ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1305.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1305/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2008 o dovolání D. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2007, sp. zn. 3 To 1008/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 140/2000 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání D. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. října 2006, sp. zn. 72 T 140/2000, byl obviněný D. Z. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
1) v období od měsíce února 1999 do měsíce prosince 1999 v O., jako člen představenstva obchodní společnosti U. C., a. s., vědom si své povinnosti vyplývající ze zákona č. 589/1992 Sb. řádně odvádět na účet Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava-město za své zaměstnance, ke dni určenému pro výplatu jejich mezd, platby na sociální zabezpečení za měsíce leden 1999 až listopad 1999 zaměstnancům řádně srazil ze mzdy, tyto neodvedl a způsobil tak Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava-město dluh na pojistném v celkové výši 111.663,-Kč,
2) v období od měsíce srpna 1998 do měsíce října 1999 v O., jako člen představenstva obchodní společnosti U. C., a. s., vědom si své povinnosti vyplývající ze zákona č. 592/1992 Sb. řádně odvádět na účet V. z. p. Č. za své zaměstnance, ke dni určenému pro výplatu jejich mezd platby pojistného na zdravotní pojištění, přesto, že platby pojistného na zdravotní pojištění za měsíce červenec 1998 až září 1999 zaměstnancům řádně srazil ze mzdy, tyto neodvedl a způsobil tak V. z. p. Č. dluh na pojistném na zdravotní pojištění v celkové výši 31.840,-Kč,
3) v období od měsíce června 1997 do měsíce ledna 1998 a v období od měsíce srpna 1998 do měsíce prosince 1999 v O., jako člen představenstva obchodní společnosti U. C., a. s., vědom si své povinnosti vyplývající ze zákona č. 592/1992 Sb. řádně odvádět na účet H. z. p. za své zaměstnance, ke dni určenému pro výplatu jejich mezd, platby pojistného na zdravotní pojištění, přesto, že platby pojistného na zdravotní pojištění za měsíc květen 1997 až prosinec 1997 a za měsíce červenec 1998 až listopad 1999 zaměstnancům řádně srazil ze mzdy, tyto neodvedl a způsobil tak H. z. p. dluh na pojistném na zdravotní pojištění v celkové výši 52.765,-Kč,
4) v období od měsíce června 1997 do měsíce ledna 1998 a v období od měsíce srpna 1998 do měsíce prosince 1999 v O., jako člen představenstva obchodní společnosti U. C., a. s., vědom si své povinnosti vyplývající ze zákona č. 592/1992 Sb. řádně odvádět na účet R. b. p. v O., zaměstnanecké zdravotní pojišťovně za své zaměstnance, ke dni určenému pro výplatu jejich mezd, platby pojistného na zdravotní pojištění, přesto, že platby pojistného na zdravotní pojištění za měsíc květen až prosinec 1997 a za měsíce červenec 1998 až listopad 1999 zaměstnancům řádně srazil ze mzdy, tyto neodvedl a způsobil tak R. b. p. v O., zaměstnanecké zdravotní pojišťovně, dluh na pojistném na zdravotní pojištění v celkové výši 55.010,-Kč,
5) v období od měsíce června 1997 do měsíce ledna 1998 a období od měsíce srpna 1998 do měsíce března 1999 v O., jako člen představenstva obchodní společnosti U. C., a. s., vědom si své povinnosti vyplývající ze zákona č. 592/1992 Sb. řádně odvádět na účet V. z. p. Č. r. za své zaměstnance, ke dni určenému pro výplatu jejich mezd, platby pojistného na zdravotní pojištění, přesto, že platby pojistného na zdravotní pojištění za měsíc květen 1997 až prosinec 1997 a za měsíce červenec 1998 až únor 1999 zaměstnancům řádně srazil ze mzdy, tyto neodvedl a způsobil tak V. z. p. Č. r. dluh na pojistném na zdravotním pojištění v celkové výši 27.194,-Kč,
6) v období od měsíce června 1997 do měsíce ledna 1998 a v období od měsíce srpna 1998 do měsíce června 1999 v O., jako člen představenstva obchodní společnosti U. C., a. s., vědom si své povinnosti vyplývající ze zákona č. 592/1992, řádně odvádět na účet Z. p. M. v. Č. za své zaměstnance, ke dni určenému pro výplatu jejich mezd, platby pojistného na zdravotní pojištění, přesto, že platby pojistného na zdravotní pojištění za měsíc květen 1997 až prosinec 1997 a za měsíce červenec 1998 až květen 1999 zaměstnancům řádně srazil ze mzdy, tyto neodvedl a způsobil tak Z. p. M. v. Č. dluh na pojistném na zdravotní pojištění v celkové výši 32.908,-Kč,
7) v období od měsíce června 1997 do měsíce ledna 1998 a v období od měsíce srpna 1998 do měsíce března 1999 v O., jako člen představenstva obchodní společnosti U. C., a. s., vědom si své povinnosti vyplývající ze zákona č. 592/1992 Sb. řádně odvádět na účet O. z. p. z. b. a p., za své zaměstnance, ke dni určenému pro výplatu jejich mezd, platby pojistného na zdravotní pojištění, přesto, že platby pojistného na zdravotní pojištění za měsíc květen 1997 až prosinec 1997 a za měsíce červenec 1998 až únor 1999 zaměstnancům řádně srazil ze mzdy, tyto neodvedl a způsobil tak O. z. p. z. b. a p. dluh na pojistném na zdravotní pojištění v celkové výši 16.717,-Kč,
8) v období od měsíce srpna 1998 do měsíce dubna 1999 v O., jako člen představenstva obchodní společnosti U. C., a. s., vědom si své povinnosti vyplývající ze zákona č. 592/1992 Sb. řádně odvádět na účet Č. n. z. p. za své zaměstnance, ke dni určenému pro výplatu jejich mezd, platby pojistného na zdravotní pojištění, přesto, že platby pojistného na zdravotní pojištění za měsíce červenec až březen 1999 zaměstnancům řádně srazil ze mzdy, tyto neodvedl a způsobil tak Č. n. z. p. dluh na pojistném na zdravotní pojištění v celkové výši 6.806,-Kč,
9) v období od měsíce června 1997 do měsíce listopadu 1999 v O., jako člen představenstva obchodní společnosti U. C., a. s., vědom si své povinnosti vyplývající ze zákona č. 592/1992 Sb. řádně odvádět na účet Finančního úřadu Ostrava I za své zaměstnance, ke dni určenému pro výplatu jejich mezd, zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, přesto, že zálohy na tuto daň za měsíce květen 1997 až říjen 1999 zaměstnancům řádně srazil ze mzdy, tyto neodvedl a způsobil tak Finančnímu úřadu Ostrava I dluh na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků v celkové výši 1.333.169,-Kč.
Za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zák., byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v délce 3 (tří) let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech typech společnosti a družstev ve výměře 3 (tří) let.
Tento rozsudek napadl obviněný D. Z. odvoláním. Z podnětu odvolání obviněného byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu v napadeném rozsudku zrušen výrok o trestu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu byl obviněný nově odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že trvá na své nevině. Zdůrazňuje, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění. Vytýká soudu prvního stupně, že nerespektoval obiter dictum Ústavního soudu ČR, jímž byl vázán a nedoplnil dokazování o znalecký posudek. Pokud znalecký posudek s ohledem na absenci účetních dokladů nebylo možno provést, dovolatel se domnívá, že mu vina v této trestní věci prokázána nebyla. Dále dovolatel označil za spekulativní a nepodložený závěr, že společnost U. C., a. s., měla k dispozici dostatek finančních prostředků k úhradě povinných plateb uvedených ve výroku o vině a soudům obou stupňů upírá právo hodnotit okolnosti týkající se hospodaření společnosti. Dále soudům vytýká neúplnost dokazování a nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Podle jeho názoru objasnit hospodářskou situaci společnosti může jenom znalec a jeho činnost nelze nahradit úvahami soudu. V rozhodnutích obou soudů je podle dovolatele mnoho rozporů mezi skutkovými zjištěními, které nejsou správná a jejich právním posouzením. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu dle dovolatele vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Další námitkou dovolatele je námitka nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že ani zjištění, že plátce měl potřebné finanční prostředky k dispozici, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a neodvedl je oprávněným institucím, ještě samo o sobě nestačí k závěru, že pachatel naplnil znaky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. Namítá, že úmysl pachatele musí směřovat k tomu, že svou zákonnou povinnost odvést provedené srážky neuskuteční vůbec a dle jeho názoru nestačí tedy zjištění, že srážky neodvedl v době, kdy je odvést měl. Uvádí, že společnost odváděla finanční prostředky v omezené míře, a ze svého hlediska hodnotí důkazní situaci ohledně poskytnutí nedostatečné půjčky ve výši 600.000,- Kč společnosti U. V návaznosti na to hodnotí ekonomickou situaci společnosti U. a dovozuje, že hlavním důvodem neplacení příslušných dávek byla platební neschopnost. Dále rozvíjí úvahy o neústavnosti ustanovení §147 odst. 1 tr. zák., které dle dovolatele evidentně způsobuje nerovnost subjektů a zvýhodňuje stát vůči soukromnoprávním subjektům, jež nemohou svoje nároky uspokojovat podáním trestního oznámení pro neuhrazení finanční částky. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu rekapituluje průběh trestního řízení zahájeného již 14. prosince 1999 a má za to, že doplácí a je za to de facto potrestán, že se v této právní věci důsledně bránil, bral za svá práva a využíval všech řádných i mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným ve věci. Současně připouští, že zákonná trestní sazba byla formálně dodržena a že odvolací soud na podkladě jeho argumentů obsažených v jeho odvolání mu trest velmi podstatně snížil. Dále cituje z nálezu Ústavního soudu, podle kterého je nutno v případě porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě mj. promítnout délku řízení do případně ukládaného trestu. Dovolatel vyslovuje názor, že vzhledem k délce řízení a vzhledem k časovému odstupu od spáchání činu je uložení jakéhokoliv trestu naprosto neúčelné a v rozporu se zásadami trestního zákona. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek nalézacího soudu a všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby ve věci znovu rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vyjádření uvedl, že námitky k neprovedení důkazu znaleckým posudkem směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů se státní zástupce domnívá, že za situace, kdy na podkladě existujících dokladů, resp. jejich kopií, nebylo možno znalecký posudek zpracovat, učinil soud závěr o tom, že společnost U. měla k dispozici dostatek finančních prostředků k úhradě povinných plateb, na podkladě jiných důkazů ve věci provedených a tento postup neodporoval ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a nelze z něj vyvozovat ani extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V nálezu Ústavního soudu citovaném dovolatelem tento soud pouze dodal, že provedení důkazu znaleckým posudkem by bylo vhodné. K námitkám týkajícím se subjektivní stránky trestného činu státní zástupce uvedl, že je nepovažuje za důvodné. Zjištění, že plátce potřebné finanční prostředky měl k dispozici, tj. že příslušné částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil k jiným účelům, skutečně nemusí vždy postačovat k závěru o vině trestným činem podle §147 tr. zák. Domnívá se, že to platí v případě, že plátce použije peněz k jiným účelům s reálným předpokladem, že ekonomická situace jeho podniku se bude vyvíjet tak, že mu umožní platby odvést dodatečně v jiném termínu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že platby uvedené v ustanovení §147 tr. zák. nebyly odváděny po delší dobu a rovněž ekonomická situace společnosti U. byla trvale nepříznivá a vyvrcholila vyhlášením konkurzu. Vyslovil názor, že u jednání trvajících delší dobu bude naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §147 tr. zák. zpravidla zřejmé právě z délky doby neplnění zákonných povinností stržené částky odvádět. Připomíná, že podnikatel je povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby svoji zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ustanovení §147 odst.1 tr. zák. plnil. Pokud zjistí, že podnik, který provozuje, není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a odvod srážených částek, musí takové podnikání ukončit. V návaznosti na uvedené se domnívá, že pokud obviněný dlouhodobě udržoval ekonomický chod společnosti U. za tu cenu, že částky sražené z hrubých mezd zaměstnanců na platby uvedené v ustanovení §147 tr. zák. používal k hrazení jiných závazků společnosti, jednal minimálně v eventuálním úmyslu (§4 písm. b) tr. zák.), že tyto platby nebudou odvedeny vůbec.
Námitky týkající se neústavnosti ustanovení §147 tr. zák. jdou podle názoru státního zástupce zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu uvedl, že výtky dovolatele týkající se nepřiměřené přísnosti trestu s odkazem na délku trestního řízení, nepovažuje za důvodné. Odvolací soud uložil obviněnému velmi mírný trest odnětí svobody nepatrně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby uvedené v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák., přičemž tak učinil s výslovným odkazem na délku trestního stíhání a na délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu. I kdyby v předmětné věci došlo k porušení práva dovolatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, bylo by dle jeho názoru toto porušení výše uvedeným postupem soudu při ukládání trestu dostatečně kompenzováno. Dále uvedl, že neuložení žádného trestu, jak se domáhá dovolatel, nepřicházelo v úvahu, již z toho důvodu, že upuštění od potrestání podle §24 tr. zák. je podmíněno lítostí nad spácháním činu a projevením účinné snahy po nápravě a obviněný spáchání trestného činu nelituje. Tyto dovolací námitky jsou dle státního zástupce nedůvodné. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání a souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než výše navrženého rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu) a splňuje taky náležitosti dovolání (§265f tr. řádu ). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, dovolací soud dále posuzoval, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posuzování skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje namítat správnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, ve kterých soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a neúplnost dokazování neprovedením důkazu znaleckým posudkem, což uzavírá tvrzením, že se žalovaného skutku nedopustil. Prostřednictvím takto vymezených výhrad dovolatel ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění, nikoli proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu existuje extrémní nesoulad. Tato skutečnost plyne z nejnovější judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 a nálezu sp. zn. IV. ÚS 216/04, jež nepřipuštění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bez ohledu na námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, označuje za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Reflektuje tuto judikaturu Ústavního soudu přistoupil Nejvyšší soud k extenzivnějšímu výkladu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v rámci dovolacího řízení lze připustit zásah do skutkových zjištění, ale pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a skutkovými závěry k nimž dospěl soud a které jsou podkladem pro jeho právní závěry. Odvolatel však musí tento nesoulad učinit předmětem svého dovolání.
Nejvyšší soud v souvislosti s posuzovanou věcí připomíná, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolací soud přijal po té, co se případem zabýval opakovaně. Dne 2. května 2006 pod sp. zn. 3 To 294/2006 totiž zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. července 2004, sp. zn. 72 T 140/2000 a věc vrátil soudu I. stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Učinil tak na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/2005, jímž byla zrušena usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2005, sp. zn. 3 Tdo 701/2005, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 3 To 984/2004, a to z důvodu porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jenž byl založen konáním veřejného zasedání odvolacího soudu nepřítomnosti obviněného. Ústavní soud v předmětném rozhodnutí nadto uvedl: „Ačkoli Ústavní soud nezasáhl do napadených rozhodnutí po věcné stránce, neboť není povolán k meritornímu rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele, jako obiter dictum dodává, že v dalším řízení by bylo vhodné doplnit dokazování v posuzované věci o příslušný znalecký posudek ohledně účetnictví společnosti U. C., a. s.; už proto, že provedený důkaz kopiemi účetních dokladů, jakkoli doplněn o čestné prohlášení o fyzickém zničení jejich originálů, nejeví se být pro účely trestního řízení důkazem dostatečným.“ Vycházeje z právního názoru Ústavního soudu okresní soud přibral znalce z oboru účetnictví, který následně soudu písemně sdělil, že na základě předložených dokladů nelze znalecký posudek vypracovat. Krajský soud pak po té, co z objektivních příčin (z důvodu zničení dokladů) nebyl vypracován znalecký posudek z odvětví účetnictví, doplnil dokazování o nový výslech obviněného, svědka E. a provedl listinný důkaz obsahem spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 33 K 119/99. Jednak listinnými důkazy a jednak z výpovědí svědků E. a C. bylo soudy nepochybně zjištěno, že povinné odvody v uvedených obdobích odváděny nebyly, dále bylo zjištěno, opět jednak z listinných důkazů (č. l. 1416 – 1497 spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 140/2000) a jednak z výpovědi svědka S., že obchodní společnost U. C., a. s., v předmětné době disponovala finančními prostředky, umožňujícím hradit povinné odvody. Soudy se dále v důkazním řízení podrobně vypořádaly se strukturou výdajů dané obchodní společnosti v předmětném období (úhradou vysokých částek za leasingy vozidel při obnově automobilového parku, za cestovné, smlouvou o půjčce uzavřenou mezi D. E. a společností U. C. ze dne 29. května 1997, vyplácením odměn a prémií zaměstnancům navzdory napjaté finanční situaci ve společnosti, atd.). Ze spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 33 K 119/99 bylo pak zjištěno, že ke dni nabytí právní moci prohlášení konkurzu na obchodní společnost U. C., a. s., tj. ke dni 13. září 2000, tato nevlastnila již žádný majetek, naopak měla neuhrazené pohledávky ve výši přes 1.000.000,- Kč. Obviněný byl přitom osobou odpovědnou za finanční chod společnosti, přičemž některé ze smluv nevýhodných pro ni uzavíral, dle vlastního vyjádření, i on sám.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, dle něhož v posuzované věci nejenom nejde o extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, nýbrž naopak z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. S procesními návrhy obviněného, jakož i s jeho obhajobou se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly, při hodnocení důkazů postupovaly pak důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tzn. hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na zjištěních, která lze akceptovat. Evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálně logického základu, naopak, odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě obsahuje přesvědčivou reakci na námitky vůči kvalifikování předmětného skutku obviněného jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Jelikož námitkami tohoto druhu dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel.
Na rozdíl od skutkových námitek, jako relevantní z pohledu dovolacího důvodu podle §265g odst. 1 písm. g) tr. řádu shledal Nejvyšší soud námitky, týkající se existence subjektivní stránky trestného činu - nepovažuje je však za důvodné.
K subjektivní stránce trestného činu dle §147 tr. zák. se obsáhle Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 25. září 2001 sp. zn. 7 Tz 228/2001. Uvedl v něm následující: „pro zjištění úmyslu obviněného nesplnit zákonem mu stanovenou povinnost odvést tyto platby bude v případě uplatněné obhajoby obviněného, že platby nebylo možno odvádět vzhledem k jeho špatné finanční situaci vyvolané tzv. druhotnou platební neschopností, důležité právě objasnění jeho hospodářské situace z hlediska, zda bylo vůbec reálné, aby platby byly uskutečněny případně v jiném v úvahu připadajícím termínu. Vzhledem k častým případům tvrzení, že špatná finanční situace, případně druhotná platební neschopnost byla důvodem neodvedení zákonem předepsaných plateb je rovněž nutno k otázce subjektivní stránky tohoto trestného činu uvést, že v případě takových déle trvajících jednání bude naplnění subjektivní stránky zpravidla zřejmé právě z délky doby neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět. Z výše uvedené skutečnosti tedy vyplývá, že pokud podnikatel zjistí, že není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu podniku, platy zaměstnanců a odvod sražených částek, musí takové podnikání ukončit, tj. je povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby mohl dostát své povinnosti plynoucí mu z ustanovení §147 tr. zák.“ Zjištění, že plátce měl potřebné prostředky k dispozici, tj. že příslušné částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům s reálným předpokladem, že ekonomická situace jeho podniku se bude vyvíjet tak, že plátci umožní platby odvést dodatečně v jiném termínu, tudíž neopodstatňuje závěr o vině trestným činem podle §147 tr. zák. O takový případ ale v rozhodované věci nejde. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá, že platby uvedené v ustanovení §147 tr. zák. nebyly odváděny po delší dobu, a ekonomická situace společnosti U. byla trvale nepříznivá. Nejvyšší soud v této souvislosti judikoval, že podnikatel, případně statutární zástupce, jsou povinni přizpůsobit hospodaření společnosti tak, aby plnili svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §147 tr. zák. a pokud nejsou schopni ji plnit, musí podnikání ukončit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000, 4. září 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002). Pokud obviněný dlouhodobě udržoval ekonomický chod společnosti U. za tu cenu, že částky sražené z hrubých mezd zaměstnanců na platby uvedené v ustanovení §147 tr. zák. používal k hrazení jiných závazků společnosti, jak vyplynulo z rekapitulace skutkových zjištění provedených oběma soudy, nelze než ve smyslu právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2001 sp. zn. 7 Tz 228/2001, dospět k závěru, že jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (§4 písm. b) tr. zák.), že tyto platby nebudou odvedeny vůbec.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšší soud poznamenává, že v jeho rámci lze účinně uplatnit pouze námitky vůči druhu trestu a výměře uloženého trestu a to toliko tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dle právního názoru Ústavního soudu (I. ÚS 603/06) pokud lze dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních, přičemž přiměřenost trestu nutno posuzovat i vzhledem k délce řízení dané vyčerpáním veškerých dostupných opravných prostředků ze strany obviněného. Vzhledem k uvedené judikatuře Ústavního soudu vznesené námitky k nepřiměřené přísnosti trestu ve vztahu k nepřiměřené délce trestního řízení lze považovat za relevantně uplatněné, nicméně Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody nepatrně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. a činící šest měsíců až tři roky, přičemž výkon trestu odložil na nejkratší možnou zkušební dobu. Odvolací soud tak učinil s výslovným odkazem na délku trestního stíhání a na délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu. Neuložení žádného trestu v předmětné věci nepřichází v úvahu vzhledem k nenaplnění podmínek ustanovení §24 tr. zák.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence zavinění u skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. dodržením hledisek plynoucích z příslušných ustanovení trestního zákona. Odvolací soud ve svém rozsudku dále plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšší soud pak konstatuje, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla dodržena povinnost posoudit přiměřenost trestu i vzhledem k délce řízení dané vyčerpáním veškerých dostupných opravných prostředků ze strany obviněného.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman