ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1510.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1510/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného O. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. srpna 2008, sp. zn. 31 To 394/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 238/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. června 2008, sp. zn. 34 T 238/2007, byl obviněný O. Ch. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Současně soud rozhodl o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, na náhradu škody. Stalo se tak na podkladě zjištění, že v L. , na P. nám. dne 26. 5. 2007 kolem 03.00 hod., vylákal pod nepravdivou záminkou K. N. , do prostoru za průjezdem u restaurace P. d. , kde jej udeřil pěstí do břicha, kdy následkem úderu K. N. zavrávoral a obličejem se udeřil o zem, a ihned jej vyzval, aby mu vydal peněženku a mobilní telefon, K. N. mu ze zadní kapsy kalhot podal peněženku s finanční hotovostí cca 80,- Kč, kartičkou pojištěnce a platební kartou G. C. B. na jméno K. N. , poté od něho požadoval vydání dalších peněz, K. N. mu ze strachu z dalšího napadení řekl, že další peníze má na ubytovně, na to mu řekl, že jdou pro ně na ubytovnu, což K. N. ze strachu z dalšího napadení udělal, při procházení recepcí ubytovny se poškozenému podařilo zavolat pomoc a obžalovaný utekl, čímž K. N. způsobil drobnou tržnou ranku nad levým obočím, otok mezi čelem a spánkem vpravo. Oproti podané obžalobě dospěl soud k závěru, že v posuzovaném případě nejsou dány podmínky pro kvalifikaci jednání obviněného jako zvláště nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebyla naplněna materiální podmínka postupu podle tohoto ustanovení (nedošlo k podstatnému zvýšení společenské nebezpečnosti činu pro společnost).
O odvolání obviněného O. Ch. a státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadeným usnesením ze dne 15. srpna 2008, sp. zn. 31 To 394/2008, tak, že podle §256 tr. ř. obě podaná odvolání zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V odůvodnění svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně namítla, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, ačkoliov pro to byly dány zákonné podmínky. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 3 T 943/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 55 To 40/2001, byl obviněný ještě jako mladistvý uznán vinným mimo jiné dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. PP 521/2001, a zároveň mu byla stanovena zkušební doba v trvání tří roků. Ještě v průběhu této zkušební doby byl obviněný rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1027/2003, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Z výkonu trestu byl propuštěn dne 22. 4. 2007. Obviněný tedy nyní spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.), ačkoliv již byl za jiné zvlášť závažné úmyslné trestné činy potrestán. V posuzovaném případě byla naplněna i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Obviněný se nyní posuzovaného jednání dopustil přibližně po měsíci od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Již před tím na něj přitom bylo působeno nepodmíněnými tresty odnětí svobody, obviněný se ale nepoučil a po propuštění se opět dopustil trestné činnosti stejného charakteru. Obviněný je zjevně kriminálně narušenou osobou, u níž tresty v dolní polovině zákonné trestní sazby nesplnily svůj účel. Podle zpráv Vězeňské služby České republiky byly v chování obviněného zjištěny nedostatky v dodržování kázně a pořádku a jeho chování ve výkonu trestu bylo celkově hodnoceno jako účelové. Nyní posuzované jednání je pak nutno hodnotit jako plánovanou trestnou činnost. Obviněný si pro svůj útok vybral snadný cíl, kterým byl poškozený pod vlivem alkoholu. Pod nepravdivou záminkou jej vylákal na opuštěné místo, odkud neměl možnost uniknout, zde jej udeřil pěstí do břicha a požadoval po něm vydání peněz a mobilního telefonu. Když mu pak poškozený přislíbil vydání dalších peněz na ubytovně, obviněný neváhal a s poškozeným šel na ubytovnu, a to až do jeho pokoje, s cílem získat zde další majetkový prospěch. Institut zvlášť nebezpečné recidivy je sice institutem mimořádným, jehož smyslem je postih tzv. nepoučitelných delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, a podle názoru dovolatelky právě obviněný je takovým pachatelem. Soudy však tuto skutečnost nerespektovaly a obviněnému nadto uložily pouze trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, tedy trest v první čtvrtině zákonné trestní sazby. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že jejím námitkám nelze přisvědčit. Soudy shodně dospěly k závěru, že posuzované jednání obviněného nebylo nijak plánované. Ze skutkových zjištění mimo jiné vyplynulo, že to byl sám poškozený, kdo obviněného oslovil se žádostí o prodej drogy. Obviněný dále namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by se zmocnil také dokladů poškozeného. Ostatně sám poškozený později vypověděl, že si odcizení dokladů vymyslel, aby si tak ulehčil jejich výměnu. Poškozený navíc ještě v průběhu řízení sdělil obhájci obviněného, že jej obviněný ve skutečnosti nikdy nepřepadl. Na tuto skutečnost ovšem soudy vůbec nereflektovaly.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V posuzované věci dovolatelka uplatnila druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, a to tvrzením, že odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle §41 odst. tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Zvlášť závažnými trestným činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§41 odst. 2 tr. zák.).
Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci v tomto směru vyplývá, že obviněný byl v minulosti odsouzen celkem dvakrát. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. února 2001, sp. zn. 3 T 943/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. března 2001, sp. zn. 55 To 40/2001, byl obviněný (ještě jako mladistvý) uznán vinným mimo jiné dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. srpna 2001, sp. zn. PP 521/2001, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání tří roků. Ještě ve zkušební době podmíněného propuštění se obviněný dopustil dalšího trestného činu, a proto mu byl dne 25. listopadu 2003 nařízen výkon zbytku trestu. V trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 202/2002 byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2004, sp. zn. 3 Tdo 1027/2003, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků s výkonem ve věznici s ostrahou, z něhož byl propuštěn dne 22. dubna 2007. Je tedy zřejmé, že formální podmínky ustanovení §41 odst. 1, 2 tr. zák. byly v případě obviněného naplněny (k tomu srov. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně).
Pachatel však může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Právě v této skutečnosti je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy navazující na tzv. materiální pojetí trestného činu /§3 odst. 2 tr. zák./ a dalších okolností /např. §34 písm. l) a §88 odst. 1 tr. zák./. Zákon uvádí jako příklad podstatného zvýšení společenské nebezpečnosti dobu, která uplynula od posledního odsouzení, to však není a nemůže být jediným kritériem při úvahách o zvlášť nebezpečné recidivě. Oba soudy zde správně poukázaly na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k této problematice (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03), z níž vyplývá, že při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba přihlédnout též ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestných činů. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době atd.
Ze skutkových zjištění soudů tak v tomto směru vyplývá, že obviněný byl doposud odsouzen dvakrát, z toho jednou ještě jako mladistvý, a podruhé ve věku blízkém věku mladistvých (v 19 letech), a to mimo jiné celkem za tři trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Z výše již citovaných dřívějších rozhodnutí týkajících se obviněného O. Ch. dále vyplývá, že okolnosti, za kterých se obviněný trestné činnosti dopustil, nevybočovaly z typických činů tohoto druhu, a tak ani stupeň nebezpečnosti pro společnost nebyl nijak vysoký. Obviněný při útocích nepoužil nějakého intenzivního násilí a na poškozených jeho útoky nezanechaly nějaké výraznější negativní následky. Ani hodnota věcí, jichž se obviněný loupežemi zmocnil, nebyla nijak vysoká. V obou dříve posuzovaných případech proto soudy obviněnému uložily trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby (v prvním případě při spodní hranici zákonné trestní sazby pro mladistvé). Nejvyšší soud (sp. zn. 3 Tdo 1027/2003) tak rozhodl i za situace, když se obviněný trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění.
Rovněž v nyní posuzované věci (ač si obviněný nepochybně počínal za užití násilí) nelze mít za to, že by použité násilí bylo nějak razantní nebo dokonce brutální. Obviněný poškozenému svým útokem nezpůsobil v podstatě žádná poranění vyžadující si nějakou léčbu. Jeho jednání nebylo promyšlené nebo plánované. Byl to naopak sám poškozený, kdo obviněného oslovil se žádostí o prodej drogy a za tímto účelem mu také předal finanční hotovost ve výši 250,- Kč. Přehlédnout nelze ani postoj poškozeného (oběti trestného činu) ke spáchanému činu a k případnému potrestání obviněného. Z vyjádření samotného poškozeného v průběhu trestního řízení lze dovodit, že útok ze strany obviněného nepokládá za nijak závažný a nepociťuje jej jako větší újmu své osobě a potrestání obviněného si ani nepřeje. Stejně tak je třeba poukázat na výši způsobené škody, která v nyní posuzované činí v podstatě zanedbatelnou částku (80, Kč). K osobě obviněného bylo pak dále zjištěno, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody bylo sice jeho chování dosti účelové, nicméně bez kázeňských potrestání. Po propuštění z výkonu trestu se obviněný snažil o zařazení do normálního života, zajistil si zaměstnání a usiloval o vyřešení své bytové i rodinné situace. Na základě těchto zjištění pak oba soudy dospěly ke shodnému závěru, s nímž se v rámci dovolacího řízení může ztotožnit i Nejvyšší soud, a to, že komplexní hodnocení osoby obviněného a okolností spáchání jak jeho nynější, tak i dřívější trestné činnosti, neukazují na naplnění materiální podmínky potřebné pro posouzení jeho činu ve smyslu ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě podle §41 odst. 1 tr. zák. V podrobnostech lze odkázat též na pečlivé, logické a přesvědčivé zdůvodnění obsažené v odůvodnění obou soudních rozhodnutí (str. 7–9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Pokud jde o (související) námitku dovolatelky, že obviněnému byl uložen příliš mírný trest odnětí svobody, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík