ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.380.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 380/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2007 o dovolání obviněného R. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 2 To 71/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc pod sp. zn. 29 T 12/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 29 T 12/2004, tak, že I) podle §37a tr. zák. zrušil v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 29 T 24/99 výroky o vině označené „I. obviněný R. T. společně s další osobou, proti které trestní stíhání nebylo vedeno“ a „II. obvinění R. T. a P. H. společně“ v celém rozsahu, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad s výjimkou výroku o trestu. II) obviněného R. T. uznal vinným v části A body 1-18), v části B body 1 – 31), a tyto činy posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. III) vzhledem k ustanovení §227 tr. ř. za jednání popsané v bodě A 18) obviněnému R. T. neuložil trest, protože řízení vedené ohledně tohoto skutku bylo zastaveno podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení se pokračovalo jen proto, že obviněný na projednání věci trval. IV) a V) rozhodl o náhradě škody. VI) podle §226 písm. b) tr. ř. bylo dále rozhodnuto o zproštění obžaloby Krajského státního zastupitelství Ostrava, pobočka Olomouc 2 KZv 24/98 ze dne 3. 11. 1999 obviněného R. T. pro skutky popsané v obžalobě pod body 13) a 44) obžaloby.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného R. T. a státního zástupce tento rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 29 T 12/2004, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil ve výrocích označených ad I) – V) a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve zrušené části znovu rozhodl tak, že podle §37a tr. zák. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 29 T 24/99, zrušil ohledně obviněného R. T. výroky o vině označené I. a II., celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. Ostatní výroky rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 29 T 24/99, zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny. Znovu o vině obviněného R. T. rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se dopustil jednak jednáním popsaným v části A tak, že společně s další osobou, proti které trestní stíhání nebylo vedeno, jménem subjektu P. J., podnikajícího na základě rozhodnutí o registraci vydaného živnostenským referátem Okresního úřadu v Olomouci dne 2. 7. 1991 pod sp. zn. ŽR/8510/91/ZL, pod obchodním názvem „S.“ K. pro obchodní činnost, spáchal činy, které jsou uvedeny v bodech 1 - 18), a jednak v části B tak, že společně s P. H. jménem subjektu P. H., podnikající na základě živnostenského listu vydaného živnostenským odborem Úřadu města Olomouce dne 19. 2. 1992 pod sp. zn. ŽU/39V/92, pod obchodním jménem P. H., se dopustil činů ppsaných v bodech 1– 31).
Za dílčí útoky uvedené pod body A 1 – 17) a B 1 – 31) tohoto trestného činu a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně nějž zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 29 T 24/99, nezměněn, obviněného odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce sedmi let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby s předmětem činnosti rostlinná a živočišná výroba, jednak v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby s předmětem činnosti nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, na deset let. Dále podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
Podle §227 tr. ř. za dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., popsaný pod bodem A 18), neuložil ve smyslu §37a tr. zák. společný trest.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný R. T. prostřednictvím obhájce dr. H. A. dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. e), g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel rozvedl, že oběma rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť trestní stíhání mělo být na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno. Poukázal na to, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) opakovaně dospěl k právnímu názoru, že trvání řízení po dobu delší než 6 let zakládá rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva s tím, že je odvozena od stanoviska, že dobu řízení trvající do pravomocného skončení trestní věci, je-li delší než 6 let, nelze tolerovat. V tomto kontextu dovolatel zdůraznil, že v jeho případě bylo trestní stíhání zahájeno již v roce 1993, obžaloba byla podána dne 8. 11. 1999, resp. druhá obžaloba dne 27. 7. 2000. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 12/2004, byl vyhlášen při hlavním líčení konaném dne 3. 3. 2006 a trestní stíhání bylo pravomocně skončeno na základě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 71/2006, až dne 22. 8. 2006, tedy po třinácti letech. Obviněný rovněž konstatoval, že byl po dobu 34 měsíců ve vazbě. V průběhu uvedeného trestního řízení byl fakticky zbaven reálné možnosti si plánovat osobní život, racionálně si uspořádat osobní vztahy, a to vše za situace, kdy dlouhodobý trest odnětí svobody v trvání sedmi let po třináctiletém řádném občanském životě představuje zjevnou represi absentující jakýkoliv výchovný efekt. V této souvislosti též dovolatel zmínil i judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), a s ohledem na rozvedené ústavněprávní principy konstatoval, že k době trestního stíhání, která přesáhla dvojnásobně dobu delší než šest let a výměru uloženého trestu v délce sedmi let, je dán předpoklad pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k použité právní kvalifikaci podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dovolatel vytkl, že vrchní soud svůj závěr o jeho vině dovodil ze skutečnosti, že to byl právě obviněný, kdo měl jednat ve vztahu k poškozeným subjektům. Takovou úvahu v návaznosti na ustanovení §13 obch. zák. nepovažoval za správnou, neboť bylo prokázáno, že činy nespáchal jako účastník obchodního závazkového vztahu, ale jako osoba jednající za podnikatele, tj. jménem subjektu P. J. pod obchodním názvem „S.“ K. u skutků A 1 18) či jménem subjektu P. H., pod obchodním jménem P. H. v bodě B 1-31). Podle obviněného bylo nutné rozlišit, v jakém postavení konkrétní osoba jednala a učinila právní úkon ve vztahu k jinému subjektu, a zda jednání obviněného mohlo vyvolat vzniklé účinky, když vystupoval jako zaměstnanec nebo plnil pokyny podnikatelského subjektu. V jeho případě šlo toliko o obchodně závazkové vztahy, a proto u něj nelze dovozovat jeho trestněprávní odpovědnost.
Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného předloženo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř., písemné vyjádření do doby konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Je však současně nutné konstatovat, že přípustnost dovolání je ve vztahu k výroku o vině, s ohledem na to, že byl ukládán společný trest podle §37a tr. zák. tímto ustanovením modifikována tak, že je zúžena pouze na ten dílčí útok, o němž bylo rozhodnuto, a k němuž byla pro uložení společného trestu připojena další část pokračujícího skutku. Dovolání obviněného proto není přípustné ve vztahu k té části výroku o vině, o níž ve věci sp. zn. 29 T 12/2004, nebylo rozhodováno a za podmínek §37a tr. zák. byla převzata z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 24/99. V daném případě je totiž nutné vycházet ze zásad vymezených v ustanovení §37a tr. zák. o ukládání společného trestu, u něhož o vině jako celku je rozhodováno sice znovu, avšak při vázanosti skutkovými zjištěními (viz obdobně rozhodnutí č. 47/2006 Sb. rozh. tr.).
Když Nejvyšší soud dále ověřil, že dovolání podala oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), rovněž posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, shledal, že obviněný oba označené dovolací důvody uplatnil v souladu se vymezenými zákonnými podmínkami.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je namístě uvést, že s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. může být dovolání podáno, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu vycházel v obecné rovině především z toho, že podle §231 odst. 1 tr. ř. soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v §223 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví trestní stíhání, shledá-li, že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., kde jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení.
To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož, jak již bylo shora citováno, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolatelem citované Úmluvy (její přesné označení viz dále) tomu tak ovšem není, neboť článek 6 odst. 1 této Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Tato Úmluva (konkrétně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – dále opět jen „Úmluva“) byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se Úmluva na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb., stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“), tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému.
Ve vztahu k takto vymezenému dovolacímu důvodu a právním skutečnostem na něj navazujícím je třeba s ohledem na okolnosti, za nichž trestní stíhání v projednávané věci obviněného R. T. probíhalo, připustit, že podle obsahu spisu bylo skutečně vedeno neúměrně dlouhou dobu. Bylo zahájeno dne 24. 5. 1993, obviněný byl s výsledky vyšetřování seznámen dne 1. 9. 1995 a dne 8. 11. 1999 byla podána obžaloba ve věci sp. zn. 29 T 24/1999. Poté byla Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci konána opakovaná hlavní líčení, v jejichž závěru bylo dne 3. 12. 2004 rozhodnuto tak, že jednak byl o převážné části trestného jednání obviněného vyhlášen rozsudek (proti němuž obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 2 To 138/2005, zamítnuto), a jednak byly usnesením dílčí útoky týkající se obviněného R. T. uvedené v obžalobě pod body 13), 18), a 44) vyloučeny z uvedeného řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 29 T 12/2004, (nyní z podnětu dovolání obviněného projednávaná trestní věc). Významné je, že v této (vyloučené) věci bylo řízení usnesením ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 29 T 12/2004, z důvodů podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro jeho neúčelnost zastaveno s ohledem na rozsudek ve věci Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 29 T 24/1999, protože bylo postačující, že obviněný byl pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (jež spáchal v pokračování s nyní pojednávanou trestní věcí), odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Obviněný však prohlásil, že trvá na pojednání věci, a proto bylo v řízení o dílčích skutcích pod bodem 13, 18, 44 původně podané obžaloby dále jednáno a bylo o nich rozhodnuto tak, jak je výše uvedeno.
Všechny tyto okolnosti svědčí proto, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak nenastaly takové okolnosti, které by opravňovaly soud, aby trestní stíhání mělo být zastaveno na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
S ohledem na uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za důležité obzvláště to, že soud prvního stupně si byl průtahů v probíhajícím řízení vědom, a proto využil možnosti zkrátit další průtahy v řízení poté, co útoky pod body 13), 18), a 44) ze společného řízení vyloučil poté, usnesením dne 7. 1. 2005. sp. zn. 29 T 12/2004, §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., zastavil. Když obviněný využil svého práva a domáhal se věcného projednání těchto dílčích útoků, soud konal hlavní líčení a rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby z dílčích skutků pod body 13) a 44) a vinným ho uznal toliko ohledně dílčího útoku pod bodem 18), za který mu však ve smyslu ustanovení §227 tr. ř. trest neuložil. Je tedy patrné, že soudy eliminovaly nepříznivé dopady délkou trestního řízení obviněnému způsobené.
V této souvislosti rovněž nelze nezmínit, že obviněný byl ohledně uvedeného dílčího činu v obžalobě původně označeného pod bodem 18), v nyní dovoláním napadeném rozsudku uznán vinným a ve smyslu §227 tr. ř. mu za něj nebyl ukládán v rámci společného trestu podle §37a tr. zák. žádný trest. Proto, pokud mu byl napadeným rozsudkem uložen trest odnětí svobody v trvání 7 roků, jde o odsouzení pouze za činy, jimiž byl uznán vinným v dřívějším rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 29 T 24/1999, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 2 To 138/2005. Na tato rozhodnutí navazovalo usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 646/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 701/06, v nichž byla námitka o nepřiměřené délce trestního řízení uplatněna a těmito soudy přezkoumána. Ze závěrů těchto rozhodnutí vyplývá, že i přes konstatování nepřiměřené délky trestního řízení, kterou v této věci rovněž shledaly, považovaly za dostatečné, že tato byla zohledněna ve výměře trestu s tím, že trest vyměřený v trvání sedmi roků, pokud by nebyla zvažována nepřiměřená délka řízení, by byl trestem nepřiměřeně mírným.
Nejvyšší soud proto i ve vztahu k nyní podanému dovolání obviněného a tam uplatněným obdobným námitkám shledal, že v uvedené výměře trestu byla délka trestního stíhání zohledněna v souladu s principem proporcionality, jak má na mysli nález Ústavního soudu I. 554/2004 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, str. 707). Tyto skutečnosti zdůraznil v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Olomouci, který k obdobné námitce obviněným vznesené i v podaném odvolání na straně 93 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že nemohl akceptovat požadavek obviněného na zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., protože i přes zjevně dlouhou dobu řízení nenastala taková situace, která by zastavení tohoto řízení opodstatňovala. Poukázal rovněž na to, že při ukládání trestu tuto výhradu akceptoval potud, že k ní významně přihlédl při ukládání trestu, který ve vztahu k ní uložil v nižší výměře.
K námitce obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné uvést, že z tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že jednal za podnikatele – jinou fyzickou osobu, nebyl přímým účastníkem daného závazkového vztahu, jeho počínání nemohlo vyvolat účinky předvídané trestním zákonem a mělo být posouzeno pouze podle předpisů obchodního práva. Nejvyšší soud však také tuto námitku posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud již shora uvedl, že touto námitkou obviněný mohl napadat výrok o vině toliko ve vztahu k bodu v části A bod 18), jehož se dopustil tak, že společně s další osobou, proti které trestní stíhání nebylo vedeno jménem subjektu P. J., podnikajícího na základě rozhodnutí o registraci vydaného živnostenským referátem Okresního úřadu v Olomouci dne 2. 7. 1991 pod sp. zn. ŽR/8510/91/ZL, pod obchodním názvem „S.“ K. pro obchodní činnost spočívající v tom, že v průběhu měsíce října a listopadu 1991 od společnosti M., a.s., odebrali a) na fakturu z nezjištěného dne kosmetické a další výrobky v celkové ceně 118.759,60 Kč, které měly být zaplaceny do 3. 11. 1991, b) na fakturu z nezjištěného dne kosmetické a další výrobky v celkové ceně 89.409,60 Kč, které měly být zaplaceny do 7. 11. 1991, c) na fakturu z nezjištěného dne kosmetické a další výrobky v celkové ceně 101.510,- Kč, které měly být zaplaceny do 15. 11. 1991, d) na fakturu z nezjištěného dne kosmetické a další výrobky v celkové ceně 51.954,- Kč, které měly být zaplaceny do 15. 11. 1991, e) na fakturu z nezjištěného dne kosmetické a další výrobky v celkové ceně 78.621,20 Kč, které měly být zaplaceny do 21. 11. 1991; ani jeden z odběrů ve stanovené lhůtě nezaplatili, takže společnosti M., a.s., způsobili škodu v celkové výši nejméně 440.254,40 Kč. V tomto dílčím činu obviněného byl shledán jeden z dílčích činů pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jak je ve výroku napadeného rozhodnutí rozvedeno.
Jen k této části výroku o vině je možné posuzovat námitky obviněného, že v jeho trestném jednání, jímž byl uznán vinným Vrchním soudem v Olomouci, nelze shledávat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Je vhodné uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Těmto zákonem vymezeným znakům uvedeného trestného činu odpovídají jak shora popsaná skutková zjištění, tak i další skutečnosti, které se z obsahu spisového materiálu podávají. Odvolací soud se na straně 86 odůvodnění svého rozhodnutí touto otázkou sice sám blíže nezabýval, odkázal však v tomto ohledu na správnost závěrů soudu prvního stupně s tím, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., po všech stránkách. Poukázal též na to, že obviněný naplnil znaky tohoto trestného činu v pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák., neboť jde o jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem, naplňující stejnou skutkovou podstatu trestného činu. Zdůraznil i správnost závěrů ve vztahu k zavinění s tím, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Soud prvního stupně na straně 48 odůvodnění svého rozsudku, zdůraznil, že pokud obviněný svou trestní odpovědnost popíral s odkazem na to, že za ekonomické výsledky firmy „S.“ odpovídala výlučně P. J., jakožto podnikající subjekt, provedené dokazování tuto skutečnost vyloučilo, protože bylo prokázáno, že působení P. J. bylo jen formální a pasivní, a naopak to byl právě obviněný R. T., který aktivně ovlivňoval veškerou činnost tím, že rozhodoval o množství a sortimentu odebíraného zboží a jeho další distribuci, jakož i o privatizaci provozních jednotek, o použití tržeb a o dalších firemních aktivitách, zatímco P. J. byla jen faktickým vykonavatelem vůle obviněného R. T.
Nejvyšší soud na základě všech zjištěných a v obou rozhodnutích podrobně rozvedených skutečností shledal, že nelze uplatňovat obchodně právní principy, o něž obviněný svou argumentaci opírá, neboť ta má své místo toliko v obvyklých obchodně právních vztazích, které jsou založeny na plnění všech zásad stanovených pravidly řádného obchodního styku. V projednávaném případě je zřejmé, že obviněný, aby mohl realizovat svůj záměr získat finanční prostředky, byť sám nebyl v postavení obchodně právního subjektu, uskutečňoval svou trestnou činnost záměrně právě prostřednictvím „subjektu P. J.“ podnikající na základě rozhodnutí živnostenského úřadu. S vědomím toho, že dodané zboží nezaplatí, toto na faktury od poškozené společnosti M., a.s., odebíral a stanovené částky neuhradil. I když faktury byly vystaveny na tuto soukromě podnikající osobu, byl to obviněný, kdo se v postavení spolupachatele na tomto trestném jednání aktivně podílel. Je tedy zřejmé, že obchodně právní vztahy byly právě tímto jeho jednáním zneužity k tomu, aby se obviněný a další osoby na úkor poškozeného obohatili. Z těchto důvodů je zcela namístě použití trestně právních norem, protože se jedná o kriminální čin, na který je nutné uplatnit normy trestního práva, jak bylo také správně ve všech souvislostech ve vztahu k právnímu posouzení činu obviněného v napadených rozhodnutích učiněno.
Nejvyšší soud tak na základě všech rozvedených úvah a právních závěrů dovodil, že Vrchní soud v Olomouci trestné jednání obviněného správně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Výhrada obviněného uplatněná prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pouze formálně podaná ve snaze vymoci si beztrestnost, stejně jako i námitka podřazená pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání obviněného je tudíž neopodstatněné, neboť jak bylo shora uvedeno, odvolací soud se částečně se stejnými námitkami obviněného uplatněnými v rámci podaného odvolání v potřebné míře vypořádal. Ze všech uvedených úvah a závěrů je tak zřejmé, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného R. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová