ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.969.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 969/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2007 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 11 To 3/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 7/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 47 T 7/2006, byl obviněný P. K. uznán vinným v bodě I./ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě II./ trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a v bodě III./ trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., za což mu byl uložen podle §187 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a) odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 11 To 3/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin i za trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Ostatní výroky napadeného rozsudku soudu prvého stupně zůstaly provedenou změnou nedotčeny.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. F. M. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný opřel o argumenty, že soudy obou stupňů nekriticky hodnotily provedené důkazy, a to v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. Brojil zejména proti výpovědi svědkyně L. Č., jejíž význam prý soudy zjevně přecenily. Výpověď této svědkyně dopodrobna rozebral a zpochybnil, přičemž vyslovil názor, že jde o výpověď, která je pouhým tvrzením proti jeho vlastní výpovědi; tím spíš bylo nutné - s ohledem na zásadu in dubio pro reo a v souladu s judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu - zvažovat věrohodnost právě této usvědčující výpovědi. Zdůraznil rovněž, že z výpovědí, které L. Č. opakovaně učinila, je patrné, že postupem času bagatelizovala svůj podíl na krádeži, výpověď zpřesňovala a posunovala její význam ve snaze ospravedlnit své jednání a přenést vinu na další osoby. Poukázal i na rozpory klíčového svědectví této svědkyně zejména s ostatními svědeckými výpověďmi a nesouhlasil s tím, že nalézací soud neprovedl v hlavním líčení výslech svědkyně D. K., že od tohoto důkazu zcela upustil a ani nepřečetl protokol o její výpovědi z přípravného řízení.
Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že nenapravil další nedostatky v dokazování spočívající v neprovedení výslechů jím navrhovaných svědků J., F. a O., kteří měli potvrdit jeho obhajobu a vnést tak do věci nové světlo.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný spatřoval v podjatosti policejního komisaře kpt. JUDr. J. Č., jenž činil úkony přípravného řízení a byl v minulosti v jiné jeho trestní věci v rámci řízení před Inspekcí Ministerstva vnitra ČR kázeňsky potrestán za průtahy ve spisech. Navíc také podle údajných tvrzení dalších svědků měla z chování tohoto policejního komisaře plynout ve vztahu k obviněnému jistá zaujatost. Oba soudy prý chybně interpretovaly §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož úkony učiněné vyloučeným orgánem nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
V závěru podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním také rozsudek soudu prvního stupně zrušil v plném rozsahu a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Samostatným přípisem ze dne 25. 7. 2007 obviněný výslovně požádal o osobní účast při veřejném zasedání o dovolání.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. konstatoval, že v této části považuje dovolání za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Citovaným dovolacím důvodem lze totiž napadnout toliko rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud bylo vydáno vyloučeným orgánem; policejní orgán byl však činný ve věci pouze ve stadiu přípravného řízení. V případě, že by policejní orgán ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. ve věci skutečně vyloučen byl, pak by bylo možné odstranit takovou vadu pouze cestou jiných mimořádných opravných prostředků.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný ve svém podání ve skutečnosti namítá pouze neúplnost provedeného dokazování a vadné hodnocení důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a údajné vady procesního charakteru, které však uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Skutkovými zjištěními, které učinily soudy nižších stupňů, pokud neodporují zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Přezkoumáním věci v tomto směru však neshledal ani žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z této zákonné citace lze jednoznačně dovodit, že ve věci (samé) rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Jinými slovy řečeno musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci (samé) rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, které má být podaným dovoláním podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadeno. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy nepostačuje, označí-li dovolatel za podjatého v dané věci např. soudního zapisovatele, státního zástupce nebo policejní orgán.
Označil-li proto obviněný za podjatého ve své trestní věci policejního komisaře kpt. JUDr. J. Č., učinil tak ve vztahu k osobě, na kterou se tento dovolací důvod nevztahuje. Jmenovaný policejní komisař neučinil v projednávané trestní věci takové rozhodnutí, které by bylo možno považovat za rozhodnutí ve věci (samé), jež bylo následně napadeno dovoláním (takové rozhodnutí učinily pouze soudy prvního a druhého stupně); proto jej nelze označit za vyloučený orgán, který ve věci rozhodl, resp. námitka podjatosti policejního komisaře není k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. postačující. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal výhradu obviněného stran podjatosti policejního orgánu relevantní, proto se jí ani blíže nezabýval.
Jen pro úplnost lze (ve shodě se státním zástupcem) dodat, že pokud by jednotlivé úkony přípravného řízení skutečně prováděl policejní orgán vyloučený podle §30 odst. 1 tr. ř., bylo by takovou vadu možné napravit jen cestou jiného mimořádného opravného prostředku.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů, resp. neúplnost tohoto dokazování, a způsob hodnocení důkazů. Z obsahu dovolání je totiž evidentní, že obviněný trval na vlastní skutkové verzi, v závislosti na ní zpochybnil výpověď svědkyně L. Č. a konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
K námitce obviněného, že soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu in dubio pro reo, je třeba uvést, že také tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a