Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.09.2007, sp. zn. 8 Tdo 956/2007 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.956.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.956.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 956/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovolání obviněného mladistvého M. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 13 Tmo 8/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 25/2006, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání mladistvého M. L. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Benešově, soudu pro mládež, ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 Tm 25/2006, byl obviněný mladistvý (nadále jen mladistvý) M. L. uznán vinným proviněními ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (nadále jen zákon č. 218/2003 Sb.), k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným M. H. částku 162.600,- Kč a O. z. p. z. b., p. a s. částku 25.198,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý uvedených provinění v jednočinném souběhu dopustil tím, že dne 5. 7. 2005 v době kolem 20:00 hodin před vchodem do restaurace K. d. v T., okr. B., v přítomnosti M. P., D. K., V. K., T. S., M. K., R. K., M. P., J. R., J. L., S. S. a J. V. poté, co do něj u vchodu strčil M. H. a slovně ho napadl, mladistvý poškozenému slovní útok vrátil, načež se oba vzájemným strkáním dotlačili do výklenku u vchodových dveří, kde následně, co poškozený na vzniklou situaci zareagoval tím, že ho dvěma údery do obličeje napadl, tohoto udeřil rukou do obličeje, ve které držel půllitrovou sklenici, konkrétně do pravé části obličeje do oblasti oka, čímž došlo k rozbití sklenice a ke zlomenině spodní části pravé očnice s rozsáhlou krevní sraženinou v očnici a s krevním výronem do pravé čelistní dutiny, hluboké tržněřezné ráně kůže obličeje pod pravým okem v délce 6 cm s výhřezem tuku z očnice, další ráně v délce 1 cm na horním víčku pravého oka, krevnímu výronu v oční spojivce, řezné ráně pravého oka - bělimy okrouhlého tvaru v dolních kvadrantech s výhřezem očních tkání o délce cca 2 cm a nevratné ztrátě pravého oka M. H., přičemž v útoku na poškozeného pokračoval i poté, co popsaným způsobem poškozeného těžce zranil tak, že na zemi, kam poškozený upadl, si ho kolenem držel a dal mu další dvě rány rukou. Pro úplnost je třeba dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým v projednávané věci Krajský soud v Praze, soud pro mládež, rozhodl o odvolání mladistvého. V prvním případě usnesením ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 13 Tmo 7/2006, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání mladistvého proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 2 Tm 19/2005. Tímto rozsudkem byl mladistvý M. L. rovněž uznán vinným proviněními ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným M. H. částku 162.600,- Kč a O. z. p. z. b., p. a s. částku 25.198,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu dovolání mladistvého Nejvyšší soud jako soud pro mládež usnesením ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1272/2006, rozhodl tak, že usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 13 Tmo 7/2006, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 2 Tm 19/2005, zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Benešově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V řízení po přikázání věci dovolacím soudem bylo o vině a trestním opatření mladistvého rozhodnuto již rekapitulovaným způsobem. Proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 13 Tmo 8/2007, podal mladistvý M. L. v zákonné lhůtě prostřednictví obhájce dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že ho soud prvního stupně opětovně uznal vinným, aniž by dostatečně objasnil, v čem konkrétně a jasně spatřuje znaky výtržnictví a proč nelze jeho jednání považovat za nutnou obranu. Jestliže soud prvního stupně uzavřel, že jeho obrana byla zřejmě nepřiměřená intenzitě útoku, měl se podle jeho názoru vypořádat s tím, jak má reagovat člověk v jeho situaci. Zopakoval, že potyčku neinicioval, nikoho neprovokoval, nedal první ránu, nejednal s úmyslem poškozeného jakkoliv zranit. Jeho jednání bylo obrannou reakcí vůči poškozenému, který na něho zcela bezdůvodně zaútočil. Nesouhlasil proto s hodnocením jeho jednání jako aktivního útoku, který měl snad dokonce přerůst v útok agresivní. Zjištění, o která soud prvního stupně opřel své závěry, nemohou obstát; soud nesprávně posoudil průběh útoku a okolnosti, za kterých k potyčce došlo, pročež nelze přesvědčivě posoudit jeho čin jako provinění výtržnictví a vyloučit, že jednání bylo nutnou obranou. Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 13 Tmo 8/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 Tm 25/2006, zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání mladistvého nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání mladistvého bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Mladistvý odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo vyloženo v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. totiž standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda jednání mladistvého vykazuje znaky „výtržnosti“ ve smyslu zákonných znaků provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a zda byly splněny podmínky pro použití ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. Trestného činu jakož i provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Trestný čin a stejně tak provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejností přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že mladistvý jinému úmyslně ublížil na zdraví a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví a dále provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Bylo již předesláno, že napadené usnesení odvolacího soudu mělo svůj podklad v řízení, které následovalo u Okresního soudu v Benešově poté, co byly z podnětu předchozího dovolání mladistvého usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1272/2006, usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 13 Tmo 7/2006, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 2 Tm 19/2005, zrušeny (současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a Okresnímu soudu v Benešově bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na soudu prvního stupně bylo, aby se jednak důsledně vyrovnal s otázkou právního posouzení skutku jako provinění výtržnictví po stránce formální i materiální s ohledem na kritéria vyložená v usnesení dovolacího soudu, a dále aby vyložil, proč čin obviněného nelze hodnotit jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. Okresní soud v Benešově jako soud pro mládež, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, rozsudkem ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 Tm 25/2006, uznal mladistvého po dílčí úpravě skutkových zjištění vinným proviněními ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Mladistvý nesouhlasil s právním názorem soudů, že jeho čin vykazuje znaky výtržnosti a tedy provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Namítl, že jednání v obraně směřující proti útoku jiného, byť s politováníhodným následkem, nemůže znaky tohoto provinění naplnit. Soud prvního stupně v daných souvislostech v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že čin mladistvého, byť konflikt nevyvolal, kvalifikoval jako provinění výtržnictví proto, že se na místě veřejnosti přístupném, jímž prostor před restaurací v centru města je, veřejně, tj. před více než dvěma osobami současně přítomnými, dopustil jednání, jež bez ohledu na jeho následek v podobě újmy na zdraví, již hrubě vybočuje z obvyklým norem chování a je na místě hodnotit je jako výtržnost. To proto, že mladistvý nejen napadl poškozeného úderem sklenicí do obličeje, ale zcela bezdůvodně v konfliktu pokračoval i poté, co poškozeného zranil, přidržoval si ho na zemi kolenem a cíleně do něj bouchal (strany 4, 5 rozsudku). Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že přestože konflikt podnítil poškozený, mladistvý na něj reagoval způsobem, který je nutno považovat za jednání hrubě vybočující z obvyklých norem chování, přičemž především jeho jednání v závěrečné fázi konfliktu, kdy popsaným způsobem atakoval již těžce zraněného ležícího poškozeného, který jej ještě žádal, aby již svého jednání zanechal, což mladistvý hned neučinil, vykazuje takovou intenzitu a neúctu k normám souvisejícím s veřejným pořádkem a občanským soužitím, že naplňuje znaky provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (strana 5 usnesení). O tom, že se mladistvý dopustil činu veřejně a na místě veřejnosti přístupném, nebyla vedena žádná polemika. Spornou otázkou bylo, zda vykazuje znaky výtržnosti. Soudy obou stupňů čin mladistvého zevrubně posuzovaly ve světle kritérií uvedených v usnesení dovolacího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1272/2006, podle nichž se výtržností rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Z hlediska materiální stránky trestného činu (provinění) výtržnictví podle §202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č. 4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.). Závěry, k nimž dospěly a které mají svoji oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených v tzv. skutkové větě, lze akceptovat. Nelze přijmout tvrzení mladistvého, že jeho jednání nutno charakterizovat výlučně jako obranu směřující proti útokům poškozeného. Soudy obou stupňů výstižně shrnuly, že ač mladistvý nebyl iniciátorem konfliktu a byl zjevně poškozeným vyprovokován, nebyl v konfliktní situaci tím, kdo by se jen bránil; do konfliktu se zapojil počátečním strkáním a zjevně nabyl útočné povahy jeho čin úderem sklenicí do obličeje poškozeného a po jeho pádu na zem dalším pokračováním v násilném jednání vůči zraněnému poškozenému, který již nekladl žádný odpor a žádal jej dokonce, aby svého jednání zanechal (viz výpověď svědka D. K.). Pokud soudy za této situace kvalifikovaly jednání mladistvého jako výtržnost, koresponduje jejich závěr s hodnocením obdobných jednání coby výtržnosti v praxi soudů. Dovolací námitky mladistvého nesměřovaly vůči správnosti právního posouzení skutku též jako provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (této otázce byla ostatně věnována pozornost v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu), znovu ale namítl, že se toliko bránil bezdůvodnému útoku poškozeného. Nesouhlasil proto se závěry soudů, že se činu nedopustil za podmínek nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. Podle ustanovení §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jak již bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1272/2006, podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem (proviněním). Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnosti i jeho protiprávnost. Beztrestnosti podle §13 tr. zák. se však nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a dá se např. s útočníkem do vzájemné půtky, takže u něj již nejde o obranu, ale o snahu vypořádat se s ním (k tomu č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně vyloučil spáchání činu za podmínek nutné obrany s odůvodněním, že mladistvý reagoval na strčení poškozeného u vchodu do restaurace a jeho verbální provokaci tak, že mu útok vrátil, a to nejenom co do verbální úrovně, ale i fyzicky, když jej natlačil do rohu výklenku. Tam sice dostal od poškozeného rány do obličeje, ale zareagoval na ně úderem sklenic do obličeje poškozeného a v intenzivním cíleném útoku pokračoval i na zemi. Nutnou obranu vylučuje i intenzita útoku mladistvého, která zjevně převyšuje původní provokaci poškozeného i poměr škody hrozící útokem poškozeného a škodou způsobenou činem mladistvého (strana 5 rozsudku). Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, že se nemohlo jednat o nutnou obranu, souhlasil. Sám zdůraznil, že přestože konflikt vyprovokoval poškozený, mladistvý na něj reagoval protiútokem a následně po ranách do obličeje neadekvátně udeřil poškozeného skleněným půllitrem takovou intenzitou, že došlo k následnému těžkému zranění poškozeného. Podle odvolacího soudu je tak zřejmé, že mladistvý se neomezil jen na odvracení útoku, ale sám a při použití důraznějších prostředků atakoval poškozeného (strana 4 usnesení). Dovolací soud pokládá závěry odvolacího soudu za výstižné. Zřetelně z nich plyne, že mezi mladistvým a poškozeným šlo o vzájemný konflikt a potyčku, jak to ostatně vyplývá nejen z výpovědí svědků (např. výpověď svědka D. K., V. K., J. L., S. S.), ale i samotného mladistvého. Ten ve své výpovědi v hlavním líčení dne 11. 12. 2006 popsal počátek konfliktní situace v podstatě ve shodě se zjištěními, z nichž vycházely soudy. Uvedl, že poté, co kolem něj poškozený prošel a vrazil do něj, dostali se do slovní rozepře, poškozený do něj znovu strčil, načež strčil i on do něj a tak se postupně dostali až do výklenku, kde mu poškozený zasadil dvě rány (č. l. 244). Především je ale relevantní další počínání mladistvého následující po pádu poškozeného na zem, jež je charakterizováno útočností mladistvého, aniž by k pokračování útoku dal poškozený jakýkoliv podnět. Je proto evidentní, že se mladistvý s poškozeným dostali do vzájemné půtky, že se po původní obraně proti útoku poškozeného čin mladistvého neomezil jen na odvrácení útoku, ale že podnikl další, již útočné činy, neodůvodněné pouze nutností obrany. Takto zjištění vylučují závěr, že mladistvý se činu dopustil za podmínek §13 tr. zák., aniž by tím bylo jakkoliv zpochybněno, že byl k činu vyprovokován. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. září 2007 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/12/2007
Spisová značka:8 Tdo 956/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.956.2007.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28