a zároveň aby se postižené osobě nedostávalo pomoci odjinud. Obviněný tuto část námitek uzavřel s tím, že pokud odvolací soud tuto jeho argumentaci nepřipustil, měl v odůvodnění napadeného usnesení uvést, z jakých důvodů tak učinil.
Dovolání obviněného směřovalo i do výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody, který je pro něho jako osobu těžce zdravotně postiženou nepřiměřeně přísný. K tomu prý přihlédla i státní zástupkyně, která navrhovala uložení jen podmíněného trestu odnětí svobody.
V závěru podaného dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím ve věci samé odložil výkon napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. Poukázal přitom na skutečnost, že dovoláním napadl také usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 10 To 483/2005, jímž tento soud podle §256 tr. ř. zamítl jeho odvolaní proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 3 T 100/2004. Výrok o trestu z tohoto rozsudku byl totiž následně zrušen v souvislosti s uložením souhrnného trestu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 9 T 129/2004, ve spojení s napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 8 To 391/2006. Mohlo by tak dojít k situaci, při níž bude zrušeno citované usnesení Krajského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně. Především však obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil shora zmíněné usnesení Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla v něm, že ze základních obecných hledisek lze dovolání obviněného označit za přípustné. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, který se zabýval stejnou argumentací obviněného v rámci řádného opravného prostředku, a konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Zároveň uvedla, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dovolatel po vystoupení z vozidla na místě činu začal utíkat opačným směrem; ve svých výpovědích přitom nikdy neuvedl, že by se předem přesvědčil o tom, zda je posádce havarovaného automobilu poskytována zdravotní pomoc. Podle názoru státní zástupkyně je tak zvolená právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. zcela na místě.
Za této situace státní zástupkyně považovala dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci bylo dovolání podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Současně se však musel zabývat otázkou, zda podané dovolání je vůbec přípustné.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření. Odsuzujícím rozsudkem ve smyslu tohoto ustanovení je nepochybně též rozsudek odvolacího soudu učiněný v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje a plně se ztotožňuje s již dříve vysloveným právním názorem, podle něhož „není překážkou přípustnosti dovolání skutečnost, že v době rozhodování dovolacího soudu napadené pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, oproti stavu v době podání dovolání, již neobsahuje výrok o trestu. Dovolací soud přezkoumává napadené pravomocné rozhodnutí (tj. zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků) v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i správnost předcházejícího řízení (srov. §265i odst. 3, 4 tr. ř.), na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc). K provedení přezkumné činnosti dovolacího soudu je ovšem nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu dovoláním napadené rozhodnutí (popř. dovoláním napadený výrok rozhodnutí) vůbec existovalo. Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo k jeho zrušení, popřípadě ke zrušení dovoláním napadeného výroku (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu, či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě by dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či výroku bylo nepřípustné a bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro úplnost se připomíná, že naproti tomu okolnost, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (např. §24 odst. 2 tr. zák., §60 odst. 3 tr. zák.), není na překážku přípustnosti dovolání, neboť rozhodnutí, jež se stalo podkladem odsouzení i nadále právně existuje“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 683., sešit 4, Nakladatelství C. H. Beck 2004).
Uvedený právní názor lze aplikovat i v této trestní věci. Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný v ní podal dovolání u Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně dne 8. 2. 2007. V jiné své trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 100/2004 však dovoláním napadl rovněž usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 10 To 483/2005, a jemu předcházející rozsudek jmenovaného okresního soudu ze dne 20. 10. 2005, jímž byl uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst.1 písm. a) tr. zák. Výrok o trestu z tohoto rozsudku byl však podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen v souvislosti s uložením souhrnného trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 9 T 129/2004, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 8 To 391/2006.
Ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 100/2004 Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodným a usnesením ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1395/2006, rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 10 To 483/2005, a zároveň zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Citovaným usnesením Nejvyššího soudu tak vznikla situace, v důsledku níž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 9 T 129/2004, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 8 To 391/2006, v době nynějšího rozhodování Nejvyššího soudu již neobsahuje výrok o (souhrnném) trestu. Protože však výrok o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 zůstal nedotčen, mohl Nejvyšší soud považovat podané dovolání za přípustné.
V souvislosti s tím je vhodné pro úplnost a přehlednost zmínit, že v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1395/2006, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 10 To 47/2007, shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Kolíně podle §257 písm. b) tr. ř. zrušil a věc postoupil k projednání ve správním řízení M. ú. v K. n. Č. l.
Nejvyšší soud poté, co dospěl k závěru, že dovolání obviněného je přípustné, zaměřil pozornost na posouzení otázky, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za takové, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.), a zda podané dovolání je opodstatněné.
Obviněný ve svém písemném podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně je třeba uvést, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Uvedeným kritériím vyhovuje dovolání obviněného pouze částečně. Pod žádný z důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, v jejichž rámci zpochybnil rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a údajně nesprávné zjištění skutkového stavu. Relevantní také nejsou námitky obviněného vyjadřující nesouhlas se způsobem vypracování znaleckého posudku znalce MUDr. Z. B. a se způsobem jeho výslechu. Obviněným je tak opakovaně tvrzeno, že soudní znalec nedisponoval dostatečnými podklady pro posouzení jeho psychického stavu v době autonehody, zvláště pro posouzení rozsahu dřívějšího poranění mozku a přetrvávajících následků na jeho chování. Dovolatel opětovně opakuje svou obhajobu uplatněnou před soudy prvního a druhého stupně spočívající v tom, že havarovaný automobil tov. zn. Fiat Uno neřídil on, ale jiná osoba. Charakter takto vytknutých vad svědčí toliko o snaze obviněného akcentovat vlastní hodnocení provedených důkazů a dosáhnout prosazení vlastní obhajoby a odlišných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Tyto námitky se v žádném případě nikterak nedotýkají otázky právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným a jenž je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a stojí tak mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože obviněným vytýkané nedostatky měly v této části výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, a jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Vznesl-li obviněný v podaném dovolání i výhrady ke způsobu a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak je třeba uvést, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Pokud by obviněný deklaroval pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jeho rámci uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však v další části svého dovolání vznesl rovněž výhrady, které by citovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Namítl totiž, že ve vztahu k trestnému činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. nebyla z jeho strany naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslu.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.
Objektem tohoto trestného činu je život a zdraví lidí. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž postačí úmysl eventuální. Úmysl se musí vztahovat na všechny znaky objektivní stránky trestného činu.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku. Právě z ní se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jako řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě na níž měl účast, neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.
Skutková část výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky uvedeného trestného činu spolehlivě naplňují.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obviněný trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. dopustil v podstatě tím, že poté, co se na ulici P. v P. střetl s automobilem Ford Mondeo, utekl z místa nehody, aniž by poškozené M. Š., která utrpěla pohmoždění krční i hrudní páteře, pohmoždění hrudníku a zlomeninu kosti hrudní, tedy zranění mající povahu ublížení na zdraví, zajistil potřebnou pomoc, ačkoliv mu v tom nic nebránilo.
Z této skutkové věty jednoznačně vyplývá, že obviněný věděl, že došlo k dopravní nehodě, neboť havarované vozidlo musel vidět, přesto však poté, co se sám vyprostil ze svého automobilu, utíkal opačným směrem. V té chvíli však nemohl vědět, zda je osádka havarovaného vozidla v pořádku, či zda utrpěla nějaká zranění a je nutné přivolat lékařskou pomoc. Sám se ani nepřesvědčil, zda je poškozeným M. K. a M. Š. poskytována potřebná pomoc někým jiným; přitom poskytnutím pomoci by sebe ani nikoho jiného nevystavoval nebezpečí.
Nejvyšší soud se zřetelem na takto popsanou trestnou činnost obviněného nemohl jeho dovolací námitky přijmout, jelikož veškeré zákonné podmínky pro posouzení předmětného skutku jakožto výše uvedeného trestného činu byly v projednávané věci splněny. Soudy pečlivě zhodnotily všechny skutečnosti, jež byly z hlediska úvah o právní kvalifikaci jednání obviněného – a to i pokud jde o posouzení jeho zavinění – relevantní. Nejvyšší soud jejich právní úvahy sdílí a má je za přiléhavé.
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání by v tomto případě bylo možné podat, jen byl-li by obviněnému odepřen přístup k soudu druhého stupně, protože tento soud řádný opravný prostředek chybně zamítl či odmítl podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebo §253 odst. 1, 3 tr. ř., aniž odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně řádně meritorně přezkoumal.
Dovolání obviněného konečně směřovalo do výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody. Tuto námitku stejně jako návrh obviněného na odložení výkonu napadeného usnesení Městského soudu v Praze ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. považoval Nejvyšší soud za bezpředmětnou. Je tomu tak jednak proto, že z důvodů již výše vyložených rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 9 T 129/2004, výrok o (souhrnném) trestu v současné době neobsahuje, a také proto, že pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na závěr je třeba uvést, že s ohledem na skutečnosti shora (tučným písmem) zdůrazněné bude povinností soudu prvního stupně ihned poté, co mu bude spisový materiál vrácen, nařídit ve věci hlavní líčení a v něm po případném doplnění dokazovaní (alespoň aktualizovaným opisem rejstříku trestů obviněného) znovu rozhodnout o uložení (zřejmě úhrnného) trestu za trestné činy ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., ohledně nichž zůstal odsuzující rozsudek i po rozhodnutí Nejvyššího soudu nedotčen.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a