ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.903.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 903/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 233/2003, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně, ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006, ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného J. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. H. podal prostřednictvím obhájkyně Mgr. R. Z. dovolání, jímž napadl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006.
Toto rozhodnutí navazuje na již dříve vydaná rozhodnutí v téže věci, a proto je nutné uvést, že obviněný J. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 T 233/2003-109, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., který spáchal dne 26. 1. 2000. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen ohledně obviněného J. H. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 2 T 48/2000, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Výrok o trestu uložený tímto rozsudkem však byl z podnětu odvolání obviněného J. H. usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 9 To 269/2005, zrušen podle §258 odst. 1 písm. d), odst 2 tr. ř., a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla tato věc vrácena soudu prvního stupně.
Okresní soud v Prostějově v návaznosti na toto usnesení rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2006, č. j. 2 T 233/2003-146, jímž obviněného J. H. za trestný čin úvěrového podvodu podle 250b odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 T 233/2003-109 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 9 To 269/2005, podle §250b odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem.
Tento rozsudek Okresního soudu v Prostějově obviněný J. H. napadl odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. posledně uvedený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. H. za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 T 233/2003-109, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 9 To 269/2005 a za sbíhající se trestné činy rvačky podle §225 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 2 T 108/2005, který nabyl právní moci dne 5. 9. 2005, uložil podle §250b odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil ohledně obviněného J. H. výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 2 T 108/2005, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Právě proti tomuto posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu, jak je shora předesláno, obviněný J. H. podal prostřednictvím obhájkyně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolání. V jeho obsahu poukázal na průběh celého řízení, které proti němu v projednávané trestní věci bylo vedeno s tím, že pokud mu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006, uložen souhrnný trest, nebyly pro takový postup splněny zákonné podmínky. Obviněný v této souvislosti namítl, že odvolací soud v obou rozsudcích Okresního soudu v Prostějově, ať již ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 T 233/2003-109 nebo ze dne 10. 1. 2006, č. j. 2 T 233/2003-146, rozhodoval pouze na podkladě jeho odvolání, a proto podle zásad vyjádřených v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně nemohl být změněn v jeho neprospěch. Podle obviněného se tak však stalo, protože v nyní dovoláním napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006, došlo k porušení zásady zákazu „reformationis in peius“, které je nepřípustné. Obviněný porušení této zásady shledal v tom, že prvním ve věci vydaném rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 T 233/2003-109, jímž mu byl podle §250b odst. 3 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, byl v rámci souhrnného trestu zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 2 T 48/2000, kterým mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin, jenž byl dne 15. 7. 2003 přeměněn na náhradní trest odnětí svobody v délce 75 dnů. Za této situace obviněný poukázal na to, že když mu byl podle pokynů odvolacího soudu vyjádřených v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 9 To 269/2005, Okresním soudem v Prostějově rozsudkem ze dne 10. 1. 2006, č. j. 2 T 233/2003-146 ukládán nový trest jako samostatný ve stejné výměře šesti měsíců odnětí svobody nepodmíněně, bylo jeho postavení zhoršeno, protože se nejednalo o souhrnný trest, který je vždy mírnějším postihem. Obviněný však namítl, že pokud odvolací soud v Brně k jeho odvolání věc poté znovu přezkoumal, uvedenou vadu nenapravil, a opět rozhodl k jeho tíži, neboť rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006 poté, co předchozí rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 1. 2006, č. j. 2 T 233/2003-146 zrušil, znovu rozhodl tak, že mu uložil sice souhrnný trest, avšak ve vztahu k jinému rozhodnutí. Učinil tak ohledně trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 2 T 108/2005, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Tím bylo jeho postavení zhoršeno ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 T 233/2003-109, protože nebylo zohledněno, že tímto v pořadí prvním rozsudkem soud prvního stupně při uložení souhrnného trestu zrušil trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin, v té době již přeměněný rozhodnutím ze dne 15. 7. 2003 na trest odnětí svobody v trvání 75 dní. Avšak i když soud následně shledal, že podmínky pro uložení tohoto souhrnného trestu ve vztahu k tomuto rozsudku nebyly splněny, a i přesto, že byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve stejné výměře, bylo jeho postavení zhoršeno v tom, že odvolací soud do souhrnného trestu již nezahrnul nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 75 dní přeměněný z trestu obecně prospěšných prací. Tento postup je v neprospěch obviněného, protože trest odnětí svobody je nutno vždy chápat jako přísnější oproti trestu podmíněnému, byť by se jednalo o nepodmíněný trest kratšího trvání. Při ukládání souhrnného trestu by se podle něj měla navodit situace, jako by byl odsouzen současně v jednom řízení. Obviněný namítl i to, že nebylo zohledněno, že se trestného činu úvěrového podvodu dopustil na počátku roku 2000, tedy před více než pěti lety a v současné době tato délka činí již sedm roků, a že vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 75 dní. S ohledem na uvedené skutečnosti, a zejména na vady, kterými bylo celé řízení stiženo, má obviněný za to, že mu měl být uložen souhrnný podmíněný trest, jehož výkon by byl odložen na přiměřenou zkušební dobu.
Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006 podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že v daném případě, kdy nebylo možné užít ustanovení o souhrnném trestu, neboť dřívější odsouzení se týkalo skutku, ohledně kterého byl vyhlášen první odsuzující rozsudek před tím, než obviněný spáchal dne 26. 1. 2000 trestný čin úvěrového podvodu, je možné chápat zákaz „reformationis in peius“ tak, že odvolací soud je omezen při ukládání trestu délkou trestu odnětí svobody, který byl uložen soudem prvního stupně jako trest souhrnný (§259 odst. 3 tr. ř.), nikoliv tak, že po zrušení výroku o souhrnném trestu odnětí svobody, který byl uložen soudem prvního stupně, by bylo možné uložit trest jen v délce, jež tvoří rozdíl mezi délkou trestu uloženého soudem prvního stupně jako trestu souhrnného a trestu, který byl uložen dřívějším rozsudkem. Jako nedůvodné označila rovněž námitky obviněného v části, kde dovolatel napadenému rozhodnutí vytkl, že zákaz změny k horšímu přestoupil odvolací soud i tím, že pokud při projednání jeho odvolání zjistil, že v dané věci jsou podmínky vícečinného souběhu splněny ke skutkům odsouzeným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 8. 2005, nemohl v napadeném rozhodnutí uložit souhrnný trest odnětí svobody jako nepodmíněný. V případě trestu uloženého obviněnému napadeným rozsudkem se jedná o zcela stejný trest co do jeho druhu, výše a nepodmíněnosti, jako mu byl uložen prvostupňovým soudem, tedy trest odnětí svobody na šest měsíců. Uložením stejného souhrnného trestu jako byl trest samostatný, v podstatě nedošlo k potrestání pachatele za sbíhající se trestné činy, jak by tomu bylo při splnění podmínky §37 trestního zákona upravujícího upuštění od uložení souhrnného trestu. Státní zástupkyně, která se s napadeným rozhodnutím ztotožnila, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jej shledala zjevně neopodstatněným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na čin, jímž byl uznán vinným. Jestliže zákon tento dovolací důvod spojuje s podmínkou, že nebyl trest uložen v mezích zákonem stanovených, tak mezi podmínky, které lze pod tento důvod podřadit, patří i porušení pravidla vycházejícího z ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. a §264 tr. ř., jimiž je vyjádřen princip zákazu „reformationis in peius“. Toto pravidlo totiž limituje výši i druh trestu, který lze obviněnému uložit poté, co již bylo ve vztahu k jím podanému opravnému prostředku ve věci rozhodováno. Takto ukládaný trest zákon omezuje na to, aby nebyl vyměřen v přísnější podobě, než tomu bylo v původním rozsudku.
Na základě těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a protože nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř., přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Ve věci Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 2 T 48/2000, byl obviněný původně uznán vinným trestním příkazem vydaným dne 25. 2. 1999 pod sp. zn. 2 T 18/1999, trestným činem svémocného odloučení podle §284 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců nepodmíněně. Na základě usnesení ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. Nt 653/1999, byla v této věci povolena obnova řízení. Věc byla poté vedena pod nyní evidovanou sp. zn. 2 T 48/2000, v níž byl dne 22. 3. 2001 vyhlášen rozsudek, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2001, jímž byl obviněnému za trestný čin svémocného odloučení podle §284 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil dne 7. 1. 1999, uložen trest obecně prospěšných prací v trvání 150 hodin. Obviněný však tento trest nevykonal a usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. Nt 1616/2001, bylo rozhodnuto, že se přeměňuje tento trest na trest odnětí svobody v trvání 75 dnů nepodmíněně. Pro jeho výkon byl obviněný zařazen podle §39a odst. písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem, nastoupil ho dne 16. 7. 2003 a poté vykonal.
Ve věci Okresního soudu v Přerově sp. zn. 2 T 108/2005, byl dne 17. 8. 2005 vydán trestní příkaz, který byl obviněnému J. H. doručen dne 25. 8. 2005. Tento obviněný jím byl uznán vinným trestnými činy rvačky podle §225 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil dne 15. 12. 2004. Uložen mu byl trest odnětí svobod v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Tento trestní příkaz ohledně obviněného J. H. nabyl právní moci dne 3. 9. 2005. Podle obsahu spisu nebyly zjištěny, žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by bylo prokázáno, že obviněný J. H. podmínky této zkušební doby neplnil. Spis neobsahuje ohledně chování obviněného v průběhu zkušební doby žádné negativní informace ani rozhodnutí o tom, že by měl obviněný tento trest vykonat (§60 odst. 1 tr. zák.).
Krajský soud v Brně důvody, na jejichž základě obviněnému uložil výše citovaný souhrnný trest, v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006, na str. 3 vysvětlil, že soud prvního stupně poté, co si opatřil spis Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 48/2000 správně zjistil, že v projednávané věci ve vztahu k obviněnému nelze ukládat souhrnný trest, neboť nebylo možné ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. za první ve věci odsuzující rozsudek považovat rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 2 T 48/2000. Ten byl totiž vydán až poté, co v téže věci původně vedené pod sp. zn. 2 T 18/1999, byla nařízena obnova řízení proti trestnímu příkazu dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 T 18/1999 obviněnému doručenému dne 4. 3. 1999. Soudu prvního stupně však vytkl, že si neopatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí a nezjistil, že obviněnému je možné uložit souhrnný trest k jiné trestní věci. Sám poté, co zajistil dostupné podklady, shledal, že jsou splněny podmínky souhrnnosti ve vztahu k trestným činům, pro něž byl obviněný odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Přerově sp. zn. 2 T 108/2005 obviněnému J. H. doručeným dne 25. 8. 2005. Soudu prvního stupně vytkl porušení zásady zákazu „reformationis in peius“, a ke svému rozhodnutí o trestu uvedl, že „… neměl k dispozici žádný prostor k úvahám, neboť trest v trvání šesti měsíců je uložen na samé spodní hranici trestní sazby u nejpřísnějšího trestného činu. Vždy se jednalo o odvolání obviněného, takže trest nelze uložit přísnější, byť je ukládán za celkem tři trestné činy. Vědom si toho, odvolací soud uložil zcela nepřiměřený trest na samé spodní hranici trestní sazby v trvání šesti měsíců, jako trest souhrnný…“.
Na základě všech shora rozvedených poznatků lze předeslat, že námitky obviněného proti takto učiněnému závěru odvolacího soudu jsou důvodné.
V ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., které upravuje ukládání trestu při rozhodování odvolacího soudu o opravném prostředku, je vyjádřena zásada zákazu „reformationis in peius“ tak, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tento zákaz tedy platí pro odvolací soud jen tehdy, když došlo ke zrušení rozsudku pouze v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného. Změna k horšímu pak může nastat jak ve skutkových zjištěních, tak i v použité právní kvalifikaci a v druhu a výměře trestu, ochranného opatření či v náhradě škody. Zákaz takových změn k horšímu se uplatňuje proto, aby nesprávné rozsudky byly obviněným a v jeho prospěch oprávněnými osobami odvoláními napadány a podrobeny přezkumu soudem druhého stupně bez obavy obviněného, že se jeho situace zhorší. Přísnějším trestem ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému soudem prvního stupně před prvním odvoláním.
Podle této zásady je proto nutné vždy, když je rozhodováno poté, co bylo proti vydanému rozsudku podáno na počátku odvolání jen ve prospěch obviněného, ve smyslu zásady „reformationis in peius“, porovnávat při dalších rozhodnutích o trestech v téže věci postavení obviněného k tomuto, v jeho prospěch napadenému rozsudku. Významné současně je, že v rámci tohoto porovnání nepostačuje srovnávat jen druh a výměru trestu, který je obviněnému ukládán, ale je nutné porovnávat i to, v jakém postavení byl obviněný i ve vztahu k trestu, který byl v rámci souhrnného trestu zrušen původně a který je zrušován později, a tyto zrušené tresty je potřeba vzájemně porovnat, aby bylo možné postavení obviněného posuzovat komplexně ze všech hledisek významných pro ukládání trestu. Jen tak může být spolehlivě výsledné postavení obviněného ve smyslu zásady „reformationis in peius“ zjištěno a posouzeno.
V nyní projednávané věci je oním rozhodnutím vydaným před prvním odvoláním rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 T 233/2003-109, jímž byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, a jímž byl zrušen ohledně obviněného J. H. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 2 T 48/2000.
Odvolací soud v nyní projednávané věci pochybil, pokud hodnotil toliko výše trestní sazby, a když usoudil, že v neprospěch obviněného nerozhodl, neboť mu vyměřil stejný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jako tomu bylo k jeho odvolání zrušeným rozsudkem. Tento závěr však není správný, protože se odvolací soud nezabýval celkovým postavením obviněného. Především neuvážil, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 T 233/2003-109, byl zrušen tehdy již nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 75 dní, uložený trest obecně prospěšných prací. Obviněnému tak byl v rámci souhrnného trestu zrušen i tento nepodmíněný trest odnětí svobody a jediným trestem, který měl tak uložen, byl souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Pokud však Krajský soud v Brně nyní napadeným rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006, obviněnému uložil sice stejný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně, a zrušil v rámci souhrnného trestu trestní příkaz Okresního soudu v Přerově sp. zn. 2 T 108/2005, zrušil tím trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu tří roků.
Obviněný se tak na základě dovoláním napadeného rozhodnutí dostal do situace, kdy má uložený trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, a současně i trest odnětí svobody v trvání 75 dní za původně uložený trest obecně prospěšných prací. Jeho postavení se tedy zhoršilo právě o oněch 75 dní trestu odnětí svobody, které má obviněný proti svému postavení před prvním podaným odvoláním uloženy navíc.
Nejvyšší soud proto shledal, že odvolací soud z popsaných důvodů pochybil proto, že tyto skutečnosti dostatečně neuvážil a že nerespektoval právní názor, uvedený již v materiálu Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 1966, sp. zn. Pls 8/66, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem I/1967, a opakovaně potvrzovaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, a to zejména, že přísnější je každý nepodmíněný trest odnětí svobody oproti trestu odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen, byť by tento podmíněný trest byl uložen v delší výměře, a to z toho důvodu, že není možno z hlediska zákazu „reformationis in peius“ přihlížet k nejistým budoucím okolnostem, které mohou, ale nemusí modifikovat trest po jeho pravomocném uložení.
S přihlédnutím k tomuto právnímu názoru odvolací soud ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. v napadeném rozsudku vyložil příliš extenzivně v neprospěch obviněného, když vycházel z toho, že obviněnému uložil sice nepodmíněný trest odnětí svobody ve stejném trvání a druhu jako v rozsudku původním (který považoval za nepřiměřeně mírný), avšak nezmírnil mu jej o 75 dní nepodmíněného trestu odnětí svobody, které byly v původním rozsudku součástí celého výroku o trestu, zatímco v dovoláním napadeném rozsudku zahrnuty již nebyly, čímž se postavení obviněného zpřísnilo.
Pro úplnost je totiž třeba poznamenat, že přísnost trestu u podmíněného trestu odnětí svobody nelze v daných souvislostech posuzovat podle doby trestu odnětí svobody, který obviněnému bude hrozit v případě, že se ve zkušební době neosvědčí. Byť takový názor nebyl odvolacím soudem při ukládání souhrnného trestu výslovně použit, je vhodné na možnost takovéto jeho nesprávné interpretace upozornit, a to s ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu. Nelze totiž srovnávat z hlediska přísnosti trestu s trestem nepodmíněným skutečnost, u které je v budoucnosti nejisté, zda nastane, tedy z obecného hlediska jakoby presumovat, že se obviněný ve zkušební době neosvědčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 974/2007). Proto event. posouzení toho, že obviněnému byl v současném postavení zrušen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců podmíněně odložený na tři roky (viz trestní příkaz Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 2 T 108/2005), by bylo zcela chybnou úvahou, neboť, jak Nejvyšší soud z obsahu spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 2 T 108/2005 shledal, tento podmíněně odložený trest odnětí svobody obviněnému stále trvá, protože nebylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 tr. zák. o tom, že tento trest vykoná.
Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal, že postup odvolacího soudu je ze shora uvedených důvodů v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., které stanoví zákaz změny k horšímu. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 331/2006, částečně zrušil ve výroku o trestu, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení Krajský soud v Brně projedná v rozsahu, v jakém bylo jeho rozhodnutí napadené dovoláním zrušeno Nejvyšším soudem, a nově rozhodne o uložení souhrnného trestu odnětí svobody, přičemž uloží obviněnému J. H. takový trest, který bude v souladu se všemi zákonnými zásadami ukládání trestu a také zásadou zákazu „reformationis in peius“. Tedy buď trest odnětí svobody snížený nejméně o 75 dnů odnětí svobody, což by v daném případě předpokládalo snížení trestu za použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., protože spodní hranice trestu odnětí svobody u trestného činu podle §250b odst. 3 tr. zák. činí šest měsíců, nebo obviněnému uloží takový druh trestu, který není spojen s trestem odnětí svobody. V tomto směru je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová