ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.998.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 998/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 dovolání obviněného L. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To 93/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 53/2006 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To 93/2007, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a výrok o trestu, a
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 2 T 53/2006, ve výroku o vině pod bodem 3), jímž byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc obviněného L. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný L. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 2 T 53/2006, uznán vinným pod bodem 1) pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pod bodem 3) trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §251 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. V dalším bylo rozhodnuto o vině, trestu a o náhradě škody ohledně spoluobviněného J. H. Tímtéž rozsudkem byli podle §226 písm. c) tr. ř. obvinění J. H. a M. Š. zproštěni obžaloby pro skutek pod bodem 1) obžaloby, v němž byl spatřován pokus trestného činu krádeže.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný L. P. pokusu trestného činu krádeže dopustil tím, že dne 24. 3. 2005 kolem 03.00 hodin v P., V., na parkovišti v ulici E., před domem, v úmyslu něco odcizit, se snažil po vypáčení zámku u levých předních dveří vniknout do vozidla Audi 100, patřícího poškozenému T. S., což se mu však nepodařilo, neboť byl vyrušen akustickým alarmem vozidla.
Trestný čin podílnictví měl spáchat tím, že od července 2003 do 24. 3. 2005 v P. a jinde užíval osobní motorové vozidlo zn. Audi A3, 1,9 TDi, VIN: WAUZZZ8LZWA052…, z jehož zkoumání bylo zjištěno, že původní číslo karosérie WAUZZZ8LZXA091… bylo vystřiženo a nahrazeno navařením druhotné sestavy WAUZZZ8LZXA091… a toto vozidlo bylo v době od 15.00 hodin dne 28. 10. 2000 do 20.00 hodin dne 5. 11. 2000 odcizeno v N., obci B.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To 93/2007, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Odmítl závěr o své vině pokusem trestného činu krádeže s tím, že tento závěr je opřen pouze o jediný nepřímý důkaz, kterým je pachová stopa nalezená na klice levých předních dveří. Důkazy podle jeho přesvědčení netvoří uzavřený důkazní řetězec a neuzavírá jej ani prokázaný výskyt obviněného nedaleko místa činu a ani údajné sdělení spoluobviněného J. H. v rámci výslechu ze dne 16. 12. 2005, o jehož konání ostatně nebyl jeho obhájce ani vyrozuměn, v důsledku čehož je procesně nepoužitelný. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu připomenul, že pachová stopa je důkazem nepřímým, který toliko osvědčuje, že se pach určité osoby (obviněného) na konkrétních místech či věcech nacházel, takže s nimi přišla do styku, avšak neznamená to, že obviněný bezpochyby spáchal trestný čin. S ohledem na to, že obviněného u vozidla nikdo neviděl, že nebyla sejmuta žádná jiná stopa a obviněného neusvědčují ani spoluobvinění, nebylo možno o jeho vině spolehlivě rozhodnout. Dodal, že jestliže byli oba spoluobvinění ze stejného skutku zproštěni obžaloby, pak nemůže být existence pozitivního vyhodnocení pachové stopy jediným důvodem, proč soudy u jeho osoby postupovaly rozdílně. Stran naplnění zákonných znaků trestného činu podílnictví namítl, že orgány činné v trestním řízení se vůbec nezabývaly jeho vědomostí o tom, že vozidlo bylo v minulosti odcizeno. Nic na tom nemohou změnit ani závěry soudu prvního soudu, z nichž plyne, že zastíral původ vozidla a že podle závěrů znaleckého posudku P. K. si musel být vědom skutečnosti, že vozidlo bylo získáno trestnou činností. Ze znaleckého posudku neplyne, že si této skutečnosti musel být vědom, a takovou povědomost nelze podle něj dovodit z pouhého faktu, že karosérie vozidla postrádala jeden z identifikačních znaků vozidla, jak vyvozoval odvolací soud k doložení eventuálního úmyslu. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ač převážnou část námitek obviněného nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze souhlasit s dovolatelovou námitkou, že výrok o vině pokusem trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. je opřen pouze o výsledek důkazu získaného metodou pachové identifikace, neboť je zřejmé, že soudy vyšly z korespondujících svědeckých výpovědí poškozeného T. S., jeho otce J. S. a R. M., kteří obviněného sledovali bezprostředně po zapnutí alarmu napadeného vozidla poblíž místa činu, kam také přivolali Policii ČR. Stran skutku kvalifikovaného jako trestný čin podílnictví poznamenal, že bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný vozidlo Audi A3 získal bez čísla VIN a sám do karosérie navařil štítek s novým VIN číslem, z čehož soudy logicky dovodily, že obviněný činil tyto kroky proto, aby bylo znemožněno nalezení tohoto vozidla a prokázání, že jde o odcizené vozidlo. Dovolání obviněného shledal zjevně neopodstatněným, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného je v části směřující proti výroku o vině pokusem trestného činu krádeže podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., v části směřující proti výroku o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. je důvodné. Protože v tomto rozsahu nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost tohoto výroku rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí v této části předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl právně posouzen jako pokus trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 6 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. V podstatě vytkl, že provedené důkazy jsou nedostatečné pro závěr o jeho vině trestným činem krádeže, poněvadž soudy tento závěr opřely pouze o jediný nepřímý důkaz.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (nic nespáchal, na místě si byl se spoluobviněnými pouze zakouřit, neexistuje žádný přímý důkaz o jeho vině) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se pokusu trestného činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména strana 9 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 usnesení odvolacího soudu). Přesvědčivě vyložily, o jaké důkazy opřely své závěry o vině obviněného pokusem trestného činu krádeže. Vycházely nejen z důkazu - pachové stopy nalezené na klice levých předních dveří vozidla, na nichž byl poškozen zámek, u níž bylo metodou pachové identifikace zjištěno, že je shodná se srovnávací pachovou konzervou obviněného, ale i z výpovědí svědků T. S., J. S., R. M., kteří potvrzují, že po upozornění alarmem vozidla vyběhli na ulici a nedaleko místa zaparkovaného vozidla nalezli obviněného se spoluobviněným M. Š. rovněž ve vozidle zn. Audi A3 v majetku obviněného; pohyb dalších osob zaznamenán nebyl a s ohledem na dobu, kdy k činu došlo (kolem 03.00 hodin), jej nelze ani důvodně předpokládat. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat. Závěry o vině obviněného mají oporu ve výsledcích dokazování provedeného v souladu s procesními předpisy a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Nic na těchto závěrech nemůže změnit ani důvodná námitka dovolatele, že nelze přihlédnout k výpovědi spoluobviněného J. H. ze dne 16. 12. 2005 (č. l. 478-480), a to nejméně již proto, že v hlavním líčení se s ní soud prvního stupně nevypořádal (viz protokol o hlavním líčení č. l. 724, 725). Není pochyb ani o tom, že skutek pod bodem 1) vykazuje znaky pokusu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu podílnictví §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to především po stránce subjektivní.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí kdo ukryje u sebe nebo na jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný užíval věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že v době od července 2003 do 24. března 2005 užíval osobní motorové vozidlo značky Audi A3, 1,9 TDi, VIN: WAUZZZ8LZWA052…, z jehož zkoumání bylo zjištěno, že původní číslo karosérie WAUZZZ8LZXA091… bylo vystřiženo a nahrazeno navařením druhotné sestavy WAUZZZ8LZXA091… (správně má být uvedeno WAUZZZ8LZWA052…), přičemž toto vozidlo bylo v době od 28. 10. 2000 do 5. 11. 2000 odcizeno v N.
Obviněný namítl, že neměl vědomost o tom, že vozidlo bylo odcizeno, čímž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vytkl též, že jeho vědomostí o tom, že vozidlo bylo odcizeno, se soudy nezabývaly. S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku lze do určité míry souhlasit.
Trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Tento úmysl pachatele se vyžaduje i ve vztahu k okolnosti, že věc byla získána trestným činem. Skutečnost, že věc byla získána trestným činem, musí být v řízení o trestném činu podílnictví bezpečně zjištěna a z popisu skutku a odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se tak stalo (k tomu srov. např. č. 7/1978-I., 7/1995, 45/2001 Sb. rozh. tr.).
Je zjevné, že formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně všechny zákonné znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. nezahrnuje. Popsaný skutek vystihuje, že obviněný vozidlo užíval, charakterizuje zjištěné změny karoserie i okolnost, že vozidlo bylo odcizeno, neobsahuje však žádná relevantní zjištění, jež by se vztahovala k úmyslu pachatele ve vztahu k okolnosti, že věc byla získána trestným činem.
Soud prvního stupně sice k takovému skutkovému názoru po provedeném dokazování dospěl, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, kde uvedl, že obviněný si musel být vědom té skutečnosti, že vozidlo bylo získáno trestnou činností, a veškeré jeho úpravy zjištěné znaleckým posudkem P. K. měly vést k zastření jeho původu (viz strana 10 rozsudku), ale do skutkové věty výroku rozsudku tyto své závěry nepromítl. Tvrzení uvedené v odůvodnění nelze v tomto případě považovat za pouhé rozvedení skutkových okolností již uvedených ve výrokové části rozsudku. Tam totiž jakákoli zmínka o okolnostech, které by charakterizovaly vědomost obviněného o původu vozidla, o tom, že bylo odcizeno, zcela chybí.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným (nebo jímž se obžaloby zprošťuje), musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu. Nelze v ní však uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Právě o takovou situaci v posuzovaném případě jde.
Uvedený nedostatek rozsudku soudu prvního stupně byl závažnou vadou, kterou měl odstranit již odvolací soud. Ten sdílel právní názor soudu prvního stupně a dodal, že závěr o vině obviněného, o jeho vědomosti minimálně ve formě úmyslu nepřímého lze na podkladě provedeného dokazování i výpovědi samotného obviněného učinit. Zevrubně poukázal na kroky obviněného, jež činil k tomu, aby bylo znemožněno nalezení vozidla a prokázání, že jde o vozidlo odcizené v SRN (strana 3 usnesení).
Odvolací soud v této věci sice rozhodoval jen na podkladě odvolání obviněného a platil tedy pro jeho rozhodnutí tzv. zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), tedy zákaz rozhodnutí k horšímu, ale tato okolnost nápravě zjištěné vady jakož i vady spočívající v nesprávném označení navařené náhradní druhotné sestavy, na niž odvolací soud sám výslovně upozornil, podle názoru Nejvyššího soudu nikterak nebránila.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje jeho situaci a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, jsou však rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložení trestu (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
Na soudu prvního stupně, jemuž se věc pro další řízení přikazuje, tedy bude, aby vytknuté vady v popisu skutku v návaznosti na jeho právní posouzení jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. odstranil, a aby se tak vypořádal přesvědčivěji než dosud se subjektivní stránkou tohoto trestného činu. Jen pro úplnost dovolací soud upozorňuje, že trestného činu podílnictví se lze za splnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení §252 tr. zák. dopustit i z nedbalosti.
Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To 93/2007, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a výrok o trestu, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 2 T 53/2006, ve výroku o vině pod bodem 3), jímž byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., a ve výroku o trestu, poněvadž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch ve smyslu již vyložených zásad. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková