ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.375.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 375/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 9 To 138/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 17/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 1 T 17/2002, uznal obviněného J. K. vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle §224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků; současně mu podle §59 odst. 2 tr. zák. uložil, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu stanovil povinnost nahradit zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 18.735,10 Kč s 6,5 % úrokem od 10. 2. 2002 do zaplacení; se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tuto poškozenou pojišťovnu podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 9 To 138/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
„dne 11. 12. 2001 kolem 7:10 hod. jako řidič trolejbusu při jízdě nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a při odbočování vlevo se střetl s chodkyní M. B., přecházející vozovku z pohledu obžalovaného zleva doprava, načež ta při střetu utrpěla zranění spočívající v pohmoždění mozku, zlomenině spodiny a klenby lebeční, zakrvácení pod tvrdou plenu, mezi měkkými plenami a v komorovém systému mozku, krevních výronech v měkkých pokrývkách lebních, mnohočetných zlomeninách žeber vpravo s pronikajícími úlomky do pravé dutiny pohrudniční, zlomenině dvou žeber vlevo, pohmoždění pravé plíce, přičemž pohmoždění mozku při zlomenině spodiny a klenby lebeční bylo bezprostřední příčinou smrti M. B. po krátkodobém přežívání“.
Takto zjištěné jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. V. V. dovoláním, ve kterém uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; je totiž přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel hodnotil jednotlivé důkazy, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí. V prvé řadě zdůraznil, že ačkoliv tento soud v rozsudku konstatoval porušení §5 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. ze strany obviněného, již blíže nijak neodůvodnil ani nespecifikoval, jakého konkrétního porušení povinností uvedených v tomto ustanovení se měl dopustit. V daném případě měl soud k dispozici tyto rozhodující důkazy: ohledání místa dopravní nehody, plánek a fotografickou dokumentaci z místa nehody, pitevní protokol, výpověď obviněného z přípravného řízení a z řízení před soudem, výpověď svědkyně L. K., znalecký posudek ve věci dopravní nehody a výslech znalce před odvolacím soudem. V rámci jednotlivých důkazů obviněný vyzdvihl skutečnost, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že ke střetu vozidla s poškozenou došlo za přechodem pro chodce ve vzdálenosti minimálně 9 m a že poškozená nebyla trolejbusem přejeta ani vlečena. Z tohoto posudku rovněž vyplynulo, že v době vstoupení poškozené do vozovky byl (obviněný) s řízeným vozidlem ve vzdálenosti 30,81 až 67,37 m před místem střetu a z hlediska řidiče tak poškozenou vstupující do vozovky vůbec nemohl vidět. Přitom jedinou osobou, která mohla nehodě zabránit, byla podle názoru znalce právě poškozená; ze strany obviněného se jednalo o včasnou reakci. Obviněný rovněž uvažoval o možnosti, že ke střetu s poškozenou došlo mimo jiné i v důsledku nesprávně konstruovaného trolejbusu, když ve výhledu mu bránil sloupek karoserie a zpětná zrcátka, která způsobují tzv. „mrtvý úhel“.
Vzhledem k uvedeným námitkám se dovolatel dotazoval, zda jeho jednání naplňuje u nedbalostního trestného činu zejména objektivní stránku. Současně je podle něho nutné posoudit, zda věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat tak, že může vyvolat následek, který v tomto konkrétním případě nastal. Z důkazů nashromážděných v průběhu trestního řízení je prý zřejmé, že poškozená se jako účastnice silničního provozu chovala v rozporu s ustanovením §4 písm. a), §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., proto zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani u ní.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že jeho jednání bylo v daném případě zcela adekvátní, neboť rychlost trolejbusu byla cca 25 – 30 km/hod, což je rychlost přiměřená tomu, aby byl schopen vozidlo zastavit, pokud mu nevznikne tzv. „náhlá překážka“. Povinnosti stanovené mu shora uvedeným zákonem č. 361/2000 Sb. dodržel, k tíži mu nemůže být ani nevhodná konstrukce trolejbusu.
Protože tak podle obviněného nebyly naplněny všechny zákonné znaky předmětného trestného činu, v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň – město, aby věc znovu projednal v jiném složení a rozhodl o tom, že obviněný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu jde o námitky důvodné. Pro stanovení odpovědnosti za vznik dopravní nehody a zavinění vzhledem k následku považovala za stěžejní závěry znaleckého posudku z oboru dopravy. V tomto posudku bylo zdůrazněno, že poškozená přecházela vozovku mimo přechod pro chodce, a to přibližně 9 metrů od přechodu. Z hlediska konstrukce předního skla trolejbusu byl navíc řidič tohoto vozidla omezen ve výhledu z kabiny vlevo v úhlu cca 25 stupňů. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě odbočoval obviněný vlevo, nemusel vidět při vjezdu do ulice pohybující se poškozenou, neboť tato mohla být skryta v oblasti tzv. „mrtvého úhlu“ za levým sloupkem a zrcátky. V předmětný den byla rovněž snížena viditelnost vzhledem k povětrnostním podmínkám u bočního trojúhelníkového okna v trolejbusu, kdy v kapkách na okně trolejbusu od padajícího sněhu a deště se mohlo odrážet pouliční osvětlení ulice. V době, kdy již byla poškozená v zorném úhlu řidiče, nacházel se trolejbus ve vzdálenosti 9,4 – 15,6 metru, kdy již řidič nemohl střetu zabránit. Z technického hlediska znalec vyslovil názor, že pokud by se poškozená při přecházení vozovky podívala vpravo, musela by vidět přijíždějící trolejbus a pokud by zastavila, mohla dopravní nehodě zabránit.
Státní zástupkyně dále uvedla, že spáchání trestného činu podle §224 v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, že porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií. Z výčtu povinností stanovených v §5 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. v kontextu se znaleckým posudkem a zjištěnými okolnostmi však není zřejmé, jakou povinnost měl obviněný svým jednáním při řízení trolejbusu porušit. Podle názoru státní zástupkyně pokud odvolací soud rozhodl o vině obviněného, učinil tak s dovozením objektivní odpovědnosti obviněného za následek, která je však v trestním právu nepřípustná.
S ohledem na uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu Plzeň – město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce jeho zákonného znění, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, podle příslušných ustanovení hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Dovolání opřel o argument, že skutková zjištění a zvolená právní kvalifikace jsou ve značném rozporu, když z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Nad rámec tohoto tvrzení zdůraznil, že v jeho případě nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu, neboť on sám jakožto údajný pachatel protiprávního jednání se žádného porušení povinností řidiče stanovených v §5 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. (takto je v dosavadním textu – a také v další části bude – označován zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) nedopustil. Jelikož tyto námitky lze podřadit pod námitky hmotně právní povahy, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno v souladu s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dále posuzoval, zda podané dovolání je opodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Tento trestný čin lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím. V projednávaném případě je z pohledu řešené problematiky významné právě opomenutí, neboť podle popsaných skutkových zjištění se obviněný činu dopustil tím, že nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Podle §89 odst. 2 tr. zák. se za jednání ve smyslu trestního zákona považuje i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Za opomenutí však není možné považovat každé jednání, ale musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti, s níž je ve společenských vztazích přímo počítáno a je stanovena jako povinnost právní. Za opomenutí se proto považuje jen takové jednání, při němž pachatel nevykonal to, co bylo jeho právní povinností.
V projednávaném případě, jak již bylo naznačeno, je jednání (opomenutí) obviněného, s nímž je spojován vzniklý následek, shledáno v tom, že jako řidič dopravního prostředku v P. při jízdě ke křižovatce a při odbočování vlevo, nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích. Nejvyšší soud s ohledem na zákonné podmínky vyjádřené v ustanovení §89 odst. 2 tr. zák. proto zvažoval, zda takto zjištěné opomenutí je porušením právní povinnosti. Dospěl přitom k závěru, že požadovaný právní základ pro vymezení právní povinnosti vychází z ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. účinného v době spáchání trestného činu, podle kterého je řidič povinen:
a) užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem,
b) věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích,
c) přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla nebo fyzickým vlastnostem zvířete,
d) dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou, označené podle prováděcího právního předpisu, a na výcvikové vozidlo označené podle zvláštního právního předpisu,
e) odstranit na místě závadu, zjistí-li během jízdy, že vozidlo nebo náklad nesplňuje stanovené podmínky uvedené v §52; nemůže-li tak učinit, smí v jízdě pokračovat přiměřenou rychlostí jen do nejbližšího místa, kde lze závadu odstranit; přitom musí učinit takové opatření, aby během jízdy nebyla ohrožena bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a nedošlo k poškození pozemní komunikace ani životního prostředí,
f) podrobit se na výzvu policisty dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem,
g) podrobit se na výzvu policisty odbornému lékařskému vyšetření, není-li ovlivněn návykovou látkou podle zvláštního právního předpisu,
h) s výjimkou řidiče tramvaje umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo,
i) zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu,
j) zabezpečit přepravované zvíře tak, aby neohrozilo řidiče a přepravované osoby,
k) zajistit, aby k jízdě byl přibrán potřebný počet způsobilých a náležitě poučených osob, jestliže to vyžaduje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.
Nejvyšší soud na základě zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů přisvědčil argumentaci odvolacího soudu v tom, že obviněný byl profesionálním řidičem s mnohaletými zkušenostmi s řízením trolejbusu daného typu. V místě nehody se pohyboval několikrát denně, takže jednak musel vědět o zhoršených výhledových podmínkách při řízení předmětného typu vozidla a zároveň si musel být vědom nepřehlednosti úseku, ve kterém k nehodě došlo. Měl tedy dbát zvýšené opatrnosti a zajistit si takový výhled, aby svou jízdou nikoho neohrozil. Tím, že nedbal povinností stanovených mu v ustanovení §5 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 361/2000 Sb., naplnil objektivní stránku trestného činu.
S ohledem na dovolací námitky uplatněné obviněným Nejvyšší soud dále posuzoval, zda bylo dáno ve vztahu k vzniklému (smrtelnému) následku též jeho zavinění. Z hlediska trestního práva se ve vztahu k zavinění u trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. vyžaduje nedbalost podle §5 tr. zák. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Nejvyšší soud s ohledem na obsah napadených rozhodnutí shledal, že se v těchto rozhodnutích konkrétně nepodává, zda obviněný jednal z vědomé nebo nevědomé nedbalosti, když soudy jen stručně zmínily, že je dáno jeho nedbalostní zavinění na nehodě. S ohledem na zjištěný skutkový stav, zejména na skutečnost, že obviněný věděl o konstrukčních závadách na vozidle i o problémech ve výhledu v místě nehody, však lze u něho dovodit vědomou nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák. Námitka obviněného, zda vůbec věděl nebo vědět mohl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat tak, že může vyvolat následek, který nastal, proto nemůže obstát.
Při úvahách o přiléhavé právní kvalifikaci jednání dovolatele však bylo nutné zhodnotit zejména materiální stránku trestného činu, tedy stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Z tohoto pohledu odvolací soud správně vyhodnotil všechny okolnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, a to především skutečnost, že spoluzavinění na nehodě měla i poškozená, která v okamžiku nehody přecházela vozovku mimo přechod pro chodce (srov. §4 a §54 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb.), dále sníženou viditelnost řidiče trolejbusu způsobenou špatnými povětrnostními podmínkami, ale i fakt, že obviněný se v minulosti projevoval jako spolehlivý a profesně zdatný řidič. Všechny tyto okolnosti odvolací soud správně posoudil jako okolnosti podstatně snižující stupeň společenské nebezpečnosti činu, a proto nebylo na místě ve shodě s ustanovením §88 odst. 1 tr. zák. posoudit skutek i podle odst. 2 §224 tr. zák., tedy jako porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Především tento soud v souladu se zákonem vyložil a v zásadě správně odůvodnil závěry z hlediska použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela oprávněně shledal naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání obviněného mu bylo předloženo Okresním soudem v Plzni – městě teprve 28. 3. 2007, tedy cca 16 měsíců po podání dovolání a více než 9 měsíců po uplynutí zkušební doby podmíněného odsouzení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2005. Ani tato skutečnost však nemohla mít na způsob rozhodnutí dovolacího soudu vliv.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a