ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1160.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1160/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2008 o dovolání obviněného M. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2007, sp. zn. 7 To 499/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 2 T 113/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. června 2007, sp. zn. 2 T 113/2006, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil jednak sám (skutek popsaný pod bodem 1 výše citovaného rozsudku) a jednak společně s obviněným Z. L. (skutek popsaný pod bodem 2 výše citovaného rozsudku), a byl mu za tento a za trestný čin podvodu podle 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 12 T 78/2004, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let s výkonem ve věznici s ostrahou. Soud zároveň zrušil výrok o trestu z výše již citovaného rozsudku Okresního soudu Brno – venkov, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud také rozhodl o nároku poškozeného R. K. na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že
obviněný M. H.:
1) dne 4. 2. 2004 v přesně nezjištěnou dobu v B. v prostorách I. na ulici P., v přítomnosti I. L. a J. Š. pod smyšlenou záminkou účasti na výhodném obchodu s elektronikou, vylákal formou půjčky pro ing. J. D. od poškozeného R. K. finanční hotovost ve výši 400 000,- Kč s úmyslem peníze poškozenému nevrátit,
obvinění M. H. a Z. L.
2) dne 9. 2. 2004 v B. v prostorách I. na ulici P., a dne 10. 2. 2004 v B. v prostorách hotelu A. na T. n., v přítomnosti J. Š. a další osoby, vystupující pod falešnou totožností P. V., pod smyšlenou záminkou týkajících se údajných potíží při realizaci výhodného obchodu s elektronikou, vylákali od poškozeného R. K. v prvním případě částku 700 000,- Kč a v druhém případě částku 350 000,- Kč s úmyslem peníze nevrátit.
Napadeným usnesením ze dne 25. října 2007, sp. zn. 7 To 499/2007, rozhodl Krajský soud v Brně mimo jiné tak, že odvolání obviněného M. H. (jakož i spoluobviněného Z. L.) podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že ze skutkové věty pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se obviněný jednání dopustil společně s obviněným Z. L. V tomto smyslu soud rozhodl i o náhradě škody poškozenému, tj. že obvinění jsou povinni nahradit poškozenému škodu společně a nerozdílně. Z právní kvalifikace skutku ovšem vůbec nevyplývá, že by se obvinění jednání dopustili jako spolupachatelé (ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.). Sám nalézací soud navíc připustil, že se konkrétní podíl obviněných na trestné činnosti nepodařilo prokázat. Dovolatel dále namítl, že skutek, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Ze skutkové věty totiž nevyplývá, kdo měl být jednáním tam popsaným obohacen, zda oba obvinění nebo jen jeden z nich. V rozsudku soudu prvního stupně se v tomto směru dokonce uvádí, že „…vzhledem k chybějícím svědeckým výpovědím nebylo možné zjistit, co konkrétně se stalo s poskytnutými finančními prostředky…“ Zůstala-li ovšem tato otázka neobjasněna, soud nemohl dospět k závěru, že jednání obviněného je trestným činem. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky dovolatele nejsou opodstatněné. Spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. není samostatnou formou trestného činu. Trestní odpovědnost pachatele je zde vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Ve výroku o vině proto nemusí být uvedeno, že se jedná o spolupachatelství a to ani výslovným odkazem na §9 odst. 2 tr. zák., absence těchto údajů není vadou rozsudku. V posuzovaném případě je z popisu skutku ve výroku rozsudku zřejmé, že obviněný se Z. L. vylákali od poškozeného R. K. pod záminkou smyšleného podnikatelského záměru značné finanční prostředky, byli tedy vedeni společným trestným záměrem takovým způsobem se ke škodě poškozeného obohatit. Svým společným jednáním (nikoli nezávisle na sobě) pak naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Posouzení jednání obviněných jako spolupachatelů pak nebrání ani skutečnost, že se soudu nepodařilo zjistit jejich podíl na společném jednání. Podstatné je, že jednání obviněných bylo vedeno společným cílem. Z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 102/2004) nadto vyplývá, že za spolupachatelství lze považovat již tzv. kvalifikovanou přítomnost na místě činu, tzn. je-li přítomnost obviněného objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva. Neopodstatněné jsou potom i ty dovolací námitky obviněného, jejichž podstatou je tvrzení, že z popisu skutku ve výroku rozsudku nevyplývají všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, a to zejména pokud jde o znak „sebe nebo jiného obohatil“, když není zřejmé, co se s vylákanými finančními prostředky stalo. Obviněný na poškozeném vylákal finanční prostředky, a to tak, že jej uvedl v omyl ohledně účelu jejich použití i jejich návratnosti. Otázka, zda se takovým jednáním obohatil obviněný sám nebo spolu se Z. L., anebo jiná blíže nezjištěná osoba se již vztahuje k fázi po dokonání trestného činu. Okolnost, jakým konkrétním způsobem bylo s finančními prostředky poškozeného naloženo, tak není podstatná. V tomto případě se již jedná o dispozici s majetkem, o který se pachatel na úkor poškozeného obohatil. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., když ze skutkové věty ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá znak „sebe nebo jiného obohatí“ a dále též námitkou, že z výroku rozsudku není patrné, zda se jednání (popsaného pod bodem 2 rozsudku) dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., přesto soud, aniž by k tomu byly dány též další podmínky (zjištění podílu jednotlivých obviněných na společném trestním jednání) z tohoto závěru vycházel též v otázce přiznání nároku na náhradu škody. Dovolací soud shledal, že se sice jedná o otázky správnosti hmotně právního posouzení skutku, popř. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, avšak dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Z právní věty rozsudku je zřejmé, že soudy měly v případě obviněného za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu (tj. nejméně 500 000,- Kč - §89 odst. 11 tr. zák.).
Lze připomenout, že obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (srov. rozhodnutí publikované pod č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Z provedeného dokazování, opírajícího se zejména o výpověď poškozeného R. K., svědecké výpovědi M. R., I. D. a E. J. a listinné důkazy (směnky, smlouvy o půjčce), vyplývá, že obviněný M. H. (v jednom případě sám, v dalších případech potom v součinnosti s obviněným Z. L. – k tomu viz dále), pod záminkou výhodné investice do obchodu s elektronikou, který ovšem nebyl a nikdy neměl být realizován, opakovaně vylákal na poškozeném peněžní částku (celkem ve výši 1 450 000,- Kč), s úmyslem mu půjčené peníze vůbec nevrátit.
V tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jsou pak tato zjištění vyjádřena slovy „…pod smyšlenou záminkou účasti na výhodném obchodu s elektronikou, vylákal formou půjčky pro Ing. J. D. od poškozeného R. K. finanční hotovost ve výši 400 000,- Kč s úmyslem peníze poškozenému nevrátit.“ (skutek popsaný pod bodem 1 rozsudku) a „…pod smyšlenou záminkou týkající se údajných potíží při realizaci výhodného obchodu s elektronikou, vylákali (obvinění M. H. a Z. L.) od poškozeného R. K. v prvním případě částku 700 000,- Kč a v druhém případě částku 350 000,- Kč s úmyslem peníze nevrátit.“ (skutek popsaný pod bodem 2 rozsudku).
Námitky dovolatele, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku neobsahuje konkrétní zjištění, o tom, kdo se tam popsaným jednáním obohatil (zda sám obviněný nebo i další osoby), nemohou obstát. Soud především učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, tj. k majetkové dispozici poškozeného, učiněné v důsledku omylu vyvolaného obviněným, jímž mu vznikla značná škoda, zcela konkrétní skutková zjištění, která následně popsal ve skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní skutkové okolnosti, v nichž po objektivní a subjektivní stránce spatřuje naplnění trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zároveň skutek popsal způsobem, který jej umožňuje spolehlivě odlišit od jiného. Mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Okolnost, že v posuzovaném případě nebylo zjištěno, kdo konkrétně a v jaké míře se jednáním obviněného (obviněných) obohatil není podstatná. K dokonání trestného činu podvodu totiž došlo již v okamžiku, kdy finanční prostředky ke škodě poškozeného přešly v důsledku jeho omylu do dispozice jiné osoby (ať už obviněného M. H., či někoho jiného); tím na straně poškozeno došlo k majetkové újmě a současně i k naplnění dalšího zákonného znaku trestného činu podvodu, spočívajícího v tom, že pachatel „sebe nebo jiného obohatí“.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je formou společné trestné činnosti několika osob, kdy každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Vždy se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem).
Ze skutkových zjištění soudů (pod bodem 2) v tomto směru vyplynulo, že obvinění M. H. a Z. L. pod smyšlenou záminkou investice do výhodného obchodu s elektronikou opakovaně (ve dvou případech) vylákali na poškozeném půjčku finančních prostředků, kterou by jim nikdy neposkytl, pokud by nebyl uveden v omyl ohledně jejich použití a návratnosti. Na základě těchto skutkových závěrů, opírajících se zejména o výpověď I. L. a svědeckou výpověď poškozeného R. K., dospěl nalézací soud správně k závěru, že obviněný pod bodem 2) od počátku jednal společně s obviněným Z. L., a to se společným záměrem uvést poškozeného v omyl a tak sebe nebo jiného ke škodě poškozeného obohatit. Z těchto závěrů pak vycházel také pokud podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodoval o povinnosti obviněných k náhradě způsobené škody. Ta okolnost, že nalézacím soudem nebylo zjištěno, jak se jednotliví obvinění konkrétně na jednání podíleli, je z hlediska posouzení jejich jednání podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. irelevantní a dovolací námitky obviněného jsou v tomto směru zjevně neopodstatněné. O společné jednání půjde i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy jestliže jednání spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. V tomto směru stačí i pouhá přítomnost osoby na místě činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2004, sp. zn. 8 Tdo 102/2004, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V souladu s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, pak Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství není žádným samostatným trestným činem (oproti účastenství není žádnou zvláštní formou trestného činu), což se projevuje jednak tím, že není zmíněno v ustanovení §89 odst. 1 tr. zák., a jednak tím, že v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Proto není nutné ve výroku o vině ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o spolupachatelství a citovat tak ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Nedostatek výslovného údaje o spolupachatelství proto nelze považovat za vadu rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 59/2006, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1270/2006)
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík