ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.348.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 348/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 759/2003 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných J. Š., Z. P., a L. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 4 To 116/2006, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 4 To 116/2006, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 1 T 759/2003, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní státní zástupkyně v Břeclavi podala dne 23. 12. 2003 pod sp. zn. Zt 3276/2000 Okresnímu soudu v Břeclavi obžalobu na obviněné J. Š., Z. P. a L. K. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se měli dopustit tím, že dne 2. 5. 1972 mezi 15.30 hodin až 17.30 hodin na státní hranici mezi tehdejší Č. a R. r., v prostoru celniště M. a jeho nejbližšího okolí, na hraničním přechodu M.-D., se podíleli na zavlečení emigranta J. M., z území R. r. na území tehdejší Č., a to tak, že obviněný J. Š. jako vojín základní služby u Pohraniční stráže VÚ M., velený do služby k ostraze státní hranice do prostoru kontrolní hlídky na V. ulici, vylákal emigranta J. M. z r. území, kde čekal na svoji manželku P. S. M., která se měla vrátit z návštěvy jeho rodičů v B., na území tehdejší Č., čehož využili obviněný Z. P. jako velitel Oddělení pasové kontroly na hraničním přechodu a obviněný L. K. jako zástupce velitele Oddělení pasové kontroly k tomu, že přejeli služebním vozidlem zn. Škoda 1000 MB na území R. r. a toto vozidlo odstavili k osobnímu motorovému vozidlu zn. Opel, se kterým přijel k hraničnímu přechodu J. M., a tak mu zabránili v případném odjezdu, a po vystoupení z vozidla se přibližovali k J. M., který se rozhodl vrátit zpět na území R. r., přičemž obviněný vojín J. Š. počal střílet ze samopalu a dvěma výstřely zasáhl utíkajícího J. M. do kotníku a stehna levé dolní končetiny a poté, co se J. M. dostal do hloubky asi 20 metrů na území R. r., obvinění Š. a K. za dohledu obviněného P. jej za použití fyzické síly vtáhli zpět na území Č., kde byl zajištěn, bylo mu sděleno obvinění a byl vzat do vazby.
Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2006 sp. zn. 1 T 759/2003, bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. za užití §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněných J. Š., Z. P. a L. K. pro výše popsaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., zastaveno.
Okresní státní zástupkyně v Břeclavi podala proti tomuto usnesení stížnost. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 4 To 116/2006, byla její stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé usnesení, kterým Krajský soud v Brně v projednávané věci rozhodl o stížnosti státní zástupkyně. V prvním případě usnesením ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 4 To 58/2005, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 1 T 759/2003, a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Okresní soud po doplnění dokazování v intencích zrušujícího usnesení krajského soudu v odůvodnění usnesení vyložil, že skutková zjištění, jež bylo třeba učinit na podkladě výsledků dokazování provedeného v hlavním líčení, se liší od popisu skutku v obžalobě. Za významné z hlediska trestní odpovědnosti označil až jednání obviněných J. Š. a L. K. spočívající v tom, že oba tito obvinění vtáhli poškozeného J. M. z území R. zpět na území tehdejší Č., čímž podle soudu prvního stupně naplnili znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Obviněný Z. P. tomuto jednání pouze přihlížel a jeho čin nevykazuje podle soudu znaky žádného trestného činu (strany 15, 16 usnesení soudu prvního stupně).
V dalším soud prvního stupně soustředil svoji pozornost k otázce promlčení trestního stíhání obviněných. Upozornil, že obviněným Z. P. a L. K. bylo sděleno obvinění dne 22. 11. 2000, obviněnému J. Š. pak dne 23. 11. 2000. Opíraje se o ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, vyložil, že desetiletá promlčecí doba ve smyslu §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění novely č. 175/1990 Sb. začala běžet až dne 30. 12. 1989, uplynula dne 30. 12. 1999. Bylo-li obviněným sděleno obvinění po jejím uplynutí, bylo trestní stíhání promlčeno a nezbylo, než trestní stíhání zastavit z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že nemohl vzít na zřetel ustanovení §67 odst. 1 písm. b) a §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999, poněvadž ta nejsou pro obviněné z hlediska posuzování trestnosti jejich činu z pohledu zásad §16 odst. 1 tr. zák. příznivější. Přestože v činu obviněného Z. P. nebyl spatřován žádný trestný čin, mělo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. prioritu před zprošťujícím rozsudkem.
Ačkoliv krajský soud se závěry okresního soudu souhlasil, neztotožnil se s ním v otázce právního posouzení skutku obviněných J. Š. a L. K. Podle něj jejich jednání nenaplňuje s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., nýbrž jen znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., za který lze uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo trest zákazu činnosti. Na základě toho pak konstatoval, že promlčecí doba činila podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let a vzhledem k datu sdělení obvinění všem třem obviněným bylo jejich trestní stíhání již dávno promlčeno (strany 3, 4 napadeného usnesení krajského soudu).
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 4 To 116/2006, který rozhodl ve druhém stupni, podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch všech obviněných. Odkázala v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravné prostředku, přičemž v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně byly dány důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., poněvadž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelka zevrubně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, shrnula podstatný obsah odůvodnění usnesení soudů obou stupňů a uvedla, že nelze souhlasit se závěrem Krajského soudu v Brně, že jednání obviněných J. Š. a L. K. nevykazuje materiální stránku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a že je možné posoudit je jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele v jeho základní skutkové podstatě podle §158 odst. písm. a) tr. zák., jelikož poté, co tito obvinění po postřelení poškozeného J. M. dopadli jmenovaného poškozeného již na území R. a násilím jej za přispění obviněného Z. P. přivlekli zraněného zpět na území bývalé Č., byl poškozený československými orgány zajištěn, bylo mu vzneseno obvinění mimo jiné též pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. a byl vzat do vazby, ve které setrval až do nejméně 29. 11. 1972. Tento několik měsíců trvající pobyt poškozeného ve vazbě a dále skutečnost, že obvinění tím, že nezákonně vnikli, a to dokonce ozbrojeni, na r. území, a tak porušili suverenitu jiného státu, jakož i fakt, že jejich jednání vyvolalo po zveřejnění v zahraničních sdělovacích prostředcích nespokojenost s činností orgánů státu u větší skupiny osob nejen v cizině, ale i v Č., je třeba pokládat za jiný zvlášť závažný následek ve smyslu odst. 2 písm. c) §158 tr. zák. zaviněný obviněnými přinejmenším ve formě nedbalosti nevědomé.
Podle přesvědčení dovolatelky však zákonem požadované znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. vykazuje i jednání obviněného Z. P. Bylo totiž podle ní prokázáno, že ten incident od samého počátku sledoval a za jeho přímého dohledu došlo k postřelení poškozeného obviněným J. Š., přičemž sám obviněný Z. P. se dokonce podílel na násilném převlečení postřeleného poškozeného z r. území na území Č. Vyvozovala, že tento obviněný, figurující ve věci jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák., nejenže z titulu své funkce nezabránil spoluobviněným v protiprávním zásahu spojeném s použitím střelné zbraně proti poškozenému, nýbrž v konečném stadiu se k násilnému zásahu proti němu připojil.
Nejvyšší státní zástupkyně ale nesouhlasila ani se způsobem, jakým bylo v posuzované věci aplikováno ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., a se závěrem soudů obou stupňů, že použití tohoto zákona by bylo v rozporu s principem zákazu retroaktivity.
V této souvislosti odkázala především na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., řešící prakticky stejný problém ve vztahu k ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jež je svým obsahem nepochybně pramenem trestního práva hmotného, upravujícím specifickým způsobem podmínky zániku trestnosti určité, zákonem vymezené kategorie trestných činů. Není-li podle jí citovaného nálezu v rozporu s ústavním principem „zákazu retroaktivity“ ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, které vlastně nechává znovu odplynout promlčecí dobu trestného činu za situace, kdy promlčecí doba stanovená trestním zákonem účinným v době jeho spáchání již proběhla, tím spíše nemůže s ním být v rozporu ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., jež v určitých případech běh ještě neproběhnuvší promlčecí doby prodlužuje, resp. ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., stanovící u některých trestných činů nepromlčitelnost.
Poznamenala, že v konkrétním případě by podle trestního zákona ve znění účinném do 27. 12. 1999 promlčecí doba skutečně uplynula dnem 30. 12. 1999, pokud by byl aplikován §5 zákona č. 198/1993 Sb. Zákon č. 327/1999 Sb. však nabyl účinnosti dne 28. 12. 1999, tedy před datem 30. 12. 1999; dříve platná promlčecí doba tedy v momentu nabytí jeho účinnosti ještě neuplynula, a nedošlo proto k obnovení již uplynulé promlčecí doby. Pro úplnost konstatovala, že rovněž článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, podstatou kterého je rovněž „zákaz retroaktivity“, ve svém odstavci druhém připouští „souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy“.
Dovolatelka proto uzavřela, že Krajský soud v Brně, ztotožnil-li se s chybným závěrem soudu prvního stupně o promlčení skutku obviněných, jenž byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., nesprávně v souvislosti s §16 odst. 1 tr. zák. interpretoval především ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb. a otázku ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění citovaného zákona ponechal zcela bez povšimnutí.
Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Břeclavi, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.
Obvinění J. Š., L. K. i Z. P. se k podanému dovolání vyjádřili prostřednictvím svých obhájců.
Obviněný J. Š. zdůraznil, že je přesvědčen, že konal pouze svoji povinnost a jediného, co je mu možno klást za vinu, tj. vstupu na území sousedního státu a účasti na přenesení poškozeného na území bývalé Č., si není vědom. Současně ve vztahu k možným úvahám o naplnění materiálních podmínek aplikace okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. upozornil, že v době činu působil jako voják základní služby velený k ochraně státní hranice, jsa vyučen se zedníkem, ve věku blízkém věku mladistvých. Jeho původ, vzdělání a rozumové schopnosti byly výrazně ovlivněny tehdejším proškolováním vojáků základní služby a černobílým viděním světa, zejména na hranicích. S ohledem na svůj psychický stav nebyl schopen uvažovat o tom, zda a jak bude poškozený za své jednání postižen. K polemice týkající se zákazu retroaktivity při použití §67 tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb. se nevyjádřil, poněvadž ji pokládal s ohledem na možné právní posouzení skutku za nepodstatnou. Navrhl, aby Nejvyšší soud, ztotožní-li se se závěry soudů obou stupňů, dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl podle §265j tr. ř., event. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný L. K. polemizoval se zjištěními, o něž se v dovolání nejvyšší státní zástupkyně opírala. Poznamenal, že poškozený obviněného J. Š. dlouhou dobu provokoval, na území bývalé Č. přišel zcela sám. On i obviněný Z. P. jeli na hraniční přechod za účelem zjištění totožnosti osoby poškozeného, a to zcela neozbrojeni; svým vozidlem nepřejeli na území R. r. a ani jím nebránili poškozenému v odjezdu. Připomněl, že střelba obviněného J. Š., který k nim nebyl v žádném služebním vztahu, byla v souladu se služebními předpisy i zákonem. Když došlo k potyčce mezi obviněným J. Š. a poškozeným, on sám na území R. r. nebyl. Chránil se před střelbou, k níž v této situaci došlo, tím, že skočil do úvozu, kterým protékal hraniční potok, a odtud pak pomohl pouze vytáhnout zraněného poškozeného za účelem jeho ošetření, nikoliv zadržení. Dodal, že nemohl mít žádný vliv na postup státních orgánů vůči poškozenému, jeho vzetí do vazby. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., popř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za nedůvodné pokládal dovolání nejvyšší státní zástupkyně i obviněný Z. P. Podle něj soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že trestní stíhání obviněných je podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné, neboť je promlčeno. Názory obsažené v dovolání vztahující se k použití ustanovení §67 odst. 1 písm. b), §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb. shledával i on v rozporu se zásadami čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a §16 odst. 1 tr. zák. Ztotožnil se také s názorem krajského soudu, že pro použití kvalifikované skutkové podstaty u obviněných J. Š. a L. K., tím spíše u něj, nebyly splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Pokud by poškozený neprovokoval příslušníka pohraniční stráže, neodmítl se legitimovat a reagoval na výzvy k zastavení a varovné výstřely, k trestné činnosti obviněných by nedošlo. Měl za to, že jeho jednání není možné podřadit pod žádnou skutkovou podstatu trestného činu, a nedošlo-li by k zastavení trestního stíhání pro promlčení, došlo by ke zproštění obžaloby. Nesouhlasil s tvrzením dovolatelky, že na předmětné místo přijel za tím účelem, aby proti poškozenému byl realizován zásah a že se podílel na násilném přivlečení poškozeného z r. území na území Č. Připomněl, že nevykonával žádný „přímý dohled“, nebyl oprávněn ukládat žádné pokyny ostatním obviněným a ani tak nečinil; na zásah spoluobviněných nedohlížel, spíše předmětnému incidentu jen přihlížel. Na r. území nevstoupil, k násilnému zásahu se nepřipojil, pouze poskytl pomoc k zajištění ošetření poškozeného. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265j tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost toho výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Stížnost státního zástupce byla zamítnuto poté, co krajský soud na jejím podkladě meritorně přezkoumal usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatelka odkázala na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. S odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněné důvody podřadit.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně jsou významné dvě otázky; tou první je, zda jednání obviněných vykazuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., a druhou pak, zda trestní stíhání obviněných bylo promlčeno, a byly tak splněny podmínky pro jeho zastavení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Není od věci připomenout, že pro výklad dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a posuzování námitek, týkajících se nesprávného právního posouzení skutku, je příznačné, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní; dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, skutkový stav a popis skutku, od něhož odvíjel své právní úvahy, se ve srovnání s popisem skutku v žalobním návrhu, významně lišil. Na rozdíl od skutku, jak byl vymezen v obžalobě a ve shodě s ní popsán i ve výroku usnesení soudu prvního stupně, vzaly soudy za prokázané, že poškozený J. M. dne 2. 5. 1972 v době mezi 15.30 až 17.30 hodin přijel na státní hranici mezi tehdejší Č. a R. v prostoru celniště M.., kde byl tehdy velen k ostraze státní hranice do prostoru kontrolní hlídky na ulici V. obviněný J. Š. Poškozený se na území bývalé Č. pohyboval neoprávněně, což oznámil obviněný J. Š. rotě a na místo přijeli obvinění Z. P. a L. K.; nebylo ale prokázáno, že by tito obvinění vozidlo, kterým přijeli, odstavili k osobnímu vozidlu, jímž přijel poškozený, a zabránili mu tak v odjezdu. Dále bylo zjištěno, že poškozený se dal po výzvě obviněných Z. P. a L. K. k předložení dokladů na útěk. Obviněný J. Š. poškozeného nejdříve vyzval k zastavení, poté několikrát varovně vystřelil a posléze i střelil do utíkajícího poškozeného a zasáhl ho dvěma výstřely; zraněný poškozený se pak dostal do hloubky asi 15 metrů na r. území. Tyto skutkové okolnosti nezakládají podle závěrů soudu trestní odpovědnost obviněných; tu zakládá až následné jednání spočívající v tom, že obvinění J. Š. a L. K. vtáhli poškozeného z území R. zpět na území tehdejší Č.
Pachatelem trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. může být pouze veřejný činitel. Podle §89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem mimo jiné příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Dovoláním nebylo zpochybněno, že obviněný J. Š. jako vojín základní služby velený do služby k ostraze státní hranice, obviněný Z. P. coby velitel oddělení pasové kontroly a obviněný L. K. jako jeho zástupce vystupovali jakožto veřejní činitelé. Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vyplývá, v čem soud ve vztahu k obviněným J. Š. a L. K. spatřoval výkon pravomoci veřejných činitelů způsobem odporujícím zákonu v úmyslu způsobit jinému škodu. Jen pro úplnost dovolací soud doplňuje, že znak „v úmyslu způsobit jinému škodu“ charakterizuje pohnutku pachatele, proto k dokonání činu není třeba, aby škoda skutečně vznikla. Škodou je třeba rozumět nejen škodu materiální, ale i škodu imateriální, př. škodu na právech, na zdraví, morální škodu apod. (k tomu č. 25/1975 Sb. rozh. tr.). Náležitou pozornost soudy věnovaly i objasnění „jiného zvlášť závažného následku“ ve smyslu §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. Pod pojmem „jiný zvlášť závažný následek“ se rozumí následek svou nebezpečností srovnatelný s dalšími okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v odst. 2 §158 tr. zák. Může se jednat např. o obzvlášť závažný zásah do osobní svobody občana, do ochrany jeho života a zdraví, může též jít o vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánů státu u větší skupiny občanů apod. Jistě by se k takovému následku dalo přiřadit i způsobení diplomatického konfliktu, jak naznačuje v dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí z hlediska zavinění nedbalost (§6 tr. zák.).
Soudy obou stupňů proto nepochybily, shledaly-li, že čin obviněných J. Š. i L. K. vykazuje formální znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Správnost těchto jejich závěrů ostatně nebyla dovoláním ani napadána.
Námitky dovolatelky směřovaly vůči závěrům krajského soudu, že čin obviněných J. Š. a L. K. nevykazuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., a to se zřetelem k absenci materiální podmínky použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Podle tohoto ustanovení se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Takovou okolností bylo v posuzovaném případě způsobení činem (uvedeným v odst. 1 písm. a) §158 tr. zák.) jiného zvlášť závažného následku.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se v tomto směru od dosavadní judikatury, podle které zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí pod č. 34/1976-II. Sb. rozh. tr.).
Jak je zjevné z odůvodnění usnesení soudů prvního a druhé stupně, soudy zaujaly k otázce aplikace okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve způsobení zvlášť závažného následku odlišné závěry.
Soud prvního stupně bez bližšího odůvodnění dospěl k závěru, že jsou splněny i podmínky dané ustanovením §88 odst. 1 tr. zák. pro užití kvalifikované skutkové podstaty. Dále pak soustředil svoji pozornost na výklad znaku zakládajícího okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. způsobení zvlášť závažného následku. Neoprávněným vtažením poškozeného J. M. z r. území na území tehdejší Č. došlo podle něj k závažnému zásahu do osobní svobody poškozeného, které následně vyvolalo trestní stíhání poškozeného na území tehdejší Č. pro několik trestných činů a jeho pobyt ve vazbě. Třebaže nemohl dovodit, že by obvinění J. Š. a L. K. měli vědomost o tom, že v případě vtažení na území tehdejší Č. bude poškozený vzat do vazby, případně do výkonu trestu, již samotné vtažení z území cizího státu na území tehdejší Č. představovalo pro poškozeného významný zásah do jeho osobní svobody (strany 15, 16 usnesení).
Krajský soud naproti tomu konstatoval, že vzhledem k absenci materiální stránky trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě mohlo být jednání obviněných J. Š. a L. K. pouze jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. V těchto souvislostech poukazoval na jednání poškozeného, který bez oprávnění vnikl na území Č. r. mimo hraniční přechod, provokoval příslušníka pohraniční stráže, poté se odmítl legitimovat, nereagoval na výzvy k zastavení ani na varovné výstřely, proto proti němu byla v souladu s předpisy použita zbraň, načež se doplazil na území R., odkud byl v rozporu s předpisy vtažen obviněnými J. Š. a L. K. zpět na území tehdejší Č. Vyvozoval, že tu nejsou okolnosti, které by pro svoji závažnost podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti pro společnost ve smyslu předpokládaném §88 odst. 1 tr. zák. Pokud by poškozený nejednal shora uvedeným způsobem, k trestné činnosti obviněných by podle něj nedošlo a jednání poškozeného tak mělo zásadní význam pro určení míry jejich zavinění (strana 4 usnesení).
Dovolatelka s názorem krajského soudu nesouhlasila a zdůraznila, že obvinění J. Š. a L. K. po postřelení poškozeného J. M. tohoto dopadli již na území R. a násilím jej zraněného za přispění obviněného Z. P. přivlekli zpět na území bývalé Č. Zde byl poškozený československými orgány zajištěn, bylo mu vzneseno obvinění mimo jiné též pro pokus trestného činu vraždy a byl vzat do vazby, ve které setrval až do 29. či 30. 11. 1972, kdy byl letecky transportován do Š. Tento pobyt ve vazbě spolu se skutečností, že obvinění tím, že nezákonně vnikli, a to dokonce ozbrojeni, na r. území, a tak porušili suverenitu jiného státu, jakož i fakt, že jednání obviněných vyvolalo po zveřejnění v zahraničních sdělovacích prostředcích nespokojenost s činností orgánů státu u větší skupiny osob nejen v cizině, ale i v Č., o čemž svědčí i skutečnost, že československé orgány „vzhledem k dobrým sousedským vztahům vyslovily r. straně politování“, je třeba pokládat za jiný zvlášť závažný následek ve smyslu §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. zaviněný obviněný přinejmenším ve formě nedbalosti nevědomé.
K námitkám nejvyšší státní zástupkyně je třeba uvést, že soudy obou stupňů nikterak nezpochybňovaly, že obvinění J. Š. a L. K. činem způsobili zvlášť závažný následek ve smyslu citovaného ustanovení tr. zák. Pravdou je, že jej spatřovaly zejména v závažném zásahu do osobní svobody poškozeného, k němuž došlo jeho vtažením z r. území na území bývalé Č., nikoliv jeho pobytem ve vazbě, a okolností tvrzené nespokojenosti s činností orgánů státu u větší skupiny osob i na území Č. se nezabývaly vůbec (tato skutečnost ostatně nebyla ani zmíněna jako následek činu v popisu skutku v obžalobě). Aniž by chtěl dovolací soud význam námitek dovolatelky jakkoliv bagatelizovat, nelze přece jen pominout právě ty skutkové okolnosti, které vzaly soudy za prokázané na podkladě výsledků dokazování provedeného v hlavním líčení a které jsou dozajista relevantní pro hodnocení závažnosti činu obviněných, především obviněného J. Š.
Soudy obou stupňů především významně přihlédly ke změně důkazní situace ve prospěch obviněných, k níž došlo v hlavním líčení oproti výsledkům přípravného řízení. Opakovaně zdůraznily, že relevantní z hlediska trestní odpovědnosti obviněných je až ta část jejich jednání, jež byla spojena se zásahem proti poškozenému na r.území, kam se poškozený po jeho postřelení dostal do hloubky asi 15 m, a s vtažením poškozeného zpět na území bývalé Č. Jakkoliv nelze znevažovat závažnost počínání obviněných J. Š. a L. K., není možné pominout ani ty okolnosti, jež výstižně shrnul v odůvodnění usnesení krajský soud. Ten upozornil, že to byl ovšem právě poškozený, kdo bez oprávnění vnikl na území bývalé Č., kdo se nepatřičně choval vůči příslušníku pohraniční stráže, kdo se odmítl legitimovat, nereagoval na výzvy k zastavení ani varovné výstřely a že nebýt právě jednání poškozeného, k činu obviněných by nedošlo. Z hlediska úvah významných pro použití vyšší trestní sazby není od věci dále přihlédnout jednak k poznatkům vážícím se k osobě obviněného J. Š., o němž možno říci, že v době činu šlo o mladého, nezralého člověka se základním vzděláním, sociálně nepříliš zdatného, jež byl pravidelně vystavován dobovým vlivům socialistické propagandy, jednak též ke konkrétní míře účasti obviněného L. K. Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou právního posouzení skutku obviněných J. Š. a L. K. jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ve světle naplnění jeho znaků po stránce materiálních znovu zabýval a svoje závěry patřičně odůvodnil.
Ke stávajícím závěrům soudů nutno připomenout, že soud není vázán právním posouzením skutku uvedeného v žalobním návrhu (§220 odst. 3 tr. ř.) ani při posuzování, zda jsou dány důvody zastavení trestního stíhání v hlavním líčení uvedené v §11 odst. 1 tr. ř., což má dozajista svůj význam i z pohledu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., o něž v posuzovaném případě jde. Otázku právního posouzení skutku soud musí vyřešit jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. a ve výroku o zastavení trestního stíhání musí svůj závěr o právní kvalifikaci skutku vyjádřit údajem, jaký trestný čin ve skutku spatřuje, s poukazem na příslušné ustanovení trestního zákona a při respektování presumpce neviny. Přitom není rozhodné, zda je důvodem pro eventuálně odchylné posouzení skutku oproti obžalobě okolnost, že skutek byl již obžalobou právně posouzen chybně, nebo zda důvodem odlišného právního posouzení je změna důkazní situace, k níž došlo v hlavním líčení (k tomu č. 9/1994 Sb. rozh. tr.).
V této souvislosti nelze nepoznamenat, že popis skutku ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání musí odpovídat použité právní kvalifikaci. Jestliže je tedy nutno skutek kvalifikovat odchylně od obžaloby a tato skutečnost je relevantní z hlediska důvodů pro zastavení trestního stíhání obviněného, musí být skutek ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání popsán tak, aby to bylo v souladu s novou právní kvalifikací skutku, nelze skutek jen mechanicky opsat z obžaloby. Žádoucí je, aby popis skutku reflektoval změnu důkazní situace, i když nedojde ke změně právní kvalifikace oproti obžalobě.
Dovolatelka nesouhlasila ani se závěry, jež se týkaly právního posouzení skutku obviněného Z. P., a měla za to, že i jeho čin vykazuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák.
Ve vztahu k tomuto obviněnému soud prvního stupně dovodil, že činu spoluobviněných ve fázi, jež se odehrávala na území R. r., pouze přihlížel a k přetahování poškozeného se připojil až v okamžiku, kdy se nacházel za korytem hraničního potoka na území bývalé Č.
Námitky dovolatelky byly postaveny na tom, že obviněný Z. P., zastávající v kritické době funkci náčelníka oddělení pasové kontroly, incident od samého počátku sledoval a za jeho přímého dohledu došlo k postřelení poškozeného obviněným J. Š., přičemž obviněný Z. P. se dokonce sám podílel na násilném přivlečení postřeleného poškozeného z r. území na území Č. Je podle ní tedy zjevné, že jako veřejný činitel nejenže z titulu své funkce nezabránil spoluobviněným v protiprávním zásahu, který byl spojen s použitím střelné zbraně proti poškozenému, nýbrž se v konečném stadiu k násilnému zásahu proti němu připojil.
Z obsahu takto prezentovaných námitek vyplývá, že výhrady vůči právnímu posouzení skutku obviněného Z. P. převážně vycházejí ze skutkových okolností odlišných od skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Je sice pravdou, že tento obviněný incident sledoval od samého počátku, avšak bylo zjištěno a ani dovolatelka to nezpochybnila, že podstatná jeho část, charakterizovaná jednáním obviněného J. Š. až do jeho překročení státní hranice, nebyla v kolizi se zákonem, a především nebylo zjištěno, že by k postřelení poškozeného došlo za přímého dohledu tohoto obviněného. Soud prvního stupně zevrubně vyložil, že mezi obviněným J. Š. a obviněným Z. P. nebyl vztah nadřízenosti a podřízenosti, navíc postřelení poškozeného na území bývalé Č. bylo shledáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy a do kolize s nimi se v této chvíle nedostali ani obvinění Z. P. či L. K. (viz strana 9, 14 usnesení soudu prvního stupně). V rozporu se zjištěními soudů je i výtka nejvyšší státní zástupkyně založená na tom, že tento obviněný se dokonce sám podílel na násilném přivlečení postřeleného poškozeného z r. území na území bývalé Č., poněvadž soudy zjistily, že obviněný Z. P. se k akci obviněných J. Š. a L. K. připojil až na území bývalé Č., za korytem hraničního potoka. V této části je proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně založeno na skutkových námitkách, a proto k nim z hledisek relevantních pro posuzování důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo přihlíženo.
Otázkou, která může být z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, pouze je, zda čin obviněného Z. P., spočívající v jeho „připojení se k přetahování“ postřeleného poškozeného z r. území na území bývalé Č. až na území bývalé Č., zakládá jeho trestní odpovědnost. Soud prvního stupně především jasně neuvedl, v čem jednání obviněného Z. P. konkrétně spočívalo. Z odůvodnění jeho usnesení na straně jedné vyplývá, že „k přetahování postřeleného a zraněného poškozeného na území Č. r. se tento obviněný připojil až v okamžiku, kdy fakticky se poškozený nacházel za korytem hraničního potoka“, na jiném místě ovšem týž soud hovoří o tom, že tento obviněný jednání spoluobviněných „pouze přihlížel“ (strana 15 jeho usnesení). Otázkou je, zda právě tomuto posledně uvedenému zjištění koresponduje postavení obviněných na místě činu, jak je na fotografiích zachytil svědek Dr. K. K. Soudy se proto nemohly ani přesvědčivě vypořádat s tím, zda čin skutečně nevykazuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., a přesvědčivě nevysvětlily, proč v jednání tohoto obviněného nebylo možno spatřovat žádný trestný čin.
Dovolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně vycházel patrně z právního názoru vyjádřeného v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 4 To 58/2005, jež byl založen na tom, že jednání spočívající v pouhém dohledu obviněného Z. P. nad přetahováním poškozeného z R. r. do Č. r. by nenaplňovalo znaky žádného trestného činu (strana 5 usnesení). Současně ale nemohl pominout, že právní názor krajského soudu nebyl odůvodněn a nevycházel ze spolehlivě zjištěných skutkových okolností.
Ve vztahu k obviněnému Z. P. soud prvního stupně též uzavřel (a soud druhého stupně to nikterak nekorigoval), že ač v jeho jednání nespatřoval naplnění znaků žádného trestného činu, zastavil jeho trestní stíhání z důvodu promlčení, poněvadž takové rozhodnutí má prioritu před rozhodnutím o zproštění obžaloby podle §226 tr. ř.
S tímto názorem se ztotožnit nelze. V zásadě platí, že rozsudek je třeba považovat za subsidiární rozhodnutí, poněvadž jím lze v hlavním líčení rozhodnout teprve poté, co soud neshledal důvody k jiným způsobům rozhodnutí podle §221 až 224 tr. ř., a to popřípadě ani mimo hlavní líčení podle §231 tr. ř. V některých případech však může mít zprošťující rozsudek ve smyslu §226 tr. ř. přednost před jiným rozhodnutím podle §221 až 224 tr. ř., a to především tehdy, není-li skutek v důsledku změny právní úpravy či změny důkazní situace není trestným činem (k tomu přiměřeně č. 26/1992 Sb. rozh. tr.). Za této situace jde o důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., a nikoliv důvod pro zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 1, §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Takový závěr vyplývá především z úvahy, že stěžejní pro správné vyřešení podmínek promlčení trestního stíhání je právě předběžné posouzení otázky právní kvalifikace skutku, od níž se odvíjí závěr o délce promlčecí doby.
Netřeba zvláště připomínat, že spolehlivé vyřešení otázky právního posouzení skutku všech obviněných podmiňuje i další úvahy o promlčení jejich trestního stíhání.
K otázce promlčení trestního stíhání je na místě v obecné rovině uvést, že při promlčení zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotně právní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž přestala být pro společnost nebezpečnou). K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků, protože ty pozbývají spolehlivosti, anebo je nelze vůbec opatřit.
Trestní odpovědnost pachatele a v návaznosti na to i pojem trestnosti činu takového pachatele je nutno v souladu s dosavadní teorií i praxí vymezit jako souhrn všech podmínek, na nichž závisí výrok o vině a trestu, včetně podmínek promlčení. Z výše uvedených důvodů je tedy nezbytné v každém konkrétním případě v rámci posuzování trestnosti činu ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (nadále Listiny) a §16 odst. 1 tr. zák. též zjišťovat, zda nedošlo k zániku této trestnosti, a to mimo jiné i z důvodu promlčení činu. Takový závěr vyplývá ze skutečnosti, že zákonodárce sám zařadil ustanovení §67 tr. zák. o promlčení do hlavy páté obecné části trestního zákona nazvané „Zánik trestnosti a trestu“ a tím dal jasně najevo, že promlčení je jedním z důvodů zániku trestnosti činu a spolu s ostatními důvody je i promlčení považováno za hmotně právní negativní podmínku trestnosti. Naše právní úprava promlčení (§67 tr. zák.) pak odpovídá hmotně právnímu pojetí promlčení i potud, že promlčecí dobu odstupňovává podle zákonné trestní sazby, což nepochybně vychází z myšlenky, že promlčení je odůvodněno zánikem potřeby odplaty činu, jakož i potud, že promlčení se přerušuje mimo jiné spácháním činu, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější, z čehož vyplývá, že základem promlčení je domněnka, že se po uplynutí promlčecí doby pachatel napravil, takže již není třeba trest ukládat. Důvody procesní, spočívající v obtížích v dokazování, jsou oproti tomu přece jen podřadné. Trestní zákon tedy stanoví, aby trestní odpovědnost a trestnost (nejde-li o čin uvedený v §67a tr. zák.) byla vždy posuzována i z toho hlediska, zda nezanikla promlčením v důsledku uplynutí promlčecí doby. Promlčením tedy podle naší úpravy zaniká trestní odpovědnost a trestnost, a proto je promlčení v českém trestním právu institutem hmotně právním, a nikoli jen pouhou procesní překážkou nestíhatelnosti. O tom ostatně v trestněprávní teorii i praxi nevznikaly žádné pochybnosti (k tomu např. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 423; Novotný, O. - Dolenský, A. - Jelínek, J. - Vanduchová, M. Trestní právo hmotné. I. obecná část. 2. vydání, Praha: Codex, 1995, s. 34, 36, 179 a 183; 4. vydání, Praha: ASPI, 2003, s. 48 až 49, 51, 256 až 257, 262; Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné (obecná část). 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 240 – 242; 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 85 až 88, 386 až 387, 392 až 394)
Protože úprava podmínek promlčení trestního stíhání patří do komplexu otázek trestní odpovědnosti, posoudí se otázka, zda je určitý trestný čin promlčen či nikoli, i z hlediska časové působnosti trestního zákona (viz §16 odst. 1 tr. zák. a č. 40/1998 Sb. rozh. tr.). Promlčení má totiž bezprostřední vliv na posuzování trestnosti činu, neboť – jak vyplývá z jeho podstaty i systematického zařazení – způsobuje zánik této trestnosti. Proto při řešení otázky, které právní normy nutno brát v úvahu při posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestního zákona se zásadně vychází z právního stavu, který zde je v době spáchání posuzovaného činu. Došlo-li v mezidobí od spáchání činu do rozhodování o něm ke změně právních norem, jejichž užití má vliv na trestnost činu nebo na možnost uložení trestu, je třeba nový právní stav porovnat s tím, který platil v době spáchání činu, a pozdějšího zákona užít jen, je-li to pro pachatele objektivně příznivější. Přitom se vychází ze souhrnu všech právních norem, jejichž užití může mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu, včetně těch, podle nichž se posuzuje zánik trestnosti, tedy i promlčení trestního stíhání. Tyto zásady jsou v našem trestním právu rovněž tradičně uplatňovány již od vzniku samostatné Č. r. v roce 1918 až do současnosti.
To pak znamená, že je-li podle zákona jednou trestný čin promlčen, jeho dodatečné prohlášení za čin nepromlčený (resp. dodatečné nezapočítání již proběhlé promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé trestní odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny totiž platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Uvedený zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona platí bezvýjimečně. Není pochyb o tom, že otázka, zda určitý trestný čin promlčen je či není, patří do rámce posuzování jeho trestnosti už jen z toho důvodu, že promlčení je zákonným důvodem zániku této trestnosti. Pozdějším zákonem pro pachatele příznivějším v uvedeném smyslu může být kterýkoli souhrn právních norem platný kdykoli po spáchání trestného činu až do rozhodování o něm. Přichází-li v úvahu více takových souhrnů (např. v mezidobí od spáchání činu došlo k několika novelizacím příslušných ustanovení trestního zákona nebo souvisejících právních norem), posuzuje se trestnost vždy podle souhrnu těch právních norem, který je pro pachatele nejvýhodnější (srov. §16 odst. 1 tr. zák.). Jestliže by byl trestný čin pachatele už promlčen podle některého v úvahu přicházejícího souhrnu právních norem a podle pozdějšího souhrnu by promlčen nebyl, pak nelze trestnost tohoto činu posuzovat podle pozdějšího souhrnu právních norem, protože je to pro pachatele méně příznivé, ale je nutno aplikovat výhodnější souhrn právních norem, podle něhož je čin pachatele promlčen. Z uvedeného vyplývá, že po vydání zákona, který by měl obnovit trestnost již promlčených trestných činů, by se stejně jejich trestnost musela posuzovat vzhledem k čl. 40 odst. 6 Listiny podle právních norem účinných před nabytím účinnosti takového zákona, podle nichž trestnost zanikla (k tomu např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 527, 528).
Naproti tomu se v teorii i praxi obecně připouští, že v době běhu promlčecích lhůt, tedy v době, kdy trestní odpovědnost a trestnost ještě z důvodu promlčení nezanikla, lze stanovit, že se běžící promlčecí doba prodlužuje, nebo dokonce, že některé trestné činy jsou zcela nepromlčitelné, tedy jinými slovy, že již započatá promlčecí doba nikdy v budoucnu nedoběhne (srov. novelizaci trestního zákona provedenou zákonem č. 327/1999 Sb.). V souvislosti s přístupem bývalé Č. k Úmluvě o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ze dne 26. 11. 1968 (srov. vyhlášku č. 53/1974 Sb.) byla tato otázka upravena obecně v ustanovení §67a písm. a) až c) tr. zák. Obdobně je tomu i ohledně novelizace trestního zákona provedené zákonem č. 327/1999 Sb. (účinným od 28. 12. 1999), kterým bylo do trestního zákona zařazeno mimo jiné i ustanovení §67a písm. d) tr. zák., a to se záměrem, aby nedošlo k promlčení nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně přiléhavě poukázala v souvislosti s možností aplikace ustanovení §67 odst. 1 písm. b) či §67a písm. d) tr. zák. (začleněných do trestního zákona jeho novelou provedenou zákonem č. 327/1999 Sb., který nabyl účinnosti dne 28. 12. 1999) na nález Ústavního soudu České republiky publikovaný pod č. 14/1994 Sb., který – jak již bylo naznačeno – řeší v podstatě stejný problém v návaznosti na ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, protože i zde šlo o to, že zákon nabyl účinnosti až poté, co promlčecí doby podle do té doby platného trestního práva hmotného již uplynuly (nebo uplynula jejich podstatná část), přičemž problém byl zákonem řešen tak, že doba proběhlá od spáchání činu až do 29. 12. 1989 se do běhu promlčecí doby nezapočítává vůbec.
V textu nálezu je zdůrazněno, že „Listina základních práv a svobod není normou trestního práva, ale vyjímá z různých právních oblastí určité zásady, které pokládá za základní, a proto hodné zvýšené právní ochrany. V čl. 40 odst. 6 nemá proto na mysli nic více, než co říká, totiž, že vymezení jednotlivých trestných činů a jejich trestnosti, jež se podle trestního zákona provádí určením charakteristických znaků a stupně společenské nebezpečnosti jednotlivých činů, nemůže být \"ex post\" po spáchání činu následně měněno v neprospěch pachatele. Stejný požadavek vznáší i pro vymezení a stanovení výše trestu.
Otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím spíše otázka promlčení, nepatří v Č. r. ani v jiných demokratických státech do oblasti těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního řádu, resp. ústavního pořádku Č. r., a tím nahrazují v jiných ústavách obvyklou kapitolu ústavy o základních právech a svobodách. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze principiálně stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat“.
Důvodně proto dovolatelka vyvozuje, že není-li podle tohoto nálezu v rozporu s ústavním principem „zákazu retroaktivity“ ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, které vlastně nechává znovu uplynout promlčecí dobu trestného činu za situace, kdy promlčecí doba stanovená trestním zákonem účinným v době jeho spáchání již proběhla, tím spíše nemůže s ním být v rozporu ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., jež v určitých případech běh ještě neproběhnuvší doby prodlužuje, či ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění citovaného zákona, stanovící u některých trestných činů jejich nepromlčitelnost.
Nelze proto souhlasit s názory soudů obou stupňů, že aplikace ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák., resp. §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb. by byla v rozporu s §16 odst. 1 tr. zák. a potažmo i principem zákazu retroaktivity. Pokud soudy poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1434/2003, je nutno k tomu dodat, že toto rozhodnutí nereflektuje stávající výklad Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud vydal mimo tohoto rozhodnutí i další rozhodnutí s opačnými závěry, a to pod sp. zn. 5 Tdo 915/2006. Posledně citované rozhodnutí navazuje a vychází z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, v němž byl zaujat právní názor, že v žádném případě nepřichází v úvahu, aby velký senát vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb., neboť to Nejvyššímu soudu evidentně nepřísluší. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se pak ztotožnil s usnesením senátu Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002, v němž byl se zřetelem k citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek stanovených v §5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989.
V konkrétním případě bylo trestní stíhání obviněných L. K. a Z. P. zahájeno sdělením obvinění pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. dne 22. 11. 2000 (č. l. 1 p. v., 2 p. v.), obviněného J. Š. dne 23. 11. 2000 ( č. l. 3 p. v.). Podle trestního zákona ve znění účinném do 27. 12. 1999 by promlčecí doba při použití §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, skutečně uplynula dnem 30. 12. 1999. Zákon č. 327/1999 ale nabyl účinnosti dne 28. 12. 1999, tj. před uplynutím promlčecí doby, a proto předpoklady pro použití §67 odst. 1 písm. b) a v konkrétním případě zejména §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb. byly splněny.
Soud prvního stupně zevrubně odůvodnil použití ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, krajský soud jeho závěry akceptoval. Žádné námitky vůči tomuto postupu neuplatnila ani dovolatelka a dovolací soud rovněž nemá důvod správnost závěrů soudů zpochybnit. Podle ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož se „do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“. Logickým důsledkem aplikace ustanovení §5 citovaného zákona by v případě právního posouzení skutku obviněných jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. bylo použití ustanovení §67a písm. d) tr. zák., jež bylo do trestního zákona zařazeno zákonem č. 327/1999 Sb. před uplynutím již zmiňované desetileté promlčecí doby právě se záměrem, aby nedošlo k promlčení nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Byl-li by skutek obviněných kvalifikován pouze jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., použití §67a písm. d) tr. zák. [a ani §67 odst. 1 písm. b)] ve znění zákona č. 328/1999 Sb. by z pohledu rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení nebylo aktuální. Znovu je však třeba připomenout, že výrok o zastavení trestního stíhání musí vedle odpovídající úpravy skutkových zjištění podle výsledků dokazování obsahovat i změnu právní kvalifikaci, přichází-li ve srovnání s právním posouzením skutku v obžalobě v úvahu. Nebude-li ve skutku obviněného Z. P. nadále spatřován žádný trestný čin, pak přichází v úvahu zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., nikoliv zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Břeclavi zrušil. Učinil tak proto, že napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. [§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Okresní soud v Břeclavi vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně též navrhla, aby dovolací soud nařídil, aby Okresní soud v Břeclavi věc projednal a rozhodl v jiném složené senátu. Takové rozhodnutí, opírající se o znění §265l odst. 3 větu první tr. ř., ve svých důsledcích znamená jistou výjimku ze zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Z toho též plyne, že nařídit, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem, lze učinit výjimečně a takový postup je třeba omezit jen na důležité důvody, které nutno pečlivě a přesvědčivě odůvodnit (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 112/98). Nejvyšší státní zástupkyně sama návrh takového postupu nikterak nezdůvodnila a dovolací soud pro takový postup žádný přesvědčivý důvod neshledal. Jenom okolnost, že neakceptoval právní závěry soudu, neopodstatňuje prolomení zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny nařízením, aby věc soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková