ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.657.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 657/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2007 o dovolání obviněného E. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 4 To 570/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 220/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. G. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 2 T 220/2005, uznal obviněné E. G., J. H., a M. H., vinnými, že:
„1/ obžalovaný E. G. a obžalovaná J. H. společně: dne 9. 11. 2004 v době od 19:00 do 19:30 hod. na benzínové čerpací stanici pod záminkou ohrožení nasedla obžalovaná J. H. do vozidla zn. Hyundai Pony, poškozeného M. R. S., a požádala jej, aby z místa rychle odjel, přičemž jej navigovala do ul. D., kde ho požádala, aby zastavil, což učinil, poté, když ve zpětném zrcátku uviděl přicházejícího obžalovaného E. G., dostal strach a chtěl odjet, obžalovaná J. H. mu v tom zabránila tím, že klíčkem vypnula motor, otevřela dveře u vozidla, jimiž obžalovaný E. G. vstříkl slzotvorný plyn, poškozenému se po chvilce podařilo vozidlo nastartovat a s tímto popojet, obžalovaná J. H. však přes jeho odpor vyndala klíč ze zapalování a křičela na něj slovy „stůj nebo on tě schiessen“, poškozený z vozidla vystoupil a vykročil směrem k obžalovanému G., který začal ustupovat, přitom si sáhl rukou pod bundu, což v poškozeném vyvolalo obavu, že má při sobě zbraň, proto začal ustupovat, obžalovaná J. H. zatím prohledávala ve vozidle přihrádky na palubní desce, poškozený ji chytil a z mobilního telefonu přivolal policii, přičemž během čekání na policejní hlídku se oběma obžalovaným podařilo z místa činu utéci,
a uvedeného jednání se obžalovaný E. G. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 6 T 34/2003, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, který vykonal dne 30. 4. 2004,
2/ a) obžalovaný E. G. a obžalovaná M. H. společně: dne 26. 2. 2005 v době kolem 20:00 hod. na křižovatce poblíž benzínové čerpací stanice společně po předchozí vzájemné domluvě vstoupila obžalovaná M. H. do vozovky a donutila tak zastavit řidiče motorového vozidla tovární značky Opel Astra 1,6, poškozeného E. L. H., poté otevřela pravé přední dveře motorového automobilu a nastoupila do něj, přičemž v ten moment obžalovaný E. G. otevřel levé přední dveře uvedeného motorového vozidla u řidiče, načež obžalovaná M. H. vytáhla klíčky ze zapalování motorového vozidla a obžalovaný E. G. pod pohrůžkou pěstí, kterou výstražně přiložil před obličej poškozeného se slovy: „peníze, peníze“, donutil poškozeného vydat finanční hotovost ve výši 250,- Kč a 65,- Euro, poté obžalovaná M. H. položila klíče od uvedeného osobního vozidla na sedačku spolujezdce a oba obžalovaní z místa utekli, čímž poškozenému způsobili škodu v celkové výši 2.182,- Kč,
2/ b) dne 23. 3. 2005 v době kolem 22:30 hod. v ulici D. poblíž křižovatky pod benzínovou stanicí společně po předchozí vzájemné domluvě přistoupili k zaparkovanému nákladnímu motorovému vozidlu tovární značky Mercedes 8-18, obžalovaná M. H. do něj nastoupila a požádala řidiče poškozeného D. F. A., o cigaretu, poškozený jí jednu cigaretu dal a v momentě, kdy jí připaloval, tak obžalovaný E. G. otevřel dveře nákladního motorového vozidla u řidiče, otevřenou dlaní uhodil poškozeného do ramene a německy po něm vyžadoval vydání peněz, což poškozený odmítl a tak jej obžalovaný E. G. uchopil za límec bundy, třásl s ním a opětovně požadoval po poškozeném vydání peněz, což poškozený znovu odmítl a tak jej obžalovaný E. G. uhodil otevřenou dlaní do obou tváří, načež mu poškozený následně dal 25,- Euro, potom obžalovaná M. H. prohledala kabinu řidiče nákladního motorového vozidla a vzala odtud balíček tabáku v hodnotě 5, Euro a oba obžalovaní z místa utekli, čímž poškozenému způsobili škodu v celkové výši 925,50 Kč,
a uvedeného jednání se obžalovaný E. G. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 6 T 34/2003, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž tento trest vykonal dne 30. 4. 2004,
a uvedeného jednání se obžalovaná M. H. dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 6 T 34/2003, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzena mimo jiné pro dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, přičemž z výkonu tohoto trestu byla podmíněně propuštěna usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 0 PP 90/2004, a byla jí stanovena zkušební doba na dva roky.“
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval: u obviněného E. G. v bodě 1/ jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 2/ a), b) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., u obviněné J. H. v bodě 1/ jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a u obviněné M. H. v bodě 2/ a), b) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečnou recidivistkou podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za to soud obviněným uložil: E. G. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou, J. H. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou, přičemž současně zrušil výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 2 T 179/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a M. H. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění E. G. a J. H. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 4 To 570/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušil ve výroku o vině pod bodem 1/ a ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba tyto obviněné uznal vinnými, že:
„dne 9. 11. 2004 v době od 19:00 do 19:30 hod. na benzínové čerpací stanici po předchozí vzájemné dohodě a s cílem zmocnit se věcí poškozeného, nasedla J. H. pod záminkou ohrožení do vozidla zn. Hyundai Pony, poškozeného M. R. S., a požádala ho, aby z místa rychle odjel, přičemž ho navigovala do ulice D., kde ho požádala, aby zastavil, což učinil, poté, když ve zpětném zrcátku uviděl přicházejícího obžalovaného E. G., dostal strach a chtěl odjet, obžalovaná J. H. mu v tom zabránila tím, že klíčkem vypnula motor, otevřela dveře u vozidla, jimiž obžalovaný E. G. vstříkl slzotvorný plyn, poškozenému se po chvilce podařilo vozidlo nastartovat a s tímto popojet, obžalovaná J. H. však přes jeho odpor vyndala klíč ze zapalování a křičela na něj slovy „stůj nebo on tě schiessen“, poškozený z vozidla vystoupil a vykročil směrem k obžalovanému G., který začal ustupovat, přitom si sáhl rukou pod bundu, což v poškozeném vyvolalo obavu, že má při sobě zbraň, obžalovaná J. H. zatím prohledávala ve vozidle přihrádky na palubní desce, poškozený ji chytil a z mobilního telefonu přivolal policii, přičemž během čekání na policejní hlídku se oběma obžalovaným podařilo z místa činu utéci,
a obžalovaný E. G. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 6 T 34/2003, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, který vykonal dne 30. 4. 2004.“
Popsané jednání obviněných odvolací soud právně posoudil: u E. G. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., u J. H. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to obviněným uložil: E. G. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře deseti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou, J. H. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ji zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, přičemž zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 2 T 179/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem obviněný E. G. (dále jen „obviněný“) napadl prostřednictvím obhájce JUDr. S. B. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „soud nesprávně provedl právní posouzení skutku“.
V podrobnostech obviněný uvedl, že soud nevyhověl jeho návrhu a nepředvolal a poté nevyslechl důležité svědky událostí, k nimž mělo dojít podle citovaného rozsudku na benzinové čerpací stanici. Mělo se jednat o svědka A. J., který měl dosvědčit, že stál předmětného dne asi 10 m od místa činu s dalšími svědky a viděl, jak M. R. S. se s obviněným chtěl fyzicky střetnout, načež obviněný z místa činu utekl, protože se mohutné postavy poškozeného obával; dále se mělo jednat o svědky V. Č. a L. J., kteří měli potvrdit stejnou skutečnost, tedy zda obviněný fyzicky napadal či ohrožoval poškozeného R. S. či nikoliv. Tito tři navrhovaní svědkové prý byli vyslechnuti bezprostředně po spáchání popisovaných skutků, následně ale již nebyli vyslechnuti v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudy prvního či druhého stupně. Tím podle jeho přesvědčení došlo k významnému porušení jeho práva na obhajobu, protože skutkový stav byl zjištěn pouze na základě důkazů předložených „PČR a okresním státním zástupcem“.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek (v dovolání chybně uvedeno usnesení) odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek (v dovolání chybně uvedeno usnesení), a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a konstatovala, že argumentace obviněného neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu. Obviněný se totiž domáhal změny právního posouzení skutku, aniž by akceptoval skutková zjištění, ke kterým dospěl soud na základě provedeného dokazování; tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Státní zástupkyně navíc podotkla, že rozhodnutí napadené dovoláním ani řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností odstraněny už v řízení před odvolacím soudem. Soudy obou stupňů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která ve svých rozhodnutích řádně vyložily a odůvodnily, přičemž nelze učinit závěr, že by mezi skutkovými zjištěními a následným hodnocením existoval extrémní nesoulad.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů, resp. neúplnost tohoto dokazování. Pod tyto námitky spadají především ty argumenty obviněného, v rámci nichž tvrdí, že ačkoliv několikrát navrhoval doplnění dokazování výslechem svědků A. J., V. Č. a L. J., nebylo jeho návrhům nikdy vyhověno. Takový postup soudů považoval za porušení svého základního práva na obhajobu.
Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a