ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.372.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 372/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2007 o dovolání obviněného P. D. a obviněného J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 12 To 25/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. D. a J. L. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005, byli obvinění P. D. a J. L. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustili tak, že dne 2. 6. 1996 společně založili 1. Č. t. – ú. s., s.r.o., (dále jen „1. Č. t. – ú. s.“) s předmětem podnikání - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, realitní kancelář, ekonomické poradenství a poradenská činnost ve stavebnictví, a v rozporu s deklarovanou činností sami nebo prostřednictvím dalších osob nabízeli k prodeji produkty společnosti, tzv.,,Kvitanční výnosové listiny“ a „Požitkové listy“ v hodnotě 5.000,- Kč za jeden list s tím, že zmíněná společnost garantuje poškozeným případný zpětný odkup těchto listin s úrokem 19 % ke dni 1. 1. 1999, a v téže době organizovali semináře na celém území České republiky, kde prezentovali svůj podnikatelský záměr - Program regenerace panelových domů a kde jednak sami a nebo prostřednictvím dalších osob nabízeli k prodeji výše uvedené produkty, přičemž zájemcům o koupi těchto produktů tvrdili, že jejich finanční prostředky budou sloužit k navýšení jmění 1. Č. t. – ú. s., a toto odůvodňovali záminkou, že po dosažení základního jmění ve výši 500.000.000,- Kč společnost získá výhodný úvěr ve výši 230.000.000,- USD pro jejich podnikatelský záměr - Regenerace panelové výstavby ve střední a východní Evropě. Dále zájemcům tvrdili, že jejich podnikatelský záměr je povolen a garantován státními orgány, garantovali kupcům zpětný odkup uvedených jak „Kvitančních výnosových listin“ a „Požitkových listů“ k datu 1. 1. 1999 s úrokem 19 %, což však nedodrželi ani dodržet nemohli, neboť takto získané finanční prostředky vylákali k vlastnímu obohacení na úkor poškozených a k datu zpětného odkupu byl na kontě společnosti nulový zůstatek. Tímto jednáním vylákali nejméně 28.980.000,- Kč od jednotlivých poškozených, kteří jsou jmenovitě s datem narození, místem bydliště a způsobenou škodou vypsáni v tam uvedené tabulce.
Za tento trestný čin byl obviněný P. D. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování agentážní a obstaravatelské činnosti a v zákazu výkonu funkce prokuristy a činností spojených se shromažďováním a správou finančních prostředků třetích osob na dobu 8 roků. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 1 T 40/98, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. L. byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností spojených se shromažďováním a správou finančních prostředků třetích osob na dobu 5 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu v tabulce jmenovitě uvedeným poškozeným, z nichž část byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytky nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění P. D. a J. L. a zmocněnci poškozených JUDr. J. B., JUDr. J. K. a JUDr. J. M. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 12 To 25/2006, rozhodl tak, že I. z podnětu odvolání obviněného P. D. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu mu uloženého trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, II. odvolání obviněného J. L. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, III. z podnětu odvolání poškozených zastoupených zmocněnci JUDr. J. K., JUDr. J. B. a JUDr. J. M. rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke konkrétně uvedeným poškozeným, ohledně nichž podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným zastoupeným zmocněnci JUDr. J. B., JUDr. J. K. a JUDr. J. M. způsobenou škodu (poškozené specifikoval v tabulce jménem a příjmením, datem narozením, místem a třemi částkami).
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění dovolání. Obviněný P. D. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. M. K. dne 2. 8. 2006 a opřel ho o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl, že projekt regenerace panelových domů byl perspektivní a v žádném případě nebyl vypracován v úmyslu se obohatit a spáchat trestný čin podvodu. Dovolatel připustil, že v konečné fázi byla situace taková, že měl a mohl předvídat, že závazkům nebude moci dostát, a pokud za této situace přijímal další finanční prostředky, bylo by možno až od tohoto blíže nespecifikovaného okamžiku kvalifikovat jeho jednání přísněji. V této souvislosti obviněný namítl, že bylo nezbytné přesně označit, kdy každý z poškozených produkt zakoupil a až následně bylo možno jeho jednání odpovídajícím způsobem právně kvalifikovat. Obviněný dále soudu prvního stupně vytkl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nebyl dostatečně popsán tak, aby odpovídal zákonným hlediskům, protože v něm nejsou řádně uvedeny místo a čas jeho spáchání, a jeho označení je pouze paušální. Není dostatečné, že je vymezen obdobím téměř tří let, což může vyvolat nejasnosti především ve vztahu k určení nároků poškozených. Vady vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný shledal v rozsudku odvolacího soudu v části, jíž zrušil výrok o náhradě škody, a argumentoval, že nový výrok, kterým odvolací soud rozhodl, zůstal neúplný, popř. zcela v rozsudku chybí.
Ze všech uvedených důvodů obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. L. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. M. N. dne 9. 8. 2006 a opřel je o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že byl jako jednatel společnosti odpovědný i za jednání obviněného P. D., jehož ustanovil do funkce prokuristy 1. Č. t. – ú. s. a namítl, že podepisoval daňové přiznání pouze za rok 1997, kdy došlo k podstatnému nárůstu vkladů klientů, a na daném účtu se nacházela tomu odpovídající částka. O finančních problémech společnosti v této době neměl žádné signály, a dověděl se o nich až v druhém pololetí roku 1998. Tehdy žádal obviněného P. D. o předložení účetních podkladů, což tento spoluobviněný neučinil. Později shledal, že obviněný P. D. proinvestoval nejen peníze klientů, ale i jeho, které do společnosti vložil. Na základě těchto výhrad obviněný J. L. uvedl, že v žádném případě nesouhlasí s právní kvalifikací, protože nikoho nepodvedl a nikoho neuvedl v omyl. Je si však vědom toho, že jako jednatel společnosti měl za povinnost řádně pečovat o svěřené finanční prostředky třetích osob, což však pro naplnění uvedené právní kvalifikace nestačí.
Z těchto důvodů navrhl, „aby Vrchní soud v Praze podle §58 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí“ (jde o doslovnou citaci).
K oběma dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na to, že dne 24. 7. 2006 uplatnil ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu pod č. j. 601/2006-ODS-SPZ stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 25/2006, ze dne 2. 5. 2006, a to ve prospěch obviněných P. D. a J. L. O tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 4 Tz 109/2006, tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku pod bodem III. a ve výroku pod bodem II. a dále zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 49 T 3/2005, ze dne 8. 12. 2005 ve výroku o náhradě škody týkající se výroku označených poškozených. Poškození zastoupení zmocněnci JUDr. J. B., JUDr. J. K. a JUDr. J. M. uvedení v bodě III. rozsudku odvolacího soudu byli odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poukázal též na stranu 12 citovaného rozhodnutí, kde Nejvyšší soud v třetím odstavci shledal, že skutkové i právní závěry Vrchního soudu v Praze jsou oprávněnými, odůvodněnými a důkazně plně podloženými, nezjistil žádná pochybení ve výroku o vině a ve výroku o trestu. Dále státní zástupce zdůraznil, Nejvyšším soudem bylo v předmětném rozhodnutí shledáno zákonné a opodstatněné i rozhodnutí o druhu a způsobu výkonu uložených trestů odnětí svobody a zákazu činností u obou obviněných, přičemž podle Nejvyššího soudu odvolací soud nepochybil ani úvahou, že na obviněné je nutno působit dostatečně důraznými tresty. Obviněný P. D. dovolání uplatnil dne 2. 8. 2006 a obviněný J. L. dne 9. 8. 2006, tedy ještě před tím, než Nejvyšší soud shora popsaným způsobem rozhodl jak o námitkách, které uplatnil obviněný P. D. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tak o námitkách obou obviněných uplatněným s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za tohoto stavu státní zástupce označil dovolání za nepřípustná, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou dovolání obviněných přípustná. Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení §265a tr. ř. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V odstavci 2 písm. a) až h) jsou taxativně uvedena rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je možné dovolání podat. V projednávaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 12 To 25/2006, jímž bylo zčásti znovu rozhodnuto o zařazení obviněného P. D. pro výkon trestu do věznice s dozorem, odvolání obviněného J. L. bylo zamítnuto a byl zrušen výrok o náhradě škody, o níž bylo rozhodnuto. Jedná se tedy o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř.
Při zkoumání přípustnosti označených dovolání je však nutné brát zřetel i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 Tz 109/2006, jímž bylo rozhodnuto v této trestní věci obviněných P. D. a J. L. o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obou obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp zn. 12 To 25/2006, v níž bylo vytknuto porušení ustanovení §258 odst. 1 písm. f) tr. ř., §228 odst. 2, §229 odst. 1, a §62 odst. 2 tr. ř a též v ustanovení §39, §442 odst. 1 a §121 odst. 3 obč. zák. Podle obsahu této stížnosti pro porušení zákona byly vytýkány vady toliko ve vztahu k výroku o náhradě škody, a to zejména proto, že tento výrok byl nepřezkoumatelný a pro zjištěné vady nebyl dostatečným exekučním titulem. Nejvyšší soud z podnětu této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal ve smyslu §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Dospěl tak k závěru, který vyjádřil ve výroku svého rozsudku, že byl porušen zákon v ustanoveních §228 odst. 1, §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. v neprospěch obviněných P. D. a J. L. a rozhodl, že výrok bod bodem III., kterým odvolací soud z podnětu odvolání poškozených zastoupených zmocněnci JUDr. J. B., JUDr. J. K. a JUDr. J. M. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005, ve výroku o náhradě škody a ve vztahu k těmto poškozeným učinil o náhradě škody nové rozhodnutí. Zrušil též část výroku pod bodem II. napadeného rozsudku, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. L. proti výroku o náhradě škody, dále zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o náhradě škody týkající se čtyř konkrétně uvedených poškozených, zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Sám znovu rozhodl o zbytcích nároků poškozených na náhradu škody tak, že je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z obsahu tohoto rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud v rámci rozhodování o stížnosti pro porušení zákona svou přezkumnou činnost zaměřil výhradně proti výroku o náhradě škody napadeného rozsudku a z podnětu stížnosti pro porušení zákona výrok o vině a o trestu nepřezkoumával. Je-li na straně 12 cit. rozsudku uvedeno, že Nejvyšší soud shledal skutkové a právní závěry Vrchního soudu v Praze oprávněnými, důkazně podloženými a nezjistil pochybení ve výroku o vině a ve výroku o trestu, nelze tuto úvahu považovat za přezkoumání uvedených výroků ve smyslu §267 odst. 3 tr. ř., neboť i Nejvyšší soud sám, pouze pro úplnost konstatoval, že tuto skutečnost toliko „shledal“. Z této formulace je patrné, že nezkoumal všechny otázky vztahující se k těmto výrokům a nevyčerpal tak námitky, jimiž obvinění výrok o vině v podaných dovoláních napadli, neboť přezkoumával ke stížnosti pro porušení zákona pouze výrok o náhradě škody.
S ohledem na tyto okolnosti Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání obou obviněných dospěl k závěru, že dovolání obviněných jsou s ohledem na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 Tz 109/2006, přípustná v té části, kterou napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 12 To 25/2006, ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 3/2005, nebylo přezkoumáno z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, tedy ohledně výroku o vině a trestech.
Pro tento závěr vycházel Nejvyšší soud ze zásady vyjádřené v ustanovení §266a odst. 2 tr. ř., podle něhož stížnost pro porušení zákona a dovolání podané v téže věci projedná Nejvyšší soud ve společném řízení. Protože v této trestní věci nedošlo k jejímu předložení Nejvyššímu soudu tak, aby oba mimořádné opravné prostředky byly projednány současně (dovolání i stížnost pro porušení zákona byly podány v blízké časové návaznosti a soud prvního stupně předložil odděleně nejprve pouze stížnost pro porušení zákona a až po rozhodnutí o ní teprve podaná dovolání), bylo nesprávně rozhodováno o každém z těchto mimořádných prostředků zvlášť bez možnosti konat společné řízení. V důsledku toho došlo k procesně komplikované situaci, v níž Nejvyšší soud rozhodující o dovolání, aby minimalizoval možnou právní nejistotu, vycházel ze smyslu citovaného ustanovení §266a odst. 2 tr. ř. a volil postup, při němž byly v rámci obou, byť samotných řízení, obsahově zcela vyčerpány oba opravné prostředky. Proto dovolací soud, který rozhodoval až poté, co již byla projednána stížnost pro porušení zákona, stanovil přípustnost dovolání směřujících proti stejnému rozhodnutí v té části, která v rámci stížnosti pro porušení zákona nebyla ve smyslu §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumána. V této konkrétní věci je tomu ve vztahu k výrokům o vině a trestu, které nebyly stížností pro porušení zákona ani výrokem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 Tz 109/2006, dotčeny.
Z tohoto pozitivního vymezení je zřejmé, že dovolání obviněných nejsou přípustná ve vztahu k výroku o náhradě škody, což se s ohledem na obsah obou podaných dovolání týká toliko obviněného P. D., který ve svém dovolání kromě jiného vytýkal též nedostatky právě ve vztahu k výroku o náhradě škody, a ve vztahu k němu též uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud proto, s ohledem na skutečnosti rozvedené shora, z důvodu vyjádřené částečné nepřípustnosti dovolání, v této části napadené rozhodnutí nepřezkoumával.
Nejvyšší soud když stanovil, že obě dovolání jsou přípustná ve vztahu k výroku o vině a trestu, shledal že byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o něž ve vztahu k výroku o vině opřeli svá dovolání oba obvinění, byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Za takovou okolnost je možné považovat, pokud obviněný P. D. namítal nedostatky ve vztahu k subjektivní stránce, zejména, že předmětný projekt nebyl vypracován v úmyslu se obohatit a spáchat trestný čin podvodu, a to, když obviněný J. L. vyjádřil, že jako jednatel společnosti nikoho nepodvedl ani neuvedl v omyl, protože zjištěnou trestnou činnost zajišťoval a realizoval obviněný P. D. Je tak zřejmé, že takto vyjádřenými námitkami oba obvinění směřují proti právní kvalifikaci podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jíž oba byli uznáni vinnými, zejména ve vztahu k subjektivní stránce, a v obou případech jde o hmotně právní pojmy na označený dovolací důvod dopadající.
Vzhledem k tomu, že oba obvinění brojili proti tomu, že byli nesprávně uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., je potřeba nejprve uvést, že tohoto trestného činu se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Po subjektivní stránce se u něj vyžaduje úmysl.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Soud prvního stupně zejména na straně 80 a 81 odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k obviněnému J. L. uvedl, že tento obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. V rozsudku dále rozvedl, že prokázané skutečnosti svědčí o tom, že obviněný J. L. jako jednatel společnosti, byť se snažil v rámci své obhajoby veškerou vinu svést na obviněného P. D. s tím, že on sám se na ničem z toho, co obviněný P. D. činil, nepodílel, byl srozuměn s tím, jak bude postupováno, zejména věděl, že budou nabízeny k prodeji „Kvitanční výnosové listiny“ a „Požitkové Listy“, vystavoval příkazy k výběrům, a i když nebyl přítomen přednáškám, zdržoval se v zákulisí. Byl též srozuměn s tím, že žádné doklady ohledně slibované účasti zahraničního investora nejsou k dispozici, že společnost nedisponovala žádným souhlasem ohledně tohoto typu podnikání a že neměla sdružené žádné finanční prostředky.
Tento soud ohledně trestného jednání, jehož se dopustil obviněný P. D. nekonstatoval výslovně formu zavinění, avšak k jeho subjektivní stránce uvedl, že u něj je podíl na trestné činnosti vyšší než u obviněného J. L. a poukázal na to, že obviněný P. D. byl tím, kdo navrhl uvedený způsob podnikání obviněnému J. L., když využil skutečnosti, že obviněný J. L. byl vlastníkem společnosti J., s. r. o., a společně s již zemřelým svědkem H. vytvořil systém multi-level-marketing (MLM), který posléze oba obvinění využili k projednávané trestné činnosti. Právě obviněný P. D. byl aktivním propagátorem na pořádaných přednáškách a seminářích, jejichž účelem bylo přilákat co nejvíce osob, které by se do systému zapojily tím, že předají své finanční prostředky, a byl tedy „hlavou“ celého projektu.
Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností, jakož i z dalších okolností, jak jsou v rozsudku rozvedeny, shledal, že uvedená zjištění soudu prvního stupně svědčí o tom, že obviněný P. D. chtěl uvedeným způsobem předmětné finanční částky od poškozených vylákat, neboť věděl, že neexistují skutečnosti, které by mohly vést k naplnění slibů. Tudíž chtěl tímto postupem způsobit poškozeným škodu, neboť věděl, že není reálné, aby jim peníze vrátil, jak sliboval. I když soud prvního stupně ve svém rozhodnutí výslovně formu zavinění obviněného P. D. nevyjádřil, všechny uvedené okolnosti svědčí o tom, že jednal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Odvolací soud, který se v rámci odvolání podaných oběma obviněnými zabýval zčásti shodnými námitkami, jaké jsou uváděny i v podaných dovoláních, také konkrétně neurčil formu zavinění obviněného P. D., a pouze povšechně konstatoval, že Městský soud v Praze postupoval v souladu se zákonem, když ho uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Pro tento závěr vycházel, z toho že „…celý projekt regenerace panelové výstavby byl od samého počátku nereálný, nebyl předložen žádný dokument ani smlouva, ze kterých by bylo zřejmé, že společnost skutečně jednala s možnými investory nebo státními orgány, celá kampaň byla lživá, pokud jde o slibované americké investory, klienti nebyli informováni, že společnost nemá státní souhlas se shromažďováním finančních prostředků, a především, že použitý systém multi-level-marketing (MLM) byl v podmínkách České republiky naprosto nad rámec kupní síly obyvatelstva. Finanční prostředky tak byly získávány na úkor jiných občanů, kdy k podpoře prodeje bylo zneužito nepravdivých informací o existenci státních garancí, souhlasů příslušných orgánů…“. Odvolací soud rovněž v této souvislosti zdůraznil, že žádný z klientů své peníze nedostal zpět, a to ani tehdy, pokud někteří z nich o jejich vrácení výslovně požádali.
Nejvyšší soud na podkladě skutečností podrobně vyjádřených v napadeném rozhodnutí shledal dostatečné podklady pro závěr, že obviněný P. D. jednal v přímém úmyslu, neboť všechny rozvedené okolnosti svědčí o naplnění podmínek ustanovení §4 písm. a) tr. zák. a obviněný J. L. jednal v nepřímém úmyslu (§4 písm. b) tr. zák.), tedy že věděl, že se jedná o podvodné jednání, při kterém jsou poškození uváděni v omyl, jsou peníze od nich vylákávány a vzniká jim škoda, a pokud k tomu dojde, tak s tím byl srozuměn.
Ve vztahu k námitkám obviněného P. D. o nedostatečném časovém vymezení činu, je vhodné poukázat na str. 27 odůvodnění napadeného rozsudku, kde odvolací soud vyjádřil, že rozhodující pro posouzení, zda šlo o podvodné jednání, a v kterém okamžiku nastalo, je doba, kdy poškozeným byly dodávány nepravdivé informace, což se dělo.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že poškození tak byli uváděni v omyl s cílem způsobit jim škodu již od zahájení činnosti uvedeného projektu. Z tohoto hlediska není významné datum, od kdy klientské peníze byly používány na úhradu provozu společnosti ani kdy vznikla škoda kterému konkrétnímu poškozenému, neboť se tato činnost odvíjela plánovitě po celé období vymezené ve skutkových zjištění od 23. 6. 1996 až do doby, kdy byli obvinění zadrženi dne 4. 2. 1999. Principem celého projektu totiž nebylo splnit slibované podmínky, ale peníze od poškozených tímto způsobem vylákat s čímž byl i ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. srozuměn po celou dobu i obviněný J. L.
S ohledem na všechna takto učiněná zjištění vyplývající z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, Nejvyšší soud shledal, že byla otázce zavinění u obou obviněných věnována potřebná pozornost a všechny rozhodné okolnosti vztahující se k subjektivní stránce byly v zákonem požadované míře prokázány a vyjádřeny. Není proto pochyb o tom, že shora popsaná skutková zjištění společně s přílišnými pasážemi odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečná pro závěr, že oba obvinění naplnili znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. po všech stránkách a čin spáchali ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Soudy obou stupňů ze všech těchto důvodů právní otázky významné pro použití právní kvalifikace posoudily správně a v souladu se zákonem. Nejvyšší soud pro stručnost na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí pouze odkazuje.
Nejvyšší soud proto dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová