ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.955.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 955/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. října 2007 dovolání obviněného mladistvého C. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně, soud pro mládež, ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 4 Tmo 9/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi, soudu pro mládež, pod sp. zn. Ml. 22/50 a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého C. M. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi, soudu pro mládež, ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. Ml. 22/50, bylo u obviněného mladistvého (nadále jen „mladistvý“) C. M. podle §58 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb. upuštěno od potrestání, a to se zřetelem a ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951, sp. zn. Ml. 22/50, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tz 28/2006.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně vyložil, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951, sp. zn. Ml. 22/50, byl mladistvý uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři léta, přičemž odsouzení bylo nepodmíněné a do uloženého trestu byla započítána vazba od 11. 3. 1950 – 1.30 hodin do právní moci. Na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch mladistvého rozhodl Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tz 28/2006, tak, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951, sp. zn. Ml. 22/50, byl porušen zákon v ustanoveních §24 odst. 1 a §61 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch mladistvého. Označený rozsudek zrušil ve výroku o trestu uloženém mladistvému a v rozsahu tohoto zrušení zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten, při nezměněném výroku o vině, upustil od potrestání mladistvého, přičemž zdůraznil nejen hodnocení osoby mladistvého, ale též dobu, která uplynula od spáchání činu, a především změnu politické situace, jež nastala po listopadu 1989.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl mladistvý odvoláním, jež bylo usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 4 Tmo 9/2007, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvítal, že rozsudkem soudu prvního stupně mu nebyl uložen trest, ale mělo být přihlédnuto k tomu, že byl odsouzen z politických důvodů, v důsledku čehož se soud neměl spokojit s úpravou původního rozsudku jen v otázce trestu, ale měl vycházet ze zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že zákon č. 198/1993 Sb. nebylo možno aplikovat jednak proto, že to nebylo zmíněno v rozsudku Nejvyššího soudu, jednak proto, že jeho jednání nesměřovalo k ochraně základních lidských práv a občanských práv a svobod, neboť použil zjevně nepřiměřené prostředky. Znovu opakoval, že v jeho případě zapálení stohu slámy patřícího JZD představovalo jednání člověka, který byl neprávem diskriminován pro svoji pasivní averzi vůči komunistickému režimu a pro svoje náboženské přesvědčení; šlo o typické pronásledování tzv. „třídního nepřítele“. Jestliže tedy za těchto okolností, vezme-li se v úvahu situace na venkově v první polovině 50. let, zapálil jako projev odporu stoh slámy JZD, organizace rolníky obecně nenáviděné, pak jde o jednání ve smyslu §3 zákona č. 198/1993 Sb. a jednání směřující k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, které nelze považovat za trestné, ale naopak hodné úcty.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Alternativně původně učinil též návrh, aby Nejvyšší soud sám podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. zrušil výrok o vině a trestu uložený v původním řízení u Okresního soudu v Břeclavi, posléze jej modifikoval tak, aby Nejvyšší soud sám podle §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. rozhodl, že mladistvý je účasten rehabilitace podle §22a odst. 1 písm. a) tohoto zákona a zrušil výrok o vině a trestu uložený v původním řízení u Okresního soudu v Břeclavi.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání mladistvého ztotožnila se závěry odvolacího soudu, že zákon o soudní rehabilitaci se na mladistvého nevztahuje, poněvadž trestný čin obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) tr. zák. není v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., jež ukládá zrušit rozhodnutí ze zákona, vyjmenován. Správně podle jejího názoru soud též konstatoval, že se na jeho případ nevztahuje ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Navrhla proto, aby bylo dovolání podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poněvadž nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného není důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel vytýkal soudům obou stupňů, že neuvážily, že jeho jednání je činem, který má na mysli ustanovení §3 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (nadále též jen zákon č. 198/1993 Sb.), neboť jím byla sledována ochrana základních lidských a občanských práv a svobod. Z toho vyvozoval, že měl být zrušen nejen výrok o trestu, ale i výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951, sp. zn. Ml. 22/50, a měl za to, že jsou splněny předpoklady pro rozhodnutí o tom, že je účasten rehabilitace podle §22a odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (nadále též jen zákon č. 198/1993 Sb.).
Především není od věci znovu opakovat, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládeže, ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 4 Tmo 9/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, soudu pro mládeže, ze dne 14. 11. 2006, vzešly z řízení, jež následovalo po rozsudku Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tz 28/2006. Tímto rozsudkem bylo z podnětu stížnosti pro porušení zákona, kterou podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného mladistvého C. M. proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951, sp. zn. Ml. 22/50, rozhodnuto, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951, sp. zn. Ml. 22/50 byl porušen zákon v ustanoveních §24 odst. 1 a §61 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného mladistvého C. M. Proto byl označený rozsudek zrušen ve výroku o trestu uloženém obviněnému mladistvému a v rozsahu tohoto zrušení byla zrušena též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951, sp. zn. Ml. 22/50 byl mladistvý C. M. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jehož se měl podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustit tím, že dne 27. 8. 1950 v T. se domluvil s nedospělým J. N., že spolu zapálí stoh slámy patřící JZD v T., a tento úmysl také z nenávisti proti JZD kolem 21. hodiny téhož dne uskutečnili, stoh slámy zapálili a způsobili tak JZD ve T. škodu v částce asi 45.000,- Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři léta a do trestu odnětí svobody mu byla započítána vazba od 13. 10. 1950 do právní moci rozsudku.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku v souladu s názorem ministra spravedlnosti České republiky konstatoval, že mladistvému uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let znamenal nepřiměřenou tvrdost v použité represi, jak to má na mysli ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby o trestu znovu rozhodl, a uložil mu, aby přihlédl ke všem okolnostem, které jsou podle §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. významné při ukládání trestu. Rozvedl, že bude nezbytné, aby byly pečlivě uváženy nejen okolnosti činu a pohnutky, kterými byl při jeho páchání mladistvý v době činu veden, ale i význam změněné politické situace v naší společnosti po roce 1989 a rovněž délka doby, která od spáchání činu uplynula.
Na podkladě právních závěrů vyslovených v tomto rozsudku Nejvyššího soudu rozhodl soud prvního stupně znovu o trestu mladistvého tak, že upustil od potrestání, a jeho rozhodnutí shledal odvolací soud správným.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda bylo možné v posuzovaném případě aplikovat zákon č. 198/1993 Sb., event. zákon č. 119/1990 Sb., i stran již citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, nedotčeného výroku o vině trestným činem obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb.
Oba soudy se k aplikaci zákona č. 119/1990 Sb. vyslovily tak, že byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tz 28/2006, kterým byl zrušen výlučně výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951, sp. zn. Ml. 22/50, pravomocný výrok o vině trestným činem obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) tr. zák. (zákona č. 86/1950 Sb.) zůstal nedotčen. Odvolací soud dále poznamenal, že zákon č. 119/1990 Sb. se na obviněného ani nevztahuje, poněvadž trestný čin obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) tr. zák. není vyjmenován v §2 odst. 1 tohoto zákona a mladistvý proto není účasten „rehabilitace ze zákona“, a stejně tak se na tento trestný čin nevztahují ani ta ustanovení, jež se týkají zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení.
Závěry soudů, vyloučily-li možnost další aplikace zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, i na výrok o vině, jsou správné. Přiléhavě zdůraznily, že ve svém rozhodnutí byly determinovány označeným rozsudkem Nejvyššího soudu a právním názorem v něm vyjádřeným. Nejvyšší soud ve shodě se stížností pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky, která směřovala výlučně proti výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. Ml. 22/50, shledal v jí napadeném rozsudku, konkrétně pak jeho výroku o trestu, nepřiměřenou tvrdost v používání represe, kterou bylo nezbytné odstranit v souladu s účelem zákona č. 119/1990 Sb. deklarovaným v jeho ustanovení §1 odst. 1. V tomto smyslu zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž jej zavázal právním názorem, který současně vyslovil, a nařídil mu provedení procesních úkonů významných pro nové rozhodnutí o trestu (§270 odst. 4 tr. ř.).
V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tz 28/2006, je vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, kterému byla věc Nejvyšším soudem přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, ale posléze též i senát Nejvyššího soudu, pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o mimořádném opravném prostředku (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/01). Vázanost právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 8 Tz 28/2006 byla proto pro rozhodnutí v dané věci určující.
Dále nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že skutek obviněného, byl-li právně posouzen jako trestný čin obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb., není možné podřadit pod ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., neboť nepatří mezi vyjmenovanou kategorii trestných činů (skutků), ohledně nichž se pravomocné odsuzující rozsudky zrušují ze zákona, přičemž rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten rehabilitace, učiní soud i bez návrhu. Stejně tak se na něj nevztahují ani ustanovení o zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení (§4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb.), neboť i to je vázáno na vyjmenované zákony, event. trestné činy, ale trestný čin, jímž byl mladistvý uznán vinným, není uveden ani v §4 zákona č. 119/1990 Sb.
V textu dovolání mladistvý odkazoval na ustanovení §22a odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., a na jeho podkladě se domáhal zrušení výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951, sp. zn. Ml. 22/50.
Podle §22a odst. 1 písm. a) citovaného zákona soud na návrh osoby uvedené v §5 odst. 1 a 2 tohoto zákona rozhodne, že rehabilitace se vztahuje i na čin v §2 odst. 1 neuvedený, za který byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest ve spojení s činem, na který se rehabilitace podle §2 odst. 1 vztahuje, nejde-li o skutek uvedený v §3 odst. 1 písm. b), c) a d) s výjimkou případů krajní nouze nebo nutné obrany, a tento čin přímo souvisí s činem podléhajícím rehabilitaci.
Odkaz na toto ustanovení je v případě dovolatele zjevně nepřiléhavý. Citované ustanovení se vztahuje na ty případy, kdy součástí pravomocného odsuzujícího soudního rozhodnutí vyhlášeného v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkajícího se skutků spáchaných po 5. 5. 1945, je nejen trestný čin vyjmenovaný v §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ale též další trestný čin, na který se rehabilitace nevztahuje a ve vztahu k němuž by jinak přicházelo v úvahu - na základě kritérií uvedených v §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. – stanovení přiměřeného trestu nebo upuštění od stanovení přiměřeného trestu. Jinými slovy, předpokladem jeho použití je souběh trestného činu, na který se vztahuje rehabilitace podle §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a trestného činu, který v tomto ustanovení vyjmenován není. O takovou situaci se však v případě dovolatele nejedná; ten byl uznán vinným výlučně a jen trestným činem, na který se rehabilitace podle §2 odst. 1 nevztahuje (jde tedy o zcela odlišnou situaci, než k jaké se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 243/05).
Z těchto závěrů plyne, že jedinou možností, jak v konkrétním případě aplikovat zákon č. 119/1990 Sb., bylo právě ustanovení §30 odst. 2 tohoto zákona, o něž se opírala stížnost ministra spravedlnosti České republiky podaná ve prospěch mladistvého, z jejíhož podnětu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem pod sp. zn. 8 Tz 28/2006.
Dovolatel v odůvodnění dovolání též obsáhle poukazoval na okolnosti, které by ve svých důsledcích mohly být významné pro aplikaci zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Naznačoval totiž, že jeho čin nese všechny znaky jednání předvídaného ustanovením §3 a §6 tohoto zákona, že tedy směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky.
Odvolací soud odvolací námitku a návrh mladistvého, týkající se použití tohoto zákona, neakceptoval s odůvodněním, že jeho čin, spočívající v zapálení stohu JZD, „nelze brát tak, že by jeho jednání směřovalo k ochraně základních lidských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky“.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že v posuzované věci zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu skutečně aplikovat nelze, avšak především proto, že mladistvý nepodal návrh ve smyslu §6 tohoto zákona včas.
Nejvyšší soud v tomto ohledu zjistil, že návrh podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. mladistvý u Okresního soudu v Břeclavi v minulosti nepodal, mladistvý sám tento poznatek, podávající se ze sdělení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 9. 2007, potvrdil. Poprvé použití tohoto zákona zmínil a jeho aplikaci navrhl v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. Ml. 22/50, a i kdyby bylo takové podání datované dnem 11. 12. 2006 (č. l. 55, 56) považováno za návrh podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., byl učiněn opožděně.
Podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin nepodléhající rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění dalších předpisů (dále jen rehabilitační zákon), prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely tohoto řízení a dalšího odškodnění se přiměřeně použijí ustanovení §4 a násl. rehabilitačního zákona.
Jestliže je třeba pro řízení podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. přiměřeně použít rehabilitačního zákona, je třeba analogicky použít i ustanovení §6 odst. 1 rehabilitačního zákona, podle něhož lze návrh (na přezkumné řízení) podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Použití analogie je na místě, neboť zákon č. 198/1993 Sb. neobsahuje pro případ řízení podle §6 ustanovení, jež by odlišným způsobem stanovilo lhůtu pro podání takového návrhu, a nelze připustit, aby taková lhůta vůbec omezena nebyla. To znamená, že návrh podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. je možno podat do dvou roků ode dne účinnosti tohoto zákona (k tomu č. 44/1997 Sb. rozh. tr.). Zákon č. 198/1993 Sb. nabyl podle §9 účinnosti dnem 1. 8. 1993, ve dvouleté lhůtě návrh podle §6 citovaného zákona relevantně podán nebyl, a proto použití zákona č. 198/1993 Sb. nepřichází v úvahu.
Za takových okolností již není významné, zda jednání obviněného skutečně vykazuje znaky požadované v ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., či zda lze vůbec připustit použití tohoto zákona, když stížnost pro porušení zákona a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 28/2006 vycházely ze zákona o soudní rehabilitaci (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS-st.-14/01, přiměřeně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 190/03).
Jen pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle něhož pojem „trest“ obsažený v §6 zákona č. 198/1993 Sb. nelze v souvislosti se soudní rehabilitací zužovat jen na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině, není názorem, který by rozhodovací praxe Ústavního soudu beze zbytku akceptovala. Z jiných nálezů Ústavního soudu naopak vyplývá, že rozšiřující výklad toho, co lze považovat za výrok o trestu v souvislosti se soudní rehabilitací, nebyl přijat (k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 190/03, II. ÚS 243/05). Bylo-li upuštěno od potrestání, bylo tak dosaženo nejpříznivějšího výsledku z hlediska účelu a smyslu sledovaného zákonem č. 198/1993 Sb.
Soud prvního stupně se tedy správně z hledisek naznačených v rozsudku Nejvyššího soudu znovu zabýval otázkou trestu a upustil-li od potrestání, rozhodl přiléhavě a citlivě. Odstranil již opakovaně zmiňovanou a vytýkanou nepřiměřenou tvrdost v používání represe a současně tak dal nepřímo najevo i morální ocenění činu mladistvého, který nebyl jednoznačně jen „obecně nebezpečným kriminálním činem“, nýbrž obsahoval též znaky odporu proti základům komunistického režimu, který se k mladistvému a jeho příbuzným pro jejich morální i náboženské postoje evidentně vstřícně nechoval (a v tomto smyslu je činem hodným úcty). Dovolací soud je přesvědčen, že zrušením původně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a upuštěním od potrestání byl přijatelně naplněn též smysl zákona o soudní rehabilitaci, jímž je náprava, resp. zmírnění křivd páchaných v době nesvobody formou právní (a současně i morální) rehabilitace těch osob, které v období totalitního režimu pro své postoje k němu trpěly, byly pronásledovány a perzekuovány.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého není důvodné, a proto je podle §265j tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková