ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1188.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1188/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 11. 12. 2008 dovolání S. L. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 10 To 5/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 37/2007 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. L. P. odmítá .
Odůvodnění:
(1) Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 1 T 37/2007, byl obviněný S. L. P. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle ustanovení §58 odst. 1 a ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 a ½ roku a současně podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
(2) Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně podal obviněný S. L. P. v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodnul usnesením Krajský soud v Praze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 10 To 65/2008, a to tak, že podle §256 tr. ř. předmětné odvolání zamítnul.
(3) Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně se uvedeného trestného činu obviněný dopustil dne 28. 12. 2006 kolem 23.30 hod., v baru A., nacházejícím se na ulici U l. v K., kdy před ostatními hosty po svém předchozím fyzickém napadení P. H. uchopil blíže nezjištěný předmět a udeřil jím do hlavy hosta tohoto podniku P. H., čímž mu způsobil otevřenou vpáčenou zlomeninu na vrcholu levé temenní kosti, nepronikající do mozkových obalů a do mlýnkové tkáně, s tržnou ranou délky 5 cm nad linií lomu. V důsledku tohoto poranění a rovněž v důsledku epilepsie, kterou poškozený trpí, byl P. H. podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, po kterou musel dodržovat klidový režim s vyloučením větší fyzické i psychické zátěže a rovněž byl nucen se po určitý čas podrobovat kontrolám neurologa.
(4) Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný S. L. P. prostřednictvím obhájce JUDr. M. S. v zákonné lhůtě dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Kladně dne 8. 7. 2008. Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného rozsudku odvolacího soudu a v dovolání odkázal na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozsudek Okresního soudu v Kladně i Krajského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
(5) Obviněný své dovolání odůvodňuje prostřednictvím svého obhájce dvěma body. V prvním vyjadřuje své přesvědčení, že soudy nižších instancí posoudily jeho útok jako těžkou újmu na zdraví právě zcela nesprávně, neboť v daném případě nelze bez pochybností prokázat, kdo a jak poškozeného H. napadl a rovněž z důvodu (který uvádí ve znaleckém posudku soudní znalkyně), že „u zdravé osoby by stejné poranění naplňovalo pouze znaky pojmu (prostého) ublížení na zdraví.“ K tomu dodává, že k trestní odpovědnosti za tento těžší následek se vyžaduje zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, tj. že pachatel sice nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ale vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. Navíc úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl útok veden, ale je třeba uvážit i další okolnosti případu – v daném případě zejména to, že předmět útoku nebyl nikdy identifikován, stejně jako jeho použití. Rovněž je třeba vzít v potaz, že údajný útok proběhl až po předcházejícím bezdůvodném fyzickém napadení P. H., který měl navíc jednoznačnou fyzickou převahu a byl za předchozí násilné jednání opakovaně odsouzen.
Ve druhém bodě pak obviněný zpochybňuje důvěryhodnost svědeckých výpovědí poškozeného P. H., Z. S. i J. N. Upozorňuje, že svědecká výpověď Z. S. podle tvrzení dovolatele byla v průběhu vyšetřování a soudního projednávání případu neustále měněna, zejména co se týče osoby útočníka i identifikace útočného předmětu. Rovněž ze svědecké výpovědi J. N. neplyne nic určitého, neboť stejně jako S. byl i tento svědek v okamžiku spáchání trestného činu podnapilý a podle svého tvrzení nic neviděl. Naproti tomu dovolatel zdůrazňuje, že on je osoba bezúhonná, jeho výpověď je zcela konzistentní a neměnná, stejně jako svědecké výpovědi jeho manželky a dcery, které jednoznačně vyvrací výpovědní verzi poškozeného H. a dalších přítomných svědků, s čímž se ovšem soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích i v odůvodněních svých rozhodnutí relevantně nevypořádaly.
Vzhledem k výše uvedenému, a stejně tak i k faktu, že ani soudní znalec jednoznačně nevyloučil, že si obviněný H. své zranění přivodil pádem na stolek, umístěný za barem, měl soud jednoznačně aplikovat primární zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“ a vzhledem k nedostatku relevantních důkazů, které by svědčily pro vinu obviněného, měl obviněného S. L. P. zprostit obžaloby.
(6) K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K druhé části předmětného dovolání uvedl, že tyto námitky směřují proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolatel fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Těmito zjištěními je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, pokud spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle státního zástupce nesprávná skutková zjištění však nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a)–l) tr. ř. Rovněž žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a z nich vyvozených právních závěrů na straně druhé státní zástupce nezjistil.
Dovolacímu důvodu tedy odpovídají pouze námitky obsažené v I. části dovolání, ve kterých dovolatel namítá, že z žádného důkazu nelze jednoznačně dovodit, že by obviněný jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a že zranění poškozeného by u zdravého člověka bylo pouze újmou na zdraví prostou, neboť o epilepsii, kterou poškozený trpí obviněný vědět nemohl – což vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví.
Závěrem státní zástupce uvádí, že přestože je pravdou, že obviněný nemohl o zdravotní indispozici poškozeného vědět, přesto jeho jednání, spočívající v úderu do hlavy úzkým kovovým předmětem na topůrku, je způsobilé přivodit těžkou újmu na zdraví komukoliv, a to bez ohledu na jeho další zdravotní stav. Takového následku si musel být obviněný vědom a žádná okolnost, která by takovému následku mohla zabránit, jednoduše neexistovala. I když konečnou příčinou, proč bylo zranění poškozeného kvalifikováno jako těžká újma na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., byla jeho nemoc a z ní plynoucí delší doba léčby, je soudem použitá právní kvalifikace skutku správná a proto státní zástupce navrhuje, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
(7) Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Následně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], v předepsané zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze subsumovat pod citované ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
(8) Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z hlediska – zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen pouze ověřit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti, relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
(9) Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudu I. a II. stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je výhradně v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat a korigovat pouze soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tímto je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako III. přezkumnou instanci, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů – srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03. Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na fakt, že tyto nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit stanovením jednotlivých zákonných dovolacích titulů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
(10) Vzhledem k důvodům uvedeným v obou předcházejících odstavcích nelze pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit dovolatelovy námitky, které představují polemiku se způsobem, jakým soudy nižších instancí vyhodnotily provedené důkazy, stejně jako polemiku se správností či nesprávností skutkových závěrů, které soudy na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. Neboť východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění, vyjádřená v popisu skutku příslušného výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i dalším soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
(11) Pokud dovolatel S. L. P. v písemném podání pod bodem dvě zpochybňuje důvěryhodnost svědeckých výpovědí poškozeného P. H. i přítomných svědků incidentu z 28. 12. 2006, pak je třeba říct, že tento způsob argumentace nelze se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým zásadám pod tento dovolací důvod podřadit. Těmito výroky obviněný de facto napadá správnost relevantních skutkových zjištění, které učinily soudy I. a II. stupně v předchozích stadiích řízení, což trestní řád nepřipouští. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud tuto konstatuje, že v dané části jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a pokud by se dovolání opíralo pouze o tuto argumentaci muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
(12) Z podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný v prvním bodě svého podání věcně namítá, že skutek popsaný ve výrokové větě rozsudku soudu II. stupně neodpovídá zákonným znakům trestného činu výtržnictví podle ustanovení §202 tr. zák. a těžké újmy na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1 tr. zák., protože za situace, že by poškozený byl zdráv, by doba léčení předmětného zranění hlavy nepřekročila dobu šesti týdnů, jak to bylo v případě poškozeného, který – jak z dokazování vyplynulo – dlouhodobě trpí epilepsií. V daném případě se obviněný hájí tím, že tento fakt předvídat nemohl. V důsledku této skutečnosti došlo k výraznému prodloužení pacientovi rekonvalescence, a tím i k časově delšímu omezení poškozeného v běžném způsobu života. Dovolatel upozorňuje na fakt, že tentýž závěr ve svém znaleckém posudku potvrdila i soudní znalkyně, když uvedla, že u zdravé osoby by doba léčení nepřesáhla šest týdnů, takže by toto zranění nesplnilo znak pojmu těžké ublížení na zdraví. Jinými slovy následek těžkého ublížení na zdraví – podle dovolatele – nebyl způsoben úmyslně, a proto nelze dovodit ani zavinění ke zmíněnému těžšímu následku, tzn. že subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. nebyla naplněna. Nejvyšší soud konstatuje, že tuto argumentaci obviněného lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní a Nejvyšší soud se jí proto zabýval.
(13) Nejprve považuje Nejvyšší soud za nutné vymezit klíčové pojmy tohoto soudního sporu. Nejprve k definici ublížení na zdraví. Tu trestní zákon explicitně nevymezuje, na rozdíl od těžké újmy a zdraví, vydefinované v rámci ustanovení §89 odst. 7 tr. zák.
Pojem (prostého) ublížení na zdraví právní praxe rozumí změněný stav, ke kterému došlo porušením běžných tělesných nebo duševních funkcí a k následnému znesnadnění obvyklých činností nebo k jinému nepříznivému vlivu na obvyklý způsob života. Stav postiženého obvykle vyžaduje lékařské ošetření, přestože z dlouhodobého hlediska nezanechává trvalé následky. Přesto nepříznivě ovlivňuje pracovní schopnost v tom smyslu, že postiženého dočasně vyřadí z pracovního procesu. Naproti tomu těžkou újmou na zdraví trestní zákon vymezuje jako vážnou poruchu zdraví nebo onemocnění, které ohrožuje postiženého na zdraví, přičemž ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. taxativně vymezuje pod písmeny a)–ch) devět stavů, které zákonodárce jednoznačně považuje za těžkou újmu na zdraví.
(14) Mezi výše uvedenými taxativně popsanými stavy těžké újmy na zdraví je pod písmenem ch) také uvedena „delší dobu trvající porucha zdraví“, přičemž onou „delší dobou“ judikatura chápe období trvající minimálně šest týdnů, v rámci kterého byl poškozený omezen v běžném způsobu svého života. Pokud tedy doba léčby trvá minimálně jeden a půl měsíce, je zdravotní stav pacienta považován za závažný neboli za těžkou újmu na zdraví.
(15) Toto vymezení soudní praxe ještě kazuisticky zpřesnila, neboť díky stále dokonalejším postupům lékařské praxe se doba léčení i velmi závažných onemocnění postupně zkracuje. Proto se za vážnou újmu na zdraví začaly považovat i stavy, při kterých je celková doba léčení kratší než zákonem vymezené období šesti týdnů, ovšem za podmínky, že náhlé zdravotní postižení poškozeného bezprostředně ohrozilo či ohrožovalo na životě.
Pro úplnost je třeba doplnit, že soudní judikatura za vážnou újmu na zdraví považuje i situace, kdy úplné vyléčení poškozeného po utrpěném úrazu je mimořádně zdlouhavé a postižený onemocnění pociťuje jako citelnou újmu, která jej dlouhodobě omezuje v obvyklém způsobu života (např. zlomenina kotníku, která má za následek, že poškozený i když je schopen práce, stále trpí bolestí, která mu stěžuje běžnou chůzi a z toho důvodu jej i nadále v řádném životě a zaměstnání omezuje). Od těchto situací judikatura odlišuje ještě další onemocnění, jejichž doba léčení trvá delší dobu než šest týdnů, ale které postiženému vážněji v obvyklém způsobu jeho života ani při výkonu jeho zaměstnání nepřekážejí. Tyto zdravotní stavy judikatura za těžkou újmu na zdraví nepovažuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 30/1965, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod č. 13, s. 114 an., rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 64/1968 ze dne 18. 10. 1968, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, uveřejněných pod č. 18, s. 344 an., Výtah ze zhodnocení praxe soudů při rozhodování o trestných činech proti životu a zdraví, Trestní kolegium Nejvyššího soudu ČSSR, č. j. Tpjf 24/1985 ze dne 31. 10. 1985, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod č. 16, s. 172 an., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 49/2001 ze dne 9. 5. 2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením T 192, svazek 7, s. 173 an., apod.)
(17) Pro posouzení dovolání S. L. P. se jako klíčové Nejvyššímu soudu jeví především posouzení před a poúrazového zdravotního stavu poškozeného. Z výše uvedených teoretických východisek vyplývá, že základním hlediskem posuzujícím vážnost újmy poškozeného na zdraví je samotná doba léčení, nicméně za další neopominutelný aspekt je vzhledem k dokonalejším medicínským postupům považována skutečná závažnost poúrazového zdravotního stavu. Šestitýdenní doba léčení je hlediskem prvotním, ale nikoliv jediným. V konečném důsledku je nutné zhodnotit rovněž poúrazový stav nemocného a zejména fakt, zda tento stav bezprostředně ohrozil či ohrožoval poškozeného na životě.
(18) Z dokazování zejména soudu I. stupně jednoznačně vyplynulo, že původcem zákeřného ataku na P. H. je obviněný S. L. P., který na poškozeného zaútočil v pořadí druhý, tedy po prvotním ataku P. H., nicméně k tomu došlo až v době, kdy tento útok již pominul – tedy až po delší časové prodlevě, než aby situace mohla být vyhodnocena jako bezprostřední reakce v rámci nutné obrany. Navíc obviněný, přestože v daném momentu propadl silnému afektu po předchozím napadení, udeřil poškozeného ostrým kovovým předmětem mířeným na temeno hlavy, tj. zvlášť nebezpečným předmětem směřoval na nejpřístupnější a velmi zranitelnou nekrytou část lidského těla.
(19) Zvláštní osobní stav poškozeného spočívající v diagnostikované epilepsii, díky které si jeho poúrazové ošetřování vyžádalo dobu delší (než by připadalo v úvahu u zdravého pacienta) se v tomto případě jeví jako irelevantní, neboť fakt objektivního prodloužení doby léčby, spočívající ve sledování pacienta neurologem, již na hodnocení celkové závažnosti daného útoku obviněného nemá zásadní vliv. Předmětný úraz, který vznikl jako důsledek dovolatelova útoku, je nutné považovat za všech teoretických i praktických okolností za krajně závažný – neboť by na životě ohrozil každého. Daný útok v sobě nese neoddiskutovanou potenci bezprostředního ohrožení na životě, a to bez ohledu na věk poškozeného, jeho aktuální zdravotní stav, popř. na jeho fyzickou zdatnost, pohlaví apod.
(19) Je pravdou, že poúrazový stav poškozeného P. H. soudní znalkyně popsala jako těžký, vzhledem k epilepsii, kterou poškozený trpí a pro kterou byl po utrpěném úrazu delší dobu sledován neurologem. Je rovněž fakt, že ve svém posudku výslovně uvedla, že „u osoby před úrazem netrpícím chronickým onemocněním mozkových funkcí, by zjištěné poranění naplňovalo z hlediska soudně lékařského pojem (prostého) ublížení na zdraví“ (č. l. 37). Toto stanovisko pak svádí k závěru, že v případě, že by P. H. chronickým onemocněním mozkových funkcí netrpěl, tak stejně závažné poranění by naplnilo „pouze“ pojem ublížení na zdraví, neboť celková délka léčení by si s největší pravděpodobností vyžádala dobu léčení přiměřeně kratší. S tímto stanoviskem, se kterým logicky operuje obhajoba, však Nejvyšší soud nemůže vyslovit souhlas, neboť pojem těžké újmy na zdraví je pojmem právním, a proto posouzení o tom, zda došlo či nedošlo k předmětné újmě rozhoduje soud, po konzultaci se soudním znalcem vzhledem k ustálené soudní judikatuře a z ní vyvozené relevantní právní argumentaci (viz výše, odst. 14–15 tohoto odůvodnění) je Nejvyšší soud nucen i tuto část dovolání obviněného odmítnout.
(20) Vzhledem k výše popsanému skutkovém ději rovněž nemohou obstát námitky dovolatele o tom, že soud jeho jednání nesprávně právě kvalifikoval, neboť mu neprokázal úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. V této souvislosti obviněný popírá fakt, že by na poškozeného P. H. vůbec zaútočil a daný úraz mu způsobil s tím, že své zranění si nejspíš způsobil sám pádem na příruční stolek.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v situaci, kdy po ukončeném prvotním útoku P. H. obviněný fyzicky zaútočil na poškozeného (a to s takovou intenzitou), jednoduše musel předvídat způsobení velmi závažného zranění, které může postiženého vážně ohrozit na zdraví i na životě. O razanci útoku svědčí rozsah i charakter zranění, včetně celkové doby léčení. S konečným závěrem o závažnosti zranění, souvisí i správný závěr obou soudů nižších instancí, že po subjektivní stránce se obviněný popsaného jednání dopustil minimálně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., což vyplývá z charakteru použitého předmětu, způsobu jeho použití i ze směřování rány přímo na temeno hlavy. Námitky dovolatele, kterými se bránil tomuto závěru, správně soud I. a později i soud II. instance neakceptoval, neboť tyto odporují výsledkům provedeného dokazování. Po prostudování spisového materiálu se tedy Nejvyšší soud se závěry obou soudů ztotožnil v tom smyslu, že pro mírnější právní kvalifikaci podle ustanovení §221 tr. zák. neexistuje důvod, a proto předmětné argumentaci nemůže přisvědčit. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud obviněného S. L. P. i ve druhém bodě jeho dovolání odmítl, a to podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti.
(21) S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal námitky obviněného jako irelevantní, v důsledku čehož jim nemohl vyhovět, a proto dovolání obviněného S. L. P. podle výše uvedeného ustanovení odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v rámci neveřejného zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 11. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman